obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Můj děda, orginál ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 29.08.2006, 12:37  
Někdy si nenajdeme čas, říct svým blízkým, že je máme rádi. Tahle povídka je pro Tebe, dědo.
 

Možná to u vás je teta. Nebo babička. Nebo tchán, kdo je ten zvláštní týpek u kterého nevíte jestli ho zabít nebo obejmout. U nás je to děda. Cítím potřebu uchovat jeho obraz pro příští generace. Ať si taky užijou, ne?

Jmenuje se Vladimír. To jsem se dozvěděla, když mi bylo dvacet a ptala jsem se, po kom mám křestní jméno.
„ No přece po dědovi“, děla matka.
„Děda je ale, pokud vím, Oldřich“.
„Není, jenom mu tak všichni říkají. Vlastně už od narození.“
Nevěřila jsem svým uším. Trochu divné, že? Ani jeho nejlepší kamarádi nevědí, že se tak nejmenuje. Trochu se obávám, že mu jednou nepřijdou na pohřeb, protože nebudou tušit, že ten pán, co mu visí u kostela parte, je jejich celoživotní kamarád. No a doufám, že babičce to snad řekl.

Můj děda byl klempíř a pokrývač. Fachman. Kdejaká střecha, včetně kostelní, v okruhu pěti obcí mu děkuje za stvoření a okapy, které on dělal, vydrží generace. Kdyby své plodné roky strávil v jiném zřízení, než je socialismus, měl by vlastní firmu a za svou precizní a profesionální práci i patřičné ohodnocení. Takhle makal ve fabrice za pár šupů a víkendy trávil na střechách, čili na fuškách. Tak už to tehdy bývalo.

Mé dětství je spojeno s nepřetržitými údery kladiva do plechu. Ani jsem netušila, že jiné děti nežijou se stálou zvukovou kulisou buch, buch, buch, klep, buch. Tyto údery bohužel děda nepřerušil ani když se mi narodila dcera a já ji dávala po obědě spát v kočárku na zahradě.
Jednou jsem se osmělila: „Dědo, malá potřebuje spát. Můžeš prosím tě tak na dvě hodiny přestat?“
Kolem hlavy mi proletělo kladívko se slovním doprovodem: „Na taku robotu se možu vysrať !“
Děda byl a je cholerik. Dnes s postupujícím věkem a zdravotními potížemi víc než kdy jindy. Naštěstí ale už nedrží tak často kladívko v ruce. Je až s podivem, že jsme se všichni ve zdraví dožili dnešních dnů.

Vše, co se dá vyrobit z plechu, děda vyrobil (myslím, že i to, co se vyrobit nedá). Jeho „majstrštyk“ je psí bouda, celá z plechu, se kterou náš Šakal odmítá mít cokoliv společného. Poté, co mu v ní v zimě přimrzají tlapky k plechové podlaze, od čumáku mu visí rampouch a v létě naopak stepuje jako stonožka, aby mu z rozpáleného plechu nenaskakovaly puchýře, ho ani nenutíme v ní setrvávat. Plech se totiž okamžitě přizpůsobuje změnám teplot a dokonce podstatně násobí tu venkovní. Jak říkám, v zimě Aljaška během svých extrémních mrazů a v létě vytopená, rozhicovaná Sahara.

Firma, ve které děda pracoval, měla podnikovou chatu na Vranovské přehradě. Děda ji postavil a také i spravoval. Takže, když jsme tam každý rok jeli celá rodina na týdenní dovolenou, děda skákal po střeše a spravoval okapy nebo opravoval molo. Vyrobil dokonce i dětský bazén hned vedle mola, kde se děti mohly přímo v přehradě bezpečně koupat (jediné mínus bylo, že se na něm občas slunily zmije). Mužská část rodiny věděla, že si děda každoročně vybere jednu oběť, která mu bude muset pomáhat. Dokud nebyl znám „vítěz“, měli táta i strejda neuvěřitelně mnoho práce v lese, co nejdále od dědy. Když se na mě můj manžel v dobách našeho mládí snažil udělat dojem, přihlásil se dobrovolně jako pomocník. Děda zrovna čistil kadibudku a plechová vnitřní záchodová mísa mu spadla s výkřikem „ kurva!“ do žumpy. (to zařval děda, né ta mísa)
Následovala věta: „Ty, Tomašu, vytahni to, bo ja tam něvlezu“.
Tehdy jsem věděla, že muž, který tento předmět dobrovolně vytahuje na světlo boží a pak ho ještě čistí, se hned tak nějakých životních útrap nezalekne. Že takový muž je ten pravý.

Děda má mopeda. Velmi špatně vidí a slyší, ale to mu nebrání, aby na něm nejezdil do obchodu. Má na hlavě přilbu, vzadu připevněné berle (protože přece jak by po tom obchodě chodil) a na uších sluchadla, jako Otík z filmu Vesničko má středisková.
A šněruje to na pincku od plotu k plotu. Ještě, že jsme na vesnici a ten provoz je minimální. Jednou se vrátil zpátky a povídá:
„Tam či byl na cestě otevřeny kanal. Tož sem zeslezl a chtěl sem ho zavřet, aby tam kdosi něspad. Ale je to kus železa, tak už mi to něšlo. Ja už němam tu silu“.
Představili jsme si toho čističe kanalizace, který dole s největší pravděpodobností byl, jak vidí chlapa zavírajícího jeho přístup ke světu. Jak křičí a mává rukama na mého hluchého a slepého dědu:
„Nezavírejte to! Já jsem tady dole!. Néééééééééé!“
Scéna, jak z hororu Kruh. Až by nám jednou začala vylézat z televize zelenošedá mrtvola ze slizkými vlasy, věděli bychom o koho se jedná.

Jednou jsem dědu poprosila, jestli by mi ohnul šest železných závěsných háku, na tři truhlíky na begonie. Chtěla jsem si zkrášlit balkon. Jenom šest háků, truhlíky jsem si koupila. Po týdnu děda přišel a pod paží nesl třímetrové plechové monstrum. Vytřeštili jsme s manželem oči. To byl stojan na ty truhlíky. Ten děda začal navrtávat napevno do zídky na balkoně. Se vzrůstajícím zoufalstvím jsem s manželem sledovali jemné pavučinky prasklin, které se rozprostíraly kolem každé hmoždinky a praskající nově omítnutou zídku našeho státního bytu. Po chvíli jsem se osmělila:
„Ale dědo, my jsme chtěli jenom šest závěsných háků. Nic jiného. Tohle tady přece nemůžeme mít, vždyť to není ani náš byt a celé to tady praská“.
Monstrum letělo bryskně z balkonu dolů, doprovázené typickým výkřikem:
„Na taku robotu se možu vysrať!“
Ano, jsme prostě nevděční parchanti.

Děda miluje techniku. Vůbec jí nerozumí. Nerozlišuje tlačítka Start a Stop, a už vůbec ne Play. Nazdařbůh mačká a řve, že to nefunguje. Měl jako jeden z prvních ve vesnici videokameru. Fascinovala ho. Z té doby máme mnoho hodin domácích videí, kde během akce bylo zapnuto Stop a během přestávky Play. Takže jsou naprosto nanic.

Když měla naše starší dcerka půl roku, natočili jsme celý jeden její den a nechali to sestříhat profesionálem, podložit hudbou a proložit svatebními fotkami. Ať má ona i my jednou krásnou památku. Byl to náš první počin tohoto druhu. Krásně se nám to povedlo, opravdu památka jedna báseň.
Po roce jsme onu kazetu zasunuli do videa. Už na začátku nám přišlo zvláštní, že neslyšíme poetické Svítání od Olympicu, ale naprosto jinou, údernější hudbu. Když naskočil obraz, hádal se na něm „Džejár“ se svým bratrem Bobym, kdo povede „Jůingovic“ naftovou firmu a do toho se tam pletla opilá „Sůelin“. Zírali jsme nevěřícně a nechtěli si ani na okamžik připustit myšlenku, že ona památka je navždy ztracena. Děda si na kazetu s dvoucentimetrovým označení IVANKA nahrál celý jeden díl Dallasu. Z naší dcery jsme zachránili pouze závěrečné oblékání po večerním koupání. Tehdy nám trvalo dlouho, než jsme onu událost strávili.

Když dostal děda mobil (nevím na co, když na tlačítka nevidí a co kdo říká neslyší), tak jsme byli probuzeni i několikrát za noc vyzváněním. Děda trénoval, jak to funguje a ani netušil, že nám volá. Po několika těchto planých poplaších jsme pochopili, že nikdo neumřel (jak by se u telefonátu ve tři ráno mohlo zdát), ale že děda nemůže spát.

Děda má tři totální endoprotézy. Ano tři, i když se vám to může na dvě nohy zdát příliš. To byste ale nesměli se dvěma endoprotézama lézt na třešeň prořezávat větve a spadnout se žebříku. A nemyslete si, že jsme dědovi nenabízeli, že to uděláme.

Často vozím dědu ráno k lékaři (nebo jak on říká, do dochtora). Posledně jsme pro něj vyřizovali kamerovou lupu. To je pro lidi, kterým už žádné dioptrie nestačí. Když si ji děda dá na hlavu, vypadá jako Christopher Lloyd, když hrál šíleného vědce v Návratu do budoucnosti.
V autě vždycky zapředeme rozhovor. Děda se vypovídá ze svých trápení. Je hodně hluchý, takže vlastně bez ustání řve, protože si myslí, že ostatní jsou asi taky hluší:
„Děvucho, já či už vubec nic něvidim“
Chudák děda, musí to být hrozné. Nevidí, neslyší, to je na bednu. Navíc ví, že to už nebude lepší. Já bych si to hodila.
Najednou výkřik, jak by ho brali na nože:
„Úáááá, tam, pozóooooor, úáúúúááá…!“
Dupnu na brzdu, sklouznu do smyku, taktak to vyrovnám, smrt v očích a rozhlížím se, kde se na mě řítí kamion nebo, kde jsem koho přejela. Nikde nic
„Dědo, prosím tě, co je?! Co se stalo?“, oči vytřeštěné, hlas se mi klepe a cítím, že jsem si strhla aortu.
„Tuž nic, tam na chodniku šel můj kamarad Bernet.“
Lidi, myslíte, že až budu před soudem za ubití starého člověka berlí, bude nezvladatelný amok brán jako polehčující okolnost?

Děda v 17ti letech musel narukovat do války. Patřili jsme pod Sudety, takže za němce. Tam zažil věci, které ho rozplakaly i po šedesáti letech. Viděl rozkopaného vězně, který už neměl obličej. Ráno na poli se probudil vedle kamaráda s kterým se dělil o jednu deku. Byl mrtvý. Ono pole u Dačič jsme hledali, když jsme se jednou vraceli z Vranova. Našli jsme i to místo, kde leželi. Děda se rozbrečel.
Ve válce mu u hlavy vybuchl granát a dodnes pod rentgenem vypadá, jako by měl v mozku rozsypanou čočku. Tehdy také na pravé ucho skoro ohluchl. Hrůzy, které zažil jej asi také poznamenaly psychicky. Možná by jinak nebyl tak nervní. Mé dceři bude brzy 17 a nedovedu si představit, že ona, kterou zajímají kluci a parta (jako většinu holek v tomhle věku) by měla jít a zabíjet lidi. Vymýšlíme vyspělejší techniku a DVD a mobily a ještě menší mobily a čipy a blbosti a přitom jsme nepokročili od mentality opic na stromě. Pořád se mlátíme klackem po hlavě. Jen je ten klacek technicky vyvinutější.


Když navštívím prarodiče, odcházím vždycky s rozporuplnými pocity . Bývali aktivní, hádali se o každou maličkost, nic si nedarovali (bylo jedno, jestli šlo o zašantročenou ponožku nebo o frťana). Tvrdě dřeli celý život. Jsou z té generace, která zažila válku, hlad, dřinu. Neexistovalo, že by jeden den nepracovali. Cítili by se nepatřičně. Nikdy nic nevyhodili, protože co kdyby se to jednou hodilo (takže jsme děkovali za povodně v roce 1997, kdy nám Odra vytopila sklepy a my jsme ty 30 let skladované „potřebnosti“ mohli konečně vyhodit). Po revoluci v roce 1989 nakoupili desítky kil cukru a prášků na praní, protože měli strach, že nebude. Prášek do pračky dnes odsekávají kladívkem a ten cukr už snad spotřebovali. Teď mají oba přes osmdesát. Z mé temperamentní babičky je věchýtek, pro kterou je nadlidský výkon vyjít tři schody u lékaře a děda se snaží, co mu síly stačí, radovat ze života i přes hluchotu a slepotu. Čas je strašná věc. Neúprosná. Píšu to a slzy se mi derou do očí. Sakra….
Babi, dědo. Mám vás ráda. Nikdy jsem vám to neřekla, ale snad to víte. Řeknu vám to. Dokud to ještě jde. Dneska.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 .MaJdiNa. 30.01.2009, 21:26:08 Odpovědět 
   No tak začátek povídky mne rozesmál, zbytek rozslzel... Zvláště ten konec. Můj děda mi umřel před měsícem. Byl podobný jako ten Tvůj- cholerický a svý. Nikdy jsem mu neřekla, že ho mám ráda a lituji toho. Obšas si povídám s jeho fotkou...A někde tam nahoře...snad mě slyší...
Za skvělé, čtivé a poutavé dílo nemohu dát jinak než jedna
 Šíma 25.08.2007, 19:54:08 Odpovědět 
   Hezké to je! Tvůj děda byl prostě samorost! ;-) Dávám za Jedna!
 sirraell 22.08.2007, 17:44:48 Odpovědět 
   A reklas?
 ze dne 22.08.2007, 17:52:11  
   Vlaďka: Hm...slovně ne. Děda už byl hluchý a nějak jsem si nedovedla představit, jak budu řvát na celé kolo, že ho mám ráda. Ale řekla jsem mu to činy... Tahle povídka má dopracovanou verzi, protože děda před třemi měsíci zemřel. Takže jsem ji přepsala a dopsala. Je tady taky...
 Yfča 31.10.2006, 15:05:39 Odpovědět 
   Jen jim to řekni, myslím si, že je to hodně důležité, i když to zcela jistě vědí...
 fungus2 31.08.2006, 11:59:43 Odpovědět 
   Výborně napsané.
 Milan Březina 29.08.2006, 12:49:56 Odpovědět 
   Řekni...
 ze dne 29.08.2006, 15:37:58  
   Vlaďka: Slíbila jsem mu, že s ním sjedu do banky jako bodyguard. Potřebuje si vybrat nějaké finance. takže jestli mi zase během cesty nezpůsobí další infarkt, tak řeknu...:o)
 Adrastea 29.08.2006, 12:36:53 Odpovědět 
   Opět napsané velmi čtivě :) První půlka příjemně pobaví, ta druhá část a ten emotivní konec zvlášť donutí člověka se opravdu pořádně zamyslet... Díky za to!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
App
alaska
Nejdražší pokut...
Petr Fous
Kapitola druhá ...
Vitto
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr