obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915492 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391433 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Naděje umírá až s člověkem ::

 autor ivanka.suhinka publikováno: 01.03.2009, 6:59  
 

Měla jsem sen. Ten sen byl velice krásný, ba co víc, byl překrásný. Nebyl tam nikdo jiný než ty a já. Jen my dva a všude kolem nás květiny. Jejich vůně nás obklopovala a naplňovala. V té vůni, zda-li to vůbec bylo možné, bylo cítit štěstí. Nebylo tam s námi napětí, strach a beznaděj. Cítila jsem, že již nikdy více nemohu být více šťastnější než v té chvíli. Nechtěla jsem aby to někdy skončilo, protože to bylo nepopsatelně krásné. Neskutečné.
Přesně tak, neskutečné. Nebyla to realita, byl to pouhopouhý sen. Sen, který se mi stále zdá. Okolnost, která mě stále nutí doufat a věřit. Věřím, že i dnes, kdy má vše skončit se stane zázrak. Věřím a doufám i přesto, že vím, že je to nemožné. Uvnitř své nyní již prázdné duše vím, že my dva se již nikdy neprojdeme rozkvetlou loukou. Vím, že již nikdy si neřekneme co k sobě cítíme. Vím, že již nikdy nepocítíme ten příval vášně a touhy. Bože jak jen nenávidím to slovo nikdy. Jaký má vlastně význam?
Před pár měsíci bych ani v tom nejdivočejším snu nepomyslela na to, že už se nikdy neponořím do tvých blankytně modrých očí. Byli jsme přece tak vyjímečný pár. Byli jsme mladí, šťastní ...a nerozvážní. A právě ta hloupá nerozvážnost je důvod proč dnes sedím u tvého lůžka a něžně ti hladím dlaň. Slunce se pomalu vynořuje, aby začalo pouť po obloze a já vím, že to znamená jediné. Noc skončila. Naše poslední noc. Ty zde ležíš s očima pevně zavřenýma a všude kolem tebe je spousta přístrojů. I přesto, že stále slyším to děsivé pípání označující že tvé srdce stále tluče, nevnímám vlastně žádný zvuk. Kolem tebe je jen děsivé ticho, které mě mučí. A vedle tebe sedím já. S podlitýma očima jednou rukou hladím tu tvou a druhou zatínám do polstrované rukojeti křesla ke kterému jsem již nadosmrti upoutaná. Již nikdy nevyskočím, již nikdy se jen tak neproběhnu, ale nevadí mi to! Ten deštivý večer mi nevzal jen mou hybnost, vzal mi něco nekonečně cennějšího – TEBE. Obětovala bych svůj život jen kdybych mohla s tebou naposledy promluvit. Obětovala bych cokoliv na světě jen kdybych ještě jednou slyšela tvůj hlas. Pomalu vdechuji tvou vůni a vím, že již nemám mnoho času. Za pár minut přijdou. Vím, že tvé srdce zachrání život jinému muži. Vím, že ty již nemáš žádnou šanci se probudit. To všechno vím. Tak proč se mi chce křičet, že tvé srdce patří mně? Proč se mi chce plakat a přesto to nejde? Je to snad z toho důvodu, že slzy ke mně za ty dlouhé měsíce již nepřichází? Jsem snad smířená se situací, která musí neodvratitelně přijít. Věděla jsem to již ve chvíli, když jsem koutkem oka zahlédla to modré osobní auto? Věděla jsem to snad když jsem ležela v kaluži krve a viděla muže v červených uniformách jak se bezmocně snaží oživit tvé srdce a navrátit tě zpět? Věděla jsem to již v okamžiku kdy mě nakládali do sanitky a já všude viděla jen krev, střepy a helmu. Jedinou helmu. ,,Já ji nepotřebuji“ říkával si, když si mi podával svou. Jak jsem mohla být tak hloupá. Tak beznadějně hloupá a naivní a věřit, že nám se přeci nemůže nic stát. Opravdu nevím. Jedno však teď již vím jistě. Již jdou. V bílých pláštích. S pochmurnými výrazy. Jdou ukončit to pípání, které nyní začínám plně vnímat. Cítím jak se mi slzy začínají vynořovat a skapávají po mých tvářích. Chci křičet, protestovat ale z hrdla mi nevyjde ani hláska jen ti křečovitě svírám ruku. Vím, že se co nevidět propadnu do nicoty a mé jediné přání je abych se již nikdy nevynořila. Již zbývají poslední vteřiny. Na posledy tě pevně stisknu a ucítím jak mi stisk byl opětován. Můj Bože tak přeci...


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.03.2009, 14:49:46 Odpovědět 
   Příběh je to smutný a určitě také varující. Motocyklista bez přilby je potencionální dárce orgánů. Ale také lidé na kolech jsou na silnici velmi zranitelní, sám jezdím bez "cyklopřilby"...

Samotné zpracování hodně "hraje na city". Ne, že by bylo v textu hodně "klišé", nebo "patosu", ale něco se mi na něm nezdá, ale jak už uvedla amazonit (;-)), každý máme v určitém věku svůj vlastní styl a nazírání na věc. Takže jinak Tvé dílko budou vidět (a hodnotit) Tví soukmenovci a jinak starší čtenáři...

Dal jsem Dvojku. Ať už se jeden dívám na Tvé dílko jak chci, napadá mě, že ve Tvém podání je život Tvých hrdinů už jen snem a samotné žití se proměnilo v umírání. Bohužel, čas nelze nikdy vrátit a za některé chyby se platí daní nejvyšší. Takže jako takové varování před lehkomyslností mladých lidí, že jim se přeci nemůže nic stát bych toto dílo opravdu bral!
 amazonit 01.03.2009, 6:59:00 Odpovědět 
   Vítej,
příběh emocionálně vypjatý, pravděpodobně jsi mladší autorka, to prosím neber jako nějakou ,,urážku, ale právě tento tklivý styl a námět je takovým typickým literárním projevem lidí kolem šestnácti.
Když si vezmeš, kolik je tu takto ,,starých" lidí a každý sem vloží něco podobného..., jsem u toho, tohle je velmi velmi známé. Vím, že tohle ty v potaz nebereš, což je logické, ale čtenář má s čím srovnávat, jak se s tím popasovali jiní, neměli bychom, ale porovnáváme....
Jak jsem psala, slabší nátury jistě pohneš až k slzám, mírné cyniky naopak trochu ,,ponudíš".
Ovšem, nutno říci, že sepsané to není špatně. V začátku snění a představy a ke konci tvrdá realita po tragedii...
Ještě napíšu pár připomínek...

-na začátku máš hodně přísudků se slovesem být, chápu, že někdy je to přísudek složený, tudíž ne samotné být, ale přesto...

-zda-li - zdali

-křesla ke kterému jsem již nadosmrti upoutaná - pozor na interpunkci - třeba tady
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Stará barová ži...
guru
PROUT
Janir Killman
Motýl, který ni...
Ribbon
obr
obr obr obr
obr

TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr