|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Vlčí zrak ::
 honzoch |
publikováno: 04.03.2009, 13:41
|
| Soud se zbojníky začíná, dnes se podíváme, jak si naši hrdinové povedou v konfrontaci s cynickým žilinským advokátem Sarkánym a jeho pomocníky. Všechno jde tak, jak si baronka s Balašou naplánovali... |
| |
|
|
4) Vlčí zrak
Vzhledem k tomu, jak moc se do šlechtických síní nehodil nářek mučených a nakolik neestetická byla krev na podlaze, natož na kobercích a kožešinách, mívaly středověké hrady mučírny. Ovšem při představě, jak se celý tribunál plahočí na zasněžený Štivianov, přivolilo panstvo ke kompromisu.
Jedna z rozlehlých přízemních síní, nad žalářem, se zdála být ideální pro uspořádání podobné události a tak se pozornost upřela tam.
Musely se ovšem provést drobné úpravy a dopravit sem mučící nástroje, které dlouho nečině rezly na opuštěném Štivianově. Brezničan je sice dovezl již předešlého dne dopoledne, ale pacholkům dalo dost práce uvést zarezlé mechanismy do pohybu.
Po obědě už bylo vše připraveno na velké divadlo. U velkého stolu uprostřed zaujali místo jeho aktéři, členové tribunálu. Mezi nimi bila do očí hlavně tvář Martina Schillera a šumící diváci marně probírali, jak se tam ten podivínský všeuměl propašoval.
Kolem se jako v divadle usadilo publikum, v čele s baronkou, Žofií a Rehákovou.
Belo Sarkány zacinkal zvonkem, aby utišil hluk a zahájil soudní řízení:
„My, doktor Belo Sarkány, páni juristé František Mihálik a Šebastián Cseh, přísedící rychtář David Dejma z Turkové, rychtář Marián Marček z Olšice, pan Martin Schiller, pan správce Eugen Reichert, sešli jsme se tu dnes ve jménu urozené baronky Kataríny Véghové, paní ze Štivianova, etc., abychom konfrontovali se zákonem politováníhodné a nanejvýš zavrženíhodné skutky, kterých se dopouštěla banda Stanislava Cervenky na úkor Horní Země. Budeme tyto skutky posuzovat podle našeho nejlepšího svědomí a prosíme Boha, aby nás dovedl ke spravedlivému a právoplatnému rozsudku, neboť člověk není tvor neomylný. Zahajuji slyšení.“
Vrátil list písaři Štěpánu Rákovi a zašeptal Mihálikovi: „Začneme tím děvčetem, Franko.“
Ten totéž zopakoval Brezničanovi a velitel hajduků zmizel ve dveřích.
Publikum tonulo v očekávání a vzrušeném šepotu, hra stínů zkreslovala tváře, dělala rysy hrubší a hrozivější. I plamen svíce poskakoval v očekávání budoucích událostí.
Zuzka se objevila záhy a se smutně sklopenou hlavou. Řetězy na rukou i na nohou žalostně pocinkávaly. V obličeji se jí zřetelně rýsovaly ustupující podlitiny a byla tak špinavá, že když uronila jednu jedinou perlovou slzičku, zůstávala za ní bílá stopa.
„Posaď se, dítě, a přísahej při svatém kříži, že budeš mluvit pravdu,“ vyzval ji s překvapivou vlídností. Bolely ji nohy a posadila by se věru ráda, ale kamkoliv jinam než právě na osamocenou židli naproti Sarkánymu. Nakonec ji tam hajduci násilím dostrkali. Přísahala.
Pohlédli na sebe, oběť a soudce. Upřímná tmavá modř proti chladné ocelové šedi. Voda se roztříštila o skálu. Zuzka uhnula pohledem.
„Jsi Zuzana Plešková?“ klidně se jí otázal, pozorně sleduje její reakci.
„Jsem, pane,“ tichounce přikývla.
„Zradila jsi svou paní i potom, co ti dala druhou šanci? Přiznáváš se, že jsi zmařila dopadení zbojníků?“
Provinile se zmenšila.
„Tak přiznáváš se k tomu?“ naléhal a letmo zkontroloval písaře. „Pokud budeš odpovídat, můžeme se jen přátelsky povídat, jinak tě čeká tortura.“
„Přiznávám,“ fňukala a hned se nečekaně obrátila k baronce, kterou snadno nalezla mezi přihlížejícími, „slitování, urozená paní! Já vám…“
Napomenul ji, aby byla zticha a jen odpovídala. Baronka zůstala navenek klidná.
„Cítíš se vinna? Lituješ toho?“
„Nelituji,“ jasně odpověděla vzpurným hlasem, jako by nebylo nic samozřejmějšího. To ho zaskočilo, ale jen na okamžik. Tyhle vesničanky jsou dobře vychované a velmi pobožné! Neumí moc lhát, ani krýt city, ale umí být tvrdohlavé! Rychle se přeorientoval a hned věděl, jak dál.
„Asi jsem dobře neslyšel,“ přitlačil na ni, „lituješ, že jsi znemožnila dopadení zbojníků?“
Jako by na ní ze všech úst v místnosti znělo slovo lituji! Jako by pod ní rozžhavili židli doběla! A k tomu jeho strašný pohled, který naopak proměňoval v led! A tak, ač to bylo očividně neupřímné, pravila: „Lituji toho, milostpane.“
„Velmi správně!“ šibalsky ji pochválil a musel se hodně přemáhat, aby mu úsměv nezůstal na tváři déle, než je nezbytně nutné. Vybídl ji, aby soudu převyprávěla svůj příběh a bedlivě naslouchal každému slovu, nutil ji k detailům a naprosto ignoroval tlustého Reicherta, který jí chtěl posezení před tribunálem jaksepatří osladit a nedočkavě si mnul pokousanou ruku.
„Omlouvám se, blahorodí,“ přerušil je písař, „musím tohle všechno psát?“
„Ne, nemusíte,“ mávl rukou a vrátil se k děvčeti. „Když se ti tedy u paní tak líbilo, proč jsi varovala zbojníky?“
„Nevarovala jsem zbojníky, ale vlastní rodinu,“ okamžitě odvětila, „vy byste neudělal to samé?“
Šelmička! Bývalý župní advokát se kousl do rtu. Chtělo se mu bezmyšlenkovitě odseknout, že ona není tou, která dává otázky, ale zaváhal. Zdálo se mu, že by sám prohrál a klesl před obecenstvem, kdyby ji takhle odbyl.
„To je sice hezké, ale porušila jsi zákon. Musela jsi vědět, že si tím ublížíš, ne?“
„Věděla jsem to, pane,“ odvětila, kuckaje se pláčem.
„Piješ víno?“ nabídl jí a když nesměle kývla, naplnil pohár. Jeho kyselost s ní pořádně cukla. Usmál se. Poté do ní zabodl svůj pronikavý zrak: „A nyní přejdeme k tomu důležitějšímu. Co nám povíš o zbojnících, Zuzano?“
„Já nic nevím,“ polekaně škytla, „vždyť jsem je sotva znala.“
„To na nás nezkoušej,“ promluvil k ní přísně se tvářící Mihálik, „jak jsi věděla, kde je v osudný den hledat?“
Zuzka si vyděšeně poposedla, Sarkány dělal netečného.
„Kamenského jsi také znala dost dobře,“ pokračoval Mihálik, nespouštěje z ní oči, „informovali jste zbojníky, co se děje na hradě, že?!“
„Ne, to není pravda,“ soukala ze sebe, „já né!“
„Nelži!“ obořil se na ni Mihálik. „Spolupracovali jste spolu a kazili panské akce.“
„Nebo to doktor dělal sám? Nám to povědět můžeš,“ zaslechla opět Sarkányho vlídný tón.
„Já nevím.“
„Byla jsi obviněna, tak se haj! Napomáhání zbojníkům je stejný zločin jako zbojnictví!“
Třásla se tak, až se řetěz na rukách hlasitě rozcinkal. Mihálik přikázal hajdukovi, již srozuměnému se svým úkolem, a ten ji pevně uchopil za spoutané paže. Případná neochota bude bolet, chlapisko jí tlačilo ruce na svíčku.
