» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141261

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Příběh jedné staré krabice od bot.. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čáry a kouzla, sny a fantastično

joehot	publikováno: 24.02.2009, 7:42

Dědečkovo vyprávění


	Jako malý chlapec jsem velice rád společně s bratrem jezdil ke svému dědečkovi na vesnici. Vždy nám tam bylo úžasně, letní vzduch přímo křičel čistotou a voněl svěžestí a lesem a nedotčená příroda tvořila překrásné pozadí našim dětským hrám. Celé dny jsme mohli skotačit na rozsáhlých lukách, prozkoumávat vojenský bunkr, který byl za dávných časů postaven nedaleko v kopcích, anebo jen tak brouzdat lesem. Já měl však nejraději, když jsme pak před, anebo po večeři všichni seděli v houpacích křesílkách na dřevěné verandě a naslouchali dědečkovu vyprávění z rozsáhlého kvanta toho, co všechno zažil a poznal a viděl a věděl. Můj děda, otcův otec, byl jistě velice moudrý muž a veškerá jeho moudrost se zračila v dědových očích, šedivých, hlubokých a dobrotivých. A nejen to, on byl i skvělým vypravěčem. Často nás svým poutavým líčením vtáhl do děje svých příběhů natolik, že se mi o nich pak v noci i zdávalo. A vždy to byly velmi krásné sny. Dodnes obdivuji dědův nos, kulatý a dobrácký. Takovýhle nos musel mít i Švejk, říkával jsem si. Vrásky pak jeho obličeji dodávaly jakousi vznešenost, člověk měl při pohledu do dědečkovy vždy hladce oholené tváře, jinak by mu prý babička odmítla dávat pusinku na dobrou noc, hřejivý pocit, že by vykonal veškerá jeho přání. Bylo mi asi deset, když jsem v dědečkově pokoji nalezl velice starou krabici, snad od bot, ozdobenou několika výřezy, jakoby pro zvíře, kterou jsem nikdy předtím nespatřil. Celý zvědavý jsem ji dychtivě otevřel a zklamaně shledal, že krabice je prázdná. Okamžitě jsem spěchal za dědečkem, zeptat se na onu krabici a její účel. Zrovna seděl na verandě a u novin rozložených v klíně pokuřoval z dýmky, zatímco bratr vedle něho kreslil cosi pastelkami a babička byla u nějaké svojí známé, že se jim v rodině prý narodilo nějaké miminko. Venku pražilo slunce, takže jsme byli pod jeho spalujícím žárem zachráněni pod stříškou a ve vzduchu byl cítit kouř dýmky, blížící se déšť, což už jsem v té době dokázal rozeznat, a jalovec. „Dědečku, na co máš tuhle prázdnou krabici?“ zeptal jsem se a ukázal mu, jakou že to krabici mám vlastně na mysli. On se na mě podíval zpoza půlměsícových brýlí a pousmál se. Jeho oči na mě v ten okamžik hleděly jakoby z dálky, z hlouby vlastních vzpomínek a zážitků a přesto s nepopsatelnou a tajemnou jiskrou. Nastalo ticho, neboť i bratr přestal kreslit. Asi ho také zajímala dědečkova odpověď a sám pohledem kontroloval střídavě krabici a dědečka. Na rtech měl modrou skvrnu od toho, jak pastelky žmoulal v ústech, což dělal pokaždé. Dědeček se poškrábal na hlavě, načež mi napřaženou rukou naznačil, abych se posadil vedle něho. Když jsem tak učinil, vzal krabici do svých rukou a opatrně, snad s posvátnou úctou si ji položil na klín, jako by ani nebyla prázdná, ale naplněna těmi nejvzácnějšími poklady světa. Na několik okamžiků pak na ni upřel svůj stárnoucí zrak a mně se zdálo, že se v jeho oku objevila slza, vlahá, srdcervoucí a nečekaná. Oba jsme ji po ten čas, než ji dědeček zapudil setřením svého rukávu, nadšeně a nevěřícně sledovali, neboť o takovýhle důkaz o síle vnitřních emocí našeho prarodiče jsme ještě nikdy pohledem nezavadili. „Dědečku?“ předešel mne bratr netrpělivě v položení též otázky, pak nastala chvíle ticha, zvláštní chvíle ticha, která nás naplňovala napjatým očekáváním na odpověď. Oba dva jsme ani nemrkali, oči i mysl soustavně upřené na dědu. A ten neodpovídal. Prostě nás tam nechal čekat, přemýšlet o tom, co se děje, přemýšlet o tom, o čem asi zrovna přemýšlí on, nechal nás tam čekat napjaté jako struny na mandolíně. Po chvíli, která se nám zdála snad jako nekonečně dlouhá, takže během ní asi i vyhaslo slunce, odpověděl. „Tahle krabice, chlapci, není jen tak ledajakou krabicí.“ Mluvil potichu, jakoby nám opatrně, možná abychom jej byli schopni přijmout, nebo pochopit, sděloval největší tajemství jeho života. Pobaveně jsme se po sobě podívali, o čem to jen mluví? Ale mlčeli jsme, tak nás ta jeho tajuplnost dokázala strhnout na jeho stranu, polapit do sítě jeho slov bez možnosti útěku.„Tahle krabice je totiž domovem ňumínků. Žijí v ní už od mých dvanácti, kdy jsem je objevil.“ „Domovem koho?“ zeptal jsem se nechápavě. O žádných ňumíncích jsem nikdy neslyšel a ta krabice navíc byla skutečně prázdná! Vždyť jsem to viděl na vlastní oči. Dědeček se rozesmál. „Ňumínků,“ odpověděl znovu, jako by jeho slova nebyla ničím zvláštní, jako by se divil, proč se vůbec takhle ptám, když už to přeci před chvílí říkal a mně by to teď tedy mělo být jasné. „Ňumínků?“ vyhrkl bratr s úsměvem ve tváři, neboť čekal, že to je další z dědečkových zábavných her podložených skvělým hereckým výkonem, které pro nás tak často a tak rád vymýšlel. Jenomže dědeček si s námi nehrál, to jsem věděl. Jeho výraz byl napjatý a oči stále skelné. V srdci jsem cítil, že tohle nemůže hrát, jenomže jsem přeci věděl, co jsem viděl, a to prázdnou krabici! Nakonec jsem se nechal uchlácholit vlastní myšlenkou, že snad přeci jenom půjde o nějakou hru. „Dědečku, kdo jsou ňumínkové?“ zeptal jsem se ho. On se na mě usmál, jako by byl rád, že jsem to udělal. Nato se znovu zahleděl do svých rukou, v nichž nyní držel svůj poklad. „Ňumínkové, kluci,“ dal se po chvíli horečného přemítání nad tím, zda nám to má, či nemá říct, do vyprávění, na které jsme tolik čekali. „Jsou malí lesní skřítci, které nikdo nikdy neviděl. Jsou strašně roztomilí a mají, jako většina druhů skřítků, nějakou tu kouzelnou moc. Proto tyhle nikdo nikdy neviděl. Pokaždé totiž, když ucítí blízkost člověka, zmizí.“ „Zmizí?“ zeptal se bratr vyjeveně, jeho oči byly vykulené a v jeho modrých duhovkách problikával zvědavost, jak sledoval dědečkovu pusu v očekávání na další jeho slova. Dědeček přikyvoval. „Zmizí, úplně doslova. Udělají takové tichounké DZUM! a jsou pryč, aniž by po sobě nechali nějaké stopy. Vypadá to docela roztomile, vážně.“ A pokyvoval přitom hlavou, aby nás o pravdivosti svých slov přesvědčil spíš. Ale já mu nevěřil, protože v mojí hlavě vrtala jedna otázka a já dlouho neváhal a zeptal se. „Jakto, že ty jsi je tedy viděl? Když vždycky, když ucítí člověka, zmizí?“ Děda se rozesmál, upřímně a jak se říká od srdce, až se mu do očí nahrnul další nával slz. Nechápal jsem, čemu se tak může smát, vždyť na mojí otázce nic moc vtipného nebylo, ale on se smál, a smál se tak dobrácky, že jsem tuhle myšlenku opustil do vzduchu, kde ji okamžitě převálcoval dědečkův smích. Po chvíli přestal a my jsme mohli vidět, jak je jeho tvář od toho smíchu celá červená. „Viděl jsem je, protože jeden z kmínků byl, dá se to tak říct, mlsavý nenasyta. Ze všeho nejraději a co nejčastěji si totiž dopřával kostkový cukr, který bral za největší lidskou delikatesu. Od toho taky vzniklo jméno, kterým jej ostatní ňumínkové pojmenovali. Říkali mu cukrák. No a tenhle cukrák kdysi dávno, když mně bylo jako je teď tobě,“ ukázal dědeček na mne, „pro samou radost z konzumace kostkového cukru zapomněl vnímat svůj cit a proto nevěděl, že ho vidím. Představte si to – malý, jen několik málo centimetrů vysoký a velice roztomilý skřítek drží ve svých pacičkách kostku cukru a uchrupuje jí rohy za slastného pomlaskávání. Když jsem ho tak chvíli pozoroval, musel jsem se tomu usmát, a to vzbudilo jeho ostražitost a najednou se ozvalo ono DZUM!, docela potichu a ňumínek nikde. Jaksepatří mě to vyděsilo, ale pak jsem si usmyslil, že se mi to celé jenom zdálo a nechal jsem to být. Jenomže večer pak za mnou ten ňumínek přišel. Sladkým, roztomilým hláskem mi povídal, že to, jak jsem ho viděl, nesmím žádnému dospělému člověku nikdy říct, protože jinak by jej jeho druhové vyhostili ze svého kruhu. Aby se to nestalo, musím prý tenhle slib odpřísáhnout před jinými ňumínky a oni nějakým kouzlem zařídí, že když to slíbím, dodržím to.“ Bratr při jeho povídání ani nedýchal, mě také strhlo zpět z nevěřícnosti k radosti nad dědečkovým vyprávěním. „A slíbil jsi to, dědečku? Přísahal jsi ostatním ňumínkům?“ zeptal se a z jeho hlasu byla cítit čistá zvědavost. Dědeček se zase usmál a záhy odpověděl. „Samozřejmě, že jsem to odpřísáhnul. Nemohl jsem si nechat ujít možnost, že uvidím víc kmínků najednou! A bylo jich víc, skoro dvacet. Se všema jsem si pak povídal, a oni se tak ochotně bavili, protože byli šťastní z té mojí přísahy. Zjistil jsem, že jsou ňumínkové, jejich jména, to, že všichni mají rádi cukr, jenomže cukrák ho přímo miluje, takže často zapomíná na celý okolní svět, jako tomu bývá, když člověk k někomu cítí takhle velkou lásku, a že se lidí bojí, protože jsou proti nim strašně maličcí a kmínků ubývá, protože i přes svoje kouzelné schopnosti jsou snadnou kořistí pro další, větší a zlé magické tvory. Nabídl jsem jim pak, aby u mne zůstali, že já se o ně budu starat a budu je chránit a budu jim dávat kostkový cukr a ani si jich nebudu všímat, když to nebudou chtít. Dlouho svoji odpověď mezi sebou zvažovali, až nakonec, ke všemu mému štěstí a radost, odpověděli ano, pod podmínkou, že se nikdy nebudou muset někomu ukazovat, protože na ukazování a předvádění jsou prý cirkusy. Všem se jim pak ulevilo, když mi to říkali a já souhlasil, věřili, že u mě se nemají čeho bát. A já přinesl tuhle krabici, ve které pak žili po mém boku, abych je mohl chránit a dávat jim jejich oblíbené pochoutky, jejichž seznam se za pár let rozrostl. Oblíbili si piškoty, samozřejmě čokoládu a karamelové kuličky, které dělávala moje maminka. O jednu takovou kuličku se podělilo celé obyvatelstvo téhle krabice. Často mi vyprávěli svoje pohádkové zážitky, které by nevymyslel žádný spisovatel pohádek na světě, a já vedle nich vyrůstal. Učili mě, jak bych se měl chovat, a říkali mi, co všechno jsem potřeboval vědět. Tu krabici jsem musel snad tisíckrát obhajovat nejprve před maminkou, pak před vaší babičkou, ale vždycky se mi to povedlo, aniž bych prozradil pravou její podstatu. Tak jsem nikdy neporušil svůj slib – nikdy jsem o ňumíncích neřekl dospělému člověku. První, komu jsem o nich kdy vyprávěl, byl váš otec, když byl ještě malý kluk a našel prázdnou krabici, ale protože se mu samozřejmě neukázali, nikdy mi nevěřil a myslím, že na ňumínky už zapomněl. A teď o nich vyprávím vám. Nechci, abyste mi věřili, protože si sám někdy nevěřím. Někdy se totiž ňumínci schovávají i přede mnou, jsem přeci už dospělý člověk. Každopádně alespoň víte, k čemu slouží tahle krabice.“ A já mu nevěřil, nevěřil jsem slovům svého moudrého dědečka, protože jsem věřil svým očím. Bratr tehdy možná uvěřil, ale to ho s přibývajícími léty zcela jistě přešlo. Samozřejmě jsem chtěl ňumínky vidět, a protože se mi to nikdy nepodařilo, bral jsem dědečkovo vyprávění za další z jeho pohádek, za další z jeho nespočetných fantazií. Od té chvíle uběhlo téměř dvacet let. Před necelým měsícem dědeček zemřel, ve spánku, důstojně a bezbolestně, v úctyhodném věku. Mezi věcmi, které mi odkázal, byla i stará krabice, snad od bot, ozdobenou několika výřezy, jakoby pro zvíře. Se slzami v očích jsem ji dychtivě otevřel a přes slzy jsem se musel usmát, protože krabice byla prázdná. Položil jsem ji na skříň, protože z kolébky ve vedlejší místnosti se rozplakala Anička, moje prvorozená dcera. Jednou, až tuhle krabici najde, ji určitě budu o ňumíncích vyprávět. Byla hluboká noc. Na jedné ze skříní, plných oblečení a několika molů, ležela stará krabice od bot. Kdyby ji kdokoliv otevřel, shledal by, že je prázdná a nejspíš by nepochopil, proč tam je. Jenomže ona prázdná nebyla. Uvnitř ní si totiž povídali malí skřítci, kteří si říkají ňumínci, a živě plánovali, jestli si půjdou ukrást několik kostek cukru, anebo nějaký ten slaďoučký piškot. „Já bych radši tu kostku cukru,“ řekl ten, kterému říkají cukrák. „To jistě,“ smáli se mu ostatní, „tak jako vždycky.“


celkové hodnocení autora: 90.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Neluschka?!	17.03.2009, 21:50:46

Je to krásný!! Když jsem tenhle článek otevřela, projela sem si ho a zjistila, že je dost dlouhý tak jsem si řekla, že si přečtu prvních pár řádků a uvidím. Nakonec sem přečetla celej článek jedním dechem. Jsem nadšená!! Za 1!!


ze dne 18.03.2009, 19:52:40
joehot: Děkuju, moc..

čuk	24.02.2009, 7:41:21

Zpočátku to vypadá jako selanka od B.N., s dokonalým dědečkem, ale po zjevení ňumínků je text roztomilý, absurditka je milá a poutavá, s poučením, proč se nemohou lidem zjevovat, neb společenství ňumínků je jistě sladké a dobrácké. Reálný objekt- krabice, zde dobře působí a podněcuje fantazii. Z prózy vane radost a klid, poklidný postup života taky drobátko pohádkového. Obojího je dnes málo, a jelikož způsob vyprávění je hezký,dávám jedna, s mínusem za přece jenom trochu víc sladkosti.


ze dne 18.03.2009, 19:52:29
joehot: text je asi možná určen spíše pro děti, proto tolik sladkosti..ačkoliv - který dospělý by v dnešní době nějakou tou sladkostí pohrdal?