» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141254

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Holka se psem ::

Matylda Kratinová	publikováno: 21.02.2009, 7:21

Z mnoha hledisek je to nová věc, tak uvidíme, jak dopadne... :o)

pozn. aut: Depo = Depo Hostivař (konečná povrchová stanice metra A)
- metronom = taková ta nehezká kinklající se věc na Letné (ale nutno dodat, že pořád lepší, než "Fronta na maso")
....konec hlášení.....


	Na autobusové zastávce ve večerní listopadové mlze postávala mladá slečna. Náměstí, na jehož okraji čekala, bylo téměř liduprázdné, jen výlohy a vývěsní štíty restaurací svítily do tmy připomínající rozředěné mléko. Byla mlha, ale byla i strašná zima. Vlhký chlad zalézal do záhybů oblečení, pronikal látkou a studil až na kůži. Slečna postávala u zdi domu a celá se klepala. Vlasy měla schované v obrovské pruhované čepici, která svou délkou a špičatostí připomínala podkolenku. Pod účesem naditou hučkou se krčil zamračený obličejík s očima ostře vykreslenýma černou tužkou. Dýchala do šály omotané kolem úst a nosu, aby jí bylo alespoň trochu teplo. Skrz tmavomodrou vlnu tak vystupovaly obláčky páry. Sklonila hlavu a podívala se na psa, který jí ležel u nohou. Vypadal trochu jako obrovský bílý vlčák. S prackami nataženými daleko před sebe se jí obtáčel kolem bot a ocelovým košíkem na tlamě znuděně tloukl do dlažby. Dívčině bylo hafana líto, nesnášela, když mu musela na cestu ven nasazovat obojek a ten proklatý košík. Mohla se desetkrát hájit tím, že Morek určitě nikoho nepokouše. Jenže jak mohla dokázat, že to ví, když se všeobecně věřilo, že psovi se do hlavy vidět nedá... Zvíře zvedlo hlavu a jeho oči jí věnovaly typicky psí pohled. Psí oči, to uměl Morek vždycky moc dobře. „I když tady nikdo neni, jsme mezi lidma, musíš to ještě chvíli vydržet.“ Psisko na ni ještě chvíli úpěnlivě zíralo, než odvrátilo pohled. No jo Lejšo, vždyť vim..., řekl by Morek kdykoliv jindy. Jenže teď nemohl říct nic. Hutná studená mlha štípala v plicích. Její těstovité chuchvalce se líně převalovaly a kroužily vzduchem. Lejše byla čím dál větší zima. A pes? Ten měl svůj kožich a bylo mu hej. „Vstávej Morku, pojď.“ Pes se neochotně zvedl na všecky čtyři a popošel za chladem se chvějící paničkou k tabuli s vyvěšenými jízdními řády. Lejša chvíli mžourala do skrumáže čísel. „Sakra, už by to mělo jet,“ nafuněla si teplý vzduch do rukávů. Posadil se jí těsně vedle pravé nohy a přitiskl se k ní huňatou srstí. Třeba ji aspoň trochu zahřeje. Kdyby mohl, džentlmensky by jí půjčil bundu, jenže psí kožich tak snadno svléknout nejde. Podrbala ho za ušima. „Ty se stejně máš, takovejch chlupů...,“ utrousila. Nevěděl, jestli má jako odpověď zakňučet nebo zafrkat. Nakonec se nerozhodl pro nic. Ze zatáčky na druhé straně náměstí se vynořil pomalu jedoucí autobus. Lejša s nadšením čekala, až se otevřou dveře. Řidič se nejdřív divil, proč zrovna do takové díry, jako je Lhota, jede holka samotná, jen se psem, ale nakonec se nechal uchlácholit historkou o návštěvě kamaráda. To jede určitě za Tondou Paseků, pomyslel si, když uviděl její nakomplet černé oblečení. Když si potom sedla a odhalila své oranžové dredy, byl si pan šofér stoprocentně jist. Zas bude mít do hospody nový materiál k probírání. Morek si způsobně lehl na podlahu u zadních dveří a hlavu schlíple položil mezi přední pracky. Z jízdy se mu dělalo zle a tak sklopil ušiska v naději, že Lejša alespoň trochu pochopí, jak mizerně na tom on je. Nikdy podobné problémy