„Řekneš, jakpak to bylo?“ zasyčel Mihálik. „Jak to, že jsi je hned našla?“
Ucítila nepříjemnou blízkost ohně, scházelo málo, aby jí plamen vtiskl pálivý polibek. Diváci byli jako na trní, kousali do rtů a uhýbali zrakem.
„Kamenský mi to řekl, když ho zatýkali… “ škytla. Následoval záchvat kašle. Hajduk nepovolil. Ani Mihálik neslevil: „Copak víme dál?“
„Já už nic nevím.“
Mihálik se tázavě rozhlédl po zbylých členech tribunálu. A tu se jako na zavolanou ozval Reichert: „Zvala si na hrad amanta, milovala se s ním a posílala po něm zbojníkům panské zásoby!“
Sarkány se zamračil, tohle nečekal ani on sám.
„To přeci není pravda,“ v pláči se zhroutila, „já jsem čistá panna! Ztratilo se snad něco z hradních zásob? To se pan správce spletl.“
„Ticho, ty jedna,“ opětovat Reichert, „a jestli tvrdíš, že jsi čistá, tak to dokaž.“
Mezi lidmi to zašumělo pohoršením. Mihálik se po Reichertovi vztekle ohlédl. Na to praštil Sarkány do stolu: „Tak dost! Konec všem nechutnostem! Toto obvinění bude se všemi náležitostmi vyřízeno později!“
Reichert chtěl protestovat, ale ostatní ho předběhli. Mihálik cosi pošeptal Sarkánymu, ten důležitě přikývl a pokynul hajdukovi. Chlap v uniformě povolil stisk.
„Jste zlý člověk,“ usykla směrem k Reichertovi a honem skryla ruce i s pouty pod stůl. Členy tribunálu její upřímnost spíše rozesmála. Jediný, kdo se alespoň neušklíbl, byl Belo Sarkány: „Kdybychom byli zlí, drahé dítě, tak už máš nohy na kaši od španělských bot a my na stole úplné doznání! Žádné neškodné strašení svíčkou!“
Pokynul do kouta, kde stály ve strašidelném šeru mučící nástroje.
Sarkány si odkašlal a optal se: „Má ještě někdo nějakou otázku, ctěné panstvo?“
Když se nikdo neozval, ukázal jí jeden ze svých nečitelných úsměvů: „To by pro dnešek stačilo!“
Hajduci ji skoro odvlekli, jak byla roztřesená a vystrašená. Po celém těle ji studil ledový pot a v hlavě měla zoufale prázdno.
Společně s ní opustila síň i baronka, která už nechtěla nic vidět ani slyšet. Byla k smrti bledá a odešla jen s pomocí Jozefa a Hanky. Chtěla si Zuzku zapamatovat jinak než takto a bláznovsky přesvědčovala sama sebe, že ta skutečná Zuzanka už pro ni zemřela.
„Zapsal jsi všechno?“ optal se soudce Štěpána Ráka. „Opravdu? Tak ještě připiš, že je obžalovaná stvoření mladistvé, prostoduché, postrádající vlastní uvažování a tudíž nevědomé si následků svého činu… “
„Přestávka,“ oznámil a následoval Mihálika za roh.
„Neměli jsme ji víc skřípnout, Belo?“ vraštil čelo Mihálik.
„Baronka mi to nedoporučila,“ pozvedl obočí Sarkány, „a krom toho, poslouží nám k něčemu úplně jinému!“
„Opravdu si myslíš, že neví víc?“
„Já jsem si skoro jistý. Ale buď klidný, předvolat ji můžeme vždycky a kolikrát chceme. Potřeboval jsem si jí trochu oťukat, abych věděl, s kým mám tu čest. Vesničanka jako každá jiná.“
„Co se chytit Reichertova obvinění?“
„Jen, pokud už nebudeme vědět, jak proces prodloužit,“ přelétl přes soudcovu tvář zlomyslný úšklebek, „zatím je práce víc než dost!“
Mihálik pokrčil rameny. Sarkány pokračoval: „Poslyš, Franko, tohle není normální proces. Jestli chceš, ukážu ti rozsudky, které jsem včera sepsal… chybí jen podpis zeměpána!“
„Jak to myslíš? Chceš říct, že už je vše rozhodnuto?“
„Pak ti je dám přečíst! Jako bys nevěděl, o co panstvu jde! To děvče, doktor a zbojnický kapitán jsou až vedlejší! O nějakou zbojnickou bandu tu taky vůbec nejde! Jsme tu jen proto, abychom právně posvětili rozsudky, které si vymyslela baronka a ten bystrický raubíř!“
Mihálikovi vrásky na čele nemohly být hlubší. Mlčky naslouchal, ohrnuje pysky.
„Nu což, spravedlnost má mnoho podob. Jsme tu jen, abychom vyhověli panskému rozmaru, smiř se s tím! Je proto celkem zbytečné zničit život sedmnáctiletému děvčeti, které je na tom už tak dost špatně. Zbytečná námaha pro nás i pro ni, peníze dostaneme stejně.“
„Chápu,“ přerušil ho Mihálik, „Csehovi už jsi to také řekl?“
„Pochopil to hned, jak nás baronka přijala,“ vysvětlil mu neochotně, „ti ostatní šašci v tribunálu nemohou nic ovlivnit. Pojďme, už je čas.“
Publikum se konečně ztišilo.
Kamenského sice přivedli v řetězech, ale to mu zdaleka neubralo na důstojnosti a hrdosti. Bylo znát, že přichází člověk znalý svých práv, učený a vzdělaný, nikoliv ubohé dítě, negramotné a ustrašené.
„Jste doktor Pavol Kamenský?“ začal Sarkány.
„Tak jest.“
„Narozen v listopadu 1575?“
„Ano.“
Druhý výslech nabídl zcela odlišný obrázek, než ten předcházející. Kamenský překvapoval nečekanými vytáčkami, odpovídal s nadhledem a nejednou komisi odzbrojil. Když přešli k činům jednotlivých a zbojníků, ještě přidal na zdrženlivosti.
Zatímco Mihálik dával okatě najevo nespokojenost, Sarkány útočil trpělivě a záludně.
„Nezapírejte, víme všechno,“ osopil se na něj po jedné z odpovědí Mihálik, až ho Cseh musel klidnit, „když bude potřeba, vytlučeme to z vás!“
„To zajisté můžete,“ div ne s úsměvem odsekl Kamenský, „a stejně vám nic nepovím!“
„Budeme muset přikročit k tortuře,“ varoval ho papírově bledý Cseh, „rozmyslete si to.“
„Já se vám divím, páni juristé,“ dostalo se i jemu nebojácné odpovědi, „divím se vaší námaze a poctivosti! Rozsudky máte dávno napsané a přesto se pořád držíte svého! Lidka a… “
„Mlčte!“ probral se z letargie Sarkány, po úsměvu ani památky. „Odvěťte ho do temnice, ať změkne!“
Stráže uposlechly. Sarkány si otřel zpocené čelo. Jedině on včasně reagoval na velmi reálnou hrozbu, že se z jejich soudu stane fraška. Pochopil, že Kamenského ve své bohulibosti podcenil. Utrpěl první porážku, ale zabránil katastrofě. Tak silného člověka může zlomit jen nejkrutější mučení, které mu vštěpí, aby říkal, co chtějí.
Stín fiaska, jaké shromáždění utrpělo, dopadl na všechny. Navíc si vězeň získal sympatie té části publika, která mu je dosud odpírala. Snad s výjimkou Žofie a Rehákové, které vzteky prskaly.
Nespokojeně se tvářil i písař Rák. Sarkányho přátelské konverzace se Zuzkou nespotřebovaly mnoho černidla a krátký výslech Kamenského brk rozhodně neotupil. I on sám však cítil hru vyšších mocenských zájmů a tušil, že bude konečný rozsudek bez ohledu na průběh procesu přesně ušitý na míru baronce a Balašovi.
Přišla řada na Cervenku. Komise si chtěla napravit reputaci.
„Půjdeme na něj od začátku zostra,“ šeptal Mihálik, „je to prý tvrdý oříšek.“
„Nic lepšího na rozlousknutí jsme si ani nemohli přát,“ opětoval Sarkány.
Zbojnického náčelníka provázeli ne dva, ale rovnou čtyři hajduci. Uštvaně se rozhlédl po obecenstvu, které se udělalo co nejmenší. I oba rychtáři značně znejistěli a Šebastián Cseh si začal jako by nic kousat nehty.
Vlčí zrak však neuhnul a podporován dalším, přísným Mihálikovým, se zabodl přímo do šibeničníka, kterého mezitím posadili na židli naproti tribunálu.
„Jsi Stanislav Cervenka, vůdce loupežnické bandy?“ oslovil ho Mihálik.
„To jsem,“ nikoliv bez hrdosti odvětil spoutaný vězeň.
„Budeme si povídat o spravedlnosti. Tak copak tu máme?“
Začal listovat ve spisech. „Loupež, krádež, přepadení, vražda, rebelantství… rajská hudba pro mé uši! Tak, kde začneme?“
„Začněte si, kde chcete,“ rozčileně odsekl Cervenka, „nemáme si o čem povídat!“
„To nebylo zrovna uctivé. Chovej se slušně k panu juristiciárovi,“ s klidem ho oslovil Sarkány, „abychom se pak i my mohli chovat slušně k tobě!“
„Dáváme ti možnost začít sám a dobrovolně se přiznat ke všemu, co jsi napáchal. Neměl bys tím pohrdnout,“ dodal a zpytavě si ho přeměřil.
„Jděte do hajzlu! Ta vaše odporná vlídnost! Až tu, u soudu uvidím toho, kdo zabil chlapce, pak teprve něco řeknu! Dřív ani slovo!“ málem naplival Sarkánymu do obličeje.
„To je mi líto, ale bude to obzvlášť bolestivé!“ nevnuceně pokrčil rameny advokát a lousknutím prsty naznačil jednomu z hajduků. Vysoký hromotluk vrazil Cervenkovi ránu přímo do obličeje, až mu z úst i z nosu vytryskla krev. Sarkány spokojeně kývl: „To už je lepší! Tak povídej!“
Hajduci byli tak uneseni ranou, kterou nepolapitelný zbojnický náčelník inkasoval, že si zdeptaného vězně přestali všímat. Nešťastníkovi stačil zlomek vteřiny, přetáhl nejbližšího strážce železy po hlavě, povalil jej a vrhl se ke dveřím. Hajduk se zkroutil jako had a jeho společníků chvíli trvalo, než našli odvahu k činům. Nakonec jich nebylo potřeba, osud určil jinak.
Uprchlík se ani nedostal z místnosti, zapletl se do řetězů a tvrdě dopadl na podlahu. Ostatní nemusel nikdo dvakrát pobízet, aby se na něj sesypali a dovlekli ho zpět.
Brezničanův bič zasvištěl a osm ran, zasazených křížem přes záda, nedávalo pochyb o jeho beznadějné situaci. Felčar Korniecki mezitím prohlédl zraněného hajduka.
Cervenka lapal po dechu. Situace mu paradoxně dodala mnoho morálních sil.
„Bůh vás potrestá!“ hekal. „Zastřelili jste bezbranného chlapce! Vrazi!“
Szendrei se kousal do rtu. On to nebyl, kdo střílel, ale vydal rozkaz pálit na uprchlíky! Když na něj Cervenka pohlédl, nezachoval se zrovna statečně a předstíral, že studuje nějaké listiny.
„To by stačilo! Ať se posadí a řekněme si to pěkně z očí do očí!“ pobídl Sarkány hajduky a poté se dlouze zahleděl do protokolů.
„Ty máš, co říkat! Sám jsi násilník a vyvrhel! Tak jakpak to bylo s Jánem Kúdelou a Markem Tomáškem?“
Cervenka jen nechápavě vytřeštil oči: „S kýmže?“
„Okradli jste je a zranili! Stojí to tu černé na bílém!“
Staněk Cervenka si připadal, jako když padá. Černá propast u bočního výklenku se rozšířila, zdánlivě bezedná a tím strašlivější. Tam ve tmě na něj čekají. Ďáblovy instrumenty.
„A na vyrabovanou hájovnu si taky nevzpomínáš?“ popíchl ho škaredě Sarkány. Cervenka jako by před sebou viděl podlézavý strašpytlovský obličej Igora Kožucha.
„A zbití dvou drábů přímo ve vesnici, to byla taky náhoda?!“
Mlčel, dobře si vzpomínal, jak to s těmi oběťmi bylo. Když ucítil úder v zátylku, vzmohl se k odporu. Bez rozmyslu vykřikl: „A proč se tedy nezeptáte toho vašeho zrádce?!“
„Jako bys nevěděl, že je mrtvý,“ vysmál se mu Belo Sarkány, „další nevinná duše, kterou jste sprovodili ze světa!“
Zbojnický velitel otevřel naprázdno ústa, krev se v něm vařila. K obhajobě nedostal prostor.
Silná paže ho uchopila za krkem a už se jako omámený potácel do rohu. Hajduci si nenechali ujít jedinou příležitost a opláceli mu, jak mohli. Sarkány tomu nevěnoval pozornost, není přeci na škodu si odbojníka předpřipravit.
Přinesli palečnice a položili je před něj. Nedal najevo strach a dokonce se napřímil.
„Kdo všechno se účastnil zbojnických akcí?“ optal se Sarkány a letmo pohlédl, zda Rák zapisuje. V ruce držel svůj vlastní seznam.
Zbojník se konečně rozpovídal a písař se mohl přetrhnout, aby vše zaznamenal. Pero se rozletělo po papíře a jeho nepříjemné skřípání znělo Cervenkovi jako umíráček. Chvilku to vypadalo, že je vše v pořádku, že dostal vyslýchaný konečně rozum, ale pak se začal Sarkány mračit a vyměnil si pár slov s Mihálikem i s Csehem.
„Ten ničema se nám vysmívá!“ přerušil zbojníkovu výpověď Franko Mihálik. „Jmenuje záměrně jen mrtvé zbojníky!“
„Ty ostatní neznám!“ ohradil se Cervenka, jako by si byl nucen líznout karty navíc. Tribunál se začal horečně radit, dokonce přispěli i Schiller s Reichertem. Staněk chvilku hleděl na palečnice, chvilku na své strážce. Kdyby alespoň neměl takovou žízeň a záda do krve!
„Tribunál žádá pana Balašu o povolení vyslýchat jeho poddaného útrpně,“ promluvil konečně Mihálik. Žigmund Balaša neměl důvod protestovat.
„Povolení se uděluje,“ s úšklebkem souhlasil a uvelebil se na židli jako na trůně.
Už z dálky cítil Cervenka chlad toho odporného nástroje a mozek se mu zatemnil. Vybičoval v sobě všechny síly a rozkřikl se: „Neposlouchejte toho bystrického banditu! Právě tak jako já, i on, by tu měl stát před soudem! Je to bezbožný pes a ničema!“
„Nešťastníče,“ okřikl ho Cseh, „ihned se urozenému pánovi omluv za ty neslýchané lži!“
„Jaképak lži, pane advokát?“
„Oprátku můžeme člověku navléknout jen jednu, ale myslel jsi na to, jak obstojíš před Bohem? Znovu tě nabádám, omluv se a nezatěžuj svoji duši dalším hříchem!“
„Nic neodvolám, před Bohem si budeme všichni rovni.“
„Tak dost,“ vpadl mezi ně Mihálik, „povídej lotře!“
„Copak už vše nevíte od Murárika?“
Brezničan si mohl libovat, takovou ochotu a organizovanost ještě u hajduků nezažil. Mlátili opovážlivce hlava nehlava. Ani netušil, kde se v nich bere takové nadšení!
„Dost!“ pokynul Sarkány, pyšně povstal a přistoupil k Cervenkovi. Hajduci, kteří ochotně přijali role katových pacholků, projevili stejné nadšení i při nasazování palečnic. Co naplat, že na první pokus nepochodili, snad něco popletli, na druhý mohli slavit. A hned přitáhli.
Zřejmě málo, Cervenka nevydal hlásku.
Při druhém přitažení zasyčel zbojník bolestí. Na pokyn Sarkányho ustali.
Písař měl opět práci a zlověstné skřípaní pera jen korespondovalo se zkamenělými tvářemi obecenstva.
Cervenkovi nezbývalo nic jiného, než povídat, co mu přišlo na jazyk.
Kdyby tak věděl, co už páni zjistili od Murárika! Neměl jinou možnost, než prozradit i zbylá jména. Ale jedna věc ho upřímně zaskočila. To když se Sarkány naprosto vážně optal, proč zajali Kristiána Kerkesiho. Nejprve myslel, že se mu ten ďábel v lidské kůži vysmívá, ale pak bez váhání přistoupil na jeho hru.
„Kristián Kerkesi přišel k tlupě s Lidkou,“ odvětil, aby získal čas na přemýšlení, „ale náš život se mu znelíbil a kdybychom mu povolili návrat, jistě by nás prozradil!“
Sarkány se ohlédl po Balašovi. Spokojeně kývl. A ač mohl kdokoliv zasvěcený podobné tvrzení vyvrátit, hodilo se pánům tak náramně, že jej ihned zapsali. Sarkány pak, snad za odměnu, uvěřil jeho výpovědi ve věci Zuzky a Pavla Kamenského. Advokát souhlasil a písař neváhal.
Obviněná Zuzana Plešková se neúčastnila žádné ze zbojnických akcí. S tlupou byla spojena pouze prostřednictvím rodiny. Že by loupežníkům donášela z hradu informace nebo jídlo se nepotvrdilo. Domníváme se, že její čin, ať už jakkoliv hanebný, byl proveden pouze z nerozvážnosti mládí.
Pavol Kamenský byl s bandity v užším styku, s vyslýchaným Cervenkou se osobně znal. Rovněž se neúčastnil žádného z jejich zločinů.
„Tak a povíš nám konečně, kdo zapíchl Murárika?“ optal se Sarkány, když vězeň zmlkl.
„Mohl ho zabít kdokoliv! Neumím si to ale vysvětlit, nevěděli jsme, že je zrádce! Mysleli jsme, že se dal na útěk jako my!“
Jána Szendreie poléval ledový pot. Má se přiznat? Má odlehčit zbojnickému svědomí, na které by spotřebovali víc inkoustu než na zámecká registra? Věděl, že nemusí mít strach, že on jistě souzen nebude, ale přesto strach měl. A tak mlčel.
Sarkány se na Murárika už dál nevyptával, zajímaly ho samotné činy zbojníků. S pomocí lejster se vracel ke starým událostem, buřičství, loupení na cestách a rabování. Když se mu nedostávalo odpovědí, vynutil si je palečnicemi. Sice tím nijak nezamezil Cervenkově snaze svalit všechnu vinu na mrtvé zbojníky, ale pranic mu to nevadilo. Mohl ho dát oběsit jen za zlomek těch činů a navíc, vyšetřování nemohlo probíhat lépe.
Staněk to všechno věděl, chápal, že pro něj není milosti, cítil oprátku na krku. Je konec, pochop to, nešťastníče! Říkej si, co chceš, stejně to máš jasné!
Přesto nezradil a s většími či menšími obtížemi odrážel Sarkányho otázky a odvracel obvinění od zbytku živých kamarádů. Nezlomilo ho ani další mučení a Sarkány marně dotíral s otázkou na součastné útočiště zbojníků. Vyslýchaný po použití španělských bot omdlel a ještě dvakrát si to zopakoval.
Belo Sarkány ukončil zasedání ve zdravém úsudku, že není od věci nechat vězně v žaláři trochu podusit a pak že jistě poví více. Dozvěděl se dost a lživé výpovědi mu jen pomohly. Svou partii měl rozehranou výborně. A nakonec, spěchat nemusel, protože se jemu i jeho tribunálu dostávalo znamenité péče.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
