» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141256

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Neocortext2 ::

kilgoretraut	publikováno: 23.02.2009, 19:56

Etc:


	Můžeme si navzájem působit těžký třes mozků – myslím doslova: mrzačit si lebeční kosti tupě dutými nárazy, sem tam se leskne topůrko a štěpení se zabělá. Ne, nechci způsobit Dvojníkovi bolest, ani aby Jeho jazyk sám sebe vyříznul, nebo snad úžení jazyka na úkor rozštěpu? Chci plynulý průtok, bez omezení. Nezajímá nás věk, vzdělání, rodinné zázemí, v tomto místě jsme na teritoriu Nikoho, a přitom jsme schopni akceptovat existenci všech možných tváří: ta Dvojníkova je průtrž podob, asi jsem se v ní ztratil, začetl se, navzdory jménu. Možná je to naší analogičností, jsme si tak stejní, a přitom tak odlišní! Lekejte se: neztratil jsem schopnost fabulace, ale nečekejte průlet do mého soukromí, od předešlého jsem přestal být zajímavý, ztratil něco barev, zešedl časem. Kdo může vědět, na co teď myslím? Máme vítěze! Máme vás: Dvojník ví všechno, ale jenom pokud zrovna sní – o věcech, které by mohly probíhat nebo zkrátka být, pokud bych mohl nečasově ve snu splývat, mluvil bych k Němu, stal bych se snem, přebarvil se. Jakási ozvěna skutečnosti může klidně dál rezonovat mezi Dvojníkovými spánky, jednalo by se v tom momentě překvapení o nákazu realitou, nic by se už nezdálo, vše se v tu ránu napřímilo do jedné roviny s ladoskladem zvukové plochy. Už jsem zase u toho: Dvojník ochutnává hudbu, je to Jeho nektar. V krámku s hudebními nosiči si ohmatává rýhy na discích, jemně jako laserový paprsek, čte mezi sektory, penetruje hmatovými buňkami, potem, nervovou soustavou. Nebál-li by se následků, přejížděl by chuťovými pohárky, a to byla rozkoš: rozplývání, splynutí se všemi božstvy, která byla kýmsi zkonstruována a nechána být nebo vyslyšena, protože není vzýván bůh, ale člověk, musí to být takto převrácené, jedině správně, i když se o Jeho lidství dá pochybovat: je zdravé být skeptikem, udržuje to neurony v permanentně mobilizovaném stavu, neboť válka je vždy na vzlétnutí. Jak se vám líbí: nikoliv možný název těchto slov, ale řečený ledabyle, bez autorské vůle, nýbrž: Pochybovačný pohled na tento nepříběh. Je skutečný? A pokud ano, tak kdy? Do jaké míry? Za jakých podmínek? Kmitá? V čím mozku? Prozatím: příliš mnoho otázek pro nic. Nebudu se ptát. Odpovědi stejně neuslyším. Mohu si je však vyřezat z šedobílé matérie, zdroj: lom někde pod závity; pak napsat, přečíst a: hle, slyšet, avšak z jiného poslechu, takřka jiným uchem, tím třetím. Ale Dvojník ušima hudbu neabsorbuje, teď se „zaposlouchal“: zpoceným ukazovákem na lesklé plošce se zasnil – myslím, že mě zahlédl, venku zaskleného, taky jsem v té myšlence zamrzl. Ano, jsme oba sami sebou a už po mně nechtějte jakýkoliv záznam rozhovoru, toť práce pro fonology, tomu nechci rozumět, nepatří to do žádného nepříběhu, je to jen mezi námi dvěma, čtyřma očima, jedním mozkem. Vidím až na dna vašich možností – stvořil jsem je hloubením. Není-li strachu, jste v tom oceánu sami se sebou, bez slovožravých čelistí (ta hřbetní ploutev se přibližuje, pokud přestávám zaplňovat hrací plochu figurami), s nezatopenými plicními sklípky. To však nemohu napsat o Dvojníkovi: je se mnou, ohrožen všudybudem skonu, nikdy si nebude jist, zda po otočení stránky neodumře některý z fonému Jeho jména. Fungují jako buňky – budou se bránit, avšak ví, že marně, že propukne nějaká nemoc, bojiště potom bude celistvý organismus, hřiště s padlými králi, aby se všechno zase postavilo do dalších startovních pozic: černá proti bílé, nebo naopak, atakdál – nikdy to nekončí, už nebude vítězů, jenom hráčů. Ten Můj však netáhne pěšcem, po kubánsku staví kostky domina. Může pak symbolicky akcí vyvolat reakci, z legrace do jedné lehce strčit a pobaveně se dívat, až padne poslední (napadá mě: je Třetí kniha o všem a o ničem také knihou o pádech? Na každý pád na tom něco bude, ale pojďme dál plynout…), aneb lhostejnost k následkům, jakási dětská nevinnost, se kterou například dopisuji tuto větu. Transfigurace. Tak jest nejvýstižnější popis Dvojníkova žití. Je neustálá. Prahnu po zachycení podoby Mého, přestože nejlépe ze všech vím, že se podobá každému a nikomu, ty tváře, gesta, postoje se variují samy, nemá smysl je písmem napodobovat, děje se to bez mé vůle – a hle! Pokud jste se kdy domnívali, že jsa vypravěč-vševěd nemohu být svými postavami zaskočen, zde byste se mýlili! Tento text se nedá uhlídat, už jsem se s tím smířil, má svá vnitřní pravidla, kterým však neporozumím ani kdybych byl obdařen nadlidským intelektem, lze si uvědomit, že píšu a čtete text pro text, ba přímo text-renegát. Vím, že se tak vtěluji do role outsidera – alespoň se budu vzdáleně podobat Mému: ten je kupříkladu nerozeznatelný buněčnými vchody a východy, bude muset čekat na ostatní, až ke sklu přistoupí a to se pohne do stran, bude pak moci vevyjít; při hovorech se spoluviníky (na onu plíživou vinu, která se za člověkem táhne od narození jako mimický stín, si dosud nezvykl) se vždy cítil jakoby za pohledem, ztrácel tak pocit, že něco spojeného s Ním je předmětem hovoru, cítil, že je někdo cizí – nepatří do chvil sdílení myšlenek, že za Něho mluví a myslí kdosi jiný. (Malá odbočka: Od té doby, co jsem se naučil uvažovat o sobě a mých derivátech, trpím utkvělou představou, že všechny nápady, které se vynořují i v těch nejpodivnějších situacích, jsou jen vypůjčené. Zjistit od kohočeho a jaké jsou možné formy splácení Dluhu, toť můj životní cíl.)


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

animovaný medvídekPú	06.11.2009, 15:17:05

Nepříběh mi připadá skutečný,podle toho,kolik nevědomí mu propůjčíš a dokážeš je prolnout s snovou realitou. (doufám,že jsem neřekl nějakou blbost,je to jen můj názor). Od prvního textu je cítit určitý posun,většinou to mám tak,že v půlce textu už přestávám naplno vnímat tok (je to moje chyba nesoustředění). Připadá mi,že Neocortexty jsou komplikovanější (zatím jsem u tohoto druhého,čtu je chronologicky) a dávají mi dost zabrat. V každém okamžiku je něco víc,dokud se rýsuje cesta,je to dobré :)

čuk	23.02.2009, 19:56:01

Ano, je to plynutí, především bohatého jazyka a obrazů, z nichž každý je k vychutnání ( ovšem jen těmi, kdo jsou schopni v klidu vnímat něco trochu odlehlého). Zajímavá je postava či přelud dvojníka, s nímž onen Já vede dialog, tu uvolňující, tu přitahující, téměř na úrovni artistní funkce jazyka. Vnější svět je přítomen, ale více potlačen, autor se spíše věnuje pohybu vyvolávaného "rozdvojení". Princip dialogu osamoceného výlučného jedince a jakýmsi zrcadlovým vlnícím se vlastním obrazem připomíná reálnější román Japonce Kobo Abé.