|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: 21. kapitola - Obraz ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 01.03.2009, 15:23
|
|
| |
|
|
„Moc se vám omlouvám, ale… Budu muset zajet do města, mám tam ještě nějaké vyřizování.“
„Neodpověděla jsi nám,“ namítl Jirka a zamračil se jak nejhůře dokázal.
„Je mi to líto, Jirko, ale opravdu musím jít, popovídáme si o tom jindy. Slibuji, že vám řeknu vše. Mám vás vzít autem domů?“
„Jo, to by bylo-“
„Ne, pojedeme vlakem, máme i zpátečku,“ přerušil Jirka sestru.
„Dobře,“ přikývla s náznakem úsměvu Martina, oblékla se a přes rameno hodila tašku. „Pamatujte prosím na to, co jsem vám řekla. Nechci, abyste byli další.“
„Jak další?“
„Tak ahoj,“ mávla Martina rukou, prodrala se mezi ostatními stoly a zmizela za dveřmi.
Jirka ještě několik okamžiků koukal na místo, kde před chvílí viděl Martinu. Potom se s ustaraným obličejem otočil na Moniku.
„Máš strach?“ zeptala se ho.
„Proč myslíš?“
„Před chvílí ses setkal s člověkem, který tě chtěl zabít. On tam někde pořád je, tam venku. Musíme být opravdu ostražití.“
„Mám nápad,“ zvedl se Jirka ze židle, hodil si přes sebe tašku a židli zasunul. „Pojď, vstávej.“
„Na vlak máme ještě dost času, kam jdeme?“
„Pro odpovědi.“
„Když nechce mluvit Martina, zkusíme to u… babičky a dědy,“ navrhl Jirka sestře. Stáli na návsi před hospodou, z nebe se snášely veliké vločky a pomalu, přestože byly teprve tři hodiny, začala padat na celou vesnici tma.
„Jirko, my v podstatě nevíme, co všechno se ještě stalo, co když je pro ní jen těžké o tom mluvit?“
„Já beru, že je pro ní těžké mluvit o tom, že někomu v podstatě zabila rodiče. Ale stalo se ještě něco, tím jsem si jistý. Musíme to vědět, pomoct jí tím. A hlavně sobě, protože se zdá, že ten šílený chlap a jeho úchvatná sestra, která se na Ondru tváří jako jeho macecha, se nezastaví před ničím.“
„Pojď, vezmeme to přes ten park,“ strčila Monika do Jirky a navedla ho na hřbitov, ze kterého sešli cestou do parku. Všude bylo ticho, rušené jen bubláním napůl zamrzlého potoka.
„Kde je ten most?“ rozhlížel se Jirka kolem sebe směrem nahoru, kde za stromy prosvítaly světlé stěny zámku.
„Tady,“ ukázala Monika mezi stromy před sebe, kde ze závějí sněhu vykukovalo jasně zelenou barvou natřené zábradlí mostu.
„Ty, Moniko… Co si o nich vlastně myslíš?“ zeptal se Jirka se zvědavostí v hlase, když stoupali od mostu strmým chodníkem nahoru.
„O kom?“
„No, o babičce, dědovi a Martině.“
„Myslím… Myslím, že jsou to hodní lidé a… život k nim nebyl zrovna vlídný,“ oddychovala ztěžka Monika. „Přišli o syna, a to je asi to nejhorší na světě. A Martina… nevím, co si myslet. Někdy mi přijde zbytečně… Nechci, aby to vyznělo nehezky, ale trochu hysterická.“
„Mně nepřijde ani hysterická,“ cítil Jirka potřebu Martinu obhajovat. „Spíš ví, s kým má tu čest. Však to za chvíli zjistíme, její rodiče nám to řeknou.“
„Jak je k tomu donutíš?“
„Proč bych měl někoho nutit? Jsou dost rozumní na to, aby poznali, že se nás to všechno týká víc než dost.“
„Je to tady nádherné,“ rozhlédla se Monika kolem sebe, když stanuli před schodištěm vedoucím na nádvoří zámku. Střechy byly pokryté velikým množstvím sněhu a z okapů v nárožích budovy visely dlouhé rampouchy. Okna byla potemnělá, jen ve vchodové části zámku svítila světla ze vstupní haly.
„Pojď, je tady zima,“ pobídl Jirka sestru a rozhlédl se kolem sebe. U brány stály dvě černé siluety mužů.
„Kdo je to?“ zeptala se Monika.
„Nevím, asi… Ochranka? Pojď.“
Sníh z nádvoří byl odhrnutý k okraji schodiště a tvořil tam veliké kupy; z jedné z nich trčela hlava sochy malého chlapečka, která zdobila schodiště.
Jirka třikrát zabušil na dřevěné dveře.
„Třeba nejsou doma,“ uvažovala Monika, když nikdo dlouho neotevíral.
„Svítí se tam,“ ukázal Jirka na okno vedle dveří.
„Mohli nechat svítit a odejít,“ zapřemýšlela Monika a zkoumavě si prohlížela lampu visící vedle dveří.
Ty se po několika dlouhých okamžicích pomalu pohnuly.
Na prahu mezi křídly dveří stála Marie, neotevřela však úplně.
„Ahoj,“ pozdravila s nervózním výrazem v obličeji.
„Ahoj,“ usmál se Jirka mile a čekal na vyzvání, aby šli dál.
„Ehm, potřebujete něco?“
„No… Chtěli jsme si promluvit,“ vysvětlil Jirka.
„Ehm, omlouvám se…,“ vytáhla si Marie vlas z koutku úst. Plavé vlasy, tolik podobné těm, které měla jejich dcera, měla tentokrát rozpuštěné a lemovaly jí milý obličej, v tento okamžik však zkřivený v grimase nervozity a podivného strachu, „ale teď není nejvhodnější chvíle.“
„Proč?“ zeptal se Jirka rázně. Snažil se tvářit klidně, ale uvnitř mu docházela trpělivost.
„Já…,“ trhla sebou Marie podivně.
„Babi, je ti dobře?“
„Jeďte domů,“ šeptla babička.
„Co to-“
„Prosím. Jeďte domů.“
„Pusť nás dovnitř.“
„Chtěli byste dovnitř? Tak prosím.“
Dveře se otevřely a chladný vzduch ohřálo teplo proudící ven z místnosti. Ze stínu se vynořila mužská postava, která stála celou dobu za Marií.
„Nebudu vám to říkat několikrát. Pojďte dovnitř,“ zašklebil se Richard.
Jirka i Monika ustoupili od dveří o krok zpět.
„Chcete utéct? Tak běžte, ale neschováte se. U brány stojí mí muži, stejně jako jsou rozmístěni po parku. Tak pojďte dovnitř,“ odstrčil Richard Marii stranou, chňapl po Moničině ruce a vtáhl ji dovnitř.
„Pusťte ji,“ zakřičel Jirka a výhružně se podíval Richardovi do očí. Tvář mu zkřivil nepříjemný úšklebek, který Jirka chápal jako úsměv.
„Vidím, že Radim mluvil pravdu,“ pronesl Richard chladně.
Jirka zavrtěl nechápavě hlavou.
„Když říkal, že máš ve zvyku hystericky řvát.“
Monika se za Richardovými zády rozhlížela po místnosti, hledajíc řešení, jak z celé situace ven. Pohled jí upěl na dvou zkřížených mečích, pověšených na zdobeném erbu s písmenem H nad schody.
„Richarde, nech je jít. Prosím,“ naléhala Marie.
„Ticho.“
„Prosím,“ zopakovala Marie. „Prosím, nech je jít, hlavně jim neubližuj.“
„Neublíží nám,“ pronesl Jirka a snažil se vymyslet pokračování toho, co právě načal.
„Kde bereš tu odvahu říkat, co udělám a co ne?“
„K tomu není třeba odvaha,“ zalhal Jirka.
„Lžeš,“ zasyčel Richard a přistoupil k němu blíž. „Mohl jsem tě zabít.“
Jirka se roztřásl od hlavy k patě.
„Ale nezabil,“ upozornil Richarda navenek klidným hlasem.
„Myslíš,“ chytil Richard Jirku kolem ramen a naklonil se k němu, „myslíš, že to byla tvá zásluha, že jsi nezemřel? Nebo má neschopnost?“
Jirka neodpověděl.
„Kdepak, Jirko, kdepak. Nebylo to ani jedno z toho, ani jedna z těch věcí, které by mohly přicházet v úvahu. Tvá zásluha to být nemohla, ty jsi byl naprosto bezmocný. A má neschopnost? To určitě ne. Mám jiné vysvětlení,“ zakončil Richard dramaticky svou řeč, aby donutil Jirku se zeptat, jaké vysvětlení má na mysli.
„Jaké?“
„Úplně prosté – jednoduše se to mělo stát. Nebylo ti souzeno tenhle svět opustit, stejně jako mě nebylo souzeno tě zatím zabít.“
Jirka koukl na Moniku, která se strachem v očích hleděla na Richarda.
„A co myslíš… Bylo souzeno mým rodičům, aby je zabila malá holka?“
Richardovy prsty se zaryly Jirkovi hloub do ramene, až obemkly nepříjemně silným stiskem klíční kost. I přes bolest, kterou mu to způsobovalo, se snažil vymyslet co nejdiplomatičtější odpověď, která by donutila Richarda přemýšlet.
„Odpověz!“
„Richarde…“ šeptla Marie.
„Lorenci, vezmi ty dvě k Janovi. A ať jsou zticha.“
Ze schodů sešel muž oblečený celý v černém. Jirka s hrůzou zjistil, že mu z kapsy kalhot trčí rukojeť pistole; chytil Moniku a Marii každou za předloktí, otevřel dveře pod balkonem a zavedl je do přijímacího salonu. Než dveře zase zavřel, uslyšel Jirka dědečkův hlas, jak něco zděšeně mumlá.
„Vypadá to, že teď je tady klid,“ přešel Richard k patě schodiště, kde se zahleděl na obraz dívky, kterého si Jirka nikdy nevšiml. Byla to sotva sedmnáct let stará dívka se světle hnědými vlasy, nádherně hnědýma očima a velmi zvláštním úsměvem, který v člověku vyvolával pocit soucitu a zároveň ho naplňoval skryto silou.
„Takže, zeptám se ještě jednou – myslíš si, po tom, co vám Martina řekla, že bylo mým rodičům souzeno zemřít?“
„Já nevím,“ odpověděl Jirka popravdě. Richard se odvrátil od obrazu dívky a otočil se na chlapce stojícího přímo uprostřed vstupní haly.
Dveře za jeho zády se znovu otevřely a kromě Martiny, která vešla s překvapeným výrazem, se dovnitř dostal i závan chladného vzduchu.
Richard vytáhl kdesi zpoza zad stejnou zbraň, jakou měl Lorenc, natáhl s ní ruku a zvedl do výše očí.
„Netušil jsem, že se uvidíme tak brzy, dnes už dokonce podruhé,“ roztáhl Richard ústa do šťastného, ale přitom tak odporného úsměvu.
„Kde jsou mí rodiče a Monika?“ rozhlédla se Martina po místnosti a snažila se zachovat si chladnou hlavu.
„Brzy je uvidíš. A všechno pak bude jednodušší.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
