|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 23 ::
 Annún |
publikováno: 16.02.2009, 19:37
|
Tak drazí čtenáři a máme tu poslední díl toho to příběhu.
Copak se v něm uděje dnes?
Jak se rozhodne Nia ohledně princova návrhu?
A co Rínon?
I nu uvidíte.
Přeji příjemné počtení. |
| |
|
|
XXIII. - Konečné rozhodnutí.
Když se Niamey vrátila z Nirtiel, její elfská přítelkyně již spala. Nechtěla ji rušit, a proto se potichu odebrala do své pracovny. Spát se jí zatím nechtělo, a tak začala třídit jednotlivé příměsi do léčivých směsí a lektvarů. Bylo těsně hodinu po půlnoci, když na Niu konečně dolehla únava, ale ještě než odešla do ložnice, nahlédla do zrcadla. Objevil se v něm Rínon. Spal klidně na své dece poblíž skomírajícího ohně a tiše oddychoval. Hnědé vlasy mu postříbřil měsíční svit a jeden zbloudilý pramen mu sklouzl přes obličej. Nia se při pohledu na něho zamilovaně pousmála, jak ráda by mu ten neposlušný vlas zasunula za ucho, ale nyní byl příliš daleko, proto pouze zašeptala do odrazové plochy.
„Dobrou noc a krásné sny, můj drahý."
Pak zas jeho obraz zmizel, elfka zakryla zrcadlo tenkým tmavým závěsem, opustila pracovnu a zamířila do svého pokoje. V ložnici se pomocí kouzla přeoděla do nočního úboru a šla si lehnout a ponořit se do říše snů.
* * * * * *
Ráno se Nia s Firiel též nesetkala, protože elfka hned za rozbřesku, jako obvykle, naplnila sedlové brašny a posléze vyrazila do Eglamonthu. Čarodějka zůstala sama v celém domě. Dnes na ni osamělost dopadala víc než kdykoliv předtím. Najednou se jí začalo nesmírně stýskat. Což se jí už hodně dlouho nestalo. Bývala zvyklá na samotářský život, jenže od setkání s Rínonem se toho hodně změnilo. Ona se změnila, aniž by si to uvědomila. Nyní jí scházela společnost dalších elfů a především elfího prince. Potřebovala se rozptýlit a nějak se zaměstnat, aby zapomněla na prázdnotu, kterou cítila v srdci, teď když nebyla s tím, koho tolik milovala. Rozhodla se udělat velký úklid ve své ložnici, pracovně a knihovně, ovšem bez pomoci kouzel. Vzala vědro s vodou, kterou si předtím ohřála, nastrouhala do ní mýdlo a chopila se hadru a koštěte. Pustila se s vervou do očisty. Smejčila, drhla, leštila, utírala, myla a zametala. Když už byla v tom gruntování, přendala i veškeré záclony a závěsy za nové a čisté. Všechny tři místnosti se skvěly až nevídanou čistotou a leskem. Nia byla se svým dílem naprosto spokojená. Poctivá práce ji pořádně znavila, a tak usnula hned po skromné večeři, kterou si připravila.
Druhý den ráno se pustila do dalších pokojů. Tentokrát si na paškál vzala jídelnu, kuchyni a chodbu. Prostě takovýhle úklid tenhle dům už velice dlouho nezažil, naposledy těsně poté, co čaroděj Gylfiron odebral na onen svět, nebo spíš do ohňů pekelných, kam po právu patřil. Dnes si Nia pomohla při úklidu kouzly. Zatímco sama smejčila a gruntovala uvnitř domu, venku za stavením na malém dvorku se pralo velké prádlo. Dřevěná vědra sama nosila vodu od studny a plnila s ní kotel zavěšený nad venkovním ohništěm, kde se voda ohřívala. Když byla dostatečně teplá, kotel se sám sundal ze závěsu a kolébavou chůzí dorazil k neckám a nalil do nich horkou vodu a poté se vrátil zpět na ohniště. Velké necky a očarovaná valcha praly všechno, co Nia v záchvatu uklízení vynosila ven. Šaty, záclony, závěsy, ubrusy a všechno ostatní. Voda v neckách šplouchala, mýdlo pěnilo, až nadýchané obláčky bublin poletovaly vzduchem a prádlo, které bylo již vyprané, se máchalo ve studené vodě a samo se ždímalo a věšelo na mnoho natažených šňůr. Ale to nebylo všechno, protože oživlé byly i další domácí nástroje. Dřevěné hrábě shrabávaly sem tam spadlé listí a různé nečistoty z trávníku, motyčka s rýčem opatrně plely záhonky v zahrádce a plevel házely na kopičku, kterou vzápětí na to nabraly vidle a vhodily na kolečko. Když byl trakař plný , vyvezl smetí. Košťata tančila divokým rejem po verandě a altánku. Metly vyklepávaly koberce a předložky. Prachovky leštily venkovní okna do vysokého lesku. Kropáče zalévaly záhony i květináče. A dokonce štětce se namáčely do nádoby s barvou a velice opatrně natíraly okenní a dveřní zárubně. Nia si prozpěvovala a ptáček Red jí přizvukoval svým trylkováním. Potom co si řekla, že by toho bylo pro dnešní den dost, zašla ještě do stáje zkontrolovat své zvířecí pacienty a převázat jejich zranění. Večer přišel do lesa až neuvěřitelně rychle. Nia i tentokrát po večeři zalehla do postele naprosto vyčerpaná a usnula jako zabitá. Pořádná práce a tvrdý spánek ji pomáhal zahnat osamělost a stesk.
* * * * * *
Ačkoliv se dům zdál zvenčí poněkud malý, tak uvnitř byl velice prostorný, nejspíš to bylo tím, že ho kdysi postavil čaroděj. Takže třetí den přišly na řadu poslední dva hostinské pokoje a Firielinina ložnice. Zde už Nia tolik práce neměla, takže hodinu po obědě byla se vším hotová. Jen co dokončila úklid, posadila se do houpacího křesla na verandě, podložila si unavené nohy stoličkou a kochala se pohledem na zelené koruny stromů. Red, její malý oblíbený ptáček, vesele prozpěvoval na jedné z větví a celý se pyšně natřásal, protože si jeho pění přiletěla poslechnout ptačí slečna a posedávala kousek od něho a házela na něho zamilované pohledy. Nia se potutelně usmívala, když ty dva ptačí milence sledovala. Odpočívala a přemítala o mnoha věcech. Hodnou chvíli poté, co Niamey skončila s uklízením, se na pěšině mezi stromy objevil kůň s jezdkyní. Byla to Firiel, která se právě vrátila z Eglamonthu. Zavedla svého koně do stáje, a když z ní vyšla, zarazila se při pohledu na dům a jeho okolí. Z pravé strany domu se vyjímalo sušící se a bělící se prádlo a všechna okna ve stavení se leskla a blýskala ve slunečním svitu jako křišťály, jak dokonale byla vycíděná. Přišla blíž k obydlí, zahleděla se tázavě na Niu a komediantsky spráskla ruce.
„Pro Elentari, co jsi to tu vyváděla?"
„Ai. Taky tě pěkně zdravím, Firiel." Zareagovala s úsměvem na její otázku Niamey.
„Prosím tě, Nio, co tě to popadlo?"
„Jen jsem trochu uklízela." Odvětila s ledabylým pozvednutím ramen čarodějka.
„Trochu?" pozvedla tázavě obočí Firiel. „Bože, tohle není trochu. Tebe nejspíš musel popadnout uklízecí amok. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nechám tě tu pár dní samotnou a ty jsi schopná celý dům přestavět," hudrovala s úsměvem elfka.
„Nedělej z toho žádný horor. Nic se nestalo, jenom jsem poklidila a vyprala prádlo." Bránila se též s pousmáním Nia.
Firiel vyšla po schůdkách na verandu a posadila se do proutěného křesla naproti čarodějce.
„To vidím. Mám pocit, že si vyprala prádlo na celých sto let dopředu. Mohla by si mi říct, co tě k tomu navedlo?"
„Řekněme, že jsem se nepatrně nudila a potřebovala jsem se zabavit."
„No, tak to musela být zatraceně malá nuda, když si kvůli ní vygruntovala dům od sklepa až po půdu," pronesla ironicky. „To by mě zajímalo, co budeš dělat, až se začneš nudit víc? Vyčistíš celý Magický hvozd?" otázala se uštěpačně Firiel.
„To opravdu nevím, možná ano."
„Ty jsi příšerná, Niomey."
Nia se na ni vesele zašklebila. V momentě se na stolku před nimi objevila porcelánová konvička s dvěma šálky.
„Dáš si čaj? Je čerstvě uvařený a má výtečnou ovocnou příchuť." Nabídla své přítelkyni čarodějka.
„No, tak to s radostí přijmu, ten mám moc ráda."
„Já vím." Přitakala souhlasně Nia.
Firiel sáhla po konvičce a nalila si do květovaného šálku vonící nápoj. Odložila konvičku a s šálkem v ruce se uvelebila zpět do křesla a upila trochu vlažného čaje.
„Jak se ti vedlo ve městě?"
Černovlasá elfka se téměř nepostřehnutelně zarděla.
„Dobře, jako vždy jsem vše prodala. Největší zájem byl o mateřídouškovou směs na čaj. Příště jí musím vzít víc."
„Tak to mě těší."
„Ai, abych nezapomněla, Aldëon tě srdečně pozdravuje a vzkazuje ti, že by ses na něho taky někdy mohla přijet podívat. Rád by tě zas jednou viděl a pozval tě na čaj."
„Mistr Aldëon je velice milý muž." Pronesla Nia a pak se na okamžik zamyslela. „Možná, že bych mohla jet příště s tebou do Eglamonthu a navštívit ho."
„Cože?" zakuckala elfka při její poznámce. „Ty a jet do města? Co to slyší mé elfské uši?"
„Jen to, co říkám."
„No právě, to je pro mě neuvěřitelné. Copak ty už se neděsíš velkého množství elfů pohromadě? Nemáš obavy z toho, co si o tobě budou myslet a povídat?" zeptala se v údivu Firiel.
„Jen malinko, dá se říci, že už jsem to téměř překonala."
„Komu mám být za tento zázrak vděčná?"
