|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: 19. kapitola - Nabídka ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 14.02.2009, 7:12
|
|
| |
|
|
„Co-cože?“ ustoupil Jirka o několik kroků dozadu. „Proč?“
„Proč?“ zopakoval Richard Jirkovu otázku. „Ty se mě ptáš proč?“
„Pojďte, půjdeme,“ vyzvala Martina Jirku a Moniku.
„Počkej,“ zastavil Martinu její synovec. „Proč jste to udělal?“
„Udělal to, protože se vás bojí,“ odpověděla za Richarda Martina pohrdavým hlasem a probodla ho nenávistným pohledem.
Richard se zasmál nepříjemným smíchem.
„Nejsi to spíš ty, koho by se měli bát? Kdo podpaluje cizí domy jen z paranoidního strachu o své rodiče? Dávejte si na tetičku pozor,“ otočil se Richard na Jirku a Moniku, „abyste se jednou neprobudili a nenašli svou drahou matku ležet na podlaze udušenou kouřem.“
„Richarde,“ přistoupila Martina k muži o několik kroků blíže, „ještě chvíli pokračuj, a přísahám bohu, že ti udělám ze života takové peklo, jaké děláš ty mé rodině. Já totiž nezapomínám.“
„Proč pořád jen ty prázdné řeči? Tak přistup rovnou k činům. Stojím tady před tebou, neozbrojený a sám. Proč jsi mi ještě nic neudělala?“
„Protože ona by to nechtěla.“
* * *
Martina seděla schoulená do klubíčka v rohu velikého sálu. Tvář měla vlhkou od slz a hlavou jí pulzovala nepříjemná bolest. Chladná kamenná podlaha a stěny ji v horkém parném létu ochlazovaly, nedokázaly však zchladit vztek a zároveň smutek, který se jí rozléval do celého těla.
„Martino,“ ozval se jemný hlas kdesi ze středu sálu. Dívka se tam však nepodívala, věděla, že tam nikdo není. Hlas, který ji doprovázel na každém kroku, pocházel z její hlavy, snad jako by se její tajné přání, aby ji znovu viděla procházet sálem, splňovalo den co den tímto způsobem.
Vytáhla z kapsy černých kalhot kapesník a otřela si uslzené modré oči.
„Martino,“ ozvalo se znovu, tentokrát však stál ve dveřích do sálu Martinin otec. „Pojď, zlatíčko, měli bychom jít.“
Martina se pomalu zvedla, urovnala si oblečení a s hlavou skloněnou k zemi přešla sál na druhou stranu.
„Broučku,“ sklonil se k ní otec. „Vím, že je to pro tebe těžké. Pro nás všechny.“
Chytil ji za drobnou ruku a vyvedl ze sálu bočními dveřmi ven. Na nádvoří stála Marie Hykel. Plavé vlasy jí na černém oblečení svítily, ještě umocněné jasným slunečním světlem.
„V pořádku?“ optal se manžel své ženy a pohladil ji po rameni.
„Tohle nebude nikdy v pořádku,“ pronesla Marie smutně a chytila Martinu za druhou ruku.
Všichni tři došli mlčky až k bráně zámku, kde je čekalo několik dospělých, vedle jednoho z manželských párů stál chlapec se špinavými blond vlasy. Přestože všichni měli ve tvářích posmutnělé výrazy a na sobě tmavé oblečení, pozdravil chlapec s úsměvem Martinu:
„Ahoj.“
„Ahoj, Michale,“ šeptla Martina a koukla na něj přes závoj vlasů, které jí lemovaly obličej.
„Kde je Drahoslav?“ zeptal se zvědavě muž stojící na konci zástupu.
„Drahoslav tady není,“ odpověděl mu chladně Jan. Marie ze sebe vydala několik hlasitých vzlyknutí.
„Mami,“ stiskla Martina její ruku pevněji. „Neplakej, prosím.“
„Měli bychom jít,“ zavelel muž, který držel za ruku malého Michala.
Všichni v čele s mužem, který se ptal na Drahoslava, došli po asfaltované cestě k brance kostela. Martina si nemohla nevšimnout naleštěné hrobky z černého mramoru, postavené nedávno.
Živým lásku, mrtvým vzpomínku.
Zde leží Anna a Josef Vogelovi
Při pohledu na sochu holubice se zlomeným krkem přejel Martině, navzdory venku panujícímu horku, mráz po zádech.
‚Jsou to teprve dva měsíce. Přestanou ji někdy vzpomínky na onu noc tolik děsit?‘ přemýšlela v duchu, když vcházela do gotického, nevelikého vesnického kostelíka. Přes barevné vitráže oken kreslily sluneční paprsky po podlaze, stěnách a lavicích barevné obrazce.
Martina mlčky s rodiči po stranách zamířila až dopředu. Pod zdobeným oltářem ležela v záplavě květin lesklá rakev, jejíž horní polovina byla otevřená.
„Posaď se,“ pomohl Jan své ženě do lavice. Marie si kapesníkem zakrývala ústa, neplakala – a není divu, po proplakaných dnech už neměla slzy, které by její bolest a prázdnotu, která se v ní nekonečně rozpínala, odplavily.
Martina usedla vedle svého otce na okraj lavice. Otočila hlavu napravo, za uličku, kde na začátku řady seděl Michal. V ruce držel oranžový tulipán a s hlavou svěšenou pokukoval s nesmělým výrazem po rakvi. Když si všiml, že ho Martina pozoruje, lehce se na ni usmál.
„Drazí pozůstalí,“ ozval se náhle hluboký mužský hlas. Michalův otec, starosta Orlí Hory, stál vedle rakve a s posmutnělým obličejem koukal do papíru, který měl položený na dřevěném podstavci.
„Sešli jsme se zde,“ rozhlédl se po kostele zcela zaplněném lidmi, „abychom se rozloučili s naši dcerou, sestrou, kamarádkou, a dívkou, která nám ukazovala, že lidská vůle může být silnější, než všechny nemoci světa.
Narodila se jako šťastný člověk. Měla totiž to hlavní – milující rodiče. Zdálo by se, že jí nic neschází. Avšak jen do té doby, než ji zasáhla ta nemoc, o které jistě všichni víme. Život Petry i život celé její rodiny se rázem změnil.
Nemoci dlouhou dobu odolávala, i když posledních několik měsíců byl její zdravotní stav opravdu vážný. Potom však přišlo ráno 7. července.“
Mužův hlas se zachvěl, skoro neschopný dalšího slova. „Všichni víme, co se stalo.“
S hlavou svěšenou a pohledem upřeným k podlaze položil vedle rakve rudou růži a posadil se do lavice vedle svého syna a manželky.
Martina se náhle zvedla ze svého místa a za hrobového ticha, které rušilo jen udivené šeptání lidí sedících vzadu, se postavila k pultu, za kterým stál před chvílí starosta.
„Já…“ začala. Zpoza pultu jí koukal jen vršek hlavy s modře zářícíma očima. „Chtěla bych jen…“
Hrdlo jí sežehl nečekaný plamen bolesti, vycházející z jejího nitra. Ne, nesmí se rozbrečet.
„Víte, já tady vlastně stát neměla. Ale stojím tady, protože bych… Chtěla bych říct jednu maličkost. Vím, že je tady člověk, který jí to udělal. Ráda bych mu něco vzkázala. Měla by ses bát toho, že vím, že tady jsi a že vůbec vím, kdo jsi. I když se to možná nezdá, přijde čas, kdy toho budeš litovat.“
* * *
„Poslali jste mou nabídku zpět. Jak je to možné?“ zeptal se Richard udiveně.
„Je to jednoduché, Richarde. S tvou nabídkou nesouhlasíme a ty máš ještě tu drzost se po tom všem ptát, jak je to možné? To ty jsi tady šílený, ne nikdo z nás. Zmiz z našich životů a už se neukazuj,“ šeptla Martina rozhořčeně.
„Já se tak jednoduše nevzdám. Však vy nakonec povolíte. Koneckonců… Aut máme dost, což?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
