|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: X aneb Příběh z Dráhy ::
Staženo, přepracováno a znovu uveřejněno.
Jinak kdyby měl někdo problémy s místopisem a zajímalo ho "jak to vlastně všecko vypadá", může mrknout sem: "http://kralupy.kvalitne.cz", kde najdete mapu.
Jinak se také omlouvám za strašlivou délku textu, ale jinak to nešlo... opravdu... |
| |
|
|
PROLOG
ANEB
HISTORIE TÉ VÁLKY VELKÉ NESLAVNÉ
Hřešil jsem. Zabíjel jsem, podváděl a smilnil. Prosím tě o odpuštění, ačkoliv mé hříchy nemají omluvy.
Rudý nápis na onyxové desce planul jako oheň v temnotě. Poslední naděje těch, kteří odcházejí na věčnost; modlitba před Posledním soudem. Zpověď malověrných, toužících vstoupit na onen svět s čistým štítem, bez poskvrny a újmy na duši. Zbabělá snaha o splacení hříchů jediným pokáním.
Jak pošetilé.
Rytíř v plné zbroji klečel před ztemnělým oltářem a omámeně hleděl na úzký plamen tančící na vrcholu jediné svíce. Tak křehký, tak zranitelný. Osamocený. Opuštěný. Jako on.
Pomalu pozvedl misku s mlékem nad hlavu, nechal bohyni, aby si ji prohlédla, a potom trochu usrkl. To mléko bylo všechno, co mu zbylo, to poslední, co mohl obětovat bohům, aby si zaručil bezpečný průchod nebeskými síněmi až k bráně Poznání. To poslední, co ho zastudilo na jazyku, než se navždy rozloučil s temnotou toho světa.
Položil misku na první schod oltáře, vedle ztuhlých kaluží vosku a zhnědlých a zkroucených okvětních lístků růže, a s očima obrácenýma k mramorové soše sepjal ruce v němé modlitbě. Mlčel. Dlouho, trýznivě a smutně; tak dlouho, že se mu mysl počala pomalu plnit pochybnostmi. Dříve, než se však stačil přesvědčit odejít a vrátit se do světa, který jako jediný velký kaz ničí vše okolo sebe, promluvil, a jeho hlas zaplašil všechny zbabělé představy, které mu brněly v konečcích prstů.
„Hřešil jsem,“ řekl docela tiše, protože věděl, že bohyně ho uslyší. „Zabíjel jsem, podváděl a smilnil. Prosím tě o odpuštění, ačkoliv mé hříchy nemají omluvy.“ Na chvíli se odmlčel, jako by čekal, až bohyně ocení jeho porobení. Potom, když seznal, že bohyně je připravena dál naslouchat, začal znovu:
„Velká Moc'khosian, slunce nad světem, stíne nad zlem a zlobou, matko moudrosti a dcero slávy, ničitelko pokušení, ochránkyně věrných. Má duše je nyní nezkalená a otevřená. Otevírám ji tobě, abys poznala, jaké byly mé hříchy, a vyměřila mi trest, který za ně náleží.“ Rychle se ohlédl ke vratům kostela, jako by někoho očekával, potom se zhluboka nadechl a pokračoval: „Znám svoje provinění a nechci se zde před tvým nebeským zrakem ospravedlňovat, jelikož vím, že tvá moudrost předčí mé domněnky. Proto jen vypovím, co jsem zažil a co jsem provedl, ať už to bylo dobré nebo špatné. Sudbu přenechávám tobě, Velká Moc'khosian, protože ty dokážeš bdít nad svými ovečkami a soudit je dle práva.
Býval jsem kdysi mlád, před mnoha, mnoha lety, než mě zničila válka jako většinu mých přátel. Až na jediného všichni padli. Býval jsem také krásný a statný, pracoval jsem u svého otce kováře a můj život byl naplněn láskou a pochopením. Ale potom… potom přišla válka. Odvedli mě – vlastně nás všechny – a v tu chvíli na mě dolehla tíha tisíce let. Neměl jsem klid, ani jednou od té doby, nebyla noc, kdy bych se neprobudil s výkřikem na rtech. Tvůj syn Cýmbla byl však ke mně milosrdný a dal zapomenout mým strašlivým snům. Přestože nebyly o nic krutější, než to, co jsme ve válce skutečně zažili.
Sloužil jsem nejprve v 1. brigádě královských dělostřelců Jeho Výsosti krále Folkwina II., jelikož jsem však neměl v takovém oboru žádnou zkušenost, převeleli mě brzo k jedné ze švadron mannheimského pluku z Tartaru. Dlouhou dobu jsme jen pochodovali po celém Arakasu, střežili severní hranice a cesty a hlídali, aby se nepřítel nedostal do Raida nebo Kenaz. Tak se to táhlo několik týdnů. Jednoho večera ale přišel rozkaz, abychom okamžitě vytáhli na jih proti sadhské pevnosti na úpatí Guladu. Podpořilo nás sice několik praporů rethonských jízdních, ale i tak nás bylo příliš málo na nějaké větší obléhání. Cesta k horám nám trvala tři dny, a než jsme se před Guladem všichni znovu sešikovali, padla tma. Útok byl zahájen před půlnocí. Zaútočili jsme v několika vlnách, jezdectvo napřed, a podařilo se nám prolomit sadhskou obranu. Prosekali jsme se až dovnitř do pevnosti a přesto, že její posádka několikanásobně převyšovala naše odhady, roznesli jsme je na kopytech. Bylo to velké a slavné vítězství, jedno z mála té zpropadené války, a ještě dlouho se o něm povídalo a zpívalo. Hoši od Brammtieku nám tenkrát říkali.