„Rínonovi."
„Že mě to hned nenapadlo," poznamenala Firiel. „Má na tebe zvláštní vliv, ale ne ve špatném slova smyslu."
„Ano, to máš pravdu."
„Kde vlastně máš toho svého miláčka?" zeptala se s úsměškem černovláska.
„Je na cestě domů. Teď se nachází asi tři možná čtyři dny jízdy od Ilcatirionu."
„Půjdeš za ním dnes v noci, tak jako několikrát předtím? Hmm?" pozvedla tázavě obočí ve vše říkajícím pohledu.
„Ne." Zavrtěla hlavou Nia.
„Proč? Pohádali jste se snad? Nebo se ti jeho společnosti již omrzela?"
„Ne, nepohádali, i když v jednu chvíli jsme od toho nebyli daleko, nu což, nemá cenu to nijak rozvádět. Vše se urovnalo, tedy doufám. Rínonova společnost mi chybí, ale není sám, chápeš? Má s sebou osm mužů z Dirielovy družiny. Nebylo by vhodné, abych se za ním v noci přenášela, protože spí společně u jednoho ohně."
„No to chápu, ale jak to tak dobře víš? Ty jsi za ním byla a oni vás snad…?“ Firiel nedokončila záměrně větu a jen se vědoucně usmála.
„Ne, kdepak nic takového se nestalo.“ Dušovala se Nia. „Ale sleduji jeho pouť do královského města v zrcadle."
„Aha, já úplně zapomněla na to Gylfironovo očarované zrcadlo. No a jinak?"
„Co máš na mysli?" dotázala se Nia své přítelkyně.
„Už jsi mu odpověděla, jestli se k němu vrátíš na trvalo?“
Nia zavrtěla hlavou. „Ještě jsem se úplně nerozmyslela."
Firiel zakoulela nevěřícně očima a odložila šálek s čajem na stolek.
„No to snad není možné. Copak už jsi neměla dost času na rozhodnutí?"
„Firiel, prosím, nekomentuj to. Já… já jsem nad tím v posledních dnech moc nedumala. Byla jsem teď zaneprázdněná jinými věcmi."
„Ai, hloupým uklízení. To je dost chabá výmluva, Nio. Ale je to jen tvá věc, tvůj život a tvá volba. Nechci ti do toho mluvit, ale měla bys mu, co nejdřív říci ano anebo ne, aby věděl na čem je." Mluvila jí do duše její elfská přítelkyně.
„Popřemýšlím nad tím."
„No, tak ať ti to přemýšlení jde pěkně od ruky." Pozvedla Firiel šálek na znamení přípitku a Nia udělala totéž.
* * * * * *
Tak od jejich rozhovoru utekl celý týden. Nia byla neustále myšlenkami mimo a Firiel už z ní byla nešťastná. Čarodějce se nic nevedlo a nemohla se na nic pořádně soustředit. Všechno se jí kazilo pod rukama. Kouzla jí nevycházela ani za pomoci knihy čar a kouzel, a pokud, tak jen z části. Stále přemýšlela nad tím, jak se má vyslovit na Rínonův návrh a ostatní věci šly mimo ni. Chtěla udělat nápoj na uzdravení pro jedno nemocné lesní zvířátko, ale přidala špatnou přísadu a její výtvor jí doslova explodoval před očima a celá pracovna se ocitla zahalená dýmem a černými sazemi. Pokusila se jí uklidit kouzelným zaříkadlem, ale přeřekla se a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Knihy se přemístily do jiných regálů, obsahy lahviček si zaměnily sklenice, a i ostatní věci se objevily na místech, kde neměli co dělat. Nia už z toho byla nešťastná, a tak nyní seděla v knihovně a listovala čarodějnou knihou. Prohlížela si stránky s kouzelnými formulemi, jako by v nich hledala odpovědi na svůj problém.
Jenže Firiel nakonec došla veškerá trpělivost. Vtrhla do knihovny jako velká voda za jarního tání, vytrhla Nie knihu kouzel z ruky, razantně ji zaklapla a odložila na malý stolek. Čarodějka se naprosto udiveně podívala na černovlasou elfku.
„Co to děláš?" Obořila se rozladěna jejím chováním.
„To, co ty nejsi schopná učinit." Odvětila rozhodně Firiel. „Vstaň!“ přikázala jí tónem generála.
Nia se však k ničemu neměla a dál prodlévala v sedačce. Firiel si podrážděně odfrkla. Chytila čarodějku za ruku, vytáhla ji z křesla do stoje a vzápětí nato ji vlekla za sebou ven z místnosti. Niamey stěží klopýtala, protože zrovna dnes jí pobolívala noha. Vůbec nechápala, co to Firiel popadlo. Trochu se vzpouzela, ale zdálo se, že elfka je rozhodnutá dokončit to, co si usmyslela.
„Zpomal, prosím, já nemůžu jít tak rychle." Požádala ji Nia a elfka trochu přibrzdila. „Firiel, řekni mi, co blázníš?"
Firiel ji dál táhla a ani se za sebe neohlédla.
„Už se na tebe nemůžu dívat." Pronesla a vedla ji z domu, přes verandu a palouk ke stáji.
