|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 12-13 ::
Společenstvo je rozděleno, nepřítel je na každém kroku. Jaký je jeho úmysl, nebo odkud přišel, to je ovšem záhadou.
Dnes budeme pokračovat v příběhu Kamila, Jakuba a Michala.
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Metalheadkomik.jpg
^ S.E. concept art |
| |
|
|
XII
Vyhlédl jsem z okna Jakubova bytu a když jsem viděl černá monstra, hlídkující na ulicích, byla mi jasná jedna věc: Čtvrtý střet s Hyperionovci právě začal.
K Jakubovi domů jsme se dostali skrz průchody mezi paneláky a malé cestě po dvorku, vedoucí až k věžáku našeho parťáka. Pokoušeli jsme se co nejvíc vyhýbat těm černým bytostem, protože na boj s nimi jsme se necítili ani náhodou. Bezesporu ovládali sílu větší, než se kterou jsme se kdy setkali a přímý střet s nimi bychom nemuseli přežít. Nebál bych se říct, že “Teror hadr” a že Firaeros by byl pro tohohle démona rovným soupeřem.
Z nejhoršího jsme se už zřejmě dostali - aspoň jsme nebyli lovenou zvěří na ulici. Náš nepřítel buď netušil, že se skrýváme zrovna tady, nebo neprojevoval zájem nás dohnat.
Kdo ví.
Jakubův byt byl zvláštně nahořklý směsí usazeného kouře, tabáku, piva, zbytků jídla a dalších pachů, které se spojovaly s Kubovým koníčkem. Obývací pokoj, kde jsme se zrovna nacházeli, měl na stropě zčernalá pole z nějakých podivných pokusů a kdybychom nadzvedli koberec a pustili ho, zřejmě bysme se s Michalem jako “nehuliči” udusili.
V rohu místnosti měl Jakub malý skleník s marihuanou a to, že jsme do zatemnělé místnosti pustili světlo, mělo na pokoj efekt jako na upíra. Když jsme ve světle viděli skutečný obsah bytu, měli jsme sto chutí zase zatáhnout.
Při pohledu na přilehlou kuchyň jsme si už radši nemysleli vůbec nic. Chyběla tam už jen typická zbělalá feťačka v mužských slipech.
No. Kdybych měl říct, že měl Michal lehkou averzi na Jakubův nový životní styl, tak tady si parťák nemohl udržet nezaujatý postoj. Michal huličův byt nenáviděl, jak tam vkročil a já měl velké potíže tam nechytit rakovinu z pasivního kouření.
Byl čas rozhodnout, co dál.
„... A teď jsme tu,” dokončil jsem výklad naší dosavadní cesty Jakubovi. Ten tomu věnoval tak nějak průměrnou pozornost, ale věci v hlavě mu evidentně šrotovaly celou dobu.
„Hm,” zamračil se Kuba, „a nikdo ze Společenstva se teda neozval.”
„No neozval, jak se to veme. Spíš sme se s nikým nemohli spojit z takovejch debilních důvodů...,” na to já.
„Cože?” nechápal Jakub, „jakejch?”
„Aleš měl vyplýho mobila, Marek pořídil nový číslo, a...,” podíval jsem se na Michala.
„K Jirkovi s Pepou sme se nedovolali, protože sem... Neměl... Kredit...,”uvědomil si náhle Michal.
„No, tak!” rozmáchl se Kuba rukama. „Jim zavoláme ode mě!”
Pokrčil jsem rameny nad jistou naší “blbostí” a nechal Jakuba Jirkovi zavolat. Kamarád pustil reproduktor mobilu nahlas tak, abychom to všichni slyšeli. Po chvíli tichého spojovacího šumu se ozval oznamovací tón a nám bylo jasné, že jsme se dovolali.
Do zvuku se začal ozývat přerývaný dech. Hluboké, sípavé nádechy a výdechy jako do plynové masky.
S Jakubem jsme se na sebe podezřele podívali, zatímco Michal z neznámých důvodů vstal a přešel k oknu. Rozhlédl se po okolí a náhle nadskočil v úleku.
„Vypnout! Dělejte!” vykřikl a skočil po přístroji.
Svým parakotoulem smetl mobil z ruky nechápajícího Jakuba a přerušil hovor. Vstal jsem a šel se také podívat z okna, abych věděl, co Michala tak rozrušilo.
Na chodníku pod námi se skupina asi čtyř démonů, hrnoucích se do paneláku, náhle zasekla, uvolnila “svaly” a znovu začala bezcílně bloumat po okolí. V tu ránu mi bylo všechno jasné.
Když jsem se tak podíval na černé bytosti, přepadl mě takový zvláštní pocit. Nebyl jsem si jistý, co znamenal.
Jako bych zapomněl na něco velice důležitého.
XIII
„Tak na to radši serem,” prohlásil jsem nekompromisně. „Nevim jak, ale sledujou naše čísla.”
„Jak to?” vyvalil oči Kuba.
„Když sme volali, tak se sem valili a teď jako by se vypli. Šli pryč.”
„To Hyperionovci ale nikdy nedovedli, ne?” na to Michal a zhluboka si odkašlal.
Zakroutil jsem hlavou. „Buď od našeho posledního setkání sakra posílili, nebo v tom dělá ještě někdo jinej. Napadá mě ten armádní projekt před rokem, ale,” zašklebil jsem se, „to je blbost. Celý to přece padlo, ne?”
„No my sme jim nesli ty plány,” nasadil Jakub svůj typický starostlivo-naštvaný výraz, „ale řek bych, že to posrali,” založil hlavu do dlaní. „Sakra!”
Kuba vypadal nezvykle rozrušeně na to, že byl podle temperamentu flegmatik.
Nechápal jsem. „Co je?”
„Ne... Nic,” zakroutil hlavou. „Jen... Že to je demence.”
Pokrčil jsem rameny, asi se mi jen něco zdálo. „Máte eště nějaký nápady?” zeptal jsem se.
„Zapnem telku a rádio, ne?” napadlo Michala, rudnoucího z výparů. „V úsvitu tam měly ty zprávy, ve dvaceti osmi dnech zase takový to hlášení,” dodal reference na známé filmy.
„Dobrej nápad,” ukázal jsem na něj. „Kubo, televizi tu snad máte, ne?”
Jakub přikývl, vzal ze země ovladač a namířil s ním na černý stín u zdi místnosti. Televize se rozsvítila a po krátkém procvakání kanálů, jejíž obsahem byly buď prázdná studia, ve kterých ještě náhodou běžely kamery, nebo zrnění, jsme ji radši vypnuli.
Tohle nemělo cenu. Copak všichni lidé zmizeli?
TV tedy padla a Michal šel zkusit štěstí s radiomagnetofonem, položeným u postele. Protřel jsem si obličej a kluci také vypadali, že nemají zrovna nejlepší náladu. Co teď?
Jako blesk z čistého nebe náhle zazvonil Jakubův mobil. Parťák bezmyšlenkovitě máchl po přístroji ležícím na zemi od Michalova nájezdu a my jsme mu okamžitě naskákali na záda. Ani jsme nešli kontrolovat okno, jestli se do bytu nehrnou černí démoni.
Ve zprávě stálo: „Nevolej nam,lakame je k sobe!!Jdeme do veze rozhlasu svolat armadu elementalistu, urcite este nekdo prezil.Sezen lidi ze Spolecenstva,dame sraz tam.GL,J+P”
„To jsou blázni,” zakroutil hlavou Michal. „Ta věž je až někde na Vinohradech, ne?”
„Neblbni,” na to já. „To je past jak debil. Ani nevíme, jestli jsou Jirka s Pepou pořád eště naživu.”
Sám jsem nevěřil tomu, co jsem řekl. Vždyť to byli členové Společenstva... Museli si poradit...
„Taky mi to příde jako past,” pokrčil rameny Kuba. „Pochybuju, že by tolik riskovali kuli tomu, co z tý zprávy chápu...”
„Odepíšem jim?” navrhl Michal.
„To bysme měli,” přikývl jsem. „Něco, co známe jen my, abysme si to ověřili...”
„Teď co víme jen my,” usmál se Michal.
„Hej, co to...,” zamračil se Jakub a prsty si promnul čelo, „jak nám řikal v tý laboratoři ten agent... Nebo něco z toho boje u základky...”
Zamyslel jsem se. „Připomněls mi tu laborku no... Co vstupní heslo? To byl ten, Volec, ne?”
„No jasně,” usmál se Michal. „A přidej tam třeba eště kdo ze Společenstva byl posedlej Hyperionem.”