Jenže potom přišli další bitvy, už za Guladem, v Sadhu. Mnoho dobrých bojovníků tam tenkrát zbytečně položilo životy v předem prohraných bojích. Po pár týdnech nás nezbylo dost ani na to, abychom si prosekali cestu domů - tak hluboko jsme se dostali do nepřátelského území. Někteří se vzdali, jiní - hlavně pyšní Rethoni - si podřezali zápěstí, a ten zbytek utekl. A utekl jsem i já. Sešla se nás nakonec skupina asi o tuctu mužů a brzy jsme zjistili, že být volný v Sadhu je mnohem lepší, než trčet v armádě v Arakasu.
Během měsíce se z nás stal postrach vesničanů; armáda se o nás nezajímala, protože jsme pro ně byli příliš malé a zbytečné sousto, sadhská domobrana raděj seděla v hospodě a nasávala a my jsme měli volné ruce ve všem, co se nám zlíbilo. Nejdřív jsme se spokojili s vykrádáním zbohatlických sídel, a ostatní lidi jsme – prostě ze soucitu – nechávali na pokoji. Jenže potom nám to přestalo stačit. Přijeli jsme jednoho deštivého večera do malé vesnice skoro až na hranicích s Arakasem. Měli jsme s sebou nějaký petrolej z minulé výpravy, a tak jsme polili a zapálili všechny domy, lidi jsme nahnali na náves a nechali je, aby se svlíkli. Stáli tam na mrazu a v dešti alespoň hodinu, než jsme se rozhodli, co s nimi. Muže jsme nakonec odvedli do lesa za vesnici, zavázali jim oči a dali jim každému po doušku petroleje. Potom jsme je prostě zapálili. Děti jsme svázali a přivázali za koně. Šest nás je hlídalo, zbylých šest si užívalo se ženskýma. Když jsme měli dost, zavřeli jsme ženy v hořícím mlýně a i s dětmi jsme odjeli pryč.
Tak to šlo několik měsíců. Po cestě se většinou našel nějaký kupec z dalekého Jihu, který nám za děti pěkně zaplatil, co s nimi potom dělali, na to jsme se neptali. Nezajímalo nás to. Bylo nám to jedno. Měli jsme peníze a měli jsme moc, a to bylo všechno, co jsme si kdy mohli přát. Když jsme měli dlouhou chvíli, nechali jsme se v přestrojení za severské žoldáky najmout buď Verbony nebo Rethony a bojovali jsme za ně. Tedy alespoň do té doby, než začlo přituhovat. Potom jsme se oddělili od svého vojska a ztratili se někde v lesích. Když bylo po všem, obcházeli jsme bojiště a obírali padlé o zbraně a přilby, protože to jediné se dalo tenkrát dobře zpeněžit. Právě v těch dobách jsem viděl vůbec nejstrašlivější věci, které mě v celé válce potkaly a které mě pronásledovaly ještě dlouho potom, co jsem opustil naši mordpartu. Viděl jsem stovky a tisíce mrtvých, znetvořených a vyhaslých tváří, viděl jsem rytíře bez nohou, kteří řvali strašlivou bolestí a dusili se vlastní krví, viděl jsem omámené vojáky bloumat po bitevních polích, s břichem rozpáraným a vnitřnostmi bezmocně v rukou. Ale nepomohl jsem jim. Smál jsem se. Všichni se smáli, takže já taky; i když se mi to hnusilo.
Ovšem jak už to tak bývá, jednou jsme narazili. Špatně jsme odhadli pohyb rethonského vojska a přihlásili jsme se jako marodéři podruhé u stejného velitele, ten nás odhalil, nechal nás zatknout a předvést před vojenský soud. Ten proběhl v hlavním stanu, a – světe div se – byli jsme všichni odsouzeni k trestu smrti. Zachránil nás ale neočekávaný útok Verbonu. Utekli jsme a rozdělili se. Já se toulal několik dní po Ranoii, než mě lapila tajná policie. Bez soudu a bez obhajování jsem byl prý z rozkazu Jeho Veličenstva krále Folkwina II. přidělen ke kárné výpravě, mající za úkol vyčistit kokolské pohraničí, zamořené záškodnickými živli. Tedy přesně takovými, jakým jsem býval i já.
A tak jsem teď tady. V cizí zemi, kterou neznám, s cizími lidmi a v barvách cizího krále, kterého jsem nikdy nepřijal za svého vládce. Zítra máme odjet zase dál na sever, svést bitvu s pohany, kteří nectí tebe ani tvou rodinu, Velká Moc'khosian. Kvůli tomu je pobijeme.
Chtěl jsem říct… oni je pobijí. Já ne. Skoncuji s tím jednou provždy. Tady a teď!“
S těmi slovy na rtech, dokud jím ještě cloumala zloba a odhodlání, tasil meč a přiložil si ho ke krku.
Potom naposledy zopakoval směšné pokání vojáka, kterým se měl vykoupit a osvobodit: „Hřešil jsem. Zabíjel jsem, podváděl a smilnil. Prosím tě o odpuštění, ačkoliv mé hříchy nemají omluvy.“ Smutně se usmál a naposledy pohlédl mramorové Moc'khosian do jejích prázdných očí. „Ne, tenkrát jsem skutečně nelitoval. Ale dnes… kdo může dnes soudit skutky minulosti?“
Potom zavřel oči a bodl.