neměl, ale ten psí žaludek, to byla věc za všechny prachy. Lejša si zamyšleně kroutila dred kolem prstu a dívala se z okna. Autobus míjel poblikávající vesničky s pustými zastávkami, ztemnělou krajinu i řidiče, kteří neztlumili dálková světla svých aut. Mlha přetékala ve světlech reflektorů, aby pak utekla před řítícím se čelním sklem. Mrkla na Morka. Byl schlíplejší než kdy jindy. Doufala, že už budou brzy vystupovat, přestože nevěděla, kam to vůbec jedou. Uvnitř kabiny bylo teplé dusno, těšila se na čerstvý vzduch, i když to znamenalo, že bude zase dýchat mrznoucí mlhu. Řidič zastavil. Lejša rychle vstala, odvázala Morkovo vodítko a s hlasitým „Nashledanou“ vyskočila i se psem z autobusu ven. Ocitla se s Morkem sama v temné mlze, na rozcestí, odkud to byly do Lhoty ještě dva kilometry cesty lesem. Alespoň ukazatel to tak říkal. Nejdřív Morkovi sundala vodítko a košík. Tady už nebyl nikdo, kdo by ji za to mohl udat. „Pojď,“ řekla nepříliš nadšeně. Do cesty tmavým lesem se jí moc nechtělo. Nasadila ostré tempo. Morkovi tím udělala radost, ale stejně ji vždycky o padesát metrů předběhl, pak se k ní vrátil a pak zase o kus utekl. Běhal sem a tam, frkal, vrtěl ocasem. Lejša se tomu musela smát. Její kamarád si některé psí záležitosti prostě uměl užít. Šli rychle, přesto tiše. Při sebemenším podezřelém zvuku Lejša napnula uši a podezřívavě si změřila okolní les. Zažila už leccos, ale pořád si ještě nepřipadala dost zkušená na to, aby si mohla bezstarostně vykračovat odlehlým lesem a k tomu ještě potmě. Doma ji vždycky učili, že zlo číhá všude. A zdálo se, že jí to vštípili dobře. Světlo daleko vepředu naznačovalo, že vesnice se blíží. Přímo do Lhoty ale Lejša namířeno neměla. Nikdy tady nebyla a tak byla trochu nejistá. Jakés takés navigace se jí dostalo dnes ráno po telefonu, ale ve tmě se všechno zdálo jinak. Oči měla doslova přibité na levé straně silnice a hledala odbočku do lesa. Morek se také snažil ze všech sil. Konečně našli něco, co se tvářilo jako lesní cesta vyježděná auty víkendových rekreantů, lufťáků, jak jim přezíravě říkali místní. Dvojice se vydala po měkké hrabance proložené spadanými šiškami borovic. Ušli ani ne kilometr a ocitli se v bludišti chat a chatek. Veřejné osvětlení tu nebylo žádné, drtivá většina stavení měla temná okna. Byl večer listopadového pracovního dne. Lejša vcelku logicky usoudila, že hledá rozsvícenou chatu, protože Béďa měl být doma. Nakonec to vzdala. S Morkem se motali ve spleti dřevěných budek už půl hodiny a jí byla strašná zima. Psisko se snažilo stopovat po pachu, jenže se asi zrovna ocitli v části, kde se Béďa vůbec nepohyboval. Lejša zašátrala v kapse a vytáhla mobil. ... „Ahoj Béďo, prosimtě, my sme se asi ztratili. Trčíme mezi chaloupkama a nevíme kudy kam. ... Jo kde sme? No vubec ti nevim... My se jako vrátíme na kraj, jestli pro nás dojdeš. ... A odkud sme přišli? No od silnice ke Lhotě, jak je taková ta lesní cesta s šiškama... Tak dík, seš moc hodnej.“ Rychle vyrazili tím labyrintem zpátky. Po menším bloudění se dostali k cestě, která je k chatařské osadě přivedla. Lejša si přitiskla ruce na hruď a snažila se ovládnout cvakání zubů. „Pppříšerná zzzima...“ Asi za pět minut se objevila postava s baterkou v ruce. „Lejšo? Morku?“ Pes radostně zaštěkal. „Ahoj Béďo,“ řekla ztuhle. „Hlavně do tepla, je ze mě asi rampouch...“ Hubený kluk v rybářské bundě si je prohlédl v mrkavém svitu své kapesní svítilny. „Kde máš Morka?“ Očima ukázala na huňatého bílého psa, rysy podobného vlčákovi. „To je Morek.“ „Cože?“ zůstal ohromeně zírat. „Vysvětlim ti to u hrnku něčeho teplýho, ale teď fakt mrznu,“ řekla naléhavě. „Tak pojďte,“ vyzval je zmateným tónem, „je to kousek.“ Během cesty Lejša s Morkem poznali, že si opravdu zbytečně zašli. Béďova chatka byla od kraje osady vzdálená asi jen dvě stě metrů. Ale byla stejně temná jako ty ostatní. „Zavřel sem okenice,“ vysvětloval jim Béďa, „ každá zlodějská svině nemusí vědět, že tady sem. A krom toho to šetří teplo.“ Sotva odemkl dveře, do okolní, mlhou našedlé tmy se rozlilo světlo. „Nezouvej se, je tam lino.“ Prošli úzkou chodbou do kuchyně a obývacího pokoje v jednom. Na jídelním stole hučel zaklapnutý notebook. „Je tady elektrická přípojka, takže v pohodě. Co si dáš, Morku?“ podíval se Bedřich do velikostí skromné lednice. „Tvoje oblíbený pivo to asi nebude, co?“ „Něco mu dej, jí jako normálně,“ vybídla ho Lejša. Nakonec vytáhl máslo, kus tvrdého sýra a zalovil ve skříni, aby vyndal chleba. „Dej to sem, něco spíchnu,“ natáhla po jídle ruce. Zatímco vyráběla krajíce, Béďa přinesl Morkovi vodu v misce na škrábání brambor. „A teď mi řekni, Lejšo, co se to vlastně stalo.“ Nedokázal udržet na uzdě svou zvědavost. „Morek tohle dostal jako trest. Byli jsme na airboardech v metru a jeho čapli.“ „A jéje,“ chytil se Béďa za hlavu. „Serfoval si to rovnou před vagonem strojvedoucího, ne?“ Airboarding byl novým sportem. S kouzlem upraveným prknem a speciálními brýlemi mohl člověk klouzat vzduchem, přesněji řečeno po energetických siločárách, které se kmitají všude v okolním světě. Nadšenci si oblíbili vysoké paneláky na sídlištích, střechy městské hromadné dopravy a tunely metra. Tam všude se daly vyvádět vylomeniny a trénovat triky... Pro airboard člověk nepotřeboval ani sníh ani písek, do města to byl přímo ideální adrenalinový sport. Jenže pořádkové složky nadšení mladých sportovců ani trochu nesdílely. Noviny se hemžily články o nezodpovědnosti mladých, když si dovolí poletovat vzduchem před zraky obyčejných lidí. Mluvilo se o hrozbě odhalení čarodějů, pogromů moderní doby a kdečem dalším. Že se vzduchem jezdí hlavně za tmy, když už obyčejní smrtelníci moc nevidí, to bylo propagandě jedno. Bezpečnostní brigády, což byla kouzelnická obdoba policie, zatýkaly všechny lidi s airboardovým prknem v ruce, na které jen narazily. A ti se od soudů vraceli s exemplárními tresty. Morek byl jedním z těch smolařů. „Hupli sme do toho na áčku na Můstku a na Floře jsme dojeli soupravu. Lítli sme dál, jenže na Strašnický už čekaly brigády, Morek to schytal a roztřískal se. Řval na mě, ať koukám vypadnout, na Depu sem vylítla z tunelu a ztratila se jim. Jenže jeho sebrali a napařili mu tříměsíční proměnu v čokla.“ „To je fakt hnusnej trest,“ skočil jí Béďa do řeči. „Já bych tu vlastně taky nebyl, kdyby po mně nepásli. Jednou v noci jsme dělali ptákoviny kolem věže svatýho Víta a byl z toho průser jak Brno,“ dořekl zasmušile. „Ách bóže,“ protáhl se, „jak já bych si rád zalítal na Letný kolem metronomu...“ „Jo,“ přitakala mu Lejša, „já bych taky lítala... jenže ho v tom přece nenechám. V novinách otiskli seznam dopadených airborďáků i s trestama. Každej debil teď ví, že Morek vyfásnul proměnu v bílýho psa. Každej debil si do něj může kopnout... A navíc mě neprásk. Viď?,“ obrátila se na psisko. Hafan souhlasně zaštěkal.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 13		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 31		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	18.04.2009, 12:22:14

Ahoj, díky moc za zastavení i komentík, doufám, že ta nastražená králičí nora nebyla moc zákeřná (i když to byl tak trochu záměr, koneckonců to i vypovídá o tom, jak se ti dva -Lejša s Morkem- snažili být nenápadní). No, není nad ujeté sny, které se ráno zdají ideální ke zpracování. PS: Lejša má našlápnuto k něčemu delšímu, jen to ještě není na papíře (škola drtí :´-( ) Měj se krásně a ještě jednou díky =-)

taira	17.04.2009, 8:59:45

Už nevím, co přesně jsem si slibovala při čtení úvodu, ale ten zlom mě překvapil. Nejsem si sice zcela jistá, jestli pozitivně (fakt to byl sešup králičí norou, kdy se člověk prochází po normálním parku a najednou blik-cvak všechno kolem "takové divné" a kolem hlavy tancují z tvrdého dopadu hvězdičky), jenže celkem je to napsané výborně, má to pointu a představa metra s poletující mládeží... až budu zase jednou v Praze, asi se jí budu těžko zbavovat. :) Rozhodně doufám, že se s Lejšou ještě potkám v nějakých tvých dalších textech..


ze dne 18.04.2009, 12:22:52
Matylda Kratinová: hups, chyba lávky, viz koment výše...

honzoch	22.02.2009, 15:13:57

Vybavila se mi při tom vzpomínka na nějaký seriál, kde se malý kluk proměňoval v psa, ale říkal jsem si, že to bude něco podobného. Ale pak přišel závěr... Líbilo se mi to, je vidět, že atmosféru čekání na noční busy máš dokonale prostudovanou :)


ze dne 22.02.2009, 18:28:08
Matylda Kratinová: No vidíš, souvislost s Haf! mě ani nenapadla, a to přitom ten seriál právě na dvojce opakují... Kde jsou ty časy dětství...

Apolenka	22.02.2009, 11:07:44

Četla jsem s velkým zájmem, překvapení na konci pobavilo, ode mne jedna.


ze dne 22.02.2009, 12:56:44
Matylda Kratinová: Ó děkuji za vše ;-)

Raven92	21.02.2009, 11:27:27

Mně se taky líbí, i když obvykle nejsem velký fanoušek rozvleklých povídaní, tohle se opravdu čte dobře. Když o tom tak přemýšlím, bude to asi tím, že to vlastně ani není rozvleklé a čtenář si v textu pěkně cestuje s hlavní hrdinkou. Za to je pak odměněn zpestřením v podobě kouzelného vyústění. Hezké, jedna. Jen ještě...je fajn, že jsi hned na začátku vysvětlila co je metronom a Depo, nicméně, opravdu si myslíš, že mladší čtenář bude znát "Frontu na maso"?:)))


ze dne 21.02.2009, 15:31:32
Matylda Kratinová: Ahoj, za "Frontu na maso" se omlouvám, to je profesionální deformace, nebo jak se tomu říká. (Takže pro všechny neznalé "umění" přelomu 50. a 60. let minulého století: komunisti postavili Stalinovi mamutí pomník na Letné; v čele řady socialistických lidí stál onen vrchní komunista a prostě to vypadalo, jak když se stojí fronta na nedostatkové zboží a Stalin předbíhá). Stejně to pak odstřelili, dobře mu tak. No, odplula jsem kousek vedle, tak snad nevadí. Děkuji moc za přečtení i poznámky k věci, těším se na příště ;-)

Šíma	21.02.2009, 10:58:16

Ahoj! Mi se tato povídečka líbila. "Holka se psem?" říkám si v duchu. Textík se nečte špatně a obyčejná "cesta z města" v autobuse do zapadákova se promění v opravdu "lehké" scifko, které je okořeněno zvláštními tresty. Nakonec, Tvůj hrdina může být rád, že ho neproměnili třeba v ropuchu, nebo v nějakého toho hlodavce... ;-))) Takže ode mně je to za Jedna a dílko putuje k oblíbeným. Hihi!


ze dne 21.02.2009, 15:16:22
Matylda Kratinová: Ahoj Šímo, ropucha, myšoň nebo jiné zvířátko by taky asi bylo v listopadu nápadné (snad kromě ledního medvěda), ale takový sněhobílý vlčák v některých ztřeštěných jedincích vyvolává všemožné konspirační teorie. A co je největší gól? Fakt jsem ho viděla! Nejsem žádný odborník přes kynologii, třeba je to nějaké vzácné plemeno, ale zaujal mě tak, že mi to prostě nedalo.

čuk	21.02.2009, 7:21:02

Poněkud zdlouhavé vyprávění nijak nepřekvapující je okořeněno lehkým sci-fi v podivném světě, kde mladí provozují adrenalínové sporty, a stávají se jakýmisi vybočujícími "čaroději" a tresty jsou typu: proměnit ve zvíře.Je v tom náznak vydělení se určité skupiny z běžné společnosti. Nakonec se stal příběh zajímavým, snad právě svou nenápadností, s níž je scifisováno. Airboarding je znám i nyní , ovšem v jiné podobě. Když to shrnu docela příjemné ukolébávající počtení s burcujícím absurdním vyústěním. I nad stavem líčené společnosti je možno se hlouběji zamyslet


ze dne 21.02.2009, 15:10:13
Matylda Kratinová: Ahoj, jo, ve svém rakeťáckém stylu bych se s tím možná vypořádala deseti větami, ale zážitek dvouhodinového čekání na večerní autobus v listopadové mlze (ta je veskrze autentická) mi ukázal, že i v líně plující bažině se dějí jisté věci. Kvalita jejich obsahu je pochybná, ale co, není všechno zlato, co se třpytí (třeba námraza na silnici). Tak zas někdy nashle, díky za publikaci i za koment ;-)