» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141199

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Pole za silnicí ::

OH	publikováno: 28.02.2009, 6:40

O lidech kolem mě a o jejich setkávání.
Děkuji za upozornění na pravop. chyby.


	Jitka si pootáčí na baru položenou krabičkou cigaret, nedívá se na ženu u pípy, která se znuděně opírá o prázdné basy piv a s povzdychnutím si zapaluje cigaretu za cigaretou. V rockovém klubu večerní šero a nebýt muže spícího na lavici u dveří i tiché prázdno. Ale v Jitce začíná bušit rozpálené kladivo, zatím co si pro sebe pomalu recituje: ...tak to fakt ne... Taková píča nejsem, tomu nevěřim... Stáčí pohled k hodinám na lednici a vybavuje si jeho tvář a slova, která jí minulé noci šeptal, když jí na záchodě rozepínal džíny. Kráva blbá... Nic jinýho nejsem! Prej v osum! A já přilezu jak nějaká podělaná třináctka s plyšákama... Prej prsten s perletí! Prej z Novýho Zélandu! A já jako uplná... ...no nic, dopiju a jdu. Jak jsem stará, tak jsem blbá... Honza pozoruje s hřejivým pocitem podzimní slunce, které dopadá na květovanou záclonu a celou ji rozsvěcuje poklidnou září. Nekouká na televizi jako ostatní klienti stacionáře, těší se jen svým pohledem na okno a přemýšlí o nadcházejícím víkendu, který má strávit doma. Je rozhodnutý neříkat ošetřovateli o dítěti, kterému dole nasadili psí hlavu od krve, protože už ví, že by ho na víkend domů nepustili. Je rozhodnutý neříkat ani o těch, které dole umučili a stáhli z kůže. Pouze se těší na svoji sestru a na okamžik, kdy jí předá dar, který pro ni sám pod vedením asistentek vyrobil. Jitka prochází branou areálu firmy na balení léčiv, kde pracuje. Překračuje na zemi namalovaný bílý pruh, značící hranici pozemku, současně si z kabelky vytahuje cigarety se zapalovačem a přes kouř první cigarety se dívá na šedivé pole za silnicí. Valí se po něm podzimní mlhy s dýmem nedalekého města a Jitka tomu poli spolu s prázdnotou a šedí života, který utíká čert ví kam, říká potichu, zamyšleně a šeptem: "Já prostě jenom chci, aby mě někdo měl rád..." "HÉÉJ, JITUŠ A ZNÁŠ TEN, JAK SE TEN MORE PTÁ NA sociálce, kolik musí naprcat harantů, aby měl patnáctku měsíčně?" křičí na Jitku vytáhlý hubený muž z barové stoličky, na které se už drží jen tak tak, ale přesto ještě stačí v ruce mávat lahví piva. Jitka sedí u stolu v nočním baru, v jejím bárečku, jak ho nazývá sama, nebo v jejím druhém domově, jak ho nazývá její matka a konečně v tom doupěti ožralů a feťáků, jak ho nazývají v okolních domech žijící lidé. Má na sobě průsvitné šaty, z pod kterých jí prosvítá černé prádlo. Šaty, které její poslední přítel nazval přes kozy omotanou záclonou. Ústa má namalovaná čirou rtěnkou, vytrhané obočí zdůrazněné konturkou. Obklopuje ji vůně parfému, na židli se pohupuje do rytmu písniček hlasitě znějících z jukeboxu a opět ji pohlcuje alkoholem a marihuanou vyvolaný pocit blízkosti a přátelství. Pozoruje s hrůzou škleb postiženého muže, který se náhle objevuje ve dveřích, když jí kamrádka Hanka říká, že je to její bratr Honza, co přijel na víkend domů z léčebny a že na něho nemusí tak čumět. Muž má zkroucené ruce s trčícími prsty a pohybuje se trhavými pohyby. Jitka se tomu ale zanedlouho hlasitě směje, protože se jí po jointu, který jí podal vedle sedící kamarád, vypadající spíše jako její syn, Honzův křečovitě stažený obličej mění v kaleidoskop rotujících obrazců neonových barev. Muž, který často schází z hory a kterého Honza, aniž by o něm něco bližšího věděl, s téměř nábožnou úctou obdivuje, se poprvé za Honzův dvacetiosmiletý život zastavuje a dívá směrem, ze kterého jej Honza často pozoruje. Muž klidně stojí na horské pěšině plné kamenů a sutě a nehybně se dívá Honzovi přímo do očí. Honza s husí kůží po celém těle odklání zrak od odlesku zářivky na desce stolu, ve kterém muže na úpatí hory pozoruje a vidí rozesmátý obličej Jitky. Má pocit, že si před ní kleká a ona mu do vztažených rukou vkládá rozzářené slunce. Do očí mu vyhrkávají slzy dojetí, slunce z jejích rukou přijímá, ale v tom si překvapeně uvědomuje, že v rukou nemá slunce, nýbrž půllitr pita od své sestry. Ihned se to pokouší napravit a rukou roztřesenou rozčilením sune padesátikorunu, obnos , který dostal od rodičů na večírek se sestrou, po stole k Jitce. "TYVOLE, VON si tě normálně chce koupit jako nějakou kurvu!" říká kdosi a jiný mu odpovídá: "Dyť ona je..." Ale Jitce je to celé trapné a naklání se k Hance, která bratrovi bere padesátikorunu pohotově z ruky. Oční kontakt Jitky a Honzy je přerušen a muž z úpatí hory mizí. Jitka se probírá, když jí čísi ruce hladí po tváři a jemně pleskají po zápěstích. Cítí bolest na čele v místech, kterým dopadla na chodník, vnímá nemocniční pach dezinfekce a malátnost, která ji celou ovládá. Hlas zdravotní sestry, který se ji před okamžikem snažil po dalším prodělaném záchvatu epilepsie přivést k vědomí, se jí vzdaluje a Jitka si se zavřenýma očima poklidně uvědomuje, že se k němu z příjemné nicoty nemá chuť vracet. Honza onanuje doma ve svém pokoji, zatímco k němu z vedlejší místnosti tlumeně doléhají zvuky televize. Vzpomíná na rty a obrysy spodního prádla Jitky, stále se snaží si co nejvěrněji vybavit barvu jejích vlasů a odlesk jejích očí, ve kterých se mu na na pár vteřin zrcadlil celý svět. Poddává se příjemným pocitům, které mu jeho tělo propůjčuje, vidí Jitku ležící na posteli a stále intensivněji cítí její parfém smíšený s pachem cigaret. Vidí, jak se její obrysy zdvojují, jak pomalu ve spánku opouští své tělo, zatímco on se k němu čím dál více přibližuje. Zuřivě sebou v posteli začíná cloumat, doširoka otevírá oči a do polštáře vyčerpaně vzlyká: "S tou nééé! S tou se nechci měnit, já..." A jen pro sebe si v duchu dodává: ... ji mám rád... "JÁÁÁU kurva, jaůů!" ulétne Jitce od úst, když se do ovázaného čela uhodí o roh lednice. Je na všech čtyřech na koberci ve své garsonce a strká si za hlasitého mlaskání k ústům granuli pro psy. Její mops Ťulda se na ni nechápavě kouká a za chvíli se na ni vrhá, aby jí olízl obličej. Jitka s bezmocným vzdychem odhazuje granuli zpět do misky a vyčerpaně si lehá na podlahu, kde po ní Ťulda s ňafáním poskakuje.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 15		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	03.03.2009, 23:51:30

ahoj, nemysli, já to četla hned v neděli, ale čekala jsem s komentářem, až se mi narovnají oči a vyhrabu dost hlubokou jámu na mačetu :-) takže chybky: - "spícího na lavici u dveří" - z obou stran čárka - zatímco /dohromady/ - ...který utíká, čert ví kam /čárka před "čert"/ - "HEJ, Jituš,..." - 2x "ten", před "more" bych "ten" vynechala - "...její matka, a konečně v doupěti..." /čárka před "a"/ - "průsvitné"..."prosvítá" - možná: Má na sobě průsvitné šaty, které spíš odhalují, než zakrývají, černé spodní prádlo. - "čirou rtěnkou" myslíš lesk na rty? takže má rty přetřeny bezbarvým leskem na rty? - mám pocit náhlého skoku od fajn pocitu u baru k zděšení z bratra...snad... Náhle její obličej mění grimasa zděšení. S hrůzou pozoruje nepřirozeně se šklebícího muže ve dveřích. Nemůže odtrhnout oči a jako by z dálky slyší hlas kamarádky Hanky, která jí představuje svého bratra, co za ní přijel z léčebny a na kterého by Jitka nemusela tak debilně čumět. Muž... - "...pohybuje se trhavými pohyby..." možná jen "pohybuje se trhavě" - "...na pár vteřin zrcadlil..." - tam máš 2x "na" Možná se Ti zdá, že jáma nebyla dost hluboká :-) Je to civilní, uvěřitelné, čtivé, hořkosmutné... a veskrze Tvé Měj se


ze dne 04.03.2009, 12:56:04
OH: LUHCÍÁŠČJDH... to nemá cenůů... Já po tom lezu jako -, a ty my tam pak ukážeš milion jasnejch a na první pohled zřejmejch chyb, to jednoho uplně vykostí... Ahojky, Ado, děkuju moc za zastavení a kom a ten pravopis a větnou ?skladbu?, bo jak se tomu řiká. Já to v tom textu prostě nevidím jak to píšu a to každou větu a odstavec nakonec desetkrát přepisuju. Som asi literární vosel bo co... Ale je to uplně úžasný, jak mi to takhle napíšeš, aspoň vidim jak by to mělo bejt a za to ti MOC děkuji !!! Českej jazyk - je nemožný psát správně... /já nevěděl jestli je to čirá rtěnka, bo lak, bo co, stejně jako konturka je na rty a nevěděl jsem jestli i na obočí se v těchhle ženskejch věcech nevyznám/ Tak ahojky a ještě jednou díky.

Vanessa Kuzníková	01.03.2009, 16:00:06

Strašně smutné. Samota dovede někdy člověka k absurdnímu chování a nevidí věci, kterých by si měl všímat. Moc hezké, četlo se to samo. Chyby? Kde? Jedna.


ze dne 01.03.2009, 19:40:23
OH: Ahojky, Vendo, no jo, moc veselý to není, nepopírám. Tak díky za zastavení a koment, jinak tvý "hajzlíkový" story to je taky nářez...

Sapfó	01.03.2009, 13:40:53

tak tohle mělo grády, příběh, obrazy, cigarety jo, tohle se mi líbilo


ze dne 01.03.2009, 19:37:31
OH: Tak to jsem,Sapfíno, vážně poctěn, že líbilo a děkuji za příznivý komentm, rovněž tak i za zastavení...

Apolenka	28.02.2009, 14:22:35

Ahojky, milovníku kontrastů, detailů a neotřelých scén. Zde jsi se více zaměřil na lidi, méně na věci, jež je obklopují (oproti minulé povídce). Když píšeš o drsňačce, tak se vším všudy ... nic proti tomu, ale pozor, abys nás, jemné žínky, omylem nenastrkal do pytle k Jituš ... Hezky jsem si početla, o jedničce není pochyb. Chyby nevidím - nehledám.


ze dne 28.02.2009, 18:42:21
OH: Jéžiš, Apolenko, jsem ti odpověď mrsknul k bin Šímanovi, omluva...

Šíma	28.02.2009, 11:40:35

Líbí! ;-)


ze dne 28.02.2009, 18:40:30
OH: Ahojky, Ap, díky za zastavení a kom. Jinak jemné žínky, nějak moc jemnosti a něhy a slabosti ve vás žínkách nevidim a to nad tím vším ještě slyším to Shawovo Žena neví co chce, ale nedá pokoj dokud to nedostane. Ale naprostej souhlas, žádný škatulkování, každá ste jiná a každá supr. Pěknou neděli přeju.


ze dne 28.02.2009, 18:32:16
OH: Dík

Romana Tamová	28.02.2009, 6:57:19

Nevadí mi tolik slovosled, jako vulgarismy, kterých je dívka plná sama k sobě. V běžném životě, alespoň z mých zkušeností, nebývá k sobě člověk až tak ošklivý. Dají se přeci použít jiné výrazy. Jít za každou cenu s dobou, se mi do knihy, nebo článku nehodí. Ale je to věc názoru. Jinak dobrý.


ze dne 28.02.2009, 8:29:49
OH: Ahojky, děkuji za zastavení a komentář. nevím jestli jsem obklopen normálním životem, ale ještě mnohem hustší hlášky na adresu autora slýchám deně. A jít za každou cenu s dobou a že se to nehodí, nebudu se přece snažit psát jak Jirásek, chtěl jsem se mimo jiný vypsat z teho všeho co se děje te´d zrovna v mým žití. Nejsou nějaký "trendy" drsný hlášky... Tak pěknej víkend přeji...

amazonit	28.02.2009, 6:39:45

Opět taková mozaika, jakési paralely, jeden si občas řekne, jaký je v těch lidech vlastně rozdíl - postižený - ,,normální", jaké jsou jejich životy, zatímco jeden žije, má své nesplnitelné touhy a sny, druhý má v podstatě sny a přání stejné, ale spíš se zabíjí, než žije... Tedy to je aspoň výstup, který jsem si z povídky udělala. Je paradoxem, že někdo má možnost svůj život měnit a nedělá to, rezignuje a někdo tu možnost změny nemá a přesto se snaží, sní, a nachází i záblesky spokojenosti, nebo spokojený skutečně je... - V rockovém klubu večerní šero a nebýt muže spícího na lavici u dveří i tiché prázdno - věta může stát takto, ale se slovesem vztahujím se k šeru by možná byla lepší, i když je to samozřejmě věc názoru -Pozoruje s hrůzou škleb postiženého muže - možná by bylo lépe - s hrůzou pozoruje


ze dne 28.02.2009, 8:22:13
OH: Ahojky, Am, děkuji za publ a komentář a pravopis opravy. Jak ten grafik Kulhánek dal vedle sebe na jeden list portrét dítěte a starce a jak to bouchalo a práskalo a sršelo a samože to nehodlám nijak spojovat se svými kecy, ale kontrast těchhle dvou životů, jakmile se setkaj - taky mi to v hlavě vyvolá jen velkej otazník jako kocouroj Felixoj - ale já po něm nikam nevylezu, už jsem ticho, howgh.