obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Přežít a stvořit pouto (13. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto
 autor Kaileen publikováno: 13.02.2009, 8:35  
Přežít a stvořit pouto (13. kapitola)
 

Týdny výčitek, noc milosti

Čas. Potřebuju víc času, přemýšlela jsem, když jsme ležely u ohně a po předchozích událostech nemohly ani jedna usnout.
„Ty vždy žádáš to, co nemůžeš mít,“ ozvala se Kaileen.
„Máme skoro měsíc, než dorazíme do kláštera,“ namítla jsem.
„Měsíc?!“ zvedla se na loktech. „Ty myslíš, že máme měsíc?! S jedním koněm? Tak rychle tam nikdy nedorazíme. Něco ti povím. Ty máš měsíc, když pojedeš sama, můj čas se nedá odhadnout.“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.
„Slyšela jsi Narat, ona drží slovo,“ odpověděla klidně.
„Ty nejsi démon.“
„Nejspíš se jím stanu. Pak ona bude první, koho navštívím, bude-li to možné.“
„Zabije tě!“
„Alespoň někdo mi prokáže službu, když ty jsi selhala,“ podívala se vyčítavě.
„Selhala? Dovezla jsem tě do kláštera přes půl světa, vyčerpanou, bez vůle, bez hrdosti. Udržela jsem tě naživu až doteď. Tohle si nezasloužím.“
„A co?! Chceš odměnu? Nebo snad povýšení, Vaše Lordstvo?!“ vyskočila a poklonila se mi. „Kam lze povýšit přítele?!“
„Co třeba na mrtvého přítele?!“ hned jsem stála proti ní.

Pár okamžiků bylo ticho, které protrhával jen praskající oheň a jeho svit tančil na našich unavených tělech.

„Slyšíš se?“ promluvila Kaileen tiše. „Ten kůň byl silnější než ty.“
Otočila se a odešla, já jsem zůstala stát a zírala za ní, i když ji dávno objala tma. Do rána jsem neusnula, přemýšlela jsem, co dělám špatně.

Za svítání se konečně přišourala.
„Přiveď koně,“ oslovila mě nepřítomně, „pojedeme dál.“
O noci jsme nemluvily, vlastně jsme nemluvily o ničem. Cestou jsme se střídaly v sedle, odpoledne jsme udělaly první zastávku.
„Kde máš meč?“ napadlo mě.
„K čemu? Sama jsi poznala, že proti Kharovi mi nepomůže.“
„K tobě patří,“ namítla jsem.
„Zřejmě mě neznáš,“ sundala prázdný pás s pochvou, „nedivím se,“ dodala a vztekle jej odhodila. „Zvedej se, pokračujeme.“
Byla jsem na řadě, vyhoupla jsem se do sedla, Kaileen praštila koně po zadku a sama se rozběhla.

Opravdu se měnila. Celý týden vydržela běhat vedle mě, já jsem hřbet koně téměř neopustila. On se v její přítomnosti často plašil, ani ona k němu netíhla jako k předchozímu. Neustále se škrábala na hrudi, jako by se chtěla něčeho zbavit, ale nic tam neměla. Na drobné oděrky na jejím těle jsem si zvykla, ale špatně se hojily a přibývaly další. Příjemná vypracovaná postava se pomalu přibližovala svalnatému tělu Narat, když něco ulovila, kochala se krví zvířete a brzy jsem ji podezřívala, že snad i občas pozře syrové maso.
Všimla jsem si, že vždy, když lovila sama, nepřinesla zvíře vcelku, ale už vykuchané a připravené k opečení. Pak většinou vydržela delší dobu nejíst a zdála se klidnější. Neměla jsem sílu se o tom přesvědčovat, nechtěla jsem to vědět a stejně jsem to nemohla ovlivnit. Meč sice neměla, ale dýka a rychlé údery jí zůstaly. Nevěděla jsem si rady, na nic nereagovala.

Ovšem její noční vycházky se mi moc nelíbily. Bývala pryč stále delší dobu, kolikrát ani nespala. Sice pak nebývala hladová, ale vypadala utrápeně, jako by dělala něco, co nechce. Neměla jsem v úmyslu ji sledovat, bála jsem se, jak by reagovala, případně se objevit v reji démonů, to by taky nebylo nejmoudřejší.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se jí, když se zase zvedla od ohně.
„Pryč,“ odpověděla stroze.
„Vrátíš se?“
Jen přikývla a rychle se vzdálila. Byla nervózní, znova se škrábala. Co se jí dělo? Zřejmě měla hlad, ale obvykle nebývala takto neklidná, když se chtěla vytratit. Vrtalo mi to hlavou. Rozhodla jsem se využít její nepřítomnosti a přivolat Tirda, snad on bude ochoten poradit.

„Pomohl jsem, jak jsem slíbil. Dovedl jsem Kaileen k tobě, hovořil jsem s Narat a sama jsi viděla, že i ona stála na vaší straně. Žádný bůh však, Lee, nemůže činit, co je tvým úkolem. Vzpomeň, co ti řekla Soy. Víš vše, co potřebuješ vědět, já ti více nepomohu,“ odpověděl mi a zmizel.

Další den nás zastihla bouřka. Byly jsme promočené a zmrzlé, v cestě jsme pokračovaly jen proto, abychom si našly úkryt. Narazily jsme na malou jeskyni, schovaly jsme se tam i s koněm. Kaileen si sedla, skrčila se a hleděla ven do závoje dešťových kapek. Nemohla jsem ani rozdělat oheň, všechno bylo mokré.
„Když si sedneme k sobě, nebude nám taková zima,“ nadnesla jsem opatrně.
Jen pokrčila rameny. Přisedla jsem si, ani se po mně neohlédla. Cítila jsem teplo jejího těla, přesto se třásla.
„Tobě není zima?“ dotkla jsem se její ruky.
„Jdi ode mě!“ zavrčela místo odpovědi.
Vzdálila jsem se a pochopila, že zimou se rozhodně neklepe, to bylo to poslední, co by ji dnes dokázalo vzrušit.

Zamračenou oblohu protrhávaly blesky a zvuk hromu mi zněl jako rozzlobený hlas Narat. I když Tird a Iss se taky uměli… Jistě! Iss! Proč my, hloupí smrtelníci, na ni tak často zapomínáme?
„Ať tě to ani nenapadne! Teď ne!“ zuřila Kaileen.
„Dobrá, jen klid, nebudu na ni myslet, dobře? Když to nechceš, bude po tvém. Lehnu si a trochu se prospím.“
Naklonila hlavu a zkoumavě se na mě zadívala, jako zvíře, které mi nerozumí, reaguje pouze na tón hlasu a čeká, co se bude dít.
„Ty se o mě postaráš lépe než bohové, je to tak? Vím, že se na tebe můžu spolehnout,“ zkusila jsem, co ona na to.
„Jistě,“ chytla se za hruď, jako by ji bolela.

Spát promrzlá na studené zemi, to nebylo nic moc, ale soustředila jsem se na utřídění myšlenek, abych Kaileen zbytečně nedráždila, protože se zdálo, že Khar si tu záludnou schopnost, kterou ji obdařil, nechtěl vzít zpátky. Přestala jsem vnímat tělo i to, co ho trápilo, a podařilo se mi usnout.

Docela jsem si odpočinula, nic se mi nezdálo, po probuzení mi bylo příjemně teplo i přesto, že venku stále zuřila bouře a proháněl se silný vítr. Že by měla meditace tak zázračné účinky? Možné je všechno, obzvlášť tady, ale vždyť jsem jen spala. Kaileen se po mně bez zájmu ohlédla a dál cosi štrachala v torně.
„Co hledáš?“
„Jídlo,“ odpověděla podrážděně.
„Nic nezbylo, tam jsou jen byliny,“ upozornila jsem ji.

Prohlédla obsah a zjistila, že jsem měla pravdu. Praštila s tím o stěnu jeskyně, opřela se o sedlo a těžce oddechovala. Posbírala jsem rozsypané části rostlin a všechno vrátila na místo.
„Kaileen,“ položila jsem jí ruku na rameno.
„Nech mě!“ ohnala se. „Řekla jsem ti, abys na mě nesahala!“
Couvla jsem, protože jsem v jejích očích uviděla něco, o čem jsem věděla, že se mi nebude líbit.
„Dej sem meč!“ nastavila ruku.
„Ani mě nenapadne!“ odsekla jsem a postavila se před ni tak, aby k němu musela jít přese mě, protože pár momentů po probuzení jsem jej neměla u sebe.
„Dej mi ho nebo si mám posloužit sama?“
„Musela bys mi ublížit, to přece nechceš,“ namítla jsem.
„Je jedno, co chci. Mám hlad, je mi zle, potřebuju se najíst, musím dostat maso!“
„Jdi ven a něco si chytni, nedovolím ti zabít koně!“
„Ven?! Podívej se, jak to tam vypadá!“ rozhodila rukama. „Naposledy ti říkám, dej mi ten zatracený meč!“ třásla se zlostí, zatla pěsti a svaly se jí napnuly.
„Jak budeš to maso péct, když nemůžeme rozdělat oheň?“ napadl mě celkem logický nedostatek dneška.
„O to se nestarej,“ otočila se ke koni, v mžiku měla v ruce dýku a rozhodla se konat.

Vzepjal se, snad to tušil, ale ven se mu taky nechtělo. Byli jsme uvězněni s hladovou a ozbrojenou šelmou, on to věděl, já jsem to věděla, ale nikomu se nechtělo utíkat.
Nebylo kam.
V jeskyni bylo šero, dál do útrob se kvůli tmě nedalo dostat a v lese to za bouřky nevypadalo o mnoho bezpečněji. Kůň na Kaileen útočil zepředu, já jsem se snažila ji odtáhnout pryč, ale nemohla ho spustit z očí. Znova jsem uslyšela to vzteklé zavrčení, které dokázalo udržet v uctivé vzdálenosti i zorda. Ohnala se po mně a částečně se otočila, proto nestihla uhnout kopytům. Sesunula se k zemi, ležela tam bezmocně a kůň byl pořád vystrašený. Skočila jsem po ní a odtáhla ji kousek dál od něj, aby na ni nešlápl. Chňapla jsem po uzdě a po pár minutách se mi podařilo splašené zvíře uklidnit. Sundala jsem z něj sedlo, aby si taky trochu odpočinul.

„Neboj, tebe nedám,“ pohladila jsem ho.

Spokojeně odfrkl a pohodil hlavou. Kaileen napolo otevřela oči, vyčítavě se po mně podívala a zase odpadla. Konečně jsem se k ní mohla bezpečně přiblížit. Ošetřila jsem ji, odhodila kameny od hlavy, aby se ve spánku neporanila, a nechala ji trochu prospat.

Počasí se stále nechtělo umoudřit, chladný a nudný den mě omotal jako had. Znova jsem si přebírala minulé události a přemýšlela, co bylo špatně. Podívala jsem se na Kaileen, nevypadala zrovna klidně. Ležela na boku, držela se za hruď, prsty se zaryly do kůže. Nevědomky se mnou bojovala, ale nakonec se mi podařilo odtáhnout jí ruku. Spatřila jsem tmavý symbol. Co to mohlo být? Něco mi to připomínalo. Představila jsem si, jak bych ten znak asi nakreslila a vzpomněla jsem si, že stejný nám přece dala Soy.
„Tak to ti vadí, Khare?!“
Chtěla se toho zbavit, proto ji to nejvíc svědilo těsně před tím, než vybouchla vztekem nebo při lovu, to požehnání Kharovi bránilo, aby ji zcela dostal pod kontrolu. Alespoň něčím jsem se tedy mohla řídit, abych lépe poznala, v jakém stavu se Kaileen zrovna nachází. Udělala jsem dobře, že jsem o to Soy požádala, i když to tenkrát vypadalo malicherně.

Spala dlouho, mezitím přestalo pršet, jen z listů líně odkapávala voda. Objevilo se slunce a nesměle nakouklo i do naší skrýše. Vyvedla jsem koně a přivázala ho k větvi nízkého stromku, aby si to taky trochu užil. Docela jsem ho zanedbávala, rozhodla jsem se jej tedy konečně zase očistit, určitě byl rád, že jsem ho zbavila vypadané srsti. Kaileen vylezla za námi, protáhla se a zamžourala do slunce. Pátravě se na mě zadívala, ale po chvíli pohled zase odvrátila. Symbol na hrudi zmizel, všimla jsem si však něčeho jiného. Měla na rameni nový šrám, který tam předtím rozhodně nebyl, a ze zkušenosti jsem věděla, že jde o ránu řeznou, nikoli náhodné škrábnutí. Napadlo mě, že se jí asi něco zdálo a poranila se ve spánku, ale to byla hloupost.
„Proč si mě prohlížíš?“ zlobila se.
„Neprohlížím si tě, ale máš na rameni další zranění. Zase se ti něco zdálo? Míváš zlé sny?“
„Sny?!“ odpověděla skoro pohrdavě.
„Když ne sny, tak kde jsi k tomu přišla?“
„Mé tělo tě vůbec nemusí zajímat,“ odsekla.
„Mýlíš se, právě tvé tělo mě zajímá ze všeho nejvíc. Podívej se na sebe, vždyť ty rosteš,“ namítla jsem.
„Hloupost,“ mávla rukou.
„Opravdu? Brzy to nebude tvé tělo, Kaileen. Máš svaly skoro jako Narat, taková jsi nikdy nebyla a ty šrámy se také musely někde vzít. Nebo si je snad působíš sama?“
„Naposledy ti říkám, nestarej se o mě! Přestaň s tím!“ strčila do mě.
„Na to zapomeň. Chtěla jsi pomoc, pomáhám,“ stála jsem si na svém.
„Nabídla ses.“
„Neodmítla jsi.“
„Ani jsem tě o to nežádala!“ přestávala se ovládat. „Nikoho jsem o nic nežádala!“
„Khara ano. Proč jeho a ne mě?!“
Nevydržela nápor emocí a já jsem stála moc blízko, abych stihla uniknout krutému stisku.
„Poslouchej mě, ty štěně, přestaň si hrát na spasitele. Khar se mocný, mocnější než ty kdy pochopíš. A já…“ lačně přivřela oči, „stačí, když tě teď zabiju a mohu mít Coritu kdykoliv si vzpomenu,“ odstrčila mě od sebe. „Vysvětlím ti rozdíl mezi námi dvěma.“
„Ten znám,“ vpadla jsem jí do řeči. „Raději mi řekni, čeho se bojíš.“
„Bojím?! Čeho se bojím?“ vyštěkla a skočila po mně tak rychle, že jsem se nestačila bránit.
Neudržela jsem rovnováhu, její útok mě srazil na zem, Kaileen dopadla na mě a byla nepříčetná. Po dýce naštěstí nesáhla, ale pevně mě držela, kůže na vypjatých svalech div nepraskla a v té krátké vteřině jsem měla strach, že se neudrží. Bála jsem se použít jakýkoliv odpor, nechtěla jsem ji víc dráždit, a tak jsem se raději přestala hýbat a doufala, že ji to přejde.
„Ty netušíš, jaké to je být celý den na nohou a pak každou noc utíkat!“ řvala na mě. „Ničemu nerozumíš! Myslíš, že víš, co je strach?! Myslíš, že víš, co je bolest?!“
„Tak se o to se mnou poděl!“

Zarazilo ji to. Takové jednání neznala, ale zřejmě byl nejvyšší čas, aby dostala, co si zasloužila.

„Myslíš, že mám menší strach než ty? Tušíš ty vůbec, jakou bolest mi každý den působíš?“ křičela jsem na ni.

Nechala mě, odevzdaně se posadila na pařez a vypadalo to, že se uklidnila. Opět měla ruku na hrudi, ale neškrábala se. Chvíli mi trvalo, než jsem se posbírala.

„Tohle nejsi ty,“ dřepla jsem si k ní a snažila se mluvit klidně, i když jsem z ní měla pořád strach. „Já vím, že ke mně nechceš být zlá. Netuším, co se s tebou děje, ale měla bys mi o tom něco říct. Není snadné s tebou trávit celé dny a snažit se ti pomoct, když mě pořád jen ponižuješ, urážíš a teď dokonce…“

Dívala se na mě skoro zrazeně, raději jsem jí dala chvilku, aby se sebrala a byla schopna jet dál. Zbytek dne uběhl v klidu, dokonce i tři další noci, povídaly jsme si o všem možném. Když už jsme vyčerpaly téměř všechna témata, přešly jsme i k tomu, čemu se Kaileen celou dobu vyhýbala. Vyptávala se mě na můj svět, ale myslím, že spíš jen chtěla slyšet můj hlas a jinak byla myšlenkami jinde.

Zvláštní, jak dokázala celé dny běhat i mluvit zároveň, já jsem byla vyčerpaná jen z toho věčného sezení v sedle, ona přitom stále mohutněla a sílila. Jenže pak začala zase odcházet, vytratila se a vracela se až k ránu. Znovu jsme se tedy dostaly tam, kde jsme doposud byly.

Tu osudnou noc se mnou zůstala. Za celý den jsme urazily jen pár kilometrů, stále měla hlad, pořád jedla, aby to vzápětí vyzvracela. Bylo jí bídně a raději jsme se rozhodly zůstat na místě, ať si odpočine, a pokračovat až následujícího rána. Rozdělala jsem oheň, Kaileen se unaveně sesunula do trávy kousek od něj.

„Potřebuješ něco?“ starala jsem se, ležela odevzdaně a bezbranně, bylo mi jí líto.
„Jíst,“ odpověděla tiše.
„Moc jídla nezbylo, téměř všechno jsi spořádala,“ upozornila jsem ji. „Na, tady máš yoru, sněz to, nebude ti tolik zle. Pak ti přinesu, co zůstalo.“

Přikývla a vzala si květy. Měla studené prsty, sáhla jsem na ni a utvrdila se v tom, že jí musí být příšerná zima. Proč se neozvala? Sebrala jsem kožešinu a přikryla ji. Vděčně se podívala, ale nic neřekla. Skrčila se, přitáhla si přikrývku až k hlavě a dál nepřítomně zírala do plamenů. Kůň stál opodál, nervózně hrabal kopytem, pohazoval hlavou a mával ocasem. Odvázala jsem ho a přivedla k ní. Neochotně, ale nakonec sklonil hlavu a ona ho jemně pohladila po nozdrách.

„Raději ho odveď,“ schovala ruku pod kožešinu a víc se schoulila.
„Proč mi nemůžeš říct, co s tebou je? Co potřebuješ?“ naléhala jsem, když jsem koně opět uvázala a vrátila se k ní.
„Netřeba nic říkat, stejně by sis nevěděla rady. Hlavně v mé přítomnosti nevolej bohy, bolí to,“ vydechla a oči se jí zavřely.

Co mám ale dělat? Ty mi nic neřekneš, Soy tady není a bohů se ptát nesmím. Nevím si rady, přiznávám, ale copak jsem vševědoucí?
Vzteky jsem hodila dřevo do ohně, až jiskry odletěly. Tird další pomoc odmítl, Narat se na mě zlobí a zřejmě mi svou přízeň dál věnovat nebude, s Raamem smrtelníci mluvit nemohou a Soy dřepí v klášteře. Iss? Ano, ta by mohla poradit, ovšem Kaileen mi pak nebude věřit, když jí způsobím bolest jen proto, že sama na to nedokážu přijít.

„Doprdele!“ ulevila jsem si z plných plic, až se kdesi vyplašeně zvedlo hejno nočních ptáků, a přitom jsem kopla do hořících větví.

Vzápětí jsem musela všechno napravit, což mě naštvalo ještě víc. A přitom mě napadlo: co zabít Coritu?
Zvládnu to?
Musím, těžko se dá dodržet dohoda, jejíž nejdůležitější část chybí.

„Už i já toho mám dost!“ objevila se rozzlobená Iss. „Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ nabídla mi ruku.

Kaileen se probrala a přes svůj mizerný stav mě chtěla zastavit, jenže Iss nebyla v náladě, aby o čemkoliv debatovala, či dokonce vysvětlovala. Natáhla ruku a roztáhla prsty stejně jako nedávno Narat.

„Zadrž!“ nechtěla jsem, aby jí ublížila.
„Ustup!“ odhodila mě lehkým mávnutím druhé ruky.

Dopadla jsem tvrdě a narazila si loket o nějakou nerovnost v půdě. Nebyla jsem v pozici, abych mohla Kaileen bránit. Ze svého úhlu jsem moc neviděla, ale nic se jí nestalo, stáhla se, lehla si a zdálo se, že znova usnula.

„Nevadí, zůstaneme zde. Dobře dívej, nemáme čas!“ vrhla mě Iss z myšlenek zpět do reality.

Stála nade mnou a ukazovala k ohni. Plameny zesvětlaly a objevily se různé děje. Viděla jsem okamžiky, které jsme spolu s Kaileen zažily od doby, kdy mě poprvé přijela zabít.

Jak vedle mě klidně spala, aniž bych tušila, že mi chce ublížit.
Jak mě poprvé přátelsky objala, svěřila se, vzápětí se sesypala, ze zabijáka se stala obyčejná žena a najednou byla až moc zranitelná.
„… chtěla jsem bojovat, ale každý pohyb tam bolí, strašně bolí, a když oni se tě dotýkají, zapomeneš na svoji bolest a cítíš tu jejich. Nechtěli mi ublížit, hladili mě, objímali. Brali si, co on jim dát nemohl, a dali mi za to, čeho měli příliš,“ tak tenkrát popsala peklo, živě jsem slyšela, jak litovala démony.
Dalším obrazem byla smrt, kterou nabízela čepel její zbraně, a klid, který jí místo mě nabídl kůň, aniž by cokoliv udělal, jen stál a nechal ji, aby ho pohladila. Nikdy nic nežádal, ani nedával, jednoduše tam pro ni byl, kdežto já jsem pro ni měla jen strach, výčitky, vlastní krev a nakonec ostří dvou zbraní.

Musela mít to zvíře raději, vždyť já jsem nabízela jen to, co jí dávno poskytl Khar.

„Otázka nezní, co víc žádá ona, ale co konečně bude stačit tobě,“ pronesla nahlas Iss, co mě bohužel napadlo také. „Ona se snaží, ale pro samý strach sis toho ani nevšimla.“
„Já vím, Narat už mi řekla své. Také si myslíš, že jsem zbabělé děcko?“
„Uvidíme, dostaneš další příležitost. Přesvědčíš-li mne, promluvím se svou sestrou, snad vám ještě jednou pomůže. Nyní víš, co je třeba. Je na čase, abys také pocítila.“
„Pocítila?“
Zbytečná otázka, Iss ke mně natáhla ruku, jako prve ke Kaileen, a nebylo třeba odpovědi.

Poznala jsem bolest, s níž odhodila meč poté, co jím byla nucena vzít život zvířecího přítele.
Zjistila jsem, proč jsem se před pár dny dobře vyspala a bylo mi teplo, i když jsem usínala prokřehlá, bez ohně. A především mi došlo, proč se na mě tak vyčítavě dívala.

„Pořád si myslíš, že dáváš dost? Nevyčítej jí, že ti nic neprozradí, ona by ti mohla vyčítat mnohem víc, místo toho tě stále chrání. Jsou věci, o které opravdové přátele nemusíme žádat a nezáleží na tom, jak nebezpečné mohou být. Kaileen je lidská bytost, stejně jako ty, až daleko za tím je její meč.“
„Mohla bys jí ho přinést?“ vypadla ze mě v tu chvíli nepochopitelná otázka. „Nemůžeme se pro něj vracet.“
„Jistě, ale Kaileen je nevypočitatelná, nemáš strach?“
„Mám,“ přiznala jsem, „jenže ona se s mečem cítí lépe a mně nebude o nic mizerněji než teď.“
„Dobrá tedy, ale víc ode mne nečekej. Khar nehraje poctivě, ani to však bohům nedává právo chovat se stejně.“
Zastyděla jsem se a mrzelo mě, že jsem na to nepřišla dřív, celou dobu jsem to měla před očima, přesně jak řekl Tird.
„Děkuju, Iss.“
„Teď jdi a udělej to správně. Hodně štěstí,“ popřála mi, podala meč pro Kaileen a opustila mě.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 El Kostlivec 25.01.2012, 20:42:09 Odpovědět 
   Cestovní linie pokračuje, zatímco vztah Kaileen a Lee opět nabírá jiný rozměr. Božstva se opět zapojují, ale zároveň dávají hrdinkám najevo, že vše víceménně leží ne jejich bedrech, alespoň tak to na mě působí.
Ale to je v pořádku, hrdinové to nikdy nemůžou být lehké, to by pak nebylo ono;-)
Každopádně se za hrdinky netrpělivě ošívám a doufám, že už brzy dorazí k Soy.
 ze dne 26.01.2012, 20:51:18  
   Kaileen: Konec tohoto putování se blíží, o útrapy ale nebude nouze ani v dalších dílech.
 Marťa 25.02.2009, 10:53:13 Odpovědět 
   Mám stejný názor jak Guardianes. Začátek mi připadal, jako by už Kaileenina proměna byla v nedohlednu. Ale konec byl úžasný. Jak Iss přišla, Kaileen... a to všechno. No docházejí mi nápady na komentáře. Povedené :-)
 ze dne 25.02.2009, 12:56:20  
   Kaileen: Doufám, že i příště nějaký ten nápad na komentík přijde :-) Díky.
 Guardianes 17.02.2009, 20:49:40 Odpovědět 
   Zdravím.
Ze začátku jsem si myslel, že Kaileen rezignovala, že se podvolila a nechala se unášet vůlí démonů. Závěr mě ovšem mile překvapil a vyvedl z omylu. Tento díl se mi opět líbil, četl se dobře, přesto mi přpadá psán jinak, než předchozí kapitoly. Jako bys nechala tentokrát obě hrdinky trochu stranou a myšlenkami spěchala někam jinam. Snad za to můžou občasné překlepy, ale to je jen takový můj dojem. Celkově se mi tento díl líbil a podle toho oznámkuji...
 amazonit 13.02.2009, 8:35:30 Odpovědět 
   Takže, Kaileen je na tom, zdá se, stále hůř a hůř, ale Lee snad již konečně pochopila, jak postupovat, i když je tohle i cesta k ,,vyléčení"? Minimálně je to způsob, jak bude možné udržet Kaileen v ,,normálnějším" stavu, být v kontaktu s ní samotnou a snad na konci jejich cesty čeká skutečné vysvobození z tohoto stavu...
Je zvláštní, jak v jednom dílu dokážeš kráčet velmi rychle a zároveň se o kousek dál rozepsat, přesto to nepůsobí rušivě, jako bys věděla, kde ubrat a kde přidat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Neurčitá bytost
Bel Riose
Nekropotence29
kilgoretraut
Intermezzo - 8....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr