|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: 20. kapitola - Exitus ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 21.02.2009, 6:37
|
|
| |
|
|
„Jste v pořádku?“
„Proč bychom nebyli?“ odsekl popuzeně Jirka a položil na židli vedle sebe svou tašku. V hospodě byl, na rozdíl od minula, nezvyklý šum a vzduchem putovaly obláčky dýmu zvedající se od stolů kuřáků.
„Dáte si něco k pití?“ zeptala se Martina, nedbaje Jirkovy rozhořčené odpovědi.
„Ne, díky.“
„Já taky ne,“ zakroutila hlavou Monika, když na ní utkvěl Martinin pohled. Jirka sklouzl na židli trochu níž, založil ruce na prsou a nahodil uražený výraz; v duchu ho nazýval metodou, jak dostat z Martiny odpovědi.
„Chápu vás,“ pronesla po chvíli Martina soucitně.
„Ne, nechápeš,“ odsekl znovu Jirka.
Martina se nezatvářila naštvaně – jen si znovu soucitným pohledem měřila Jirku sedící přes roh stolu a Moniku na protější straně.
„Proč jsi přinesla mamce ty fotky auta, když jsi věděla, kdo to udělal?“ zeptala se Monika klidným hlasem, v obličeji však měla výraz přemáhání se.
„Přinesla jsem je proto, aby vaše mamka podala trestní oznámení sama. Nemohla jsem se do toho míchat. Bylo to na ní.“
„Teď už je to jedno,“ ozval se Jirka. „Vím, kdo to byl, to je hlavní. Jen mi pořád vrtá hlavou proč…“
„Říkala jsem to, Jirko. Bojí se vás.“
„Jaký může mít dospělý chlap důvod k tomu, aby se nás bál?“
„Bojí se, že mu zkazíte plány. Jemu, jeho sestře a vašemu otci. Proto jsem se o vás tolik bála, když jste za ním jeli.“
„Takže,“ přemýšlela nahlas Monika. „Ta ženská, u které bydlí taťka, je ta Renea, které jsi… které jsi zabila rodiče? Ona je Richardova sestra?“
Martina naprázdno polkla. Označení ‚ta, které jsi zabila rodiče‘ asi nebylo to nejvhodnější.
„Ano, to je ona,“ přikývla.
„Takže… co uděláme teď?“ zeptal se Jirka.
„Jak – co uděláme teď?“ zavrtěla Martina nechápavě hlavou.
„No, prostě, co uděláme? Musíme to nějak řešit, něco udělat, cokoliv. Takhle nemůžeme žít napořád.“
„Přemýšlíš stejně jako já,“ usmála se Martina. „Tehdy, když se to stalo, říkala jsem si to samé. Mládí má rádo radikální řešení, moc dobře si to pamatuji. Ale čas mi ukázal, že to vždy není ta nejlepší cesta.“
„Proč máte vy dospělí tendenci podceňovat děti?“ zeptala se Monika, položila ruce na stůl před sebe a pohledem se upnula na Martinu.
„Zrovna já nejsem člověk, který by děti podceňoval. Vím, čeho jsou schopny.“
„Jo, ale Monika měla na mysli asi taťku. Copak je tak hloupý a myslel si, že nikdy nepřijdeme na to, odkud pochází a co se tady děje?“
„Nevím, jestli je tak hloupý, ale co vím je to, že má už od narození pocit, že vše, co udělá, mu bez jakéhokoliv trestu projde.“
„On ji zná už od dětství. Proč si bral mamku? Vzal si jí, má s ní tři děti a teď se najednou rozhodl že si něco začne se starou škeblí, která má zadek jako almaru a kterou zná už od dětství? Tohle se nedělá, on nás opustil, jen tak odešel a nechal nás… nechal nás tam jen tak. V čem je život s ní lepší než s námi?“
„Moniko,“ podívala se na ni Martina soucitným pohledem. Jirka si poposedl na židli a zamrkal, aby zakryl vlhké oči.
„Moniko, já vás oba chápu. Vím, jaké to je… ztratit někoho blízkého. Ale taky vím, že ho pořád máte oba rádi. I když si to nechcete přiznat.“
„Ne,“ zavrtěla Monika odmítavě hlavou.
„Moniko… Nemusíš se za to stydět. Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost, to si pamatujte,“
„Nehledám opak lásky, hledám něco, čím mu ublížím tak, jako ublížil on nám.“
„Víš, Moniko, nic není ta jednoduché jak se zdá. Nedělejte něco, čeho byste později mohli litovat. Nechci šířit paniku, ale, Jirko, vzpomeň si na to auto. Člověk, který ho řídil, se s vašim otcem stýká a jsou to… jestli se to tak dá říct… kamarádi.“
„Neříkala jsi ale, že se nás Richard bojí?“ namítl Jirka.
„Strach dělá z lidí něco, co ve skutečnosti nejsou a nikdy nebyli. To moc dobře znám.“
„To ale není to samé. Ty jsi to udělala ze strachu o své rodiče. Z opodstatněného strachu. On… on se nás nemusí bát. Možná, kdybychom mu to řekli…“
„To ať vás ani nenapadne. Pokud se někdy on nebo jeho sestra objeví ve vaší blízkosti a budete tam sami, odejděte pryč. Pokud by vás k něčemu naváděli, udělejte pravý opak.“
„Martino…“ šeptl Jirka tak, aby ho nikdo z lidí sedících u stolů kolem neslyšel. „Co ještě ti udělali kromě toho, že chtěli zabít tvé rodiče?“
Bylo mu jasné, že strach, který Martina vůči Vogelovým cítila, nebyl způsoben jen jejich snahou o zlikvidování jejích rodičů. Muselo v tom být něco víc.
„Oni…“ zachvěly se Martině rty. Pravou rukou si přejela po krku a urovnala si přívěšek s písmenem A. Oči měla náhle vlhké; koukala jimi do prázdna a levou rukou si pohrávala s omšelým pivním táckem. „Vlastně ona…“
„Ona co?“ doléhala Monika. Jirka mávl rukou, aby ji umlčel a s očekáváním koukal na Martinu. Vypadala tak bezmocně a zranitelně, jak seděla a koukala do prázdna. Byl to úplně jiný člověk, než ten, který k nim tehdy přišel domů a potkal se se svým bratrem na schodech, než ta žena, která je přišla varovat k Vogelovým na zahradu.
* * *
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Michal a přisedl si k Martině na trávu. Seděli na okraji štěrkovité cesty vedoucí k troskám bývalého domu Vogelových a koukali na vesnici, kterou měli pod sebou jako na dlani. Nad vysokou trávou zdobenou mnoha různobarevnými lučními květinami poletovali motýli a v dálce mířil do vesnice po železnici červený vlak.
„A co máš na mysli?“ zeptala se Martina bez toho, aby pohnula hlavou.
„No, to všechno. To, co se stalo.“
„Děti by se o takových věcech bavit neměly,“ namítla diplomaticky Martina se zvednutým obočím.
„Bavit ne, ale dělat je ano? To je nezodpovědné.“
„Neříkej mi, co je nezodpovědné. Ty mi to prosím neříkej.“
„Mamka mi říkala, že prý je jí tam lépe,“ pohlédl Michal dětskýma očima na oblohu, po které pluly bílé obláčky podobající se kouři z cigaret.
„Hm…,“ zamračila se Martina. „A taky říkala, že o tom se mnou nemáš mluvit, nemám pravdu? Slyšela jsem ji. Tak proč o tom mluvíš?“
Michal neodpověděl. Vrtal se prsty v hlíně a ryl do ní nesmyslné obrazce.
„Promiň,“ svěsil hlavu po několika dlouhých okamžicích.
„Odkud máš ten řetízek?“ zeptal se, když znovu uběhlo několik minut ticha.
Martina se otočila na Michala a svěsila hlavu k zemi.
„Proč?“
„Protože tvoje jméno nezačíná na písmeno A.“
„To písmeno se mi líbí,“ vysvětlila stroze Martina. „A… v latině začíná slovo láska právě na A. Třeba kvůli tomu.“
„Jak to víš? Ty umíš latinsky?“
„Ne, ale rodiče ano. Znám jen pár slovíček. Je to zajímavý jazyk.“
„Řekneš mi nějaké? Jak se řekne třeba květina?“
„To nevím. Vím ale, jak se řekne smrt.“
„Jak?“
„Exitus.“
„Proč znáš zrovna tohle slovo?“ zeptal se Michal s jistým náznakem podivné zvědavosti v hlase.
„Slyšela jsem ho. Říkal ho tehdy ten doktor. Tehdy, když jsem ze země zvedla lásku.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