Nia se uprostřed travnaté plochy vzepřela, zarazila se a zastavila tím i Firiel. Elfka se k ní otočila čelem a na čarodějku vrhla tázavý pohled.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tě to draplo?" Otázala se Nia.
Firiel si unaveně povzdechla.
„Podívej se na sebe, Niomey. Posledních několik dní tu chodíš jako tělo bez duše, všechno ti padá z ruky a nic se ti nevede. Straka hýká jako osel,‘ poukázala na černobílého ptáka poskakujícího po plaňkách od plotu, jenž ze sebe vyluzoval nepřetržité ‚ÍÁ ÍÁ‘ Firiel pokračovala dál v proslovu: „Liška mečí jako koza, orel kdáká a srna po tvém uzdravujícím lektvaru začala snášet kropenatá vajíčka. To je přece postavené na hlavu, nemyslíš? Děláš jeden malér za druhým. Chtěla jsi kouzlem umýt nádobí a veškerý porcelán se pokryl srstí, hrncům narostla sloní ucha a ve dřezu vyrostly hříbky. Ne, já už to nemůžu dál snášet. Nejsem sice žádná čarodějka, však pár zaříkadel jsem od tebe pochytila, a i s knihou kouzel jsem měla co dělat dát po tobě tu spoušť do pořádku. Ve dne jsi myšlenkami jen Manar ví kde, a v noci zíráš do čarovného zrcadla a díváš se, jak Rínon poklidně spí. To už není normální. Ty se potřebuješ srovnat a konečně si utřídit v hlavě to, co vlastně chceš. A to je Rínon. Koukej vzít Sita a jet za svým princem.“ Vedla dlouhý monolog černovláska. „Copak si chceš po celou věčnost rvát vlasy, že si se nechopila druhé šance, když ti byla dána? Možná to nebude nijak zvlášť jednoduché, protože oba jste se změnili a jste svým způsobem paličatí, ale věřím, že patříte k sobě. Osud vás svedl po miléniích znovu dohromady, aby jste mohli být spolu, tak to nepromarni." Ukončila své zanícené kázání Firiel.
Nia na ni chvíli hleděla s otevřenou pusou, protože Firielina přímo ohnivá výřečnost ji téměř vyrazila dech, neb jen málokdy toho tato elfka tolik namluvila. Pak se nadechla a pokusila se vymanit svou ruku z jejího sevření.
„To nejde, přece tě tu nemůžu nechat samotnou," namítla Nia.
Firiel ji v mžiku chytila za ramena a pořádně s ní zatřásla, jako když se natřásá prachová duchna.
„Vzpamatuj se, Nio. Uvědom si, že já sama rozhodně nebudu, protože se hodlám vdát," vypálila na ni svou novinku, „ale ty sama zůstaneš, pokud pustíš Rínona k vodě. Je ti to jasné?"
Niamey opět jen zalapala po dechu.
„Ty co?" vytřeštila na ni překvapeně oči.
„Jsem zasnoubená a budu se vdávat." Zopakovala pyšně své prohlášení Firiel.
„Proč si mi to, pro všechny svaté, neřekla dřív?"
„Protože se mi to zdálo nevhodné, když si se soužila nešťastnou láskou." Přiznala černovláska.
„U Sorrana, to že já neměla lásku, neznamenalo, že bych ti ji nepřála. Jsi má nejlepší přítelkyně, Firiel, a já bych ti přece nikdy nebránila ve štěstí."
„Já vím, ale bylo mi to nepříjemné. Proto ti to říkám až teď, když vím, že i ty jsi opět zamilovaná."
Nia černovlásku nečekaně pevně a vřele objala. „Ach, to je prostě úžasné.“ Povzdechla si a pak ji zas od sebe odstrčila a zadívala se jí do temných zářících očí.
„Kdo je ten šťastný muž? Někdo z Eglamonthu?" zeptala se zvědavě Nia.
„Ano."
„Znám ho? Je to mistr Aldëon?" optala se s mírným podezřením.
„Ne,“ zamítla Firiel její domněnku. „Ale jsi velmi blízko."
„Tak kdo?"
„Lothien, Aldëonův mladší bratr. Je to spisovatel, historik a pěvec. Určitě znáš jeho romány, máme jich několik v knihovně."
„Vážně? Ty myslíš ty romantické příběhy vázané v jemné kůži a zdobené zlatem?"
„Ai. Třeba ten ‚Tajemství zámecké paní ‘, nebo ‚O zakleté dračici', či ‚Zlatovlasá Elisandra.' Jsou tak krásné. Zbožňuji je a Lothiena také." Opěvovala Firiel díla svého budoucího muže.
„A ty jsi nejspíš jeho múza, že?"
„No, říká to o mně." Pyšně se pochlubila a začervenala se.
„Tak teď už chápu, proč si se ve městě tak často zdržovala přes noc a další den. Moc mě tvé štěstí těší."
„Tak to jsem ráda, ale vraťme se k naší předešlé diskusi na téma ty a princ Rínon."
„Firiel ty sama tedy nebudeš, ale co nemocná zvířata, dům a les?"
„No v tom stavu, v jakém teď jsi, tu stejně moc platná nebudeš. Oni se bez tebe obejdou. Les je zcela soběstačný, o zraněná zvířata se postarám, neboť ty nejsi jediná, kdo tu umí léčit, takže tvůj post bez problému zastanu. A o dům si též dělat starosti nemusíš, chátrat nebude, neboť v něm hodlám i nadále přebývat." Oznámila Nie Firiel.
„Myslela jsem si, že když si zasnoubená, tak že se přestěhuješ do Eglamonthu."
„Ne, zůstanu tady, ale Lothien by se rád nastěhoval ke mně. Fascinuje ho Magický hvozd a prý by tu měl víc klidu a inspirace pro svou práci. Pokud ti to ovšem nevadí?"
„Určitě mi to vadit nebude, dům je dost velký pro nás všechny."
„Bylo by to jen na nějaký čas, později bychom si postavili vlastní obydlí na té malé mýtině, co se nachází asi sto padesát metrů za tvým domem." Řekla Firiel. „To abyste měli soukromí, až sem budete s Rínonem jezdit na každoroční líbánky." Dodala s pousmáním.
„Nepředbíhej, ještě to není jisté." Namítnula Nia.
„Ale bude, když mu řekneš ano."
„Já si tím nejsem jistá, co když…“ odmlčela se čarodějka.
„Přestaň už konečně hledat jakékoliv výmluvy. Zkus být jednou jedinkrát ve svém životě sobecká a mysli pouze na sebe. Udělej pro sebe to, co si nejvíc ze srdce přeješ. Hmm? Chci totiž, aby si na mé svatbě zářila po boku svého elfího prince, jasné?"
„Ai. Jasné," přitakala Nia.
„To jsem ráda. Takže teď osedláme Sita, ty se dáš do kupy a zmobilizuješ veškerou svou magickou sílu a přeneseš se i s ním do Ilcatirionu. Protože jízda by ti s touhle krásnou herkou trvala nejméně čtyři týdny."
„Sit, není žádná herka, je to dobrý kůň," namítla Niamey.
„Ai, na projížďky ano, ale ne na rychlý přesun. Na něj by si potřebovala Bouři, ale tu má u sebe Rínon, pokud se nepletu, takže ti zbývá jen Sit a tvá kouzla." Připomněla jí Firiel.
„Máš pravdu," přitakala čarodějka.
„Takže mou situaci jsme vyřešily a teď ještě tu tvou."
Firiel opět vzala Niu za ruku a obě pokračovaly do stáje. Tam osedlaly Sita a vyvedly ho ven. Firiel pomohla Niemey nasednout na koně.
„Tak jeď, ať tě tu již nevidím." Poznamenala s úsměvem.
Elfí čarodějka se zadívala na svou přítelkyni a vzala ji za ruku, kterou měla Firiel položenou na koňské šíji.
„Myslíš si, že dělám dobře?" otázala se Nia nejistě své přítelkyně.
„Stýská se ti po něm?" Odpověděla jí otázkou Firiel.
„Ai." Přikývla hlavou.
„Myslíš na něho pořád?" položila jí další otázku.
„Ai."
„Miluješ ho?"
„Ano." Vydechla Nia.
„Tak v tom případě není co řešit. Jdi za ním." Firiel se na ni povzbudivě usmála a sevřela její ruku.
„Děkuji, Firiel."
„Nemáš zač."
„Sbohem, přítelkyně.“ Pronesla čarodějka.
„Ne, pouze nashledanou, protože mi dvě se ještě uvidíme. Ať ti štěstí přeje a bohyně Elentari při tobě stojí," odvětila jí na rozloučenou elfka a odstoupila od koně do uctivé vzdálenosti.
Nia se usmála, pak zavřela oči, několikrát se zhluboka nadechla, sklonila se a přitiskla ke koňskému hřbetu. Plně se soustředila a během okamžiku zmizela i s koněm.
* * * * * *
Nia se objevila i se Sitem uprostřed krásné aleje. Rozhlédla se kolem. Poznávala to tu moc dobře, i když od doby, kdy tudy šla naposledy, uběhlo již hodně, hodně vody. Byl to zámecký park v Ilcatirionu. Opatrně sesedla z koně. Stála na kamínky vysypané cestičce, která vedla k nízkému zděnému plotu, v němž byla umě kovaná brána a nedaleko za ní se vyjímal jednopatrový dům s vysokými okny a nádherně zdobenou fasádou. I na něj si vzpomněla. Bodejť by ne, když v něm mnoho let žila, a teď se sem vrací stejně jako pachatel na místo činu. Hleděla na Rínonův dům a odhodlání z ní pomalu vyprchávalo. Stála a s nejistotou pohlížela před sebe na místo, které bývalo kdysi jejím domovem. Sit její narůstající nervozitu vycítil. Šťouchl jí čumákem do ramene, aby na sebe upozornil a tiše zaržal. Nia se obrátila a poplácala jej po šiji, aby ho uklidnila. Přemýšlela o tom, že by koně přivázala u brány a zase urychleně zmizela. Pak jí v mysli vytanula Firielina otázka.
„Miluješ ho? Tak není, co řešit. Jdi za ním."
