obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915232 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389277 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Přežít a stvořit pouto (14. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto
 autor Kaileen publikováno: 22.02.2009, 19:31  
Přežít a stvořit pouto (14. kapitola)
 

Mečem proti ohni


„Vstávat, lenochu!“ zatřásla jsem s Kaileen.
„Je mi zle,“ zavrtěla se otráveně.
„Mně taky,“ přiznala jsem, protože po rozhovoru s Iss jsem se necítila nejlépe, „brzy se ti uleví, věř mi. Tak šup!“
„Co ty můžeš vědět?“
„Hodně,“ podala jsem jí ruku, „pojď, něco pro tebe mám.“
„Lezeš mi na nervy,“ upozornila mě a chytla se, abych ji mohla vytáhnout.
„Já vím,“ nepustila jsem ji a vlekla za sebou ke koni.
„Setkáš se s bohyní moudrosti a šílíš z toho,“ klopýtala za mnou ospale a kroutila přitom hlavou.

Dovedla jsem ji na místo a ustoupila, aby viděla, co jsem jí chtěla dát. Kůň klidně stál, zřejmě čekal, kdo dnes jako první skočí do sedla, na němž visela pověšená pochva a v ní meč.

„Říkala jsem, že k tobě patří,“ ukázala jsem. „Čistý, mimořádně ostrý, prostě tvůj.“
„Kde jsi k němu přišla?“ vrhla se po zbrani.

Vytáhla meč a zálibně si jej prohlížela. Nechala jsem ji a šla sbalit věci. Potěžkala ho, kousek ustoupila, párkrát se s ním nasucho ohnala, vzápětí byla plně vyzbrojená a vyšvihla se do sedla.

„No počkej,“ tušila jsem nesnáze, „tvůj je meč, koně máme pořád napůl! Copak jsem ty? Já vedle vás nevydržím celý den běžet.“
„Uvidíme,“ zaculila se a vyrazila.

Dala mi pořádně zabrat. Občas na mě čekala, zatočili se na místě, pobídla mě a zase se rozjela. Když zastavila a já je konečně dohnala, chtělo se mi zvracet.

„Ale no tak,“ seskočila a plácla mě po zádech, „kdo se vychvaloval, v jaké je formě?“
„Počkej…“ nemohla jsem popadnout dech.
„…dojedeme do dalšího lesa, chytneme si večeři a pak ti ukážu,“ dokončila za mě. „Já vím, tím jsi vyhrožovala, když jsme vyjely z kláštera, zatím jsem ale nic neviděla. Vyskoč,“ kývla ke koni, „vydýcháš se cestou. Musíme se trochu pohnout, ty byliny nevydrží věčně.“
„Vydrží, jak bude třeba,“ poznamenala jsem spíš jen pro sebe, zatímco ona už mi brala zátěž z ramene a přemístila věci na sedlo.
Pomohla mi nahoru, pohladila koně a vedla nás za sebou.
„Kde se to v tobě vzalo?“ zeptala se nečekaně.
„Co myslíš?“
„Ta radost,“ upřesnila.
„Ani nevím. Všechno už tu bylo, jen toto jsme jaksi vynechaly.“
„Máš pocit, že zrovna teď je na to vhodná doba?“ zvážněla.
„A kdy jindy? Dokonce i Khar prokázal značnou škodolibost, když ti dal schopnost čtení myšlenek.“
„Pravda,“ smála se, „ale myslím, že to původně neměl v úmyslu.“
„Nikdo není dokonalý,“ pokrčila jsem rameny.
„Kdyby tě slyšel.“
„Co ty víš, tady je možné všechno. Například jsem si vždycky myslela, že bohové jsou vážné bytosti, ovšem i oni dokáží být velmi zlomyslní.“
„O tom mi nemusíš nic říkat,“ potvrdila. „Hezky se povídá, ale měly bychom zrychlit, jinak se do Skari dostaneme až s holí v ruce,“ reagovala na skutečnost, že jsme ušly jen pár kroků, potom jsme celou dobu stály a mluvily.
„Kam pořád spěcháš?“
„Ale už toho mám vážně dost,“ rozčilovala se. „To bylo pořád: musíme spěchat, musíme zrychlit, máme málo času… Ty snad ani nevíš, co chceš.“
„Právě, že vím. Jsi jako Raho, taky nevydržíš chvilku v klidu.“
„Raho se ti líbí?“
„Raho?!“
„Že myslíš zrovna na něj,“ usmála se škodolibě.
„Prosím tě, pak kdo pořád povídá,“ pobídla jsem koně, přinutila ji běžet a zavřít pusu.

Fakt je, že to Kaileen chtěla celou dobu a dobře věděla, jak toho dosáhnout. Byla celkem rychlá, trochu jsem přidala, abych jí aspoň něco oplatila. Moc velký náskok jsem neměla, ale stačil, abych s koněm udělala na místě pár otoček a zase jí ujela.

„Myslíš, že jsi rychlejší?“ volala za mnou.
„A nejsem?“
„To se ti mluví, když jedeš na koni a ještě v sedle.“
„Ty to snad umíš i bez sedla?“ nevěřila jsem jí.
„Samozřejmě, jenže ty bys spadla, to po tobě přece nemůžu chtít,“ zašklebila se. „Ale mohla bys seskočit a předvést se.“
„To určitě, večer odpadnu a ty se zase někam ztratíš, na to zapomeň.“
„Potom kdo je lepší,“ utrousila. „Už se za tebou honit nebudu, zpomal trochu.“
„Naskoč,“ vrátila jsem se k ní a podala jí ruku. „Měly bychom dojet až na ten kopec támhle, budeme mít lepší přehled, kde jsme.“
Bez námahy jako kočka se vyšvihla za mě.
„Pokud máš na mysli tu vyvýšeninu přímo před námi, pak přesně za ní leží vesnice,“ nadhodila, protože věděla, že tam se mi nechce, jí evidentně také moc ne. „Objedeme to zleva, za lesem je malá říčka, stejně nám dochází voda.“
„Jak to víš?“
„Co myslíš, že jsem každou noc dělala? Někdo musel zjistit, jak to kolem vypadá, když ty sis vyspávala.“
„Aha, a proto jsi mě nechtěla brát s sebou? Dost hloupá výmluva.“
„Dávej si pozor, sedíš přede mnou.“
„Z toho mám tak akorát strach,“ odbila jsem ji.
„Pojedeme někam, nebo se tu budeme dohadovat?“ natáhla ruce po opratích a otočila koně směrem, kam se chtěla vydat.

No, ruce, zatím ještě ano, ale na ženu byly snad až příliš velké. Tedy nechtěla bych, aby mi jednu vrazila, z tohoto pohledu byly kopy to příjemnější, co mě v její přítomnosti mohlo potkat, i když ona zesílila celkově, takže bylo těžké vybírat, co bych v případě potřeby lépe snesla.
„Tvoje starosti bych chtěla mít,“ napomenula mě, když si všimla, nad čím přemýšlím.
„Pochybuju.“

Projížděly jsme pomalu, stejně jsme nemohly dojet na konec plání dřív než druhý den dopoledne, to ovšem znamenalo, že jsme bez jídla.
„Je ti jasné, že noc strávíme tady, k lesu se dostaneme nejdřív zítra před polednem,“ nadnesla jsem.
„No a?“
„No, nemáme zásoby.“
„Ty naděláš. Když jsme se motaly mezi draky, taky jsme byly bez jídla a přežila jsi to.“
A zase to bylo na mně. Copak zrovna mně vadilo zůstat bez potravy? Ona bývala nervózní a vzteklá.
„Dej mi ty opratě,“ chtěla jsem sama určit tempo.
„Drž se hřívy,“ odbila mě.
„Nejsem dítě, umím vést koně, to už bys mohla vědět.“
„Doteď ti to nevadilo.“
„Ale celou dobu mi vadí, jak se k sobě lepíme. Už abychom byly u vody,“ naznačila jsem.
„Kdybys místo tlachání pobídla koně, nemusela jsem se tolik natahovat, mně to taky není zrovna příjemné.“
„Kdybys mě nehonila…“
„Prosím tě, s tvojí mizernou kondicí se zpotíš i při jídle. Navíc, druhý závod byl tvůj hloupý nápad, pořád se chceš srovnávat. Doufám, že jsi konečně spokojená, teď si opravdu nemáme co závidět,“ zlobila se.
„Budu spokojená, až si trochu odsedneš.“
Ne že by to dvakrát pomohlo, ale bylo to o něco lepší. Jako naschvál slunce dnes tolik pálilo, seděly jsme těsně vedle sebe, a tak nám bylo horko, i když jsme se přímo nedotýkaly. Kaileen to nevydržela, seskočila a zbytek cesty šla po svých.

Večer jsme se rozdělily o vodu s koněm. Nalila jsem ji Kaileen do dlaní, aby se mohl napít. Neměly jsme jídlo, ani jsme nerozdělaly oheň, chtěly jsme dřív zalehnout a ráno tím spíš vyrazit. I v této parné noci jsem rozmotala svoji kožešinu a hodila ji na zem. Sice hřála až moc, ale pořád to bylo lepší než se válet v trávě a dělit se o oblečení s hmyzem. Obě jsme ležely na zádech a zíraly na oblohu.
„Proč nemyslíš na včerejší noc?“ zeptala se Kaileen narovinu.
„Proč bych měla? Aby Khar poznal, v čem je naše výhoda? Zapomeň. Už mám po krk toho, jak mu pořád pomáháš.“
„Nepomáhám,“ namítla.
„Úmyslně určitě ne.“
„Aspoň něco jsi pochopila,“ otočila se ke mně.
„Pochopila jsem dost, ale to neznamená, že nejsme v nebezpečí.“
„Tobě se nic nestane.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Pche, jsi miláček bohů, oni to nedovolí,“ odpověděla pohrdavě.
„Tak podle tebe jsem stále naživu, protože mě bohové chrání? Nezdá se ti, že by to klidně mohlo být naopak?“
„Naopak? Copak mě chodí v noci navštěvovat?“ vztekala se.
„Navštěvovat? Máš pocit, že si Iss přišla jen tak poklábosit? Drahá Kaileen, přišla tě zachránit.“
„Zachránit?!“ vyskočila. „Poslala mě rovnou ke Kharovi! Ve spánku se nemohu ničím rozptýlit a on nade mnou přebírá vládu. Tušíš vůbec, kolik sil mě stálo, abych se ráno znova probudila? Iss je bohyně hlouposti!“
„Nemáš pravdu!“
„Ale mám! Narat, Narat je pravá bohyně! Její meč je nejmocnější ze všech, Narat je ctí bojovníka, vůdcem silných a hrdých, ona trestá slabé a zbavuje svět zbytečných!“
„Tak se teď cítíš? Slabá a zbytečná?“ zřejmě jsem ji trochu zaskočila. „Něco ti řeknu a nepochybuji o tom, že to Khara rozzuří, připrav se na to.“

Dala jsem jí ruku na rameno a když se neohnala, věděla jsem, že můžu pokračovat.

„Kaileen, on ti lže a mě se snaží vyděsit, abych tě zabila dřív, než se vrátíme do kláštera, protože pokud to dokážeme, Soy promluví s Raamem a dojde k soudu. Khar si je vědom pravděpodobné porážky, jediná jeho šance je, že tě dostane dřív. Uplynulo mnoho času a zatím tě nemá, nejsi slabá. Rozhodně ani nejsi zbytečná, jinak by se o nás nestaralo tolik bohů. Netuším, co mají v úmyslu, ale bude to důležité. Měla by ses sebrat a dokázat Narat, že jí stojíš za pozornost, protože jestli je trochu taková, jak tvrdíš, pak ti nepomůže, až se proměníš. Naopak, nechá tě, slabou, aby ses dál trápila v kůži démona.“

Nic neřekla, jen užasle zírala.

„Mluvím s tebou nebo s Kharem?“ chtěla jsem z ní něco dostat. „Nejspíš s ním, když tě teď ovládal, ale tys mě také musela slyšet.“
Symbol na hrudi nebyl temný, spíš vypadal jako popálenina, jenže v chabém měsíčním svitu se to těžko dalo přesně posoudit.
„Vstávej, naučím tě jezdit bez sedla,“ vypadlo z ní.
„Až zítra,“ odmítla jsem. „Kůň si musí odpočinout a my dvě, Kaileen, narozdíl od Khara také musíme spát. Dřív nebo později stejně zase usneš, nemá smysl to oddalovat. Do Skari už to není daleko, to zvládneme. Uděláme to jako za starých časů, dobrá? Budeme se střídat, já budu dávat pozor na tebe, když budeš spát, a ty potom zase na mě.“
„Mám hlad,“ podívala se ke koni.
„Zkus to zaspat.“
„Ty tomu nerozumíš,“ namítla.
„Vsadíš se? Nemůžeme si do rána povídat, zalehni, budeš spát první.“
„Mně nebudeš rozkazovat!“
„Já určitě ne,“ potvrdila jsem. „Bohové nás hlídají, sama jsi viděla. Postavíš se třeba Narat? Je silnější než ty, ani Khar ti nedokáže dát moc, s níž bys proti ní uspěla.“
Chvíli mě mlčky pozorovala, jako by přemýšlela, zda to myslím vážně. Pak cosi nespokojeně zamumlala a lehla si. Říkala jsem si, v jaké náladě se asi probudí a hlavně co se bude dít, kdybych náhodou usnula. Proto jsem udělala jediné možné a celou dobu držela koně u sebe.

Stejně jsem ho neostrážila. Ráno jsem se vzbudila sama hned za úsvitu, Kaileen si hrála s koněm, vypadalo to, jakoby něco nacvičovali.
„Už na tebe čekám,“ přivítala mě. „Sbal se, naskoč a jedeme dál.“

Myslela jsem, že ho zatím aspoň osedlá, ale ona trvala na tom, že pojedu bez sedla. Cítila se natolik silná, aby ho kus cesty nesla i s ostatními věcmi.

„Jak se mám dostat nahoru?“ nechápala jsem.
„Tobě aby člověk všechno ukazoval,“ zabrblala, hodila věci na zem a bez námahy vyskočila na hřbet hnědáka. „Vidíš? Nic na tom není. Teď ty,“ pobídla mě.
„Zapři se o něj rukama, on tě nekousne,“ radila po několika neúspěšných pokusech.

Zapřela jsem se, ale odrazila jsem se až moc. Kůň si ze mě zřejmě chtěl vystřelit a mírně popošel. Jak se dalo čekat, sklouzla jsem se po jeho hřbetě až na druhou stranu. Výsměšně zařehtal a odhalil nažloutlé zuby. Kaileen se sice držela za hlavu, ale smála se taky.

„Tak nic, třeba příště,“ uznala. „Dnes ti ještě pomůžu.“
Sepnula ruce, abych se měla odkud odrazit, opřela jsem se o její rameno a nakonec se mi podařilo vyškrábat se nahoru.
„To trvalo,“ smála se. „Příště se opři o něj.“
„Já vím a on zase odejde. U tebe jsem aspoň věděla, že zůstaneš stát.“
„Koni musíš věřit, ne mně, na mých zádech jsi jet nechtěla.“
„Vždyť bys mě neunesla.“
„Myslíš?“ zvedla obočí, pobrala batožinu i sedlo a vydaly jsme se na cestu.
„Dobře, tak poneseš příště mě a on zbytek věcí,“ navrhla jsem.
„Co budeš dělat ty?“ rozčilovala se.
„Rozhlížet se kolem.“
„To nám pomůže,“ zakroutila nespokojeně hlavou. „Hlavně se pořádně drž, nebo zase spadneš. Visíš tam jako kus hadru. Obejmi ho nohama, ale ne moc pevně. Když mu budeš vadit, shodí tě,“ poučila mě.

Co bych dala za sedlo. Srst pod zadkem klouzala a měla jsem co dělat, abych se udržela. Nakonec Kaileen sama uznala, že tímto šnečím tempem se nikam nedostaneme, takže koně znova osedlala. I tak jsme k říčce dorazily až k večeru.

„Nejdřív práce,“ zastavila mě, když jsem do ní chtěla skočit. „Hrát si můžeš později. Postarej se o koně a rozdělej oheň, já seženu večeři.“

Nechala jsem ho, aby se napil, měl velkou žízeň jako ostatně i my. Zase tolik práce jsem neměla než se Kaileen vrátila, tak jsem se zkoušela vydrápat na koně. Ne že by se mu to přímo nelíbilo, spíš to bral jako povyražení a podle toho se také choval. Stejně se mi to podařilo, ale sotva jsem se zaradovala, vzepjal se a skončila jsem ve vodě.
„Abys mě jednou poslechla,“ ozvala se Kaileen.
„Náhodou, učila jsem se, ale on mě shodil,“ hájila jsem se.
„Hm, vidím,“ pokývala hlavou a hodila na zem úlovek, „příště se drž hřívy. Když už tam jsi, umyj se, připravím jídlo. A hoď mi věci. Je sice horko jako včera, ale zatím je dám k ohni, ať dřív uschnou. Teď je stejně nebudeš potřebovat.“

Kaileen a dobrovolně se starat? A jak byla najednou ochotná. Co to má zase za náladu? Využila jsem situace a nechala ji, ať pracuje, uškodit jí to nemohlo a já jsem si konečně trochu odpočinula. Když jsme se vystřídaly, dohlížela jsem na maso, dokud se Kaileen neumyla. Do oblečení se soukala s obtížemi, bylo jí těsné, jak pořád rostla.

„Vidím, že se přece jen budeme muset zastavit v nějaké vesnici a pořídit ti něco nového. Kdybych měla jehlu a nit, nemusely bychom se zdržovat.“
„Ty umíš šít?“ divila se.
„Ano, jenže teď nám to stejně nepomůže.“
„Můžeš to zkusit,“ prohodila a odběhla.

Byla pryč poměrně dlouho, začínala jsem se o ni bát, ale nakonec se objevila. Jehlu a nit sice nenesla, ale přibližný tvar to mělo.

„Je ti jasné, že tak dlouhé už ty kalhoty nebudou,“ zkoušela jsem opatrně.
„Hlavně, aby byly volnější, vždyť už nemůžu ani sedět,“ posteskla si.
„Látku nemáme, takže toho budeme muset kus uříznout a použít jinde.“
„Dělej co myslíš, ale upozorňuju tě, že nahá nejedu, tak ať z toho zbude aspoň něco. Žádné neuvážené pokusy.“
„Neboj.“
„Teprve teď jsi mě opravdu uklidnila,“ zhrozila se.
Sice mi moc nevěřila, ale pomohla mi odřezat, co bylo třeba. S šitím jsem si musela vystačit sama.
„Nemohla sis vzpomnět přes den? Že by ten oheň dával mnoho světla, to se nedá tvrdit.“
Znuděně mávla rukou a měla jsem pocit, že sedím přímo pod sluncem.
„Spokojená?“ zeptala se otráveně.
„Budu hádat, dostala jsi další dárek od Khara.“
„Vidíš, jak se hodí,“ s úsměvem pokrčila rameny.
„Ovládáš ještě něco kromě čtení myšlenek a plamenů? Víš, abych si dávala pozor.“
„Ne, zatím je to všechno.“
Nudné kroužky ručních prací z dětství se mi nyní vyplatily, tomu bych nikdy nevěřila. Kaileen sice nad výsledkem musela přivřít i oči, které neměla, ale dokonce zavrčela cosi jako „díky“.
„Je to krátké, mnohem kratší než sukně“ podívala se znechuceně.
„To vydržíš, aspoň ti nebude horko.“
„Že ty máš na všechno odpověď. Kdybys uměla jiné věci jako ti jde mluvení.“

Ve spaní jsme se opět střídaly, avšak nedokázala jsem Kaileen ohlídat. Na koně sice chuť neměla, ale její noční vycházky mi vadily. Další den jsem večeři přichystala já a postarala jsem se, aby byla dost slaná. Musela jsem vyslechnout přednášku o tom, jak se zase zaobírám hloupostmi, kdežto jídlo nestojí za nic. Kdyby věděla, o co mi šlo, zřejmě by to vůbec nejedla. Namíchala jsem jí uspávací dobrotu, kterou podle očekávání skoro celou vypila, a já jsem konečně měla trochu klidu.
„To jsi udělala schválně!“ vyjela na mě ráno. „Nezkoušej mě přelstít! Půjdu, kam a kdy se mi zachce!“
„Jedině přes moji mrtvolu.“
„To se dá lehce zařídit,“ vyhrožovala.
„Snažím se tě ochránit, ale potřebuji spát a nemůžu být všude,“ namítla jsem.
„Nikdo se tě neprosí, poradím si sama. Vím, co mám dělat.“
„Sama, sama, jsme dvě, kdy se mnou začneš počítat?“
„Měly bychom jet dál, hádkou jenom ztrácíme čas,“ obrátila.
„Souhlasím, ale měla bys vědět…“
„Mlč!“

Zase se ponořila sama do sebe a po mně se jen nehezky dívala. Kůň byl nervózní, ona rozzlobená. Zkoušela jsem s ní mluvit, ale pustila mě k sobě až navečer. Najednou se chovala normálně, to mi nešlo do hlavy. Tušila jsem, že bude chtít znova zmizet, ale trik se slanou večeří a „říznutým“ pitím už tu byl, tentokrát jsem jí to nacpala přímo do ryby, kterou ulovila. Jako na omluvu za předchozí noc jsem jí přenechala tu největší, s pořádnou porcí aromatických bylin, které měly přerazit chuť ostatního. Možná něco tušila, ale měla hlad, to byla jediná jistota, se kterou jsem každý den mohla počítat.

Nezabralo to hned, musela jsem zůstat vzhůru, dokud neusnula. Opatrně jsem od ní odnesla zbraně, nereagovala. K další části plánu jsem si pomohla vším, co bylo zrovna po ruce. Nechala jsem si něco látky na horší časy, kdyby Kaileen ještě mohutněla, nyní se mi hodila ke svázání rukou. Nohy jsem stáhla opaskem, na kterém nosila dýku. Posadila jsem se blízko k ní a čekala, co se bude dít. Zbytek ryby s další dávkou jsem měla pro jistotu po ruce.

Když se probudila a zjistila, že je svázaná, zuřila. Sáhla po dýce, ale utvrdila se v tom, že jsem myslela na všechno.
„Pusť mě!“
„Ani nápad. Démona by to nezadrželo,“ namítla jsem. „Vidíš? Nejsi démon. Máš hlad? Podám ti maso, když mě nekousneš.“
Neodpověděla a pokoušela se z toho dostat. Byla jsem ve výhodnější pozici než ona, dařilo se mi jí v tom bránit. Dlouho se snažila, pak to vypadalo, že se vzdala, ale jen na chvíli.
„Nech mě jít.“
„Jen když slíbíš, že mě vezmeš s sebou.“
„Ne!“ odmítla rezolutně.
Skrčila se, ale ne proto, aby se pokusila osvobodit, spíš ji trápila bolest, možná až křeč.
„Je mi zle,“ podívala se na mě. „Musíš mě pustit!“ vykřikla zoufale a opět se schoulila.
„Zvládneme to. Zůstaneš tady se mnou, zítra něco vymyslíme,“ otočila jsem ji k sobě a uviděla pulzující symbol.

Pak už to šlo rychle. Byla chytrá, přivolala démony. Vyloupli se ze tmy, nepotřebovala jsem moc světla na to, abych poznala, že mě bez váhání roztrhají. Kaileen se stala jedinou bytostí, která mě mohla zachránit před jejich tesáky. Byla mimo, svoboda pro ni měla cenu mého života, nezbylo mi, než na ten obchod přistoupit. Okřikla je, stáhli se a čekali, až přejde mezi ně. Musela jsem rozříznout pouta na rukou. Nohy si uvolnila sama a běžela pryč.

Pronásledovala jsem ji, to se jim nelíbilo. Byli by mě zabili, ale ozvalo se vzteklé zavrčení, otočila se a vzápětí jednoho z nich zachvátil oheň. Její vůlí plameny zorda zcela pohltily a poté se změnily v rej jisker, který za pár vteřin zmizel. Následoval ohlušující řev, zakryla jsem si uši, jenže ani to nepomohlo. Démoni se vzpírali, nakonec však poslechli vůdce a ztratili se.
„Vrať se a nechoď za mnou,“ vzala mě kolem ramen, „není to bezpečné. Ráno se sejdeme.“
Jemně mě postrčila a odcházela.
„Kaileen!“
Zbytečné.
Skočila na strom a po větvích se přemisťovala dál, až se mi ztratila z dohledu. Nemělo smysl ji hledat, šla jsem zpátky. Dobrá zpráva zněla, že odehnala zordy především od sebe nejen ode mě, nechtěla s nimi být, jinak by je pouze zastavila, ale neposlala pryč. Využila je, aby mě přinutila přeříznout pouta. Špatná zpráva byla, že se jí něco dělo, s čím se snažila porvat sama, ale přitom se rvala i se mnou, a to byla největší chyba.

Přes den se chovala, jako by se nic nestalo. Byla veselá, nešetřila kousavými poznámkami a zlomyslnostmi, zato večer, když zírala do plamenů, nebyla s ní rozumná řeč. Jenže tomu se nedalo vyhnout, protože nějak jsme maso upéct musely a jinak než nad ohněm to tady bohužel nešlo. Na jídlo dohlédla sama, mě k tomu nechtěla pustit. V noci nemohla usnout, pořád se přehazovala, znova se objevil tmavý symbol.
„Jdu pryč, vrátím se ráno,“ oznámila mi.
„Jdu s tebou.“
„Zapomeň,“ odstrčila mě.
„Ty zapomeň, nenechám tě courat celou noc po lese. Blízko je vesnice, co když na někoho narazíš? Znova budeš zabíjet, přesně to Khar chce.“
„Dobře vím, co chce a mohu tě ubezpečit, že nějaký ubohý vesničan to není.“
„Nebojím se tě,“ trvala jsem na svém.
„Já ano,“ uslyšela jsem z dálky, ucítila pod sebou tvrdou zem a pak mě obklopila tma.

Zvedala jsem se nekonečně pomalu, protože mě při každém pohybu bolela hlava. Matně jsem si vzpomínala na poslední krátký rozhovor, ale hned jsem na všechno zapomněla, když jsem vedle sebe spatřila Narat. Jen natáhla ruku a ukázala směr.
„Teď uvidíme, kým jsi,“ pronesla výhrůžně a zmizela.

Vydala jsem se, kam mi naznačila. Mezi porostem a stromy člověk obvykle moc nekličkuje, obzvlášť ne v noci. Kaileen byla dost chytrá na to, aby šla přímo, snáz si tak zapamatovala cestu zpět k tábořišti.
Našla jsem ji.
Dřepěla zády ke mně, neměla jsem přehled o situaci, ale byla jsem rozhodnutá ji poznat celou. Uslyšela jsem tiché mlaskavé zvuky a přepadla mě chuť vzít do ruky meč, nakonec jsem tomu pocitu odolala.
„… až daleko za tím je její meč,“ vzpomněla jsem si na Iss.
„Jdi pryč!“ odháněla mě Kaileen od sebe.
„Proč? Líbí se mi tu, je to pěkné místo.“
„Ale nedějí se tu pěkné věci,“ namítla, aniž by se pohnula.
„Co to děláš?“ pomalu jsem vykročila k ní.
„To nechceš vědět, věř mi.“
„Možná mě neznáš tak dobře, jak myslíš,“ reagovala jsem klidně a zastavila se těsně za ní.
Viděla jsem, že na zemi před ní něco leží. Tušení jsem měla, ale ve tmě se těžko dalo poznat, co by to mohlo být. Stromy pohltily téměř veškeré světlo, byly vidět spíše jen obrysy než celé tvary.
„Kaileen,“ lehce jsem jí položila ruku na záda.
„Nech mě,“ řekla prosebně.
„Nechala jsem a podívej, kam až nás to dovedlo,“ dřepla jsem si vedle ní a předchozí lehký dotek dlaně se změnil v nesmělé objetí. „Za pár dní dorazíme zpátky do Skari, to zvládneme, ne? Vydržely jsme dlouho, přece to nevzdáme,“ nabídla jsem jí volnou ruku.

Mlčky ale vřele ji přijala. Byla jsem za to ráda, ale moc příjemné to nebylo. Zřejmě zase lovila, potřísnila se krví a nestihla se otřít, než jsem dorazila.

„Vidíš? Říkala jsem ti…“
„Dej pokoj. Kolikrát jsme se obě hrabaly ve zvířecích tělech? Kolikrát jsme na sobě měly krev?“
„To není všechno,“ naznačila.
„Já vím. Buď to nebo já, pochopila jsem, co děláš. Nejsem hloupá, jenže bylo těžké to připustit.“
„Jdi už,“ odstrčila mě od sebe aniž by odvrátila zrak od mrtvolky, která před ní ležela na pár velkých listech vyčiněná a stažená z kůže.
„Nemůžeš to vydržet? Mně to nevadí, klidně si posluž,“ vybídla jsem ji.
„Ale mně to vadí!“
„Ukaž,“ sebrala jsem jí dýku z ruky.

Neschopna reakce sledovala, jak jsem uřízla plátek čerstvého masa. Nikdy bych nevěřila, že k tomu dojde, ale strčila jsem to do pusy. Moc mi to nešlo. Snažila jsem se ten kousek co nejdřív spolknout, protože to nebylo nejchutnější, ale všechno ve mně se tomu vzpíralo. Měla jsem si odříznout míň, nadávala jsem si v duchu. Dál do krku to nešlo, vyplivnout jsem to kvůli Kaileen nemohla a nejvíc mi vadilo, že to bylo ještě teplé. Nakonec jsem to do sebe sice dostala, ale zvedal se mi žaludek a modlila jsem se, aby to ve mně zůstalo alespoň do té doby, dokud se nenají Kaileen. Jinak by zřejmě měla pocit, že je mi z ní zle, a to by nám nejvíc uškodilo.

„Jsi na řadě,“ dostala jsem ze sebe skoro i s porcí masa a vrátila jí dýku.
„To nepotřebuju,“ upozornila mě.

Znovu jsem jí položila ruku na ramena a počkala, až se „nají.“ Neměla jsem sílu se na ni dívat, jen z těch zvuků doprovázejících vědomí toho, co se děje, mi bylo špatně. Chtělo se mi utéct pryč odtud, od ní a hlavně od sebe. Cítila jsem se jako monstrum. Copak normální člověk jí syrové maso? Teplé a celé od krve? Kaileen se s tím docela loudala, zřejmě dalo dost práce odtrhnout sousto, měla jsem tedy spoustu času přemýšlet.

„Víc pro tebe neudělám, nedokážu tě jinak ochránit,“ promluvila na mě, když skončila.

Ano, myslela jsem si to správně. Mně neznámou trýzeň, kterou jí Khar působil, mohla zmírnit jen mou smrtí nebo tím, čeho jsem právě byla svědkem. Jistě při tom myslela na mrtvého otce, na Coritu i kruté dětství. Nestihla jsem jí na to však nic říct, musela jsem se svého podílu na kořisti zbavit. Skočila jsem za nejbližší keř.

„V pořádku?“ poplácala mě po zádech, když jsem skončila.
Nevěděla jsem, co jí odpovědět, aby věděla, že i přes tento závěr si stojím za tím, co se stalo a chápu, jak těžké to musí být.
„Nemusíš nic říkat, zažila jsem to. Když jsem byla malá, těsně potom, co Corita…“ nadechla se, aby byla schopna pokračovat dál, „přežívala jsem jen na tom, co jsem našla, neuměla jsem lovit ani rozdělat oheň. Pokaždé mi z toho bylo zle, vždycky jsem dopadla jako ty, jenže hlad byl silnější, stejně jsem to zkoušela pořád dokola. Až dokud jsem si nedokázala maso opéct.“

Vzala mě kolem pasu a vedla k ohni. Procházely jsme kolem koně, ohlédl se po nás, nervózně stříhal ušima. Nalily jsme si trochu vody a opláchly se, pak mi podala list yoru, abych uklidnila podrážděný žaludek. Zalehly jsme a já jsem doufala, že jeden lov bude Kaileen stačit, aby se více nevzdalovala a pořádně se prospala. Mohla by mít druhý den lepší náladu než jindy, což by nám zase trochu pomohlo.

„Příště mě nechej samotnou,“ vymínila si.
„To není dobrý nápad,“ namítla jsem.
„Zvládnu to.“
„Žádné příště nebude,“ rozhodla jsem. „Mohla jsem ti ujet a nechat tě v klášteře, místo toho jsem tě vzala s sebou. A ty? To je pořád: já sama, ty sama… Jsme v tom spolu, mysli na to. Udělám, co bude třeba, ale musíš mi pomoct. Ode dneška se mnou strávíš u ohně každou noc, protože máš na starosti mě za úsvitu budit. Víš, že sama tak brzy nikdy nevstanu a ty zřejmě také ne, když se budeš po nocích courat. Dobře víš, že nesmíme plýtvat časem. Také nemá smysl dělat jednu věc dvakrát, takže vydržíš těch pár dní jíst co já, nebo mám já lovit a jíst jako ty?“
„Ty bys…?“ zarazila se. „Ne, nic takového už nepozřeš!“
„Souhlasíš tedy se mnou, výborně.“
Chtěla něco namítnout, ale rázně jsem ji umlčela.
„Konec řečí. Dohadováním o hloupostech ztrácíme nejvíc sil. Ty chceš žít, já chci žít, tak nám nezbývá, než zrychlit a do kláštera dorazit co nejdřív.“
Zakroutila hlavou, přikryla se kožešinou a usnula. Myslím, že opravdu spala, protože do rána mě žádný nepříjemný pocit nevzbudil.

Tři dny! Raame, už jen tři dny zdrž svého bratra a ty, Bo, dopřej nám dobré počasí.

Cestou mi usínala v náručí, alespoň teď nemohla spadnout. Na druhou stranu se dost pronesla, její tělo každým dnem mohutnělo, skoro jsem ji nemohla obejmout, abych dosáhla na otěže. Byla jsem také hodně unavená, proto jsem navrhla, abychom si chvíli odpočinuly. Klášter byl už sice na dohled, ale nebyla jsem schopná jet ani metr dál. Musely jsme spát dlouho, protože slunce urazilo velký kus cesty a vypadalo to, že bude brzy zase tma. Vzbudila jsem se první, Kaileen ležela vedle mě. Buď potřebovala tu „slabost“, kterou obvykle odměňovala smrtí, nebo to zase nedokázala. Rozhodla jsem se ji vzbudit a udělat mezi námi jasno.
„Tak chceš mě zabít nebo ne?“ zeptala jsem se rovnou.
„Nejde to,“ odpověděla smutně.
„Ty toho snad lituješ!“ vyčetla jsem jí.

Ticho.
Přišlo mi, že ji spíš mrzí, že pro mě nemá vhodnou odpověď.

„Řekni něco!“ zatřásla jsem s ní.
„Já nevím, prostě musím,“ pokrčila rameny a jemně zavrtěla hlavou, až mě její vlasy zašimraly na rukou.
„Ne, nemusíš. Víš, že ti neublížím a jiný důvod nemůžeš snad mít.“

Neodpověděla mi. Až teď jsem si všimla, jak rychle a přerývaně dýchá. V očích jsem také neviděla zlo, ale spíše bolest. Stále jsem ji držela za ramena a měla jsem při tom divný pocit. Podívala jsem se na své ruce a viděla krev.

„Otoč se.“
„Proč?“ zpozorněla a ruku měla na jílci dýky.
„Prosím, otoč se,“ požádala jsem ji znova.
Její záda pokrýval nespočet tenkých čerstvých ran. Celou dobu jsme ale byly spolu samy, kdo by jí to mohl způsobit?
„Svlékni se, ošetřím tě,“ nabídla jsem.
„To nemusíš,“ odmítla, „není to tak zlé, jak to vypadá.“
„Nepovídej. Musíš mít tělo v jednom ohni.“

Ještě chvíli váhala, ale nakonec mě nechala, abych jí rány vyčistila, položila na ně pár hojivých listů a ovázala.

„Nasedej, pojedeme přes noc. Zde není nebezpečné území, mohly bychom ušetřit mnoho hodin cesty,“ rozhodla jsem se naši cestu dál neprotahovat.

Kupodivu neprotestovala a unaveně se vydrápala do sedla, pak mi podala ruku a pomohla mi nahoru. Kůň byl výjimečně klidný, už se jí nebál. Pobídla jsem jej a on se rozjel. Nejdřív jsme jely krokem, ale pak mě něco začalo nutit, abychom co nejrychleji dosáhly cíle. Už to nebylo daleko, mohly jsme to zvládnout do poledne, kdybychom koně nešetřily. Připravila jsem na to Kaileen, protože ta záda ji musela pálit, ale ona jen přikývla a přizpůsobila svůj pohyb běhu zvířete.

Měla jsem strach, aby se nám něco nestalo a aby kůň neklopýtl. Měsíc však té noci obzvlášť silně svítil a jeho jas nám při cestě pomáhal. Odteď už jsme neudělaly ani jednu krátkou zastávku. Byl to jediný způsob, jak Kaileen zabránit, aby si znamení na hrudi nerozškrábala do krve. Přišlo mi, že už si ublížila dost.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 El Kostlivec 06.02.2012, 17:34:50 Odpovědět 
   Dlouhá kapitola, Kaileeniny nálady se mění stejně jako ona sama. Přesto se zdá, že její vztah k Lee je obě udrží naživo až do kláštera. Snad se to dozvím už v další kapitole.
Jinak by mě zajímalo, od čeho byly ty rány, ale to snad také příště.
 Marťa 01.03.2009, 22:24:20 Odpovědět 
   Tak tento díl se ti vydařil. Kaileen s Lee jsou vážně dobrými přáteli. Ten úsek se syrovým masem byl zajímavý, Lee na Kaileen hodně záleží a i ty části s uspáváním. No prostě skvělé :-)
 Guardianes 22.02.2009, 20:19:05 Odpovědět 
   Lee to opravdu nemá jednoduché, naštěstí má Kaileen své "dobré" chvilky. Napínavé, tajemné. Hodně povedený je úsek, kdy Lee svázala spící Kaileen a sama tím riskovala střet s démony, který by pro ni jistě neskončil dobře. Těším se na další část.
 ze dne 23.02.2009, 14:03:10  
   Kaileen: Lee k tomu taky dost přispěla, kdyby se dřív dokázala postavit svému strachu, nemuselo to tak daleko dojít. Ale strach je jedna ze silných lidských emocí a téměř ze všeho vede cesta ven, i když mnohdy nebývá snadná.
Díky za komentík.
 amazonit 22.02.2009, 19:30:29 Odpovědět 
   Musím říci, že tento díl byl opravdu velmi povedený, dobře ,,prokreslený", ve chvíli, kdy si dávala do úst syrové, ještě teplé maso, jsem se neubránila, abych se neotřásla. Ano, do tvého příběhu se dá dostat tak, že to jeden skoro prožívá s hrdinkami.
Zdá se, že Lee přece jen našla cestu k přítelkyni, ale vyhráno není, že? Uvidíme, jak budeš se slovy kouzlit příště...

-„Drž se hřívy,“ odbila mě. - odbyla
 ze dne 23.02.2009, 13:56:47  
   Kaileen: Tak já kouzlím? Štěstí, že jen se slovy, jinak by mě domácí prodali do cirkusu :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Poste restante
xCarmen
Roajalista / 1
Rebekka
Svatební slib
Anavi
obr
obr obr obr
obr

Je nebezpečné dotýkat se!
blazen2
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr