obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sedmý světadíl - kapitola třetí - SETKÁNÍ ::

 autor An!tta publikováno: 24.02.2009, 23:16  
" Do ticha zahřměl hrom a déšť o trochu zesílil. Tváří v tvář naproti sobě jich teď stálo všech sedm. Ve stejnou minutu, ve tejnou sekundu, ve stejný okamžik, kdy zahřměl hrom… "
 

SETKÁNÍ
Kapitola třetí

Uvnitř auta bylo pořádné dusno, Lilly se sotva mohla nadechnout. Maxův pohled směřoval kamsi do dálky, k modrému nebi. Léto v Řecku bylo pro Lilly a Maxe tradicí. Nebe jasně modré, bez jediného mráčku, všude kolem rozlehlé pláže a sluneční paprsky, odrážející se od hladiny středozemního moře. Letos ho však měli strávit v deštivém Londýně.
Lilly nemohla uvěřit tomu, že je tohle všechno skutečně pravda. Celých třináct let žila na jihu,a najedou se má ocitnout na západě. Bylo to zvláštní. Slzy měla na krajíčku, od pana Bannera to bylo dost nečekané.
„Lilly, vždycky jsem a budu s tebou. Ve tvém srdci,“ řekla jí babička ještě před nástupem do letadla. Lilly mlčela.
„Neboj, bude to dobrý,“ rozlehl se kolem ní Adrianin hlas. Hlas její nejlepší přítelkyně, Adriany Thanosové, kterou za ta léta poznala. Thanosovi se rozhodli uskutečnit něco trochu povzbuzujícího pro tuhle ztrápenou duši, a zamluvili si měsíční pobyt v Anglii.
Let ji připadal jako věčnost. Když se ocitli konečně na místě, hodiny ukazovaly něco kolem půl osmé večer. Obloha byla tmavá a vypadalo to na brzkou bouřku.
Bez rozmýšlení se chopila nejbližšího zavazadla a zamířila k autu. Za volantem seděl velice usměvavý muž a vypadalo to, že zrovna narychlo večeří.
„Ahoj Lilly,“ pozdravil ji nadšeně.
Lilly se plaše otočila směrem k němu.
„Já jsem Theodor. Už ti o mě možná taťka vyprávěl,“ začal.
„Ne, nevyprávěl…“ zavrtěla hlavou.
„Jsme kámoši. Znáš to. Nejlepší přátelé,“ pousmál se.
„Jo znám,“ přikývla. Oči se jí zalily slzami. Rychle musela zamrkat, aby se jí nezačaly kutálet i po tvářích.
„Já taky nejsem zdejší. Narodil jsem se ve Finsku. S Barneym jsme se poznali na jedný slavnosti tady v Anglii,“ vyprávěl.
„Aha.“ Lilly jen nesměle přikývla.
„Jinak tě tu vítám,“ pohlédl směrem ven.
Lilly docházela slova. Nikdy nebyla moc upovídaná. A proto si často musela vytrpět ty trapné situace hrobového ticha. Theodor byl ale upovídaný až příliš.
„A říkej mi Theo. A prosím, hlavně mi nevykej,“ začal novou debatu.
„Dobře,“ usmála se.
Zrovna v tu chvíli se k autu přiřítil přímo energickou rychlostí Max.
„Čau, tak co se tu řeší lidi?“ strčil zvědavě hlavu do okýnka.
Theodor vyplašeně vyjekl a upustil misku se smaženým sýrem a kečupem. Sedačka rázem vypadala dost použitě, i když ji měl pan Banner zrovna novou.
„Jejda, promiň, fakt jsem tě nechtěl vylekat,“ omlouval se honem.
„Ty… ty budeš Max, že ano?“ odbočil honem Theodor. Kečup měl totiž skoro všude.
„Jo jasně. Prej ti můžu tykat, Theo,“ ukázal na něj.
„Ty jseš mi teda dobře a rychle informovanej,“ podivil se Theodor a začal prudkými pohyby ruky čistit sedačku.