Sit znovu tiše zaržal. Niu nenapadlo nic lepšího, než začít zpívat svou píseň a tím uklidnit sebe i koně. Zvučná melodie se nesla vzduchem a dorazila otevřenými okny až k princovu sluchu.
Rínon sešel s patra, kde se byl převléknout ve své ložnici, a teď už se těšil na dobrou večeři, kterou pro něho připravila jeho hospodyně Geillan, a na poklidný večer strávený v křesle u krbu v obývacím pokoji.
Včera se vrátil z Nirtiel a ještě ten den musel otci podat hlášení o všem, co se tam stalo. Zároveň ho ihned po králi vyslechla i jeho matka královna Dalian, která toužila zvědět, kde se její nejstarší dítě předtím, než vyrazilo do vypálené vsi, zdrželo. Poněvadž se nedala nijak diskrétně odbýt, musel si s ní sednout na terasu a při sklence bezového vína jí povyprávět o tom, co se mu za dobu jeho zdejší nepřítomnosti událo. Mluvil o návštěvě u bratranců Lenwëho a Aernila a o tom, že zajel i ke strýci Elgalenovi, aby se podíval na jeho před časem narozená, krásná koňská dvojčata v jeho královských stájích. A nakonec své matce řekl o tom, že se setkal s Niou a po dlouho sáhlé rozmluvě spolu obnovili jejich staré přátelství, což královnu velmi potěšilo, protože vždycky, stejně tak jako jeho sestra Anneris, stála na straně Niimey. Jeho vyprávění bylo dlouhé a v paláci se zdržel až do pozdního večera, a když se dostal do postele ve svém domě, usnul jako špalek.
No a dnes to nebylo o nic lepší. Celý den strávil v paláci. Nejdřív se zúčastnil diskuse na Radě starších, kde se opět probírala ona událost se skřety v elfské osadě. A ustanovilo se, že se budou muset posílit hlídky na hranicích, aby se takováto situace již jen tak neopakovala. Debata Rady starších trvala téměř tři hodiny a on z ní nesměl odejít dřív, dokud neskončila, protože byl budoucí král a jednou bude muset převzít otcovu funkci. Poté byl poslán s písařem Orwene do jeho pracovny, kde musel znovu vše vypovědět, aby to mohl písař zaznamenat, a to co možná do největších detailů. Nakonec ho otec odpoledne vyzval na přátelskému klání na cvičišti a to odmítnou prostě nešlo, neboť by ho tím urazil. Takže se střetli v trojboji. Nejdřív hod kopím, pak střelba z luku a jako poslední souboj s meči. Král dal svému nejstaršímu synovi pořádně zabrat a jejich souboj skončil nerozhodně s příslibem příští odvety. Rínon musel uznat, že ačkoliv se otec - král Darnel již dlouho nezúčastnil žádného tažení, byl stále ve vynikající bojovnické formě. Ano, jeho tatík si pořád užíval zdatné síly stejně, jako když byl ještě mladým králem.
Potom zašel do stáje zkontrolovat Niinu kobylku Bouři a v duchu si říkal, že hned jakmile to bude jen trochu možné, vezme klisnu a odjede s ní za Niou. Hodně se mu po čarodějce stýskalo, protože ho v posledních dnech a to ani v noci nenavštívila. Začínal mít pocit, že se na něho možná zlobí za to, že ji laskavou lstí a přesvědčováním přinutil zůstat mezi elfy přes den. Sic to vypadalo, že se cítí dobře, ale třeba to jen předstírala, aby mu nezkazila radost. Možná ji odradil svým žárlivým výstupem. Čím víc o oné scéně přemýšlel, tím víc si uvědomoval, jak moc jí tím ukřivdil a slíbil si, že už nikdy něco takového neudělá. Avšak pořád tu ještě mezi nimi visel ve vzduchu jeho návrh. Prostě bude muset za ní zajet, vrátit jí Bouři a otázat se, zda se již rozhodla. Ano, tak to bude nejlepší. Zamyšlen vešel do jídelny, kde už měl na stole prostřeno na podávání večeře.
„Dobrý podvečer, můj princi." Pozdravila ho s laskavým úsměvem Geillan.
„Tobě také přeji pěkný podvečer, Geillan." Odpověděl rudovlasé elfce na pozdrav Rínon.
Došel ke stolu a usadil se na židli.
„Vypadáš ustaraně, princi, co tě trápí?"
„Nic důležitého, Geillan, ale děkuji za optání."
Elfka přistoupila k elfovi, starostlivě ho pohladila po hnědých vlasech a její ruka spočinula na jeho rameni.
„Znám tě už od kolébky, byla jsem tvá chůva a poznám, když něco tíží tvé srdce. Vždyť víš, princi Rínone, že mi můžeš říct všechno."
Elf se mile usmál a podíval se na svou bývalou chůvu a nynější hospodyni v jednom. Položil svou ruku na její.
„Ach, Geillan, co asi tak souží každého muže."
„Žena anebo láska?" otázala se elfka.
„Přesně tak, a u mě je to obojí."
„Tak se netrap, věřím, že se to co nevidět vyřeší."
„Já v to také doufám."
Rudovláska jemně vyprostila ruku z jeho sevření a popošla kousek od něho.
„Tak, co si budeš přát jako první, můj princi?"
„Skleničku rybízového vína."
„Rybízové víno?" otázala se překvapeně Geillan. „Myslíš Niino víno, můj princi?" položila tu otázku velice opatrně, jako by se těch slov bála.
Elf se pousmál, protože chápal, že jeho přání je velmi neobvyklé, neboť do severního sklepa Geillan poslal na posledy ještě předtím, než se s Niou naposledy rozloučil, a to byl pár tisíců let zpět.
„Ano."
„Dobře, tak já ti ho donesu. Za chvíli jsem zpět." Pronesla elfka a zmizela ve dveřích do kuchyně.
Rínon se zvednul, přistoupil k oknům a všechny otevřel do kořán. Byl krásný teplý podvečer a do místnosti zavál vlahý vánek a pohrával si s lehkými hedvábnými závěsy. Elf se vrátil zpět ke stolu a posadil se na své místo. Během pár minut přišla i elfka nesoucí zapečetěnou, trochu víc zaprášenou láhev, kterou hned na to utřela.
„Tak tady máš víno dle svého přání." Řekla a podala mu láhev.
Rínon ji několik minut potěžkával v ruce a otáčel s ní dokola, pak odtrhnul pečeť a vytáhl korkovou zátku. Elfka mu podala sklenku a Rínon do ní nalil rubínovou táhnoucí se tekutinu.
„Vezmi si též sklenku a napij se se mnou." Požádal ji mile.
Elfka nic nenamítala a podala mu ještě jednu číšku, do níž nalil nápoj. Pak oba pozvedli sklenky a elf si nápoj pozorně a znalecky prohlížel a přivoněl si k němu.
„Krásná barva, výrazná vůně," pak okusil malý lok, „a lahodná chuť. Je to vynikající ročník."
Elfka přikývnula. „Ano to je, víno paní Niimey bylo vždy prvotřídní a neztratilo nic ze své chuti ani po mnoha stech letech."
„Tak si připijme."
„A na co, můj princi?"
„Na tebe, Geillan a na ženu, kterou jsem nikdy nepřestal milovat."
Elfka se pousmála. „Na tebe, můj pane a na hodnou paní Niumey."
Pozvednuli skleněné číšky, přiťuknul si a napili se. Vypili je až do dna a odložili je na desku stolu. V ten okamžik Rínon zaslechl něco zvláštního. Libá melodie se donesla až k jeho uším a on si vzpomněl na to, jak ho podobná melodie vábila do Magického hvozdu. Ale jak by ji tu mohl slyšet. Zaposlouchal se pozorněji a napnul svůj bystrý sluch a znovu to zaslechl.
„Mohu začít nosit na stůl?" Zeptala se Geillan.
Rínon jí neodpověděl, protože byl soustředěný na něco jiného.
„Princi?"
„Ano? Co?" otázal se nechápavě a podíval se na hospodyni.
„Ptala jsem se, zda mám již přinést jídlo?"
„Ne, ještě chvíli počkej." Odvětil Rínon.
„Děje se něco, pane?"
„Copak ty to neslyšíš, Geillan?"
„Co jako?"
„Tu píseň, co přichází z venku."
Geillan zavrtěla hlavou. „Ne, můj pane, nic neslyším. Nejspíš se ti jen něco zdálo, jsi unavený a potřebuješ si odpočinout."
„Prosím, Geillan, zaposlouchej se pořádně a řekni mi, co slyšíš?"
Elfka se zhluboka nadechla, zavřela oči a na přání svého prince se zaposlouchala do zvuků, které přicházely otevřeným oknem. Bylo slyšet ševelení listů na stromech, bzučení včel na květinách, mihotání drobných motýlích křidélek, švitoření ptáčků a zpěv. Ano, zaslechla to. Tichý zpěv beze slov, jenž pěl krásnou libozvučnou píseň.
„Tak co, Geillan?"
„Měl jsi pravdu, můj princi, také to slyším. Tu zvláštní melodii."
„Takže se mi to nezdálo." Zkonstatoval s veselým úsměvem.
Rychle vyskočil ze židle, protože to mohlo znamenat jen jednu věc. Nia musela být někde poblíž.
„Geillan, prosím, prostři ještě pro jednoho, nejspíš budeme mít milou návštěvu."
„Jak si přeješ, můj pane."
Vzápětí na to se Rínon řítil pryč z jídelny a volal za sebou. „Ještě se servírováním počkej, já se vrátím za chvíli."
Proběhl chodbou, až za ním jeho hnědozlatý háv a hnědé vlasy vlály. Otevřel vchodové dveře, ale za nimi nikdo nestál, ani v nejbližším okolí.
‚To není možné, někde tu přece musí být.' Pomyslel si.
Zaposlouchal se a uslyšel ten vábivý chlácholivý hlas. Větřík ho s sebou nesl od aleje za kamennou zdí. Vydal se po cestičce k tepané bráně, která oddělovala jeho dům se zahradou od hlavního zámeckého parku. Spěchal, neboť byl nedočkavý. Rozevřel tepaná vrata a prošel jimi do parku. Rozhlédl se a spatřil na trávě pást se svého koně Sita, ale nikdo jiný tam nebyl. Což ho velmi zklamalo. Takže ona mu přivedla jeho koně a zas zmizela. Smutek se mu usadil na srdci. Došel k hřebci, který teď na něho hleděl se vztyčenou hlavou a zařehtal na pozdrav. Rínon ho objal kolem krku a přitiskl se k jeho šíji.
