» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141203

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Ztracená magie II. (39) - To srdce je mé! ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie II.

Gandalf	publikováno: 25.02.2009, 15:13

Po dvouměsíční novoroční pauze se vracím a nekonečný příběh se mnou :o) Nechejte si chutnat.


	Kapitola devětatřicátá - To srdce je mé! Ten odporný a mrazivý tón hlasu mi byl povědomý. Vibroval v uších a zakousával se hluboko do hlavy. Tušil jsem, že tohle setkání bude osudové. "Nová tvář?" ozvalo se mi znova za zády. "Šerlen!" vypadlo mi jen z úst, načež zůstala dokořán a já jen zíral na formující se postavu. A pak mi to došlo. Poznal mě! Musel vycítit mou duši v Juliově těle. "Samuel Sematam uvězněn v těle Julia Čárymara," usmíval se Šerlen. "Zdá se, že mě někdo předběhl. Někdo, kdo asi neměl příliš v lásce tvého otce. Ale nechápu, co ho vedlo k tomu, aby tě přivedl zpátky k životu... tedy, pokud se tomu tak dá říkat," zazubil se znova a já si všiml znepokojujícího detailu - v pravé ruce křečovitě svíral nějaký kámen. "Třeba proto, že má s tebou nevyřízené účty," ustoupil jsem krok stranou. "Nesnaž se mi nahnat strach, chlapče." "Já se o nic nesnažím. Ale asi máš silného soupeře, stíne," hrál jsem o čas a hlavně o nervy (a přitom se uvnitř klepal strachem). "Mlč už!" zavrčel stín, načež se ještě více ochladilo a kolem mě se setmělo jak o půlnoci. Neznámá síla mi podtrhla nohy a já padl na znak. Hlava se mi zatočila a na moment jsem omdlel (už zase). .oO Nesmí se spojit... nesmí! Oo. proběhl mi hlavou cizí hlas. Následovalo probuzení do děsivé reality. "Kdyby ses mi nepřipletl do cesty, nechal bych tě být. Moje priority se zcela změnily díky tomuhle," přitiskl mi kámen na čelo a s pobavením sledoval, jak se snažím uhnout. "Nechci se s tebou už potkat, chápeš?" "S radostí... to nebude... problém," soukal jsem ze sebe, jak mi levou rukou svíral hrdlo. "Hlupáku!" okřikl mě stín. "Nenechám tě jít! Tohle bude tvůj hrob," stiskl mi krk ještě víc. Ten prapodivný kámen se náhle rozzářil. Ačkoliv se zdálo, že Šerlen moc dobře ví, co je ten kámen zač, jeho náhlé chování jej překvapilo. Zaváhal. "Zůstaň ležet!" zařval na mě. "To... pálí!" křičel jsem a na čele cítil tepající bolest (cožpak není mé tělo mrtvé?). Kámen se zřejmě rozhodl ukázat, že má vlastní vůli, jež se nehodlá podřizovat Šerlenovým rozkazům. V husté tmě se rozzářil natolik, že nás oba na okamžik oslepil. Cítil jsem, jak stín slábne. Začal zmatkovat. "Co to je?!" ohnal se po kameni. Ten už se však vznášel ve vzduchu. "Nech mě jít," zvedal jsem se na nohy a rukou si kryl oči před ostrou září. "A kam bys asi tak šel? Hm? Tvá rodina je už dávno mrtvá a tví přátelé... ale vždyť ty žádné nemáš!" "To není pravda!" zakřičel jsem naplno a ucítil, jak se mi rozbušilo srdce. "Nelži si do tváře!" opřel se do mě Šerlen. "Tvá matka je dávno mrtvá. Nebo ti to snad Mojmír neřekl?" Stín, zrazen záhadným kamenem, si vybíjel nyní zlost na mně. Snažil jsem se jeho jedovatá slova nevnímat, ale pronikala mi až do morku kostí. "Mlč už! Nic o nás nevíš," vyštěkl jsem na něj a měl sto chutí mu něco udělat. "Vím toho víc než ty, chudáku! Kdybys jen viděl, jak před smrtí prosila... vždyť ona prosí i po ní, cha!" Tohle už bylo moc. Chtěl jsem se na něj vrhnout, mrštit po něm větev, zařvat. Jenže má ústa v okamžiku oněměla. Ten kámen pohasl. Mírně se pohnul mým směrem, ale pak se zastavil na místě. Jen tak se tam vznášel a jakoby naslouchal tepání mého srdce. Viděl jsem Šerlena a jeho prapodivná gesta. Slyšel jsem ho cosi říkat, až mi konečně došlo, že se snaží seslat nějaké kouzlo. Jako omámený, zahalený mlžným oparem, natahoval jsem ruku vstříc levitujícímu kameni. "Na to zapomeň!" roztáhl stín ruce. "Je můj," zašklebil se a plnou silou srazil ruce zase k sobě. Ohromná tlaková vlna mě odhodila na nedaleký mohutný kmen stromu, jen to ve mně zapraskalo. Až teď jsem si uvědomil, že někde poblíž je přeci Artur. Nechával jsem ho... "Hele bacha! Mám jen jedny zuby!" zavrčela lebka, kterou tlaková vlna srazila z pařezu na zem. "Arture! Pomoz mi!" křikl jsem na něj, ale Šerlen byl rychlejší. Jedním jediným gestem zkřížených prstů mě umlčel. "Co? Co ty seš zač?!" vrčel Artur na stína. "Tvá nejhorší noční můra, lebko!" nahnul se až nad Artura. "No fuj!" začal se smát. "Bys nevěřil, jak mám ošklivý noční můry." "To by stačilo," chňapl stín po lebce. "Pozdravuj kamarády ze záhrobí," napřáhl se a mrštil Arturem kamsi do křoví. Stín znova upřel pozornost na vznášející se kámen. Pokusil se jej uchopit, ale marně. Každý dotyk mu působil zřejmě nesnesitelnou bolest, tedy alespoň podle jeho mihotavé tváře. Pak se stalo něco, s čím jsme nepočítali ani jeden. Kámen klesl trochu níž, zhruba na úroveň mého srdce a na okamžik jsem ucítil, jak mi v hrudi tepe srdce z hvězd. Následoval prudký náraz kamene do mé hrudi. "Cos to s ním udělal?!" křičel Šerlen a lomcoval se mnou (zapomněl snad, že nemohu mluvit?). "Dej mi to srdce, jinak ti ho vyrvu z těla!" pokračoval v běsnění a konečně mi dovolil promluvit. Jenže já toho nebyl schopen. Uvnitř mého těla se odehrávalo hotové peklo. Nechápal jsem, jak a proč, ale ten kámen bylo zřejmě druhé srdce hvězdných poslů. Nyní snažící se spojit s tím prvním. Nebýt jednou mrtvý, snad bych to ani nepřežil. Takhle jsem neskutečně trpěl, ale žil dál. "Obávám se..." snažil jsem se popadnout dech, "že už ho nedostaneš." "To se uvidí," zasyčel na mě. "Jak myslíš." "To srdce je moje!" zařval Šerlen z plných plic a pravá ruka se mu naráz proměnila v ostrý břit. Rozhodl jsem se, že už se nebudu nijak bránit. Jenže to jsem netušil, jaká síla nyní dřímala v mé hrudi. "Už dost!" vyšlo mi z úst (jenže já chtěl říct něco úplně jiného). "Co?" "Zmiz, stíne," říkal jsem s naprostým klidem. "Ještě jednou mi zkřížíš cestu a vymáčknu z tebe duši tak, jako šťávu z citrónu," udělal jsem krok vpřed a Šerlen couvnul. "To srdce..." "Je mé!" zahřímal jsem a vztáhl ruce k obloze. Nebesa zareagovala téměř okamžitě - blesk zasáhl stína s naprostou přesností. Ten jen zaskučel. Tma kolem povolila, jeho moc zeslábla. Podruhé jsem natáhl ruce vzůru a těžké bouřkové mraky se rozestoupily. Na zem proniklo korunami stromů hřejivé ranní slunce. "Za tohle zaplatíš..." syčel tiše Šerlen. "Řekl jsem: ZMIZ!" Tentokrát se zvedl prudký vítr. Prolétl kolem mě a odnesl si Šerlena daleko odsud. Cítil jsem ohromnou moc. Vážné chvíle však s mým společníkem netrvaly nikdy dlouho. "Ty kráááávo flekatá!" ozvalo se odkudsi ze křoví. "Arture?" "Jsem v pohodě. Hodil mě do mechu... blbec," smál se někde na zemi a já se díky tomu zase vrátil zpět do reality. "Kde jsi?" "Tady, u toho... ehm, vypadá to jako hádě, ale nevoní to tak." "Tak tomu říkám dvojitý štěstí," vrátil jsem mu úsměv a opatrně jej zvednul. Okamžitě se však dostavil pocit vyčerpání. Musel jsem si sednout a zhluboka dýchat. Najednou jsem se cítil, jako bych běžel na nejvyšší horu světa. "Jsi v pohodě?" hodil po mně Artur očním důlkem. "Jsem... ale dost unavenej." "Teda musím uznat, že takhle silný kouzla nezvládám ani já. Jak se ti to povedlo?" "To bude tím srdcem..." "Co? Vždyť to umí jen přemisťování, tohle byla pěkná ukázka živelný magie, kamaráde." "Já... já myslel to druhý... srdce." "Tys našel další?!" Artur měl v hlase krom údivu i obavy. "Ne, ono si našlo mě. Šerlen s ním přišel, ale pak mi samo vrazilo do hrudi. Nemohl jsem s tím nic dělat. Já... já se bojím, Arture," zašeptal jsem, jakoby nás měl někdo poslouchat. "To se mi nelíbí. Asi by to chtělo najít někoho, kdo nám poví víc. Zdá se, že ta srdce mají vlastní vůli." Jak šel čas, a slunce stoupalo pomalu výš a výš, cítil jsem příliv nové energie. Bolest na hrudi ustoupila a já si užíval naprostého klidu. "Tak, mladej," řekl Artur, který se již očividně nudil, "pokud to zvládneš, tak půjdem. Tak půl dne cesty odsud by měla být jedna útulná hospůdka U Prasklýho zvonu, kde můžeme při troše štěstí najít odpovědi na naše otázky." "Zvládnu, to se neboj," ujistil jsem ho a dlouze se protáhl. "Fajn. Jen se pokus do tý doby držet ty srdce trochu na uzdě, hm?" "Budu se snažit. Ale hlavně ty udrž na uzdě svoje emoce, hm?" pousmál jsem se a zamhouřil oči, jak mi posvítilo slunce do obličeje. S nadějí, že bychom mohli najít někoho, kdo by mi konečně všechno ujasnil, vykročil jsem spolu s Arturem cestou, jež vedla ven z lesa na velkou louku. "Ty, Samueli, udělej pro mě něco," zabručela lebka z vnitřní kapsy mého potrhaného pláště. "Ano?" "Až tam dorazíme, sežeň si pod ten plášť něco na sebe."


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Fuxik(5)	16.03.2009, 13:24:26

Ha, a konečně dostal na frak i Šerlen, já toho chlapa (to je jedno, co to je) nikdy moc nemusel :)

Šíma	25.02.2009, 16:30:08

Ha, říkal jsem si, co se stalo s Gandalfovým příběhem? A já o vlku a vlk byl zase tady a něco tu nechal... ;-))) Líbilo, pobavilo, hezky se to četlo, prostě Jednička! Víc nemám, co bych dodal!