„Vždycky jsem v obraze,“ ušklíbl se. Potom s nevinným výrazem šel odnášet další zavazadla.
„A co jinak? Líbí se ti tady?“ otočil hovor zpátky k Lilly.
„Ale jde to,“ pousmála se mile Lilly. Nechtěla se chovat moc nepříjemně a zařvat na Theodora, jak se jí to tady vůbec nelíbí.
„V Řecku je víc teplo, co?“ zeptal se.
„Jo, teplo je tam pořádný,“ přikývla.
Unaveně se zadívala do dálky. Pan Banner právě pomáhal Maxovi s dalším zavazadlem.
„Lilly, pojď, dáme si večeři výjimečně tady v restauraci,“ vyzval ji nadšeně, když odložil poslední kufr. Bylo osm hodin a z nebe se snášely lehké kapičky deště. Jenže Lilly je vnímala jako obrovské, těžké a špatné. Nemohla se smířit s tím, že odteďka pro ni začíná nový život.
Cestou do nejbližšího občerstvení obstarali téměř všechnu konverzaci Max s Theodorem. Oba byli upovídaní a těžko někoho pustili ke slovu. Lilly si uvědomila, že Theodor je jeden z těch nejmilejších lidí a z nějakého důvodu ji připadal sympatický. Neměla ráda situace, kdy dotyčná osoba nechala konverzaci na ní. U Theodora tohle nehrozilo.
Pan Banner všem objednal skleničku coly a něco k jídlu a šel si sednout sám s paní Bannerovou a Theodorem k jednomu stolu. Lilly zůstala s Maxem a Adrianou.
Jedním okem sledovala, jak ho omamuje lákává vůně sýrové pizzy, druhým, jak se jí na krku pohupuje klíč. Ještě včera se rozhodla, že ho bude nosit na krku. Bylo to nejlepší, ale taky nejbláznivější rozhodnutí, proto aby ho neztratila. Co myslel její děda tou větou „vás sedm musí držet pohromadě“? Pořád o tom musela přemýšlet.
„Proč nejíš?“ všiml si jejího výrazu Max. Sám se ládoval pizzou, jak nejvíc mohl.
„Zamyslela jsem se…“ odpověděla, ještě stále duchem někde mimo.
Těch sedm lidí, může být kdokoliv. Nejvíce se ji ale zamlouvali přátelé. Možná by o tom měla Maxovi a Adrianě říct. Možná určitě.
Zhluboka se nadechla a naráz vypila všechnu colu. Na pár sekund ji zahalila chladná vlna osvěžující příchutě, pak se ale vrátila zase do reálného světa. Seděla naproti Maxovi a Adrianě. Naproti těm, kteří patří k ní a do té zvláštní sedmičky. Ano, museli být její součástí. Adriana byla odjakživa její nejlepší kamarádka. Vždycky jí dokázala potěšit, v nejhorších chvílích dodat sebevědomí a dobře jí poradit.
Max, její stejně starý bratr, zároveň nejlepší kamarád, ji vždycky bránil a vždycky v těch nejstrašnějších situacích stál při ní.
„Potřebuju s váma o něčem mluvit,“ odhodlala se začít.
„Dobře, můžeš začít,“ přenechala jí Adriana slovo. Zřejmě byla do jídla tolik zabraná jako Max, že si ani nestačila všimnout, jak Lilly položila ten zvláštní klíč před sebe přímo na stůl.
„Nejprv se podívejte…“ ukázala směrem ke stolu, „dostala jsem ho od dědy.“
Max se nevzrušeně podíval a s pokrčením ramen se začal dál věnovat pizze. Když jim děda věnoval klíč, byl u toho přece taky. Adrianina ruka ho však zvedla a proti světlu si ho začala prohlížet trochu pozorněji.
„Vidíte ty znaky?“ všimla si po chvilce.
„Jaký znaky?“ Lilly si jich předtím vůbec nevšimla.
„Tady, podívej se.“
Na klíči bylo opravdu drobounkým písmem něco skutečně vyryto.
„Možná to je klíč ze starých dob, co já vím,“ usoudila Adriana zmateně.
„Ukaž, dej to sem!“ vytrhl jí ho zvědavě z ruky Max.
„Třeba to je latinsky, starý nápisy většinou býváj v latině,“ uvažovala nahlas Lilly.
„Latina nemá přece takovýhle kliky háky,“ popřel to takovým trochu poučným tónem Max.
„Nemyslíte, že je to třeba arabsky? Nebo tak nějak?“ zkoušela jim zoufale pomoc Adriana s docílením konečného výsledku.
„V životě jsem takovýhle divný písmo neviděl,“ prohlásil a položil klíč zase na stůl.
„Ještě než jsem ho dostala, děda mi řekl takovou zvláštní větu,“ chopila se slova po krátkém přemýšlení nad záhadným písmem. Na pár vteřin se odmlčela, pak rozechvělým hlasem zase pokračovala.
„Řekl mi, že jestli jednou v životě dokážu něco, co je v nebezpečí, zachránit, bude na mě hrdý. Nejspíš musí tušit, o co jde.“
„To je moc obecně. Nevím, o čem konkrétně mluvíš,“ skočila jí do řeči Adriana.
„To já taky ne. Takhle mi to řekl. Něco musíme ochránit. Něco, co souvisí s tímhle klíčem,“ ukázala na něj.
„Jenže nejsme to jenom my tři. Je nás sedm. Kdo jsou ti ostatní, vážně netuším…“
„Myslíš, že zrovna my tři do tý sedmičky patříme?“ znejistěla Adriana a znovu si začala prohlížet klíč.
„Myslím, že jo,“ přikývla.
„Neříkal ti náhodou, k čemu ten klíč slouží? Nebo co se tím dá odemknout?“ Adriana se do víry záhad začala pouštět s plnou chutí.
„Ne, ale když se Max zeptal na co to je, řekl mu, ať se neptá a radši ho dobře schová. Myslím, že měl na mysli, ať ho před někým hlídáme.“
„Ať ho před někým hlídáte?“ zopakovala po ní Adriana nechápavě,
„Před kým?“
„Já… nevím. Řekl jenom, že nikdo ho nesmí dostat…“
„Nikdo… Kdo je ten nikdo?“
„Nikdo… je někdo. Někdo, kdo ten klíč možná chce a pátrá po něm.“

*****


Než Cindy nastoupila do vlaku, naposledy se ještě ohlédla po velké luxusní vile s obrovským květinovým záhonem. Cornelia sledovala zprávy a Albert byl na tolik zabrán do psaní básní, že si nestačil všimnout, jak jeho dcera píše na papír úhledným písmem vzkaz na rozloučenou, jak si balí kufr a nakonec opouští celou Francii.
Cindy byla odjakživa citlivá, stále zasněná a cílevědomá osoba. Letos ve čtrnácti se rozhodla uskutečnit svůj plán. Koneckonců by mohla trávit prázdniny s Lilly a Maxem, což se jí nezdálo jako špatný nápad.
Na klín si rozložila papír a z tašky vytáhla pero. Nebude na škodu, když se dá na chvilku do psaní knihy. Odjakživa ráda psala, nejspíš to zdědila po otcovi, Albertovi.
Román se odehrával v zimě. Dvacetiletá Jessika z USA, mladá a úspěšná reportérka, se vydává na pomoc s velkou reportáží o umírajících zvířatech v severních lesích. Na nádraží, ještě než odjede, se však seznámí s pohledným Kimem, obyčejným cestovatelem. Kim se k ní chová mile, všude jí doprovází a na cestách se jí snaží všechno do podrobna překládat, aby se s jeho pomocí o něco líp domluvila. Jenže jakmile se má setkat s ředitelem ochránců přírody, začne se chovat zvláštně a dokonce ji i vyhrožovat, že tohle nesmí udělat. Jessika ho nakonec poslechne a s ředitelem se nesetká. Má Kima ráda a nechce o něj přijít. Ředitel tohoto spolku se rozhněvá a bez milosti Jessiku pošle pryč. S Jessikou si následně promlouvá ředitel z její práce v USA. Nakonec dostane padáka a skončí bez práce. Jak román dopadne, nevěděla ani sama Cindy. Psala rovnou to, co se jí zrovna zrodilo se v její mysli, nad budoucností nikdy nepřemýšlela.
Ovšem v reálném světě budoucnosti věnovala pozornost až příliš.
Znuděně se zahleděla na krajinu z okna. Blížil se déšť.
„Ehm… slečno, promiňte, ale máte tu místo?“ vyrušil ji jakýsi dětský hlas. Cindy okamžitě poznala, že se jedná o malou holku z její rodné Francie.
„Mám. Ale jinde je ho taky spousta,“ odsekla jí.
Tentokrát se k ní osoba naklonila o něco blíž. Cindy to odhadla dobře. Byla to malá holka, asi tak ve věku deseti let. Její blonďaté lokny jí padaly do obličeje a zakrývaly tak malá roztomilá modrá očka.
„Promiňte, jak že jste to říkala?“ zeptala se znovu.
To už se ale vedle malého děvčete objevil i kluk. Tomu mohlo být tak třináct let.
K Cindinu úděsu začal něco té holce francouzsky vykládat. Domnívala se, že se jí možná snaží přeložit, co před chvilkou řekla.
„Vy… vy nejste zdejší?“ zeptala se ostýchavě a ukázala směrem ven z okna.
„Ne. Jedeme sem na prázdniny. Jsme z Francie,“ ujmul se slova kluk. Anglicky mluvil dost špatně.
„Já taky. Jedu sem trochu si pokecat se sestřenicí,“ prozradila mu Cindy.
„A odkud vlastně seš? Amerika?“ zajímal se kluk.
„Ne, Francie,“ popřela to.
„Mluvíš anglicky skvěle,“ pousmál se.
„Díky.“ Cindy mu úsměv oplatila zamračenou tváří.
„Prosím tě, můžeme tu zůstat? Všude už je plno!“ vzpomněl si kluk.
Cindy si nahlas povzdechla.
„Dobře…“
„Díky,“ projevil vděk kluk a oba se posadili naproti ní.
Cindy se opět vrátila ke psaní románu. Snažila se svých spolucestujících nevšímat.
„Co píšeš?“ zeptal se směle kluk.
„Knihu,“ odpověděla stručně Cindy, aniž by vzhlédla od papíru.
„Páni, chceš být spisovatelka?“
„Možná…“
Po chvilce ticha se kluk opět pustil do hovoru.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zajímal se.
„Cindy…. Cindy DeLi…“ zamumlala mrzutě.
„Michel Rouvier,“ podal ji ruku.
„No jo… Těší mě,“ odbyla ho.
„Rád tě poznávám, spisovatelko Cindy,“ zavtipkoval.
Cindy měla potřebu ho praštit něčím přes hlavu, ale neudělala to.
„A tohle je Jacquelline Rouvierová,“ ukázal na dívku.
„Tvoje sestra?“ zvedla Cindy konečně hlavu.
Michel s úsměvem přikývl.
„Dobrá, takže ráda jsem se s váma seznámila, ale teď bych se ráda zase dál věnovala psaní, pokud dovolíte,“ ukončila to.
„O čem píšeš?“ Michelova upovídanost byla nesnesitelná. Cindy zaťala ruce v pěst.
„O lásce. O dvouch lidech, co se máj rádi,“ zadrmolila rozpačitě.
„Asi bude pršet…“ všiml si.
„Postřeh, chlapče…“ ušklíbla se ironicky Cindy.
„Kam máš namířeno?“
„Do Londýna. Pak už se uvidí.“
„Jak … Pak už se uvidí?“
„Nikdo mě tu nečeká… Ujela jsem matce,“ svěsila hlavu.