„Site, koníčku můj, tys tu sám, proč mi tě přivedla a sama odešla?" zeptal se, ale kůň mu na to mohl jen stěží odpovědět. Odtáhl se od svého oře a sklesle pronesl. „Zdá se, že už se rozhodnula a já do jejího života nezapadám. Ani se jí nedivím, vždyť kdo by chtěl žít s takovým sobeckým pitomcem?"
„Já.“ Ozvalo se špitnutí za jeho zády.
V tu chvíli mu někdo zakryl rukama oči. Rínon se lekl, protože to nečekal, chytil ty dlaně, strhnul je dolu, odstrčil je od sebe a hbitě se otočil, aby se postavil k útočníkovi čelem a zůstal stát s otevřenou pusou. Hleděl na elfku s černými vlasy oděnou do tyrkysově modrých šatů, jejichž barva se odrážela ve dvou modrých studánkách usazených v jejím něžném obličeji.
„Nio?!" vyšlo mu z úst. „Co… co tu děláš? Kde se tu bereš? Já myslel, že…“
Přiložila mu na ústa prsty.
„Já vím, co sis myslel. Teď ti odpovím na tvé otázky. Kde se tu beru? Přenesla jsem se z Magického hvozdu i se Sitem. A co tu dělám? Přišla jsem ti konečně oznámit své rozhodnutí."
Rínon sundal její prsty ze svých rtů a vzal její ruku do své.
„A tvé rozhodnutí mě zarmoutí anebo potěší?" zeptal se princ s lehkým smutkem v hlase.
„No záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se nato podíváš. Pokud ti záleží na tvé svobodě a volnosti, tak tě to zřejmě zarmoutí, ale pokud stojíš o lásku jedné potrhlé čarodějky z Magického hvozdu, tak tě potěší. Teď jde o to, zda stále platí tvá nabídka, abych se vrátila k tobě domů."
„Ne, už neplatí." Tato odpověď Niu zaskočila a nyní prozněnu posmutněla ona. „Stačil jsem si to rozmyslet a svou nabídku pozměnit."
Niamey bezděčně na sucho polkla. „Jak se změnila?"
„Nyní zní: Chceš se vrátit k nám domů a vzít si mě za muže?" Otázal se s vážným výrazem ve tváři.
Nia se rozzářila, padla mu kolem krku a řekla.
„Ano, ano moc ráda, Rínone."
„To jsem rád." Oddechl si spokojeně a sevřel ji ve své náruči. „Víš, moc jsem se bál, že jsem to svým žárlivým výstupem mezi námi zkazil a že mě kvůli to mu odmítneš.“
„Ach, ty můj hlupáčku. Je pravda, žes mě tím poněkud ranil, ale já mám důvěry dost pro nás oba.“
„Slavnostně ti slibuji, že se polepším a pokusím se přestat žárlit.“ Přiložil si dva prsty na srdce, jako znamení přísahy.
„To bych ti doporučovala,“ pohrozila mu v žertu prstem. „Jinak bych ti ze života učinila peklo a možná bych také začala žárlit na každou ženu, která by se kolem tebe jen mihla. A věř mi, že by se ti mé výstupy vůbec nelíbily.“
„Máš pravdu, drahá, ale asi by mi to patřilo. Budu se převelice snažit, nezklamat tě.“ Zahleděl se jí do očí, v nich zářila oddanost a čistá láska.
„Rínone?" Zašpitala Niamey.
„Ano, má lásko?" Odvětil též ztišeným hlasem.
„Jediné co chci, je slib, že tentokrát nebudeme se svatbou čekat tak dlouho jako předtím."
Rínon se přímo oslnivě usmál a v očích mu zajiskřilo.
„Na to můžeš vzít jed, že nehodlám čekat další století. Nejraději bych ji uskutečnil hned teď, aby sis to ještě nerozmyslela."
„To se nestane."
„Budeme muset počkat jen pár týdnů, aby se stačil vrátit Diriel a přijet Anneris s rodinou a ještě pár příbuzných. Doufám, že ti nevadí, že to nebude jen malá svatba, ale to víš, jsem budoucí král, což znamená hodně ceremonii kolem."
„S tím počítám, když si hodlám vzít za manžela korunního prince." Odvětila mu na jeho poznámku.
Elf se od ní odtáhl a zahleděl se jí do těch modrých hloubek.
„Opravdu si troufáš stát se příští královnou?" Zeptal se jí Rínon.
„Ano." Odpověděla s naprostou jistotou Nia.
Potom si ji přitáhl do náruče, přitiskl si elfku k sobě, vroucně ji políbil a ona mu políbení s veškerou láskou opětovala. Oběť lásky, kterou kdysi Nia podstoupila, se svým způsobem vyplatila a čarodějka i s princem zase našli svou ztracenou lásku, štěstí a nový společný osud.
Konec.
Anebo snad ne?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