Svíce dohořela, ozvalo se krátké, bezmocné zasyčení a plamen se rozplynul v tichu a temnotě. Spáry v podlaze plnila temná krev.
DOZVUKY
Nebe bylo temné, ale bez mráčku; nebo to byl možná jediný obrovský mrak, co přikryl svět stínem. Ale nikomu na tom příliš nezáleželo, a proto se o tom také nikde nepíše ani nezpívá; a přitom to byl slavný den, slavnější než jiné, první kalné ráno po válce, kdy se měl lid radovat a slavit, a když už ne vítězství, tak alespoň, to, že opět zavládl mír.
Jenže duše lidí byly pokleslé a zlomené, nikdo neměl náladu na veselí a všichni před sebou stále viděli jen další a další hrůzné obrazy války, jako němé představení s krvavým finále. Spánek jim byl oponou a jedinou útěchou, i když se i do snů občas vkrádaly obludnosti.
Byl první den po válce a Ranoi mlčela.
V údolí se ještě převalovaly cáry mlhy a slunce je jen líně prozařovalo mdlými paprsky, když se na vrcholku kopce objevila skupina několika jezdců. Byli v lehké zbroji, krátké rapíry u pasu, a varkoče v barvě zlaté a černé, rozhlíželi se po mlhavém kraji a hledali, kde se z hlubin údolí vinou k nebi sloupy kouře. Tam mířili; do městeček a vesnic, krutě stižených válkou, kterým Jeho Výsost král Folkwin II. Dobrotivý věnoval jako satisfakci slušný pytel zlaťáků.
A ne ledajakých.
Hirl Hrbáč, přednosta vísky Málodá, zkusil jednu z mincí zuby, až to zapraštělo.
„Hm, hm,“ zabručel potom zamyšleně, mnouc si čelisti, „rethonský liry, čistý zlato. Zdá se, že král na nás nešetřil, a tak to má bejt!“ Potom se otočil na Rethony a v úsměvu ukázal prořídlý chrup. „Tak že necháváme ctihodnýho pána Folkwina pozdravovat a pěkně děkujem za ty dary. Kravín nám vypálili Verboni, kostel naši vlastní. Potřebujem peníze jako žito, a i toho máme pomálu. Sbohem, páni rytíři, a bohové s vámi!“
Nebyly však všechny vesnice jako Málodá, několikrát je okradli a zbili, a když se vraceli z Rethonie s další zásobou zlaťáků, znovu si na ně počíhali a zamordovali je. Co však začal jeden oddíl, dokončil druhý, protože Rethoni byli v těch časech šťastní a odhodlaní a jejich odvaha se nesla jako zvučný hlas Odina po všech krajích Ranoii. Kam přišli, zavládlo štěstí a blahobyt, a na stezkách, po kterých kráčeli, rostli krásné růže bez trnů. Jako dávní bohové putovali temnou krajinou a vnášeli světlo do duší skleslého lidu.
A sešel se den se dnem a na mapě Ranoii nezůstala jediná ves neodměněná. Po pár měsících se lidé vzpamatovali, vyhnali staré přízraky za humna a pustili se do nápravy toho, co bylo zničeno, a stavby nových, slavnějších věcí pro lepší časy, které nadcházely. Svět byl krásný a bez poskvrny, guladský průsmyk byl uzavřen a veškeré styky s královstvími Velkého Ámbaru přerušeny. Lidé jako by se vrátili o krok zpět, naučili se žít z toho, co vypěstovali, a vystačili si tak docela dobře sami. Nikdo po nikom nic nechtěl, král Folkwin II. Dobrotivý oprostil všechny zemědělce na tři roky od placení daní a nechal vydat zákon, který otevřel hranice Rethonie pro všechny země Ranoii. Mannheim a Régerie učinili stejně a dohodli se tedy s Rethonií na vzniku společenstva zvaného od té doby Unie, které sjednotilo tyto tři země v jediný společný celek. V nadcházejících třech letech vstoupily do Unie i všechny zbylé země Ranoii a v celém kraji zavládl klid a mír.
Tři roky však přešly jako voda a rozmazlení zemědělci, kteří si nastřádali za ta léta pěkné jmění, museli znovu odvádět daně. Byli nespokojení a vyhlásili stávku, přestali vyvážet potraviny do ostatních zemí Unie a všechno zboží jim hnilo v sýpkách, zatímco lidé umírali hlady.
Znovu byla tedy svolána mimořádná schůze hlav unijních zemí a usnesly se na tom, že daň bude pro celý lid stanovena na polovinu a pro zemědělce bude tím nižší, čím více potravin vyprodukují a prodají. Zákon vešel v platnost hned další den, a jak se to zemědělci dozvěděli od poslů z Rethonie, vyrazili na trh a rozprodali všechno, co dosud nepodlehlo kazu.
Dobré časy se tak vrátily a i obyčejný lid byl spokojený, protože byl teď mnohem bohatší a mohl si cestovat a uzavírat sňatky jak se mu chtělo. A protože všichni cítili, že Unie by se měla ještě více sjednotit, byla vymyšlena mluva, které se začalo říkat Obecná, a ta se stala hlavním jazykem Unie, a stejně tak byly vyraženy nové mince řečené folliry a ty se zase staly platnou a nejsilnější měnou Ranoii. Obchodníci ze Severu i z Jihu brzy přišli na to, jak dobře uspořádaná tahle Unie je, naučili se Obecnou, vyměnili své staré peníze za folliry a pustili se do obrovských obchodů s unijními podnikateli. Obchod čile vzkvétal, majetek rostl a všeho byl dostatek. Stavěly se nové domy i školy, nemocnice a knihovny, na vesnicích se opravovaly staré kostely, a jednoho dne, kdy už si všichni mysleli, že je nic nepřekvapí, přišla z Raida stručná zpráva: Zlato!
Lidé, kteří si příliš nezakládali na tom, kde žijí, a bylo jim jedno, jestli se usadí tady nebo tamhle, sbalili, co měli, koupili vůz a mezka a vyrazili na jih do Zlatého Raida, jak se mu brzy začalo říkat.
Centrum obchodu a financí se tedy z rethonské Nordeny přesunulo do Warburgu v Raidu, město rostlo a vzkvétalo a brzy se stalo největším městem jižní polovice Ranoii. Jediná zlatonosná říčka, která sténala pod náporem lačných zlatokopů, byla zanedlouho opuštěna kvůli své bohatší a třpytivější sestře, a od ní se lidé začali rozlézat ke každému potůčku a pramínku, který by mohl ve svých útrobách přechovávat zlatavé nugety plné bohatství a blahobytu. A tak se stalo, že po několika bouřlivých letech bezhlavého přesidlování, zela většina států na sever od Nordeny prázdnotou, zatímco na jihu pukalo Raido ve švech a úředníci čekali na posledního uprchlíka, pod kterým povolí i ten poslední pomyslný knoflík, a oni budou moci konečně předložit svou reformu o omezení přistěhovalců, na kterou většina Unie pohlížela v začátcích zlaté horečky tak pofidérně.
Jenže jako obvykle se stalo něco, co nikdo nečekal. Nějaký zlatokop (dlouho se říkalo, že snad jakýsi Adán z Régerie) objevil v jílovém podloží říčky Shewalardyer až na hranicích s Arakasem blyštivý kamínek, krásnější a tvrdší než zlato, a hned s ním upaloval ke klenotníkovi, aby mu řekl, co že se mu to dostalo pod ruce. A jak se dalo očekávat – nebo to alespoň očekávali všichni kromě Adána – byl to adamant.
A jako předtím, přešlo pár týdnů, slovo dalo slovo a po Ranoii se roznesla nová zvěst – kdo už má dost brození se s vytaženými nohavicemi po kolena ve vodě, ať neotálí a vydá se na jih, k Shewalardyer a dál do Arakasu, za třpytem bájných adamantů, které do té doby zdobily jen královské koruny.
Ti, kteří si už ve Warburgu založili za nalezené zlato slušně vynášející živnost, ti nejeli. Jiní, takoví, co využili nastalého šílenství a vrátili se pro zlato k narychlo opuštěným říčkám, zůstali také. Ale všichni ostatní – neúspěšní zlatokopové nebo neukojení dobrodruzi, nenasytní hamouni s plnými kapsami zlata, děvky, potrhlí pánbíčkáři a mladí a divocí rozháraní floutci, které už to doma omrzelo – ti všichni znovu naházeli všechnu bagáž do vozů, hodili si přes rameno ranec s pěti folliry a jerky na příštích pár týdnů a celí nedočkaví (jako předtím, když před sebou viděli hory zlatých valounů) vyrazili na jih, kde se prý i spodky nosili na kšandách z adamantů.
Během následujícího půl roku byla kdysi průzračná Shewalardyer – Řeka života zkalená a prokopaná na obě strany o dobrých dvacet stop, a to prosím po celé své délce. A vzhledem k tomu, že pramenila až v sousedním Kenaz – kam už ostatně pár zoufalých dobrodruhů zamířilo dříve za zlatem -, na Vánoce už byla tato chudá a mírumilovná zemička, utlačovaná ve víru historie střídavě Sadhem, Mannheimem a nakonec samotnou Unií, plná drzých a bezohledných chlupatých obrů s krumpáči, kteří nešli pro ránu daleko a ještě radši než rvačky a hledání adamantů měli popíjení, které mohlo po ránu vyústit zase jen v jednu z jejich oblíbených činností.
Přešel rok a skleslí králové si uvědomili něco děsivého, něco, co jim až do té chvíle unikalo. A o co to bylo malichernější, o to víc to pro Unii představovalo smrtelné nebezpečí, protože ty nejnepatrnější problémy jsou vždycky ty nejhorší.
Chvíli po Vánocích si tedy nechal nějaký král (ale asi to by Folkwin Rethonský jako obvykle) svolat do Warburgu panovníky Unie a onen nešvar, doposud zametávaný pod koberec jako druhořadý, byl otevřeně prezentován kokolským carem Jurou Marnem. Jak později trefně podotkl Koory z Írie, on jediný – byť nepatřil do Unie, anebo právě proto – měl koule na to to říct nahlas.
„Tož páni,“ začal familiérně (nebo to tak alespoň pamětník toho konventu později zapsal), „máme tu šeci zatracenej problém, kerej nám do budoucna může eště hodně znepříjemnit život a kerej můžeme jen sakra těžko pominout-“ při těch slovech někteří sklopily zrak „-a sice jak šeci víte, že sa nám tu rozmáhá takej nepříjemnej…ehm … jo - trend. No prostě a jednoduše nám zdrhaj lidi. Jak našli v Raidu zlato, šeci sa pomátli a vystřelili na saud… teda… na jih. Ale jak sme sa sami přesvědčili, to šlo ještě nějak ukočírovat. Dyž sa ale objevily ty vaše pitomý adamanty (a vpravdě nechápu, jaktože ste na ně kápli až teďkonc, páč u nás by sa nic takovýho dlouho skrejvat nedalo) šecko šlo do kopru a s tim i my. Jak sami vidíte, je to den ode dne horší a čim dýl budeme čekat s nějakym řešenim, tim víc sraček nám napadá na hlavu. S prominutim. Já si teda myslim, že právě kvůli tomu je nutný, abychom co nejdřív podnikli nějaký ty, no, ozdravný kroky či kýho čerta. Snad je vám všem jasný, že jesi neuděláme něco my, Jižani teda rozhodně jo. Tohle je přesně ta chvíle, na kerou vod Velký vojny čekali a na kerou se tak dlouho připravovali. Lidi dřív nebo pozdějc zjistěj, že šutráky sou i pod Guladem, a jesi sou pod Guladem, budou i za nim. A už je ruka v rukávě! Až sa todlec stane a lidi sa toho domáknou, bude sakra pozdě snažit sa něco udělat. Na to vemte jed, že Verboni v Sadhu vymyslej něco, aby tam naše lidi nalákali, a bude to něco tak lišáckýho, že my na to tady těžko přídem. Proto je k prdu snažit sa teď něco vykoumat – na to ste, pánové, měli myslit vo něco dřív. Teďkonc, myslim teď v tudle chvíli a nikdy jindy, je potřeba jednat! U nás v Kokolu máme taký přísloví: Kdo mele hubou, nemá kule, a kdo je má, nekecá a kouká sa činit, aby si pořádně zašukal. A z toho byste si vy skopový palice měli vzít ponaučení… Tož! Já sem vám řek, co a jak, vy teď vymyslete, jak to do zejtřejšího rána províst, jinak máme na krku další vojnu!“
Ale jako vždycky, když se něco řeší na poslední chvíli, bylo už pozdě. Ani živelný Jura Marn, schopný osedlat prvního koně na kterého narazí a sám docválat na hranice se Sadhem a zadržet tak postup prospektorů, ani zbývajících dvanáct mocných králů, kteří ještě ten večer nechali poslat zprávy příslušným orgánům do Arakasu – nikdo nedokázal zabránit rozpáleným kutačům vydat se v noci na pochod a v mlžné napodobenině rána překročit Guladir a stanout na zelených pláních Sadhu, které se rozprostíraly ve stínu hor.
Je zvláštní, jak obrovský je lidský strach z neznámého, a o kolik větší je touha, která ho dokáže pohřbít společně s úctou a soucitem, valíc se nezastavitelně vpřed, aby pohltila vše, co jí bude stát v cestě. Protože ať už se v lidských dějinách stalo cokoliv, hlavním motivem byla vždy touha. Po penězích, po moci, po slávě. Na tom nesejde; průsečíkem všech těchto hodnot totiž nakonec vždy zůstávala zloba a nenávist vůči vlastní rase, jako kdyby si lidé i při vedení svých pošetilých válek uvědomovali, že v nich zemřou jen stvoření, která nejsou hodna tohoto světa.
Proto lidé překročili veliké hory Guladu a soutěsku Guladir, proto jejich vládci nebyli dost pohotoví, aby jim v tom zabránili, a proto se jizvy z Velké války znovu otevřely a země se opět napila krve Ranoii.
NOVÉ POCHYBNOSTI
Je dvanáct let po válce. Dvanáct let od konce utrpení, dvanáct let od začátku míru. Mému synovi je dnes dvanáct. Je vysoký a statný, silnější než jiní a jeho hlas zvučí tmou. Býval jsem jako on, než mě zlomila válka. Ale to už je dvanáct let.
Dlouhých dvanáct let byl klid. Bylo po válce a zrušili daně. Přešli tři roky a daně znovu zavedli. Vzbouřili jsme se a daně byly zase pryč. Jako kdyby nás nahoře poslouchali. Jako kdyby nám poprvé za celou tu dobu věnovali pozornost.
Potom jsme se sjednotili. Sebrali nám zemi, řeč i hrdost. Teď jsme Unie. Mluvíme Obecnou. Platíme folliry. Neznamenáme nic. Jsme součástí celku. Děláme to, co se od nás očekává, aby soukolí fungovalo správně. Každý chybný článek bude zničen. Ale říkají: Teď jsme si blíž. Nikdo jim nevěří. Odcizili jsme se sami sobě jako nikdy předtím. To, co nás skutečně stmelilo, byla válka.
V Raidu našli zlato a většina našich se tam vydala. Třeba se jen chtějí podívat na ten šrumec, říkám si, ale vím, že to není pravda. Nevrátí se. Už nikdy. Když má člověk možnost odsud vypadnout, využije jí. Většinou. My jsme zůstali. Máme tu práci a zlato brzy ztratí na hodnotě. Čím víc ho bude, tím méně bude potřeba. Tak už to chodí. Když před lety vznikla Unie, bylo to zrovna tak. Vlastně vznikla před dvanácti lety. Lidé se těšili, co z toho bude, a nakonec z toho nebylo nic. Jako vždycky. Ale člověk se do toho pokaždé vrhne po hlavě, jako by si neuvědomoval, že předem ví, jak to všechno skončí. Jsme otroci uvěznění ve vlastní představě svobody. Nejhorší na tom všem je, že to tak někomu vyhovuje. Chtěl jsem říct: většině.
Většina je pro Ně důležitá. Nad většinou totiž můžou mít kontrolu. Když vybočí jeden nebo dva, rozdrtí ho. Když jich vybočí deset, mají problém. Ale deset jich nevybočí. Většina je jednotná. Deset nikdy nevybočí. Z deseti by se stala další většina. Menší, ale stále většina. Jenže většinu dokáží kontrolovat. A tak by se všichni zase stali jedním velikým celkem, soudržným a manipulovatelným. Většinou. Unií.
Slyšel jsem, že v Kokolu se nám posmívají. Nám unijním. Že prý když už máme všechno dohromady, mohli bychom si třeba vyměňovat děti a manželky. Když to někdo povídal v hospodě, zasmál jsem se. Ostatní se na mě otočili a potom pili dál, jakože nic. Ale já jsem jim to viděl na očích. Pohrdání. Odpor, který je donutili cítit. Hleděla na mě většina.
Pořád věřím, že je tu někdo, kdo uvažuje stejně jako já. Proti většině. Nebo s ní, ale nechává si zadní vrátka. Jen tak, kdyby něco. Znáte to. Možná někdo takový je, ale já ho neznám. A někdy si zase říkám, že i kdybych ho třeba znal, vůbec bychom se nedohodli, protože bychom šli oba proti většině. Kdyby ne, všechno by bylo špatně. Čím víc by nás bylo, tím víc by se z nás stávala nová většina. A už jsme zase u toho. Někdy mám právě takový pocit. Že jsem také součástí většiny, ale jiné, ovládané někým jiným. Možná mě ovládají z Jihu. Třeba jsem kolaborant, rebel, a myslím si, že jsou to jen myšlenky rozumně uvažujícího člověka. Třeba je většina, do které patřím, ještě horší než ta Jejich. Třeba je Unie správná věc a já jsem tu, jen abych podrýval její kořeny. Ne kvůli přesvědčení. Kvůli Nim. Protože Oni ovládají většinu. A já jsem většina.
Musím přestat takhle uvažovat. Zabilo by mě to.
Zlato je přestalo bavit. Našli adamant. Kdysi měla jeden moje matka, vsazený do prstenu zase po její matce a ta ho možná dostala od její matky a tak dál. Ale takové adamanty tam určitě nemají. Nesmí je tam mít, protože takový byl jen jeden. Ty jejich budou křivé, drsné a neopracované. Udělat z nich něco krásného bude stát víc, než za kolik by je mohli prodat. Ale to jim nedojde. Dřív si najdou něco dalšího. Nenapadá mě co, protože nic cennějšího než adamant neznám. Ale něco takového bude. Třeba nevesmírné železo.
Hledači adamantů překročili Shewalardyer. Ta je v Arakasu, jestli se nepletu, takže už jsou na samém jihu. Dál nemůžou. Přes Velké hory je nepustí. Ovládají je. Nenechají je dělat to, co sami nechtějí.
Ve vsi se povídá, že už jsou v Kenaz. Hledači adamantů došli až k pramenům Shewalardyer a teď je zadusí svou chamtivostí. Je to zvláštní. Tolik věcí lidé zničili, a zatím nenašli způsob, jak alespoň jednu z nich obnovit. Někdy mi připadá, že nám byla od bohů dána příliš velká moc. Jako kdyby se jim to vymklo z rukou. Jako kdyby na nás posílali morové rány, jen aby nás nebylo tolik a nemohli jsme toho tolik zničit. To by znamenalo, že jsme silnější než bohové. Že nad námi nemají žádnou moc. Není to rouhání?
Zkusil jsem to nadhodit v hospodě, ale někdo řekl, že to rouhání je. Nechal jsem toho. Nemá cenu míchat se do božských záležitostí. Na to jsme všichni krátcí.
Zdá se, že role se obrátily. Už neovládají většinu. Skoro se zdá, že většina ovládá Je. Do vsi přijel nějaký chlapec a říkal, že lidé prošli přes Velké hory na Jih. Nechce se mi tomu věřit. Ne deset, ale celá většina. Postavili se Jim. Vím, že to bylo jenom kvůli adamantům, ale i tak je to nějaká naděje. Můžeme se Jim vzepřít. Nedokážou nás zadržet, když Jim to nedovolíme. O to tady jde. Ovládají nás, protože vědí, co uděláme. Tentokrát to nevěděli.
V hospodě už se dá zase normálně mluvit. Nikdo na mě nekouká. Nikdo se nebojí. Nesedí tam většina. Jsou to lidé. Jako kdyby jim rozemkli řetězy kolem hlav. Začínají mluvit docela rozumně. Možná, že si celou dobu mysleli to, co já. Možná že si jen nechávali zadní vrátka. Naděje je čím dál tím blíž. A Unie už tolik nemluví.
Povídá se, že Verbon nabídl hledačům adamantů domy a pozemky na úbočí hor, když zůstanou v Sadhu. Povídá se, že nemusejí platit daně a jsou úplně svobodní. Povídá se, že v Sadhu se adamanty vykupují za víc než u nás. Někdy takhle v noci, když přemýšlím o tom všem, mám chuť sbalit rodinu a odjet na Jih. Jenže potom mě napadne, co by s námi bylo, kdyby přišla válka. Představuju si, jak sedíme na zahradě a na cestě se najednou objeví vojáci. Já řeknu: Je to tady, a všechno je najednou pryč. Udělal jsem dobře, že jsem zůstal tady. Nikde teď nemůžeme být víc v bezpečí. Všichni po sobě divně koukají. Něco visí ve vzduchu.
Je dvanáct let po válce a na jihu se něco děje. Od jihu přicházejí stíny. Občas se natáhnou až sem, ale tady je většinou klid. Jsme daleko. Někdy si říkám, že moc daleko od toho všeho. Nevíme, co se děje. Může to přijít kdykoli. A my to nebudeme čekat.
Neříkám, že se na to nepřipravujeme. Víme, že to jednou přijde. Že se válka vrátí. Dvanáct let. Znamená to něco? Myslím, že ne. Ale myslet si ještě neznamená vědět. Určitě nevíme vlastně vůbec nic. Nic nám neřeknou. Jsme jejich otroci. Držíme se vyšlapaných cest a neodbočujeme. Kdo odbočí, porušil úmluvu. Semele ho většina. Oni ovládají většinu. Proč? Protože se vrátila. Myslím většina. Vrátila se a je bezmocnější než kdy dřív. Teď ji drží pevně a už nikdy ji nepustí. Poučili se. Dobře si nás hlídají. Slyšel jsem, že průsmyk ve Velkých horách, kudy se chodí na Jih, hlídají vojáci. Nikdo tam nesmí. A nikdo nesmí zpátky. Ti, kdo opustili většinu, už k Nim nepatří. Jsou to odpadlíci. Zrádci. Pro Ně už jejich životy nemají žádnou cenu. Pro Ně už jsou dávno mrtví.
Mnich v černé sutaně se vyklonil ze sedla a plivl do sněhu. Na rtu mu ulpěla slina a než ji stačil utřít, zmrzla. Byla strašlivá zima. Sundal si rukavice, párkrát si dýchnul na prokřehlé prsty a zase je schoval do kožešiny, při tom pohlédl na sever a viděl, jak se nad Guladem sbírají mračna. Před nimi se do výše tyčila obrovská stolová hora Mamellone, jako z bílého mramoru nebo alabastru, ale s kůži ošlehanou a rozpukanou stovkami let, kdy ji opracovávaly větry, obrovská a majestátní, samojediná, čelící po celou dobu své existence konkurenci guladských rozšklebených pahorků. Mnich si maně pomyslel, že je krásná.
Když ho konečně dojel první voják z kolony, znovu pobídl koně patami a pokračoval ve čtení. Jestli se sadhské vojsko bude pohybovat tímhle tempem, v Guladiru nebudou ani do příštích Vánoc.
Tak je to tady. Dnes to poprvé můžu říct. Přede dvěma dny přijel někdo z Arakasu a říkal, že vypukla válka. Byl ale opilý, takže jsme mu nevěřili. Jenže dnes se ukázal další a říkal to samé. Začínáme cítit tlak. Je to divné, ale jako kdybychom cítili tlak té války.
V Arakasu našli nějací dva sedláci tělo jezdce. Když jsem to uslyšel, představoval jsem si, že jsem jeden z těch sedláků já. Bál jsem se. Hrozně jsem se bál. Člověk nikdy neví, co je v takové chvíli nejlepší udělat. Odvlekli ho prý za starostou vesnice a zjistili, že je to rethonský jízdní posel. Proč Rethonie posílá na Jih posli, to vážně nechápu. Ale na tom asi příliš nesejde. Důležité je, že starosta o tom informoval krále Arakasu a ten si tu informaci pěkně dlouho podržel. Až potom ji pustil dál. Mezitím ale stačil sebrat pěknou armádu a na vlastní pěst vyrazil na Jih. Nějaký Vendarský pakt prý uzavřel Guladir pro všechny, kdo nemají královský glejt z Jihu nebo Ranoii. Arakaská armáda ale tvrdila, že má pověření od samotného Folkwina. Bylo jich moc a hraničáři se jich báli. Pustili je dál.
Tak to prý byla kárná výprava, nebo co. Jako když dříve zabírali země nevěřících. Tři tisíce pěších a pět set jízdních. To je myslím hodně. Ale rozhodně ne dost. Když vypukla Velká válka, Verbon měl armádu o sedmi set tisících mužů. A i tak jsme ho porazili. Tři a půl tisíce. To je jako kapka v moři. Neprojdou.
Armáda z Arakasu prý viděla u Jeleního mostu přes Shewalardyer sadhské vojáky. Těm Vendarský pakt nepovoluje cestu na naše území. Jestli je to pravda, Arakas byl v právu. Porušení Paktu je jako přímý útok. A tohle je jen ofenziva. Snad se jim to povede. Arakas měl vždycky silné muže.
Prošli. Dostali se až k nějaké řece Fiimel v Sadhu. Přešli ji přes brod Peska. Neznám ta jména, ale tuším, že jednou by mohla znamenat vítězství. Nikdo nejde proti nim. Možná dojdou až do Verbonu.
Jsou to prý tři dny, co dorazili k nějaké pevnosti. Gawat Hutt nebo tak nějak. Je to prý stráž nějakého hradu. Ranarupp se jmenuje. Sídlil v něm prý kdysi král Sadhu. Předtím, než se stal markou Verbonu. Kapitán pevnosti vyzval krále Arakasu, aby vysvětlil důvody jejich cesty na Jih. Představuju si to asi takhle:
Kapitán pevnosti v černém brnění stojí před vysokým jezdcem a ohání se cárem Vendarského paktu.
„Porušili jste úmluvu! Nesmíme vás pustit dál ani zpátky!“ opakuje poněkolikáté.
„A co s tím hodláte udělat?“ směje se král.
„Zatknout vás a podle práva odsoudit na Ranaruppu, tak jak se sluší a patří.“
Vtom se král dopálí, vezme palcát a srazí Sadhovi hlavu. Potom se otočí na své muže, zařve: „Vpřed!“ a sám vyrazí jako první dobýt Gawat Hutt.
Myslím, že tak nějak by to mohlo být. Vlastně se mi to docela líbí. Ta představa. Král proti všem. Arakas proti všem. Přihlížející Unie. Jenomže konec už je smutnější. Pevnost prý byla větší a lépe opevněná, než král odhadoval. Museli ji oblehnout, protože se jim ji nepodařilo porazit útokem. Jenže den nato se prý ukázala verbonská armáda. Nevím, co tam dělala. Nevím, jak by mohla tak rychle dostat zprávu o Arakasanech. A navíc jak by tak rychle dorazila až do Sadhu. Ale na tom příliš nesejde, protože král Arakasu i jeho muži byli do jednoho pobiti.
Rethonie dnes rozpustila Unii. Prý kvůli porušení Paktu. Arakas se podle Nich zachoval neuváženě a proti vůli zbytku Unie. Unie tedy zmizela, ale asi Jim chyběla ta moc, a tak Folkwin vytvořil Triumvirát. Je v něm Rethonie, Mannheim a ještě jedna země, kterou neznám. Nikdy jsem o ní neslyšel. Možná, že ji Rethonie vytvořila, jen aby s ní mohl vstoupit do Triumvirátu. Nikomu jinému se do něj nechce. Nebo se mi to tak alespoň zdá. Triumvirát se nikomu nezamlouvá. Triumvirát je to nejhorší, co zbylo z Unie.
Ale teď už je jedno, jestli jsme v Unii, Triumvirátu nebo sami za sebe, protože bojovat budeme všichni. A kdo bojovat nebude, ten zemře, protože ve válkách není místo pro slabé. Nebylo ve Velké a nebude ani teď.
Koukal jsem se na nějakou starou mapu Velkého Ámbaru, tedy Jihu. Našel jsem ji na půdě. Možná po otci. Možná po dědovi. Možná ne. Na tom nesejde. Potvrdil jsem si, o čem jsem uvažoval. Verbon to nemohl do Sadhu stihnout. Bylo to moc daleko. Což může znamenat jediné. Verbon vyšel dřív, než se dozvěděl o tom, že je v Sadhu arakaská armáda. Verbon se chystal posbírat cestou zbylé síly a přejít Velké hory. Projít Guladirem. Napadnout Ranoii. Možná se mi to jen zdá, ale něco mi říká, že ne. Povídali jsme si o tom v hospodě a ostatní lidé říkali, že je to klidně možné. Že dvanáct let je dlouhá doba. Že za takovou dobu se dá nasbírat slušná armáda. Že zatímco jsme si my vesele hospodařili, neplatili daně a těžili zlato, za Velkými horami se Verbon připravoval k pomstě. Možné to je. Ale proč Je to ještě nenapadlo? Nebo napadlo a nechtějí s tím nic udělat? Jako to bylo s hledači adamantů, když zběhli na Jih? Kdo ví. Přicházejí divné časy a nikdo si v nich nemůže být příliš jistý.
Byla to teprve třetí zastávka od chvíle, kdy vyjeli z Gawat Hutt. Zima neopadala, začalo sněžit. Z nebe se sypaly bělostné střípky a rozpouštěly se mu na zvlhlém plášti. Mrzl. Jestli brzo nenajde oheň nebo si nějaký nerozdělá, upadnou mu prsty. A uši. A nos. Cítil to. Bylo mu zle, čelo měl vařící. Asi na něj šla horečka. To nebylo dobré, zvlášť teď, kdy musel postupovat co nejrychleji na sever. Bylo nutné dostat se do Guladiru dříve, než zcela zapadá sněhem. Potom by neprošli, museli by se utábořit v horách a čekat na jaro, na oblevu. A za tu dobu by se mohlo stát mnohé, mimo jiné to, že se za horami posbírá armáda a rozmetá je. Budou zesláblí, unavení, povolní. Nechají si podřezat krky, protože všechno je lepší než trčet v zimě a hladu v Guladu a každý den hledět na obzor, jestli se konečně neobjeví vlažné slunce, které by přetavilo sněhy a ledy ve vítězné tažení na sever.
Urovnal si kapuci, seskočil s koně a přenechal ho nějakému umolousanému panchartovi, který za ním celou cestu dolézal. Teď vděčně přijal nabízenou uzdu a ošklivě se usmál. Chyběly mu všechny zuby.
Když se oddělil od kolony a ušel pár yardů na západ zmrzlou trávou, zahlédl ve změti uniforem, trouchnivějících vozů, zvířat a halaparten skupinu asi půltuctu mužů, která se snažila vztyčit vedle cesty velitelský stan.
S nadějí, že uvnitř rozdělají oheň a přinesou trochu vína, se vydal k nim a cestou ještě stačil zmuchlat a zahodit jediný list toho deníku, který jeho špehové ukořistili v Nordeně. Teď už mu byl k ničemu. Nedozvěděl se, proč a kdy se mají mořské národy dostat k břehům Ranoii, z jakého důvodu se rethonská expedice v pouštích Maldurínu vrací zpátky do Rethonie ani proč se Folkwin rozhodl obsadit s triumvirátními vojsky vísku Laramie na východě Arakasu, místo aby zapečetil guladský průsmyk a zabránil jim v průchodu.
Doufal, že velitelům vojska se podařilo získat nějaké čerstvější informace, které by mu mohli napovědět, co podniknout se svými skrytými silami v Ranoii. Teď se ale potřeboval ohřát, protože jestli bude stát na mrazu ještě vteřinu, zmrzne, a mrtvý jim bude k ničemu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
