» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141204

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Ad absurdum Kapitola II. ::

SophieGreen	publikováno: 06.03.2009, 0:34


	Říká se, že zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Ema se na to dívala spíš z hlediska následku těchto situací: Produkují zoufalé lidi. Ti pak sami vytváří zoufalé situace a tak pěkně cyklicky do nekonečna. Nádherná životní bilance. Můžete hledáním smyslu bytí strávit život a ještě to nebude stačit. Tak co se na to radši vykašlat? Zničehonic se hlasitě rozchechtala. Měla by si zajít do některého z amerických knihkupectví. Určitě by tam někde ležela kniha s názvem „Jak najít všechen smysl světa, psáno Emě“. Američané mají návod na všechno. Na sebevraždu, na otevíraní bramborových lupínků, na splachování záchodu. Nač si jen vzpomenete. Zavřela dveře a pečlivě za sebou zamkla. Musí se zbavit těch klíčů. Možná zítra. Ne, ještě dnes. Co nejdřív. Vykročila na prosvětlenou ulici, vstříc lepším zítřkům. To určitě, ušklíbla se. Do konferenční místnosti dorazila s desetiminutovým zpožděním. Jindy by se to rovnalo skoku do jámy plné jedovatých hadů, do kterých někdo soustavně šťouchá klackem. Dnes to zůstalo bez povšimnutí. „Vážně si myslíte, že jim zalichotíme tím, že se pokusíme zničit jejich ušní bubínky operním zpěvem?!“ Generální ředitel Rataj byl ve tváři brunátný a tepající žíla na jeho čele prozrazovala, že křičí už notnou chvíli. „Ale pane…“ pípla mladička asistentka marketingového oddělení. Bylo to stejné, jako by si uvolnila pojistku v gilotině. Ředitel se nečekaně usmál, díky čemuž se asistentka evidentně uvolnila. Hlavně nic neříkej, prosila ji Ema v duchu. To dítě ještě neznalo ten jeho maniakální úsměv. Nevěstil nic dobrého. „Jak dlouho, tu pracujete, slečno?“ otázal se sladce. „T-tři měsíce, pane.“ odpověděla nejistě. „Přesně tak.“ Ředitelova tvář začala znovu nabírat nachovou barvu. „A ani o den déle tu pracovat nebudete!“ zařval a drobná brunetka sebou cukla. V rukou stále držel papíry, které mu patrně předložila a mával jimi jako nějakým skalpem. Dívka ohromeně otevřela ústa, vzápětí se otočila jako na obrtlíku a zmizela z místnosti. Do naprostého ticha Ema pronesla: „Možná by ta zpěvačka mohla předvádět striptýz. Třeba by to pomohlo.“ Teprve, když se k ní otočili všechny zraky v místnosti, pochopila, že promluvila nahlas. Očekávala svou hlavu válející se na koberci v tratolišti krve. „Á, Emo, Vy už jste tady“ pronesl šéf s napřaženou paží. Velice nedůvěřivě k němu přiblížila tu svou. Jemně ji stiskl. „Můžeme tedy probrat tu dnešní prezentaci. Udělejte mi prosím šálek kávy. „ Jistě, pomyšlení, že dostane svou oříškovou břečku, mu vehnalo do krve trochu endorfinů. „Samozřejmě pane.“ Jedna štace je za námi, pomyslela si. A všichni jsme zatím naživu. Den se vlekl tempem účetních uzávěrek. Tohle přirovnání může napadnout jen mně, povzdychla si nad hromadou papírů. Za dvě hodiny ji čeká ta pitomá prezentace. Měla by asi cítit úlevu, strávila nad její přípravou spoustu času. Zmačkané papíry, hádky s počítačovým a marketingovým oddělením, pot a dřina. Co z toho? Stejně všechnu smetanu slíznou oni. Oficiálně byla zaměstnaná jako sekretářka, ale dělala věci, které rozhodně nebyly v její kompetenci. Když sem nastupovala, předpokládala, že bude tak trochu holkou pro všechno. To už s sebou nese tohle povolání. Realita ale předčila její očekávání. Tedy ne v tom dobrém slova smyslu. Pracovala na projektech subvencování , předkládala návrhy, jak zaujmout klientelu, přijímala zaměstnance, dokonce se podílela i na samotné tvorbě reklamních spotů. Plat měla ovšem jako sekretářka. Náhle uhodila do stolu tak prudce, že převrhla hrnek s čajem. Sakra. Sebrala z desky pár ubrousků a snažila se zmírnit škody napáchané na fakturách. Na druhé straně kanceláře se rozdrnčel telefon. „Nemám kdy.“ zabručela podrážděně. Telefon ještě několikrát zazvonil, pak se ozvalo cvaknutí záznamníku a místností zazněl mužský hlas. „Ahoj Emo.Vím, že ti nemám volat do práce, ale moc bych chtěl, abys dnes večer přišla. Chci ti něco ukázat. Samuel.“ Píp. Zničehonic jí bylo úzko, cítila se jako ve svěrací kazajce bez možnosti nadechnutí. Podívala se z okna. Zrovna pršelo. ... Seděl v přítmí svého pokoje, který množstvím světla připomínal kobku. Na kolenou měl položený skicák a v levé ruce držel neořezanou tužku. Seděl nehnutě, oživlá socha, jako kdyby zapomněl na čas a prostor kolem sebe. Odhrnul si vlasy z čela a znovu upadl do strnulosti. Měl zavřené oči. Oči s neuvěřitelně dlouhými řasami. Položil skicák na postel, pomalu se zvedl a vydal se ke dveřím. Když měl ještě přátele říkalo se mu Sin. Smál se, když ho škádlili, že by svedl na scestí i Matku Terezu. Dřív se smál rád. Kdysi dělal rád spoustu věcí. Občas, když si na to vzpomněl, zdálo se mu, že je to život někoho jiného, že on ten život plný večírků, přátel a radosti nikdy nežil. Z nočních můr se člověk probudí, z reality ne. Snažil se utíkat. Musel utíkat. Ale bylo to, jako zemřít a všechno si pamatovat, mít vědomí a vždycky se probrat v tom nejhorším okamžiku a začít vše zase nanovo. Pak potkal Emu. Vrazili do sebe v galerii moderního umění před Klimtovým obrazem Polibek, koktavě se omlouvali a ona se pokoušela odstranit skrvnu od kávy, kterou ho polila, z jeho šály. Neměl tušení, jak tam to kafe propašovala. Samozřejmě platil přísný zákaz konzumace jídla a pití v interiéru výstavní síně. Ema ale nikdy nic nedělala, tak jak se má. Dodnes mu jejich seznámení připadalo jako klišé číslo jedna. Ale díkybohu za něj. Díkybohu za malé záraky. Šli pak spolu tenkrát do kavárny, aby si vynahradila tu kávu a on se z nějakého důvodu cítil...průměrně. Byl to pocit, jakému se celý svůj (svůj, opravdu svůj?)život vyhýbal, ale teď mu připadal...prostě báječný. Nepřipadal si jako hnijící červ, cítil se jako člověk, který prostě pije kafe a baví se. Vyprávěla mu o své práci. Vlastně o ničem jiném nemluvila. Měla spoustu historek ze zákulisí, jak tomu říkala. Docela ho zajímalo, jak to vypadá na pozadí tříminutových spotů, které podle jejího vyprávění vznikají měsíce. Víc ho ale postupně začalo zajímat jiné pozadí. Ještě ten večer měl příležitost předmět svého zájmu bedlivě prozkoumat. Vytrhl se ze zamyšlení, stále postával u dveří, opřený o zárubeň. Přemítal, proč si odvezla všechny věci. Zřejmě jeden z jejich výletů. Čas od času si sbalila kufry, oznámila mu, že jede „někam na vzduch“ a že zavolá. Už si zvykl a nevyptával se. Dnes jí to řekne. Poví jí celý ten příběh, ať to vezme čert. Přál si, aby si vyslechla pravdu. On ji přece znal. Nic před ním netajila. Je to fér, říct jí to(co když uteče). A pak ji třeba pohladí po tváři a zeptá se jí, jestli si ho vezme a pojedou třeba na (co když se sakra vyděsí a odejde) no to je fuk, kamkoli za sluncem. Budou se milovat, kde to jen půjde (ale ona tě opustí). Ne, zůstane. Byl si tím jist.


celkové hodnocení autora: 92.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	07.03.2009, 13:16:22

Dobrá volba ... začátek byl slibný, pokračování neméně. Těším se na další díl.


ze dne 08.03.2009, 19:19:12
SophieGreen: Jsem ráda, že jsi v tom našla zalíbení... Další díl dodám.

SophieGreen	06.03.2009, 17:39:53

Díky za přečtení a komentáře.

m2m	06.03.2009, 1:11:31

Tož pár chybek z nepozornosti, která je vzhledem k Tvému věku trestuhodná. Čárky, které bys měla již umět, oslovení oddělené čárkami ("Samozřejmě, pane."), po třech tečkách mezeru. V samotném příběhu je hodně otazníků, což já rád, pozdvihává pro mne zatím více méně klasické téma na novou úroveň a koneckonců text baví. Vychytat ty chyby a bylo to super. Mno. A příští díl raději dříve než za půl roku.

Adrastea	06.03.2009, 0:34:01

Předně se moc omlouvám za zdržování, nějak jsem zapomněla, že jsem kdysi publikovala první díl. Musela jsem si tedy osvěžit paměť, abych zjistila, o co vlastně v příběhu jde. Abych pravdu řekla, nejsem z toho o moc moudřejší než před půl rokem. V textu je stále plno nevyřčeného, takže dělat nějaké závěry mi přijde předčasné. Uvidíme tedy, jak se to bude vyvíjet dál. Trochu bych si dloubla jen do gramatiky: „T-tři měsíce, pane.“ odpověděla nejistě. + „Nemám kdy.“ zabručela podrážděně. - místo tečky mezi přímou řečí a uvozovací větou má být čárka. „Á, Emo, Vy už jste tady“ pronesl šéf s napřaženou paží. - tady zmiňované znaménko pro změnu chybí. "Když měl ještě přátele říkalo se mu Sin" - chybí čárka. Je vidět, že jde jen o chyby z nepozornosti, takže žádná katastrofa. Jen doufám, že další díl bude dřív než za půl roku, hih.


ze dne 06.03.2009, 0:48:44
m2m: No já bych Ti to zase připomněl, Trdlo. Chicht. A Sylvě bych, pokud smím užít Sylvu, doporučil opravdu vydat dřív, nebo aspoň do perexu napsat shrnutí předcházející části... ... no anebo přinejhorším napsat mně nebo Adrastee vzkazík, chicht. Svůj koment připojím snad ještě teď před spaním.