|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (15. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.02.2009, 19:42
|
| Přežít a stvořit pouto (15. kapitola) |
| |
|
|
Khar!
Kaileen cestu nevydržela, upadla do bezvědomí, sotva dýchala. Byla o mě opřená, a tak jsem ji mohla lépe zachytit, aby nespadla. Khar mi v tom nevědomě pomohl, když si vzal zpět schopnosti, kterými ji obdařil. Její tělo opět nabíralo původní podoby a oblečení, které jsem tak pracně přešila, na ní sotva viselo. Když jsme konečně dorazily do Skari, Soy nás už vyhlížela. Kolem ní se motalo pár sester, ty mi pomohly Kaileen sundat a odnést do pokoje. Upozornila jsem je předem na rány, které se jí objevily na zádech. Položily jsme ji do postele na bok, aby zbytečně netrpěla.
„Soy, nemohla by ses na ni podívat? Ošetřila jsem ji, ale vůbec netuším, co to mohlo způsobit, ty se v tom přece jen lépe vyznáš,“ požádala jsem kněžku.
„Samozřejmě.“
Odkryla jsem rány a Soy si je prohlížela.
„Jak dlouho je má?“ zajímala se.
„Nevím přesně, asi den. Stále nechápu, kde k tomu přišla. Celou dobu jsme byly spolu, nikdo nás nenapadl, nespustila jsem ji z očí.“
„Ukaž mi, cos přinesla,“ zamračila se.
Vytáhla jsem nejen z torny byliny a kůru stromu yar. Měla jsem je schované všude možně, nestála jsem o žádná překvapení a ty vzácnější jsem se snažila před Kaileen neukazovat. Soy jen zírala, kde všude je možné něco skrývat, ale na povídání nebyl čas. Položila jsem všechno na stůl, jedno vedle druhého, aby se v tom lépe orientovala. Prohlédla si to a pokývala hlavou, přinesly jsme, co bylo třeba.
„Teď neztrácej čas a hledej Dairé,“ pobídla mě kněžka. „Přines jeho plod, ať mohu provést rituál.“
„Ale jak jej mám najít?“
„Víš kde máš hledat. Cestu musíš najít sama.“
Nechala jsem je samotné a šla do vedlejšího pokoje, abych měla klid. Jak nejlépe najít cestu do vlastního nitra? Zkoušela jsem meditovat, ale jen jsem tápala. Bloudila jsem různými kraji, jak mě to Isabeau učila. S ní bylo mnoho cest. Mohla jsem se toulat kdekoli jsem si jen přála, ona mě při tom vždy provázela. Nyní jsem však nikdy nedošla k cíli. Co se to děje? Možná je třeba větší síly. Procitla jsem a šla zpět ke Kaileen. Soy někam odešla a nechala ji odpočívat. Její stav byl stále stejný. Posadila jsem se k ní na zem a vzala ji za ruku. Zavřela jsem oči a snažila se v nastalé tmě zorientovat.
Postupně se začaly objevovat obrysy, ty pak nabývaly konkrétních tvarů i barev. Viděla jsem dvě cesty, z nichž jsem si musela vybrat. Jedna vedla do parku plného stromů, keřů, šumění vody a zpěvu ptáků. Na nejbližším stromě seděla veverka, něco držela v tlapkách a zírala na mě. V druhém prostoru byly jen skály, z nichž vytékala láva, mezi tím stovky malých kamenných ostrůvků, horko a příšerný smrad. Také mnoho různých postav. Některé nesly spíše zvířecí než lidské rysy, jednoduše pekelná havěť.
Nejvýraznějším tvorem byl muž. Vypadal, že právě vzešel z protékající lávy. Jeho tělo bylo jako spálené velkým žárem, avšak nezdálo se, že by trpěl bolestmi. Kůže částečně prosvítala a skrz ta místa se dal spatřit oheň, který se jeho tělem přeléval jako rozvodněná řeka a žil v něm. Všichni upínali pozornost na něj a vždy, když něco řekl, smáli se. Jeho slovům jsem zatím nerozuměla, přesto jsem se cítila napjatě, znepokojeně. A pak jsem si všimla postavy, která skákala z jednoho kamenného ostrůvku na druhý a snažila se najít cestu pryč od těch monster.
Kaileen.
Bestie už se začínaly nudit, proto ohnivý muž vymyslel novou zvrácenou hru. Vždy, když přeskočila na další kámen, mávnul lehce rukou a vedle Kaileen vytryskl gejzír lávy, takže musela uskočit jinam. Po chvíli zase něco řekl, široce roztáhl ruce a láva prskala všude, jen úzká ulička zůstala volná. Ta vedla Kaileen přímo do jeho náruče. Kdo může být ten mocný muž, jenž vládne takovýmto živlům a jemuž naslouchají všechny tyto kreatury?
Khar!
Sotva jsem dokončila myšlenku, prudce se ke mně otočil, takže Kaileen naštěstí minula jeho náruč. Vyčerpaně se sesunula k zemi. Čas se zastavil, nebylo slyšet téměř nic kromě mého a jejího dechu, všichni zde byli již dávno mrtví, ale kdyby ne, jistě by dýchali stejně splašeně, protože i oni očekávali reakci Pána. Zepředu byl mnohem odpornější a děsivější. Nenáviděl mě.
„Zmiz!“ okřikl mě.
Hlas byl téměř hmatatelný, bála jsem se, že mě smete jako vlna.
„Přestaň se třást a pomoz jí!“ zněl prostorem dávný a rozzlobený hlas Narat.
Došlo mi, že tady mi nikdo nepomůže. Ani ona, ani Soy nebo Iss, dokonce i Tird s Raamem zde byli bezmocní.
„Odejdu hned, když ona půjde se mnou,“ posbírala jsem odvahu.
„Kdo jsi, abys kladla podmínky?! Víš s kým mluvíš?“
„S tím, kdo nemá moc nad živými. A ona ještě žije,“ oponovala jsem mu sice, ale takovou bezmoc jsem nikdy nezažila.
Démoni si přestali všímat Kaileen a stahovali se ke mně. Blížili se stejně pomalu jako Khar. Zároveň se mi zdálo, že se přibližuje i ona. Strach mě úplně ovládl, nebyla jsem schopna se hýbat. Slova byla to jediné, co mi zbylo, ale proti nim to nebylo nic platné. Doteď jsem si myslela, že jsem jen pozorovatel, kterého mohou pouze vidět, ale právě mi došlo, že jsem se dostala do mysli Kaileen a stejně jako jí způsobili ta fyzická zranění, právě tak jsem mohla přijít k úrazu i já. Klidně by mohlo být i hůř, doteď jsem neměla o Kharových schopnostech ani ponětí. Věděla jsem, co rozdává, ale netušila jsem, čím vším sám vládne. Nyní jsem si musela přiznat, že v tomto světě má nejen duše hmatatelnou podobu, ale i utrpění, bolest a strach dostávají nový, až neskutečný rozměr.
Napadlo mě, zda to někdy viděl Raam. Také jsem přemýšlela, zda nemám riskovat a nechat tady Kaileen samotnou, zatímco budu hledat Dairé. Už to přece musela zažít a zatím se vždy zachránila i beze mne.
Ne, nenechám ji tady.
Půjde se mnou, proto jsem ji přece přivedla zpět do kláštera, aby byla v bezpečí. Zatím si vždy poradila sama, protože musela – chyběla volba. Avšak ve chvíli, kdy jsem Khara vyrušila, jsem se já sama stala druhou cestou a Kaileen zrovna nebyla schopna volit, musela jsem rozhodnout za obě. Hned mi došlo, co se děje a také mě napadlo, jak se k tomu postavit.
„Ráda věci komplikuješ?“ přehlédla jsem Khara a mluvila ke Kaileen.
Zvedla hlavu a vyděšeně se na mě podívala. Možná mi chtěla takto na dálku říct, abych je nedráždila. Já jsem žádnou dohodu neuzavřela, nade mnou nikdo z nich moc nemá, pomyslela jsem si.
„Kdybys mi o tom něco řekla, nemusely jsme tu ztrácet čas,“ pokračovala jsem neohroženě.
„Lee, víš ty vůbec, kde jsi? Neprovokuj je.“
„Vím, jsme v pr… V problémech.“
„Mohla bys tu pusu zavřít aspoň teď?“
„Vždycky, když nevíš co říct, nařídíš mi být zticha. Už toho mám dost! Měsíce jsem byla na cestách, abych pro tebe sehnala byliny, skoro pořád jsem byla hladová, protože téměř všechno jídlo jsi snědla sama, znova ses mě pokusila zabít a co jsem za to dostala? Kus cesty jsem musela mít ty byliny u sebe, abys je z hladu také nesnědla, kůra yar mě dva týdny škrábala ani nechtěj vědět kde, do kláštera jsem tě dovezla v bezvědomí, do postele jsem tě donesla spolu s dalšími dvěma sestrami a nakonec ti ani nemůžu říct, co jsi zaspala?“
Démoni se zastavilli a byli stejně na rozpacích jako Kaileen. Původně jsem ji jen chtěla rozptýlit, aby začala myslet na něco jiného než na Khara, protože právě to mu dodávalo sílu a moc. Ale její další pokus zavřít mi pusu a řešit situaci po svém už mě dorazil. Konečně, výsledek byl stejný, takže to bylo jedno a mně se ulevilo. Až ji odtud dostanu, nebude se na mě zlobit. Pak jí možná vysvětlím, co se mi celý čas snažila Soy naznačit.
„Já jsem v bezvědomí?“ nevěřila.
„Když jsem tě viděla naposled, tak jsi byla a spokojeně sis ležela na klášterní posteli. Nic z tohoto není skutečné, je to jen tvůj strach, jediné kouzlo rádoby mocného Khara. Myslíš, že by si dovolil zničit klášter i se všemi obyvatelkami, chrámem Narat a kněžkou Soy, která nese přímou ochranu Raama?“
Mrkla jsem při tom na Khara, který do té doby ještě pořád stál na místě, ale už se pomalu zase dával do pohybu i s celou svou bandou. Nezdál se mi tak velký jako původně, což mi dodávalo odvahy.
„To myslíš vážně?“ vzchopila se Kaileen.
„Naprosto.“
„A co to horko?“ pochybovala dál.
„Hřejí tě kožešiny,“ napadla mě celkem přijatelná odpověď.
„A ten zápach?“
„O tom snad nebudeme mluvit.“
Na chvíli jsem se odmlčela a sledovala, jak se Kaileen pomalu posouvá ke mně. Zavětřila příležitost a snažila se ji nepozorovaně využít. Země kolem ní však začala praskat a z trhlin se řinula láva. Zase se bála a couvala, musela jsem ji povzbudit.
„Kaileen, kdo s tebou jedl syrové maso? Oni nebo já? Kdo ti přešil oblečení? Oni ti vzali koně, já přinesla meč. Pojď za mnou, nemáme čas se tu zdržovat,“ pobídla jsem ji.
„Já rozhodnu kdo, kam a zda vůbec půjde! Je to moje říše!“ ozval se Khar.
„Možná, ale smrtelníci podléhají tvému bratru a tobě nepřísluší o nich rozhodovat.“
„Uzavřela dohodu…!“
„Která zněla: zabij Lee a pomohu ti zabít Coritu. Nezabila mě a Corita také ještě žije.“
„Přesto je platná.“
„To posoudí Raam sám.“
„Tohoto soudu se ještě nikdo nezúčastnil!“ zahřímal. „A víš proč? Protože jsem nikoho nenechal tak dlouho žít.“
„Pak my budeme první. Smiř se s tím.“
„Nikdy! Já jsem Khar, já dohody neruším, já neodpouštím! Chopte se jí!“ pokynul svým démonům a ukázal přitom na mě.
Obstoupilo mne několik příšer. Ani jsem se nebránila, protože mi bylo odporné na ně vůbec sahat, měla jsem pocit, že by se mi rozpadli pod rukama. Nakonec se mě jejich pařáty stejně dotkly a přivedli ke Kharovi. Kaileen už byla skoro u mě, ale moje zajetí mohla jen bezmocně sledovat.
„Pusť ji, přece jí nemůžeš nic způsobit,“ ozvala se nejistě.
„Nerozkazuj mi! Já jsem tady pán a můžu všechno. Ženské plemeno, myslíte si, že vaše rádoby ušlechtilé city něco zmůžou? Proti mně?“
Rozesmál se a po chvíli pokračoval.
„Bolest, strach a nenávist vás vždy ovládali. Obě. Jen si vzpomeňte. Nikdy jste se neměly rády, jen se navzájem potřebujete. Vypočítavost není šlechetná. Vy proti mně nemáte nejmenší šanci. Zničím vás obě najednou.“
Vedle nás se objevily nějaké trámy, k nimž jsem najednou byla přivázaná. Kaileen se zase ocitla na jednom z malých ostrůvků.
„Jsem zvědav, zda alespoň pochopíte smysl mé geniální hry. Vymyslel jsem ji sám, ale nemám mnoho příležitostí k jejímu využití. Vy se mi pro to znamenitě hodíte.“
Lusknul prsty, až odskočily jiskry, a objevil se velký železný trůn, na nějž se posadil, aby mohl scénu nerušeně sledovat.
„Začneme,“ rozhodil rukama.
Jeden z démonů se přesunul za mě. Tušila jsem, že to nebude nic příjemného, ale ještě pořád jsme se mohly obě zachránit.
„Kaileen, poslouchej mě. Já nevím, co ti Khar udělal, ale teď mi musíš pomoct.“
Chtěla jsem jí toho říct mnohem víc, ale přerušila mne rána. Něco mi dopadlo na záda a působilo mi to řezavou bolest. Přicházely další a já jsem pomalu začínala ztrácet sílu.
„Za každou ránu, kterou jí způsobíš, zabiji jednoho tvého démona,“ vyhrožovala Kaileen a rozběhla se ke mně.
Khar se jen zašklebil, pár démonů sem nebo tam, to mu bylo úplně jedno. Ale ona už působila jistěji, protože kameny se zvětšily a mohla se po nich lépe pohybovat. Láva však stříkala stále výš a občas ji popálila. Děsilo ji to. Kameny se pod ní začaly pohupovat jako listy na vodě.
„Nemysli na pomstu. Nevšímej si té lávy, nechej to být!“
Moc to nepomohlo, tak jsem zkusila rozptýlit její pozornost. Potřebovala jsem, aby začala přemýšlet nad něčím jiným.
„Vzpomínáš, jak jsme putovaly po západní zemi? Taky to vypadalo zle a kolik bitev jsme pak vyhrály? Naučily jsme ženy lépe lovit a bojovat, spolu jsme zkoušely stavět domy. Kde jsi pak celou dobu byla? Vsadím se, že jsi sledovala Coritu. Všechny ostatní povinnosti jsi hodila na mne a odjela sis. Já jsem musela přijmout tvou zodpovědnost, právě tvoje jméno mi dalo příležitost stát se lordem. Ptali se, kde je Kaileen a žádali - veď nás ty, Kaileen. Tys to měla být, tebe chtěli, já jsem s hanbou a nenávistí musela přiznat, že jsem pouhým tvým zbytkem, se kterým se oni musí smířit.
Stvořily jsme legendu země Erija, Kaileen. Každému dítěti, které se tam narodí, o nás budou vyprávět, jako tys mi povídala o bozích. Odjela jsi velmi brzo. Ani jsi nechtěla vědět, komu vlastně pomáháš. Všechno jsem je musela naučit sama. Byla bych ráda, kdybys zůstala ještě nějaký měsíc naživu. Vezmu tě zpět mezi náš lid, abys to viděla.“
Kharův trůn rudě žhnul a on viděl, že ztrácí sílu. Rozhodl se jednat. Zvedl se, přišel ke mně, plameny v jeho očích výhrůžně hořely. Cítila jsem žár, který z něj sálal a zvuk, který vydával, mi připadal jako rupání kostí. Pak se prudce otočil na Kaileen.
„Běž, Kaileen! Neohlížej se a utíkej ze všech sil!“ křičela jsem na ni.
Měla jsem o ni strach. Za zády se na ni řítila obrovská vlna té horoucí smrti. Nedalo se odhadnout, kolik má času, ale věřila jsem, že to dokáže. Kdyby se podívala za sebe, ztratila by těch pár vzácných okamžiků, to jsem nemohla dopustit.
„Dívej se na mě! Aspoň jednou mě poslechni. Kdyby ti mohl ublížit, už by to udělal. Neboj se, neohlížej se. Tam tě nic dobrého nečeká. Tak poběž!“
Uvěřila mi. Kameny před ní se spojovaly do jednoho velkého chodníku, po němž mohla běžet. Zatím se neohlédla, ale jistě to udělá. Snad až poté, co doběhne do bezpečí. Monstra se jí nejdříve postavila do cesty, ale nakonec se všichni rozprchli, protože se báli zániku, který se k nim spolu s ní blížil.
Doběhla až ke mně. Zde znejistěla. Cestu jí zastoupil sám Khar. Já už jsem jí více pomoci nemohla, s obtížemi jsem se držela při vědomí. Naposledy si pamatuji, jak se lavina ztratila. Khar asi nechtěl přijít o tak velkou část svých služebníků, a tak to peklo na poslední chvíli zastavil. Kaileen jej jednoduše odstrčila, ani se nepopálila a nevšímavě kolem něj prošla. Pouta zmizela. Nebyla jsem schopná udržet se na nohou a padala jsem. Zachytila mě a odnesla někam pryč.
„No konečně,“ uslyšela jsem známý hlas.
Když jsem zamžourala proti světlu, viděla jsem, jak u stolu sedí Soy i Kaileen a čekají, až se proberu.
„Ty žiješ?“ byla jsem ráda.
„Aby ne, vždyť ty taky. Ještě že neumím počítat. Ani nechci vědět, kolikrát jsem tě už musela zachránit,“ dobírala si mě zase Kaileen.
„Už nám chybí jen oiro, musíš jej rychle najít. Soustřeď se, to ostatní si povíte později,“ přerušila nás Soy.
Zavřela jsem oči. Přesně jsem věděla jak, kde a co hledat. Cestu k Dairé už jsem jednou viděla, ale prve jsem se rozhodla změnit směr a poznat Khara. Teď jsem nemusela volit, rozcestí zmizelo, mohla jsem jít rovnou naproti veverce, která stále číhala na stromě a loupala lískový ořech. Vykročila jsem k ní, zarazila se, pustila pochoutku a utekla. Šla jsem pomalu, zvedla jsem nakousnutý oříšek, abych zaměstnala nervózní prsty, a pokračovala v cestě. Čekala jsem zádrhel, úkol, který budu muset zase splnit, abych něco dostala, ale nestalo se.
Stačilo si přát a strom přede mnou vyrostl. Mohutný kmen se světlou kůrou, košatá koruna s tmavozelenými listy, které sem tam propouštěly paprsky světla. Takové kouzlo mohl stvořit jen mocný mág. Objevila se na něm opět ona veverka a na větvích začaly rašit pupence. Dál se však nedělo nic. Neměla jsem z toho dobrý pocit, trvalo to dlouho, snad už by se měly rozevřít a začít kvést. Zvířátko chvíli poskakovalo, pak se zastavilo a pozorovalo mě. Než mě napadlo, co mám udělat, stačilo si ještě očistit kožíšek. Přišla jsem až pod něj a podala prckovi jeho ořech. Rychle po něm chňapl, poodběhl a hned ho ohlodával.
Strom sám od sebe začal kvést. Květy přerůstaly v plody, ty se však pořád měnily. Přemýšlela jsem, jaké ovoce z toho asi vzejde. Zatraceně, proč mi to nechce dát plod? Další ořech už nemám. Veverka přestala hlodat, podívala se na mě, poškrábala se na hlavě a pokračovala v jídle. Samozřejmě, neměly stálou podobu, protože já sama jsem o ní neměla jasno. Nakonec jsem si řekla, že je to vlastně jedno. Švestka je malá, hruška nepraktická, kokos by neotevřely, aniž by rozlily mléko, teikoo se samo o sobě otvíralo špatně, takže jsem došla k závěru, že nejlepší bude jablko. To se osvědčilo v mnoha příbězích, tak co by ne. Opět jsem procitla. V rukou jsem opravdu držela ovoce.
„Jablko?! To jsme přece mohly utrhnout cestou!“ rozčilovala se Kaileen a prohrábla si světlé vlasy, což u ní znamenalo, že má sto chutí říct něco peprného.
Jen jsme si se Soy vyměnily pohledy. My jsme narozdíl od Kaileen pochopily pravou podstatu kouzla. Předala jsem jí ten plod.
„Nyní musím být sama. Bude to chvíli trvat, takže si odpočiňte, najezte se nebo se projděte. Večer se opět zde sejdeme a já vám sdělím výsledek,“ oznámila nám Soy a odešla.
„Myslíš, že pak už budeme mít od Khara pokoj?“ napadlo mě.
„Nezdá se mi to tak jednoduché. Bude to mít určitě nějaký háček,“ odpověděla mi Kaileen.
„Jaký háček? Bylo toho snad málo?“
„To ne, ale zatím jsme se jen bránily Kharovi. Raam ode mě bude také něco chtít, pokud mi vůbec bude ochoten pomoci.“
Asi měla pravdu. Ale ať chce Raam cokoli, dostane to. Jsme na to dvě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