„Kde se ubytuješ?“
„Možná mě strejda Barney zabije… ale nenápadně se ubytuju u něj doma,“ rozesmála se.
„Jak se jmenuje tvoje sestřenka?“ vyzvídal.
„Lilly. Taková stydlivá, ale zato vtipná holka. Řekyně,“ odpověděla mu.
„Ty jo, odkud vlastně všichni jste? Každej z jiný země, ne?“ vyhrkl pobaveně Michel.
„Strejda Barney je cestovatel. A jeho rodiče taky,“ dostalo se mu vysvětlení.
„Aha. My cestujeme jenom do Anglie. Hlavně kvůli tátově práci. Má obrovskou anglickou firmu. “
„Moje máma má zase francouzskou firmu s oblečením.“
„Táta vyrábí Hot Dogy. Chápeš to… jak se na tom dá takhle zbohatnout?“
„Takže vy jste boháči, že? Máte vilu?“
„Jasně.“
„My taky,“ Cindy se musela znovu rozesmát. Takové osobní věci a ona je tu rozebírá s úplně cizím třináctiletým klukem.
„Kam jedeš vlastně ty?“ chtěla se dozvědět ještě, než se rozloučí.
„S tátou budeme fotit památky, chodit po městě, kecat spolu anglicky a tak různě… A možná, že se setkáme s mojí kamarádkou. Dopisujeme si. Zrovna se stěhuje do Anglie.“
„Odkudpak je?“
„Z Řecka.“
„Krásná země. Určitě jim tam tolik neprší…jako tady.“
„Lilly byla smutná, že musí odjet. Její táta je Angličan a stěhují se tam hlavně kvůli němu a jeho práci.“
„Lilly?“ Cindy pocítila příliv nervozity.
„Jo. Píšeme si už asi tři roky. Doufám, že se s ní nějak domluvím, nechci se ztrapnit…“ pousmál se Michel rozpačitě.
„Neboj, domluvíš se…ů povzbudila ho Cindy.
„Myslíš?“
„Jo, podle mě jo…“
„Kdybys ji někde potkala, dej mi vědět, jo? Musíme se setkat!“ prosil ji
„Dobře. Jak se jmenuje celým jménem?“ zjišťovala Cindy.
„Lilly Bannerová. Její brácha Max Banner.“
„Pane bože…“ Cindy vhrkly dojetím slzy do očí.
„Co se děje?“
„Lilly… je moje sestřenice…“
„Páni, to je náhoda…“
Oba dva si navzájem šokovaně hleděli do očí.
„To snad není možný,“ zalykal se smíchy Michel.
„Ne aby vás dva napadlo hned po příjezdu zdrhnout,“ varovala je Cindy, „Lilly tam určitě bude taky. Setkání máte zaručený.“

*****

Britta naházela v rychlosti do kufru všechno oblečení, do kapes nasoukala mobil a peněženku. Pan Nilsson pobíhal v obýváku sem a tam, nosil věci ven k autu a paní Nilssonová se ho snažila nepodobit.
„Drahý, tak mi ale laskavě pověz, kde se chceš ubytovat. Tvoje bejvalá manželka nás k sobě do bytu zaručeně nepustí,“ strachovala se paní Nilssonová a přitom odnášela věci. Zastavila se u televize. Dávali večerní zprávy.
„Ve Švédsku mlha pohltila téměř celé hlavní město. Teploty klesají na necelých nula stupňů,“ hlásila reportérka.
Na její radu si paní Nilssonová vzala i rukavice, které používala jen v zimním období.
„Musíme se odsud okamžitě dostat. Směřujeme do Londýna, pak se uvidí,“ sdělil jim pan Nilsson u auta.
Troy zasténal. Britta pokrčila rameny.
Pan Nilsson se rozhodl na chvilku vyzvednout Troye z nemocnice, nemohl ho tady nechat.
„Nula stupňů v létě… Proti zimně nic nemám, ale proti studenýmu létu jo,“ rozčilovala se paní Nilssonová.
„Hned jsme odsud,“ uklidňoval jí její manžel.
Vyjeli do temné ulice a nechali jejich domov domovem.
„Na jak dlouho tohle bude?“ zajímalo Brittu.
„Zlato, vůbec nevím. Zůstaneme v Anglii, dokud to tu nebude bezpečné,“ odpověděl ji pan Nilsson.
„Jak dlouho maximálně?“ přidal se už i Troy.
„Vážně nemám tušení. Může to trvat měsíc, může to trvat rok, může to trvat několik set let…“
Troy myslel na svoje vlastní rodiče. Žije ještě jeho máma?
Po příjezdu do Londýna hodiny ukazovaly pár minut před půlnocí.
„Jdu objednat nocleh v hotelu, tady kousek. Britt, zůstaň tu s Troyem,“ poprosil ji pan Nilsson a vydal se směrem na druhou stranu, odkud přijeli.
K zemi se snášeli kapky deště, občas trochu zahřmělo.
Britta se unaveně posadila na nejbližší lavičku. Obličej měla zmáčený od deště, džíny ji zašpinilo bláto.
„Pane Bože…“ vydala ze sebe.
Troy mlčel.
„Jestli tohle dopadne dobře, bude to zázrak…“ mluvila si dál pro sebe.
Koutkem oka sledovala, jak opodál z letadla vystupuje dav lidí. Směrem k nim se vydal nějaký dospělý muž a dvě děti. Nespíš to byla rodina. Těsně za nimi se jakási blondýnka snažila odtáhnout zavazadla k lavičkám. Z restaurace poblíž se na to samé místo chystali zamířit i tři lidé, přibližně stejně staří, jako byla ona. Už zdálky rozeznala, že se jedná o kluka a dvě holky. O něčem nahlas diskutovali.
Znovu zahřmělo.
Britta cítila, jak se jí oči samy od sebe neúprosně zavírají. Zároveň upřeně sledovala, jak se k nim osoby pomalu blíží. Teď už jich viděla jenom pět. Tmavovlasý kluk, jemu trochu podobná dívka a holka s černým šátkem uvázaným přes hlavu k nim přistupovali z prava. Z leva to byla vysoká blondýnka s několika zavazadly. Zuřivě mávala na osoby přicházející z prava. Vedle ní se loudal o trochu menší kluk. Měl praktičtější zavazadlo, proto s ním neměl tolik práce.
Když došli na místo, všichni podezřele ztichli. Do ticha zahřměl hrom a déšť o trochu zesílil. Tváří v tvář naproti sobě jich teď stálo všech sedm. Ve stejnou minutu, ve tejnou sekundu, ve stejný okamžik, kdy zahřměl hrom…


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 24.02.2009, 23:16:03 Odpovědět 
   Všech sedm hrdinů se setkává, snad už bude příběh trošku přehlednější. Zdá se mi totiž, jako by se dnes všechno nějak táhlo a komplikovalo. Možná k tomu přispívají i trošku zvláštní obraty. Třeba místo toho, že teploty klesají na necelých nula stupňů, bych napsal, že klesají pod nulu, protože nula je takové zvláštní číslo. Prostě jsem se cítil trošku „mimo“.
Je zjevné, že klíč, který má Lilly, bude hrát rozhodující roli. Taky bych se nedivil, kdyby s našimi hrdiny souvisely i podivné výkyvy počasí. Tohle všechno do sebe tak nějak logicky zapadá, jen ještě není zřejmé, kdo bude družině stát v cestě za jejich posláním.
Nějaké drobné chyby pravopisu se vyskytly, ale spíš na úrovni čárek a podobných drobností.
Viděl bych to tentokrát na slabší jedničku, příště doporučuji hlavně dát pozor na plynulost a přehlednost textu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Starý muž
Betwithell
Dušičky
Alex II
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr