» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141203

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: X aneb Příběh z Dráhy - Hraničář ::

Uskar-Arah	publikováno: 02.03.2009, 11:09

II. část


	HRANIČÁŘ Hraničář pomalu projížděl krajinou a rozhlížel se kolem sebe. Viděl, protože mohl, a protože to uměl, i když by mu stačilo sledovat les obyčejnýma očima, očima člověka, který se prostě jen dívá. Hraničář však něco hledal, a když něco hledal, hledal to pořádně. Byla temná noc, temnější než den, ale ne zas tak temná jako jeho mysl. Tu měl plnou vzpomínek, samého kdybych a jak bych a všelijakých jiných myšlenek na svůj černý život. Uměl si mysl vyčistit, ale to by musel chtít. Teď mu to dělalo dobře, protože čím temnější myšlenky měl, tím méně se ovládal. A čím méně se ovládal, o to více se jeho tělo chovalo podle naučených pokynů, které mu celé dětství vtloukali do hlavy tak, aby ve chvílích, jako byla tato, jednal zcela automaticky. Takže teď jel temným lesem, rozhlížel se a viděl všechno, aniž by o tom nějak moc uvažoval: duby, buky, břízy, borovice i smrky, některé silné a vysoké, jiné zakrslé, churavé, s odřenou kůrou, další odrbané od divokých prasat a medvědů. Jel si klidně lesní pěšinou a jeho kůň, kterému říkal Vítr (v elfštině to však znělo pěkněji, Aerean), byl té noci silný a svěží, a byl takový vždycky, když se blížila Noc svatých. Ještě za časů elfských knížat jezdil na prapředkovi hraničářova koně vládce elfů, kterému se říkalo Nínlil, a za Noci svatých, kterou elfové zvou Nuin ean Luaq´oi, vodíval svého koně na pahorek nad městem Maldurín a ukazoval mu hvězdy. Od těch dob se potomci Nínlilova hřebce vždycky na Noc svatých těšili, ne z nějakého určitého důvodu, jen podvědomě, a sbírali síly, aby byli připravení na vyjížďku po hvězdách. Hraničář však svému koni nikdy neřekl Aerean a nikdy s ním neslavil Noc svatých, protože to byl elfský svátek, a on elfy nesnášel. Ne z nějakého určitého důvodu, jen podvědomě. Zabili mu rodiče. Hraničář pomalu projížděl krajinou a rozhlížel se kolem sebe. Už ho skoro přemohla únava, klimbal a víčka měl těžká, když konečně spatřil to, po čem pátral. „Thalak´nai,“ řekl tiše koni (elfsky, i když se mu ta řeč příčila; Vítr ale jinak nerozuměl) a znovu pohlédl na prašný palouk obkroužený břízami, kde leželo něco podobné obušku, jen vysokému dobrých dvanáct stop, se sukovitýma rukama a drápy jako medvěd. Oči to nemělo, jen jedinou velikou skvrnu uprostřed hlavy, která teď byla stažená a chvěla se, jak tvor dýchal. Vítr zastavil. Garet seskočil na zem, sundal si rukavice a zastrčil si je zezadu za opasek. Potom odepnul od sedla laso a začal ho metodickými, rychlými pohyby odvíjet. Když měl v ruce volných nějakých pět sáhů, uvázal na konci velikou smyčku a tu zvedl ve svištivém víru nad hlavu. Nejdřív se točila pomalu, potom rychleji, a nakonec začala hvízdat a pištět a ve tmě říjnové noci splývala v jediný rozmazaný obrazec pokrouceného kruhu. „Tha!“ vyštěkl na tvora, který se neměl ke vstávání. „Tha luaquan šireanen! Luien!“ Obrovský, strupatý obušek se pohnul a zvedl oblou hlavu. Černá skvrna se zavlnila, a když zahlédla hraničáře, stáhla se do úzké štěrbiny. Tvor zasyčel a vyskočil na krátké krabí nohy. Byl dvakrát tak vyšší než hraničář, pařáty jako dvě lopaty, a výstražně na něj pištěl. Hraničář však necouvl. Právě naopak; vykročil vpřed, do kruhu bříz, a tvor nadskočil, jako by ho nakopl. „Oi-ismé?“ zašeptal hraničář výsměšně. „Líbí se ti to, ty zmetku? Rád přepadáváš mladé panny na cestě a taháš je do svého doupěte? Řekni, kde je máš?“ Obušek zaprskal a několikrát zachřestil článkovými končetinami. Pracky pozvedl podél těla, jako by se chystal zaútočit. Černou skvrnou stále pozoroval hraničáře se svištícím lasem. „Oi-thalak, P´harasade!“ zavrčel obušek konečně a jeho hlas zněl jako skřípot namáhaného kovu. „Miaun eleas, tha´nai!“ Hraničář se však jenom zasmál a pokračoval dál do kruhu. „Tohle není tvůj les a já nejsem člověk,“ řekl ledově. „Jsem hraničář, aeraner. Rozumíš?“ Obušek znovu zasyčel a zahýbal dlouhými pařáty. „Oi-thalak,“ zopakoval skřípavě. Tišeji, ale o nic méně výhružněji, potom řekl: „Elvé!“ a vrhl se vpřed. Laso zasvištělo povětřím, hraničář sebou trhl a svalil se na zem. Chvíli bylo ticho. Všechno zahaleno clonou zvířeného prachu. Kolouch s hlavou zdviženou od tůně. Z tlamy mu kape voda. Sleduje souboj. Potom se mračno rozestoupilo a na zemi ležel v prachu obalený obušek, tlusté paže připoutané k tělu, krabí nohy bezvládně cukající ve vzduchu. Černá skvrna uprostřed hlavy bezmocně rozšklebená. Hraničář stál opodál a oprašoval si záda. V jedné ruce přidržoval konec lasa, druhou si vyklepával košili a přitom ještě plival prach na všechny strany. „Zasraná práce,“ procedil mezi zuby. „Všechna špína vždycky zůstane na mě.“ Ráno vstal časně spolu s vycházejícím sluncem, uvařil si čaj na malém ohníčku a snědl něco málo z docházejících zásob sušeného masa. Když skončil, zalil zbylou vodou oheň a zaházel ho trochou hlíny. Potom rozvázal koni nohy, osedlal ho, zkontroloval cukající se pytel se zásilkou, vyhoupl se do sedla, a když začalo slunko příjemně hřát, vydal se znovu na cestu. Na cestu k uvězněným komtesám se obušku ptát nemusel. Čím blíž se k jeho doupěti přibližoval, tím víc tvor syčel a prskal, jako by cítil, že bude zanedlouho odhalen. Vezl se v pytli přivázaném za koněm a jeho úzké nožky nadouvaly pytlovinu, až to vypadalo, že hraničář ulovil dikobraza. Jenže tohle nebyl dikobraz. Tohle stvoření dokázalo uvažovat. Možná vypadalo tupě (stejně jako vypadá tupě obušek), ale ve svém nitru patřilo mezi nejrozumněji uvažující tvory vůbec, ačkoli jeho inteligenci většinou zastínila neodolatelná touha po lidských pannách. Hraničáři to vždycky přišlo trochu směšné, protože v pohádkách, které znával, požadoval neposkvrněné panny vždy strašlivý drak, ohrožující vesnici nebo lépe celé království. To potom musel přijet rytíř v nablýskané zbroji, draka zabít a zachránit princezničku z jeho sluje. Většinou se to neobešlo bez značné odměny v podobě polovice království a možnosti připravit královskou dcerušku o úzkostlivě střežené panenství. Není vyloučeno, že čtveřice nalehko oděných komtes v cestovních kabátcích by poslední typ odměny hraničáři s radostí dopřála, o jakékoli jiné vděčnosti však nemohla být řeč. Když hraničář s pomocí Větru odvalil balvan suplující dveře do doupěte, kromě zatuchlého smradu se na něj vyvalily čtyři nafintěné paničky, brebentící neustále něco o „neschopnosti úřadů zajistit brzké vysvobození“, „strašlivých podmínkách, panujících v příbytku té stvůry, za které ponese on, protože se tak loudal s nápravou, veškerou zodpovědnost“ a mimo jiné i o tom, zda „není možno, aby se pan hraničář uráčil slézt ze svého koně a laskavě na něj vysadil milostivé komtesy, protože ony přeci nebudou šlapat jako nějaké selky (ve skutečnosti ale použily slovo „děvky“) vedle něj, zatímco si on pěkně pojede“. Hraničář měl vztek – jako obvykle -, ale nic nenamítal, protože už to chtěl mít za sebou a co nejdříve si od majetných tatíčků vyzvednout tučnou odměnu za nalezené dcerky. Když tak učinil a rozloučil se s nevrlými pohledy služebnictva velkostatkářů, vyjel stále s cenným pytlem hemžícím se nožkami dále na východ, k Herkimeru, kde měl předat zásilku. Adresáta – jistého Ludowina z Aabrstadtu – nalezl rychle, protože jeho dům jako jediný ve vesnici vykazoval jistou dávku elegance, která se dala od rethonského šlechtice očekávat. A venkovský šlechtic – taky šlechtic. Dům byl třípatrový, z jasně červených pálených cihel, měl dva vysoké komíny a okna v arsaském osmihranném stylu. Pan Ludowin si zřejmě vůbec potrpěl na orient, protože jeho zahradu zdobilo mnoho soch viditelně ceyrindhaalského původu a taktéž půltucet luceren, připomínajících dračí hlavy z Iliriany. Branka byla ebenová, lakovaná do temně rudé, okovaná plátky jakéhosi kovu neznámého původu. Každopádně se na poledním slunci pěkně třpytil. Hraničář sklouzl ze sedla, několikrát zacinkal zvonkem u branky a vešel na zahradu. Co pan Ludowin s myslícím obuškem zamýšlí, zjistil hraničář, až když ho jmenovaný provedl domem do druhé zahrady, skryté umně mezi dvorem a hradbou lesa. Spíše než zahrada to však bylo jakési terárium, výběh, oplocený palouk s uměle navršenými kopci a několika boudami připomínajícími krmelce, kde se volně proháněly dobré dva tucty všemožných netvorů a příšer, samozřejmě s upilovanými drápy, rohy a pařáty, případně přistřiženými křídly nebo s náhubky skrývajícími ostré tesáky. Některé tvory hraničář dobře poznával, jiné si pamatoval z obrázků z knížek, a o ostatních neměl vůbec ponětí, že existují. Pan Ludowin, vida, že je hraničář znalcem v oboru, ochotně převyprávěl celou historii a původ přítomných tvorů, přičemž zaujatě zhodnotil anatomické vlastnosti svého nového exempláře, který mu hraničář dovezl. Jak zjistil, byl to jakýsi surbetos maxiplerigaxis (v Obecné „Kůrovec“, i když hraničáři jim vždycky říkali prostě obušky), pocházející až z dálných končin Arsasu, odkud byl před mnoha lety přivezen jako semenáček. Pan Ludowin chvíli studoval nějaké tabulky s čísly, které hraničář neznal, a potom konstatoval, že stáří tohoto jedince odhaduje asi na půl druhé stovky let. Pan Ludowin ho ještě chvíli nudil učenými řečmi, které hraničář zpola znal a zpola jim nerozuměl, a potom ho konečně propustil s naditým váčkem rethonských lir. Od jisté doby hraničáři folliry nebrali. Vlastně od doby, kdy začaly existovat. Tak nestálá a kolísavá měna, navíc vyražená v mědi, neměla zhola žádnou cenu ani za dob trvání Unie, natož teď, kdy se z Unie stal Triumvirát a folliry byly oficiálně staženy z oběhu, ačkoliv lidé uvyklí platit jimi je stále používali. Pan Ludowin se ho ještě než odjel, zeptal, zda by neměl zájem někdy se u něho zastavit, jelikož takového člověka srozuměného s daným tématem aby tady v Arakasu pohledal, ale hraničář jen suše odvětil: „Kdo chce moc vědět, moc se dozví. Být vámi, přestanu se šťourat ve věcech, které vám nepatří do rukou,“ a už byl pryč. Od té doby v Herkimeru kolovala jistá legenda o tajemném hraničáři, který lovil netvory, a učeném šlechtici, který z nich vychovával vraždící stroje a posílal je na nebohé vesničany. Ale ať se to zdálo jakkoli pošetilé, legenda se jako obvykle přetavila téměř ve skutečnost, když do Herkimeru přišli Sadhové a netvoři uprchli a pustošili kraj ještě dalšího půl roku.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	02.03.2009, 12:25:38

Jo, jo... Jednička! ;-)


ze dne 03.03.2009, 20:40:29
Uskar-Arah: Díky ti!

m2m	02.03.2009, 11:08:59

Ahoj... V textu jsem se zarazil jednou. Totiž jak si zvládl oprašovat záda, držet laso a ještě vyklepávat košili najednou? ·. ) ¤ "Všechna špína vždycky zůstane na mě." - na kom/čem? 6. pád. Mně. Tož, to je vše, co jsem objevil, neboť jsem nic nehledal, ačkoliv bych mohl, ale text mě znovu a zas tolik získal, že jsem jen četl. Líbí se mi Tvoje vize světa a líbí se mi jednotlivé zapasování příběhů, a ačkoliv nemám rád klasická fantasy o elfech a podivných stvůrách, tady mi zmínka o špičatých uších nevadila, ba dokonce hraničáři vykreslila na tváři další charakteristický rys. Moc dobré to je... Moc dobré.


ze dne 03.03.2009, 20:40:20
Uskar-Arah: Chyby opravdu trapné, trochu se stydím. Věř, že i já od jisté doby těmito fantastickými světy snad až pohrdám, a stálo mě hodně přemáhání, abych je vykresloval, dokud jsem se skrze všechnu tu plytkou mytologii a ušaté příběhy nedostal až k pointě, kterou jsem hledal. Díky za hodnocení