„To je lehký, ne?” otočil se Jakub s lhostejným výrazem. „Martin...”
Michal se rozzářil. „Ne. Kromě něj ještě někdo,” uchechtl se. „A Pepa by měl vědět, kdo.”
„No ty, no,” strhl Jakub Michalovo nadšení do hlubin propasti, „ale to by, jestli to sou Hyperionovi elementalisti, věděli...”
„Tak něco vymysli sám,” zamračil se Michal.
„No, nevim co... Třeba jakej byl potřeba elementalista na ty výzkumy,” navrhl Kuba.
Podívali jsme se na něj s nechápavými pohledy. „Cože?” zeptal jsem se. „Jako Firaeros?”
Kuba křečovitě sevřel oči a vycenil zuby, jako by ho někdo bodal do těla, ale jakmile jsem zmínil Firaerose, svaly se mu uvolnily. „Jo... Toho, no.”
Michal těkal pohledem z jednoho aktéra konverzace na druhého a snažil se pochopit, oč tu běží. Zřejmě ho Kuba zarazil stejně jako já.
„No tak jo, napíšem jim teda ty tři otázky,” protrhl Michal ticho, „a jestli odpověděj správně aspoň na dvě, tak to sou naši. To věděli fakt snad jen voni.”
Jakub už začal psát zprávu, ale já ho zarazil. „Ještě se jich zeptej, kam jsme nejradši chodili na karty,” usmál jsem se. „To víme všichni.”
„Jo, no jasně,” pokračoval ve psaní Kuba. „Do herny na Lužiny, ne?”
Poprvé za naše cesty jsem si byl jistý, že Kuba prohrál jednu velkou bitvu.
Michal pokračoval v ladění rádia, když vtom se mu podařil bravurní kousek. Na jedné frekvenci byl stále slyšet hlas. Známý hlas.
„Tady Aleš a Marek ze Společenstva Elementálů. Jsme na Novým Smíchově na Andělu, je to hned u metra, nemůžete to minout. Máme jídlo, pití, jednotky armády elementalistů. Čelili jsme útoku na Prahu a odrazili ho. Elementalisté, přijďte nás podpořit v odboji. Tady Aleš a Marek...”
Dal jsem obličej do dlaní. „Ty vole,” řekl jsem si pro sebe, „to snad není možný.”
„Je to fakt Aleš,” přikývl Michal. „Masákův hlas bych poznal vždycky.”
Zanedlouho Jakubovi zapípal mobil. Opět jsme se mu k jeho velkému nadšení seřadili za krkem a sborově četli smsku s ním. Stálo v ní:
„Ctj za dotaznik... Volec, Martin, Hyperionovec Firaeros, Exil. Ne?”
Jakmile jsem si přečetl zprávu, tak mě to společně s hlášením z rádia tak nějak zahřálo u srdce. Všichni moji parťáci a členové Společenstva jsou naživu. A dokonce mají vymyšlené vlastní plány. To je... přinejmenším fér.
Škoda jen, že my nemáme absolutně nic.
„No, jsem to říkal, jsou to voni,” usmál se Michal a pokýval hlavou.
„To je super,” vydechl jsem konečně. „Takže ke komu se přidáme? Co myslíte?”
„Ty seš vůdce Společenstva,” prohlásil Michal tak pěkně poslouchatelná slova. Kuba se chystal něco říct, ale všeho nechal a zadíval se přemýšlivě do zdi. To mi dalo prostor pro návrh.
„No já vím, ale tak... Záleží mi na vašem názoru. Já bych spíš šel za Pepou a Jirkou, protože rozhlásej ještě dál tu zprávu, aby se lidi a elementalisti šli opevnit na Anděl. Takhle na rádiu od Aleše a Marka je to sice bezva, ale vemte si, jak dlouho sme to štelovali, abysme vůbec něco slyšeli...”
Kuba mlaskl. „Já bych spíš šel na ten Anděl, jestli tam sou elementalisti, tak budou chtít pomoct odrážet útoky. Ale jako jak chcete,” dodal a pokrčil rameny.
„Ajo, tak řekl bych, že půjdem k tomu rádiu. Jirka a Pepa tam sou asi fakt sami,” definitivně můj návrh podpořil Michal. Bylo tedy rozhodnuto.
„Tak fajn,” přikývl jsem. „Spakujeme se a dem.”
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
