|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Barel čokolády ::
 Šíma |
publikováno: 22.02.2009, 22:54
|
Jde o takovou "militantní" rychlovku... Šotkům zdar! ;-)
P.S. Zase hodně ukecanou!!! |
| |
|
|
Dva muži se krčili na okraji srázu nad pobřežní cestou a obhlíželi dalekohledy s nočním viděním dění dole pod nimi. Na moři zářila světla několika menších lodí, snad šlo o plavidla pobřežní stráže. Na nebi létalo několik vrtulníků, jejichž piloti se drželi dohodnutých schémat letu v určitých čtvercích tak, že se vzájemně překrývaly a nejenže osvětlovaly svými reflektory zem pod sebou, jejich posádky vlastnily také brýle pro noční vidění. Ty však měly jednu nevýhodu, nedokázaly zoomovat, tedy přiblížit určitý objekt v reálném čase.
„Kde jsou, už tu měli dávno být!“ zasyčel jeden z mužů v černých kombinézách, které nepropouštěly tělesné teplo. Na hlavách měli kukly a aby toho nebylo málo, měli na zádech připevněny větvičky keřů, aby dokonale splynuli s okolním travnatým terénem. Pro pozorovatele ze vzduchu, nebo z větší vzdálenosti byli nepostřehnutelní. Snad jen cvičení psi by je dokázali vyčenichat.
„Zatím je až na hlídky klid...“ zamračil se druhý muž. „Jean nás zabije!“
„Jen žádná jména, Dvojko!“ řekl první muž. „Sice jsme na soukromém okruhu a nikdo nás nemůže odposlouchávat, ale jeden nikdy neví...“
„Ještě počkáme!“ řekl muž s číslem dvě a znovu si prohlédl terén pod sebou. „Jak jsme na tom s obranným perimetrem?“
„Vypadá to dobře!“ odpověděl mu jeho kolega a chvíli se díval do malého počítače s dotekovou obrazovkou. Rozmístěné senzory fungují. Perimetr nebyl narušen a obranné věžičky jsou stále aktivní...“
„Doufám, že nás nikdo nepřekvapí!“ řekl muž číslo Dvě do interkomu. „Máme štěstí, že nás ještě neobjevili... Tohle je ideální místo... Proč tu není žádný odstřelovač, nebo člen komanda na hlídce? Až pojedou dole po cestě, budou snadným cílem pro každého, kdo se schovává tady nahoře...“
„Mají přeci vrtulníky...“ pokrčil muž číslo Jedna rameny. „Možná mají ještě nějaké eso v rukávu...“
„Doufejme, že ne...“ zamyslel se muž číslo Dvě. „A naše únikové vozidlo?“
„Je ukryté v jednom větším dolíku a přikryté větvemi... Nemyslím, že by jej někdo objevil...“
„Dobře, počkáme ještě chvíli a pokud nepřijedou do deseti minut, zrušíme akci!“ řekl mu muž číslo Jedna.
Než se nadáli, přeletěla jim nad hlavou jedna z hlídkujících helikoptér. Měla ztišený motor, takže si ji nevšimli, dokud jim nad hlavou neprosvištěla jako noční dravec. Muži zůstali nehybně ležet na trávě a pohlédli na sebe. Ze stroje nevycházelo žádné světlo, měla snad posádka k dispozici termovizi? Pokud ano, do jaké míry jsou zranitelní? Oba napadla stejná otázka: Co když jsme byli objevení? Zbraně ležící vedle nich tiše odpočívaly a čekaly na svou chvíli. Pobřežní cesta pod nimi byla však stále prázdná.
„Je to léčka!“ řekl muž číslo Jedna. „Ušili na nás boudu...“
„A perimetr?“
„Stále čistý...“ zamyslel se Jednička a navázal spojení se základnou, přestože mohli být vystopováni a objeveni nepřítelem.
„Jaká je situace?“ ozvalo se ve sluchátku muže číslo Jedna.
„Zatím neprojeli... Vypadá to na léčku!“ řekl a čekal na reakci ze základny.
„Informace zpravodajské služby byly jasné, cíl přistane v doku malého přístavu na severozápad od vás a bude přesunut valníkem po pobřežní cestě do nedaleké továrny... Informátor se ještě nikdy nemýlil! Přepínám...“
„Mohli mu podstrčit falešné informace!“ zapochyboval muž číslo Jedna.
„Trojko, slyšíte?“ řekl Dvojka tichým hlasem. „Hřeben volá Volavku, jaká je situace?“
„Tady Volavka!“ ozvalo se oběma mužům ve sluchátkách. „Objekt dorazil, opakuji, objekt dorazil! Zásilka vyráží na cestu...“
„Hřeben rozumí, konec!“ řekl muž číslo Dvě a pohlédl na Jedničku. „Takže přeci jen...“
Někde za jejich zády něco zašramotilo. Jako by se po hřebenu toulal divoký pes, nebo jiné čtyřnohé zvíře. Něco prošlo ochranným perimetrem. Věžičky přeci měly reagovat na vše, co vydává teplo a je větší než pes středního vzrůstu. Ledaže by je něco shodilo ze stojanů...
„Narušitel?“ zeptal se muž číslo Jedna svého kolegy.
„Říkal jsem, že máme mít ještě zadní jištění...“ zasyčel Dvojka. „Na přístroje není spolehnutí...“
„Konvoj vyrazil!“ ohlásila se jim Trojka. „Opouštím prostor! Konec!“
„Rozumím, konec!“ řekl Jednička.
„Připravím zbraně!“ řekl muž číslo Dvě a klekl si, aby odjistil malý raketomet, který může odpálit i vleže. Jednička si připravil odstřelovací pušku a oba znovu zalehli.
„Vidím světla!“ ozval se Jednička. „Napravo je vidět přibližující se kolonu... Co když selže naváděcí laser? Musíme střílet z velké vzdálenosti, abychom nebyli prozrazeni...“
„Kdyby bylo na mně,“ řekl muž číslo Dvě. „Dal bych dolů dálkově odpalované miny a byl by pokoj...“
Jeden z vrtulníků znovu zakroužil nad jejich hlavami. Čekali až odsviští do dalšího sektoru a Jednička se otočil, aby obhlédl jejich situaci za jejich zády. Na zvolna se svažujícím terénu pokrytém trávou a občasným zakrslým keříkem neobjevil nic nového. Neviděl žádného narušitele, ať už by šlo o člověka nebo zvíře.
„Vzdálenost je optimální!“ upozornil jej Dvojka. „Odpálíme střelu?“
„Ano, ten náklad nesmí dorazit na místo určení...“
Muž se obrátil směrem ke stále se přibližujícímu konvoji. Vpředu jel džíp a za ním několik nákladních aut, za kterými jel znovu lehký automobil s plátěnou střechou. Oba muži si prohlíželi jednotlivá vozidla v přístrojích na zesilování světla a netrpělivě hledali označení vozu, který vezl drahocenný náklad pro zdejší továrnu na výrobu zbraní.
„Označila nám čtyřka patřičné vozidlo?“ zeptal se Dvojka svého kolegy. „Nevidím, který vůz má být naším cílem...“
„Také nevidím smluvenou značku...“ zamračil se muž číslo Jedna. „Možná se něco stalo s naším agentem... Trojka už opustila pozice?“
„Hřeben volá Volavku, slyšíte?“
Nikdo neodpověděl. Konvoj se neúprosně přibližoval. Muži netrpělivě hledali na vozidlech stopu po smluveném znamení, avšak ani na jednom ze tří vozů nenašli nic, co by označovalo pravý cíl.
„Je to v hajzlu!“ řekl Jednička rozčíleně. „Nemáme čas na všechny tři vozy a nemáme ani dostatek munice... Jen dvě střely...“
„Můžeme vypálit jen jednu, aniž bychom byli odhalení!“ řekl Dvojka.
„Dobře, který to bude? Je to tři ku jedné!“
Muži si naposled prohlédli kolonu projíždějící po pobřežní silnici. Vrtulníky stále kroužily po obloze a pátraly po případném narušiteli. Lodě pobřežní hlídky se houpaly na zvlněné mořské hladině a jejich světla se každou chvíli měnila, podle toho, kterým bokem byly otočeny k pobřeží.
„Budeme muset střílet, nebo zrušit akci!“ řekl muž číslo Dvě. „Takže?“
„Druhé nákladní vozidlo v koloně!“ řekl Jednička chladně. Muž číslo Dvě zamířil raketomet směrem ke koloně, zatím co Jednička označil okem neviditelným laserovým paprskem cíl. Během několika vteřin byla střela odpálena a doletěla k automobilu, který měla zasáhnout. Ozvala se silná rána a k nebi se vyhnal hřibovitý ohnivý mrak. Cíl byl zničen. Konvoj se zastavil a ze zbývajících vozů povyskakovali muži, kteří se rozběhli do tmy, aby se spolu s vozidly nestaly příštími cíli případného nového útoku.
„Jak jsem na tom?“ zeptal se muž číslo Jedna.
„Vozidlo zničeno, ale zásilka byla patrně v jiném vozidle...“ řekla Dvojka Jedničce.
„Cože?“ nechápal muž číslo Jedna. „Vybrali jsem špatný cíl?“
„Vypadá to tak...“
„Tady pětka, zrušte akci, objekt dorazil do továrny! Akce skončila!“ ozvalo se oběma mužům ve sluchátkách. Nad hlavami jim proletěly hned dva vrtulníky s rozsvícenými reflektory a kdesi na hřebeni začali štěkat psi.
„Našli nás?“ zděsil se muž číslo Dvě. „Do hajzlu!“
„Akce zrušena, opusťte oblast!“
„Mizíme!“ řekl muž číslo Jedna a posbíral si své nádobíčko, zatím co muž číslo Dvě dělal totéž.
„Opusťte oblast, operace zrušena!“ ozývalo se stále v jejich uších.
„Použili jinou trasu?“ zeptal se muž číslo Dvě.
„Negativní... Jiná cesta do továrny nevede!“
„Tomu nerozumím!“ řekl muž číslo Jedna. „Byla to bouda? Všechno byla bouda?“
Muži chvatně opustili své pozice a nedbali vrtulníků, které létaly po bezmračné obloze. Měsíc byl v novu a tak jim na cestu svítila jen záře hvězd. Muži si však nasadili brýle pro noční vidění, dali si batohy i zbraně na záda a rychlým během opouštěli prostor. Vrtulníky se jim jako zázrakem vyhýbaly a v dohledu nebyl na horizontu vidět žádný podezřelý pohyb. Za několik minut byli u svého únikového vozidla. Celí udýchaní nasedli do něj a vyrazili se zhasnutými světly do tmy. Na nejbližší nehlídanou silnici jim zbývalo dobrých pět minut.
„Pětko, slyšíte? Opakujte zprávu!“ řekl muž číslo Dvě.
„Zásilka je v továrně!“ ohlásil jim dobře známý hlas. „Posrali jste to!“
„Jiný konvoj na silnici nebyl!“ řekl muž číslo Jedna rezolutně.
„Negativní,“ řekla jim Pětka. „Máte po dovolené...“
„Zatracené cvičení!“ zasyčel muž číslo Jedna. „Do prdele... Jak nám mohli uniknout?“
„Ten chlap!“
„Cože?“ zeptal se Jednička svého kolegy.
„Jaký chlap?“
„Ten chlap s oslem a kárkou. Měl na vozíku podivný sud, ale nevypadal na to, že by to byl náš cíl!“
„Chlap s oslem?“ zeptal se muž číslo jedna a takřka se zlostí rozbrečel. „Taková kravina!“
„Co bylo vůbec naším cílem?“
„Barel plný prvotřídní čokolády!“ řekl mu Dvojka trpce. „Sejmuli jsme náklaďák a zbytečně! Žádný nebyl označený!“
„Jo, dostaneme jej k úhradě!“ přikývl jeho parťák a zatočil na hlavní silnici, aby se vydal k základně. Na nebi stále zářily mlčenlivé hvězdy a tu a tam se jim do uší přikradlo svištění vrtulníků, které se dál nezúčastněně proháněly oblohou. Akce byla zrušena, všichni se vraceli na své základny. Lodě, helikoptéry i lidé. A onen barel čokolády? Poslouží jako poleva pro několik dortů na slavnostním zakončení cvičení. Jen ti dva muži, kteří tehdy leželi na hřebeni nedostanou ani ždibec a budou patrně někde mýt záchody, zatím co ostatním bude vyhrávat hlasitá hudba a budou se radovat ze své výhry... Zbývalo jim asi deset minut do cíle, když píchli pravou přední pneumatiku a takřka se převrátili do příkopu.
„To snad není možné!“ bouchl muž číslo Jedna do volantu. „To nám někdo dělá schválně! Viděl jsi toho ježka na silnici?“
„Jakého ježka?“ nechápal jej Dvojka.
„Kovového!“ zamračil se muž číslo Jedna. „Já toho chlapa zabiju, až ho najdu! Jdeme vyměnit kolo, máme doufám rezervu?“
„Máme!“ souhlasil Dvojka. „Tak jdeme...“
Muži vylezli z dodávky a hleděli do tmy. Vybavení nechali ve voze. Bez nočního vidění nespatřili několik mužů, jak mizí ve tmě. Určitě se pochechtávali a byli radostí bez sebe, že těm dvěma pokazili večer. Jako by toho nebylo dost, ještě se pozdě vrátí na základnu a budou je čekat dvojnásobné rajóny. Nakonec budou oba rádi, pokud nedostanou pracovní úkoly do konce měsíce.
„Podělali jsme to!“ řekl muž číslo Dvě a odešel k zadním dveřím dodávky.
„Jo, podělali, ale život jde dál!“ souhlasil muž číslo Jedna. „Tak kde je ta rezerva?“
„Někdo nám ji štípnul!“ řekl mu Dvojka, když se vrátil ke kolegovi. „Někdo oklamal naše přístroje a přišel se na nás podívat a pak nám z ukrytého vozidla šlohl rezervu... Oni to na nás všechno nastražili!“
„Hajzlové!“ zařval Jednička. „Zatracení hajzlové...“
„Víc se to snad už asi podělat nemůže!“ řekl mu Dvojka a vrátil se do kabiny. „Tady Dvojka, potřebujeme odtahovou službu, píchli jsme a jsem bez rezervy, přepínám!“
„Tak co?“ zeptal se jej Jednička, když jeho kolega vylezl z dodávky a nesl sebou svou výstroj a výzbroj.
„Máme si vzít všech svých pět švestek a po svých dojít domů!“ zakřenil se muž číslo Dvě.
„S celou parádou a pěšky?“ nechápal jej Jednička. „Tak jo, jsem zvědavý, co ještě dostaneme vyžrat!“
Jen co byli asi padesát metrů od svého nepojízdného vozidla se odněkud přihnal ohnivý dráček a zapálil jej. Jen co se rozplynul ohnivý mrak se oba muži zvedli ze země a nechápavě civěli jeden na druhého. Pokrčili rameny a vydali se pěšky na základnu. Na cestu jim tu a tam svítily reflektory helikoptér, které se nad nimi slétaly jako komáři nad svou obětí. Z ostudy si udělali kabát a nezbylo jim, než aby jej nesli tak dlouho, jak bude potřeba. A vše pro jeden barel čokolády...
Konec
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
