|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 14-15 ::
| Kamil a jeho parta se vydávají k rádiové věži na Žižkově, a co ostatní členové Společenstva? |
| |
|
|
XIV
„Ok. Sraz pred rozhlasem, posleme sms az tam budem. Ales s Markem se opevnili v Novym Smichove s dalsima a Kamil s Michalem sou se mnou.”
Jirka zaklapl svůj mobil a usmál se na svého bratra. „Jdou do toho s náma,” prohlásil radostně. „A prej je celá parta v pohodě. Čum,” hodil mobil Pepovi.
Bílý elementalista, schoulený na lavičce liduprázdného metra Lužiny, chytil telefon. Přečetl si zprávu a přestože mu nebylo vidět do obličeje, bylo jasné, že má radost.
„To jsou doopravdy skvělé zprávy, že Společenstvo přežilo,” řekl Pepa. „Teď jen jestli se stačí dát dohromady.”
„Uvidíme,” chytil zpátky mobil Jirka a strčil ho do kapsy, „bysme asi měli vyrazit.”
„Počkej,” zvedl ruku jeho bratr, „jak se tam dostaneme?”
„No na Vinohrady je asi nejlepší jet na Mírák... Asi,” zamyslel se. „To najdem, ne?”
„Spoléhám na tebe,” uchechtl se Pepa. „Na Vinohradech jsem skutečně dlouho nebyl.”
Já taky ne, pomyslí si Jirka. Na Vinohradech bylo to divadlo, kde jsme byli se školou a vystupovali jsme na Náměstí Míru... Takže...
„Navrhuji se tam vypravit tunelem metra,” nabídl Pepa. „Neřekl bych, že tam budou hlídkovat Hyperionovi noví elementalisti, nevím, co by tam dělali.”
„U těchhle sviní asi nikdy nevíš, co čekat,” zamračil se Jirka. „Třeba jich tam zrovna pár bude.”
„Pořád ale máme větší šanci dostat se tam skrz metro, než obyčejně po povrchu,” ukázal rukou Pepa. „Nahoře je jich tam skutečně hodně, a když nám volal Jakub, skoro nás našli.”
„Jo... No, to bylo zajmavý,” zasmál se Jirka a otřel si oči. „Ale docela akce s tím schováním se v kolejišti.”
Pepa přikývl a vstal ze sedačky. „Vyrážíme,” prohlásil. „Kamil a ostatní už jsou určitě na cestě a nedovolíme, aby tam přišli a místo nás našli hordu Hyperionovců.”
Jirka se ušklíbl a mávl na tunel linky B. „Až po tobě.”
Bratři šli a šli. Na cestu jim svítila Pepova hůl, bezpečně osvětlující vnitřek průjezdu. Občas museli prolézt odloženou soupravou metra, jejíž prázdné interiéry působily tak nějak... Nepatřičně. Jako by tak zkrátka neměly být.
Po několik prvních stanic měli strach, že na ně v podzemních chodbách zaútočí černí démoni. Hyperionovi, zřejmě. Jirkovi náhle začala hlodat v hlavě jistá obava.
„Hej,” prolomil ticho elementalista. „Víš, jaks řikal, že nedovolíme, aby místo nás našli Hyperionovce...”
„Vím,” přikývl Pepa. „Co s tím?”
„Tak mě napadlo že to... Co když sou úplně něco jinýho? Jako třeba ani ne od Hyperiona...”
Jirkův bratr se zamyslel. Nad tím ho ani nenapadlo se pozastavit. Ale co by tedy mohli ti démoni znamenat...?
„Nerozumím ti,” odpověděl Pepa. „Jaká jiná strana kromě Hyperiona by na nás mohla povolat takové bytosti?”
„To nevim, ale... Hyperion byl přece poraženej v laboratoři, ne?” zamračil se Jirka. „Firaeros byl poslední svýho druhu...”
„V tom máš pravdu,” odvětil sourozenec. „Jak by mohl získat svou moc zpátky? Vždyť si vezmi, jak jsme s nimi bojovali... Takovou sílu měli třeba Firaeros, nebo Marek, když byl proti nám...”
„Netušim... Napadá mě akorát jedna věc, která se mohla podělat, když byl Firaeros zabitej,” prohlásil Jirka. „Jedna jediná,” vydechl. Věděl, že se to muselo stát právě tak.
„A to?” tázal se Pepa.
„Ty dokumenty, co jsme dali tamtomu generálovi... Co když podle nich udělali druhou laboratoř?”
Bratři zatím došli až na Anděl, na místo, kde se teoreticky opevňovali Aleš a Marek. Ona “pevnost” byla blízko, ale...
„Hele,” řekl Jirka. „Čum, kde sme...”
„Na Andělu, vidím,” odvětil Pepa.
„A nepomůžem Markovi a Masnovi?” položil rozhodující otázku Jirka. Jeho bratr se snažil na to nemyslet, ale teď, když to jeho soukmenovec vytáhl, nebylo lehké se tomu tématu vyhnout.
Pepa se zastavil. „Není to dobrý nápad. Chtějí naší pomoc,” odvětil, „ale musíme nejdřív dát všem elementalistům na vědomí, že existuje nějaký odboj. Že Společenstvo stále žije.”
Jirka se zadíval na prázdné nádraží. „Ale jestli zničej jedinou slušnou pevnost, kde už nějaká armáda je, a eště k tomu Aleše s Markem, možná nejsilnější elementalisty...”
„I já bych se k nim rád přidal,” odvětil Pepa. „Chtěl bych jim pomoct odrazit ty démony, ale máme důležitější poslání.”
„Stejně, co je na tom tak důležitýho,” protestoval Jirka podezřelým hlasem. „Co když se tam nedostanem?”
Pepa se otočil na svého bratra. Měl toho dost a věděl, co má udělat.
„Jestli se nám nepodaří dát dohromady jedinou armádu, která by byla schopná se postavit našemu nepříteli, tak proti němu sami nemáme šanci.
Já tam jdu a jestli upřednostníš bránění Andělu spolu s Alešem, dobře. Nebudu se na tebe zlobit.”
Jirka zůstal stát na místě a přemýšlel nad tím, co mu jeho bratr řekl. Má na výběr, poprvé za cestu se Společenstvem.
Pokaždé byly jejich cíle jasné – trénink elementalistů, zničení Terora a zabavení Hyperionu, vypátrání laboratoře.
Ale tady byli sami. Nebyl nikdo, kdo by jim velel, kdo by jim pomáhal, kdo by jim dával jistotu, že je ještě někdo s nimi. To všechno zmizelo. Byli jenom oni dva, jejich nepřítel a Praha.
Jirka zakroutil hlavou a vydal se za svým bratrem.
Za půl hodiny bratři poznali azurovo-zlatou halu stanice metra Náměstí míru. Mořská barva jim připomněla svým odstínem jejich kamaráda, se kterým se měli už snad brzy setkat.
První z kolejiště vylezl Jirka a rozhlédl se po okolí. Stejně jako všechna ostatní nástupiště bylo i toto naprosto netknuté. Občas někde prolétly vzduchem papíry nebo igelitové pytle, které tu zanechaly zmizevší obyvatelé.
Jirka pokynul na svého bratra a za malou chvíli stoupali po nefunkčních eskalátorech. Prázdnota a možné nebezpečí za každým rohem situaci dávaly neskutečně ponurý a demoralizující dojem. Už tak stísněné prostory metra tedy ještě naplňoval strach z neznámého.
Venku bratři nezahlédli žádného z černých démonů, ale odkudsi ze severu byl slyšet jakýsi šelest a šum. Když se ovšem podívali tam, odkud hluk vycházel, s ničím zvláštním se jejich pohledy nesetkaly. Rozhodli se tedy opatrně pokračovat ulicí, pojmenovanou Římská, vpřed.
Kryli se ve vchodech a nerovnostech, aby nebyli náhodou odhaleni nepřítelem, který jako by zmizel, přesto stále nemohli přijít na to, co vydávalo ty chřestící zvuky. Čím blíž byli rozhlasu, tím hlasitější byl šum.
Vtom to spatřili. Sice jen z dálky, ale to stačilo.
Ulice Balbínova, obepínající rozhlas, byla zaplněna desítkami démonů. Bratři by neměli šanci se dostat k budově živí, stejně jako jejich přátelé...
XV
Tak to začíná, řekl si pro sebe Aleš, když shlížel z prvního patra obchodního domu na hrstky elementalistů, pohybujících se po objektu.
Začali s rádiovým přenosem na omezené frekvenci pomocí příslušenství z blízkého obchodu s elektronikou... Kdo by čekal, že mezi elementalisty se najdou i studenti technických škol? A tak nadaní?
A copak měl Nový Smíchov nějakou rádiovou anténu? Nic z toho mu nedávalo smysl. Aleš jako sportem odchovaný a bojemi zocelený elementalista moc téhle budově a jejím funkcím nerozuměl – vždyť proč by se tím také zabýval, když to nikdy nepotřeboval...
Nic naplat. Vyslali nějaký signál, tak teď musí doufat, že se někdo chytí. Teď by se jim hodila pomoc dalších členů Společenstva, ale vypadalo to, že jsou s Markem a pár desítkami elementalistů na celou tu věc sami.
Zatím...
Káma se na to vysral, tak sem to musel udělat já, řekl si pro sebe Marek, když se snažil sehnat dohromady veškeré elementalisty v budově.
Marek postával ve vstupní hale a bavil se s několika vrstevníky. Bylo dobré, že měl celý tenhle plán v záloze. Po nasazení na Lužinách neměl nikdo moc na výběr, prostě byli propuštěni a šmitec. Z armády elementalistů a celého tréniniku, jak mu jednou Aleš vyprávěl, zbyly jen vzpomínky a pár známých tváří. To bylo vše.
To ale nesmělo být vše.
Kamil i ostatní členové Společenstva nechali všeho. Nezajímali se o to, že kdy existovala nějaká rezervní armáda. Spoléhali se na to, že jen jich sedm zvládne přemoci jakoukoli hrozbu, která by mohla časem přijít – povedlo se to u Firaerose, povede se to znova... Nebo ne?
Třeba teď.
Marek se po posledním nasazení na Lužinách dal dohromady s několika velmi dobře trénovanými elementalisty, které tam zesnulý agent Smetana poslal, aby mu pomohli s nebezpečími, která mohla v laboratoři číhat. Vzal si jejich čísla a průběžně trénoval armádu sám. Postupně vytvořil obdobu lidových milic pro každou pražskou čtvrť.
Dlužil jim to od té doby, co proti nim sám šel, ovládnutý mocí Hyperionu.
Co si člověk neudělá sám, to nemá. A dvojnásob to platí pro chlapa, dodal Marek a začal rozdávat povely nashromážděným elementalistům.
Jdu položit, řekl si Aleš a odebral se k záchodům v přízemí. Přes ta léta už si na brnění zvykl, ale když si ho po roce znovu navlékl, bylo pro něj nezvykle těžké. Kde byly ty časy, kde by si v něm dovolil dělat i kotrmelce.
V těžkém brnění, kdo to kdy viděl. Pro silného Aleše, vytrénovaného nejen bojem po boku Společenstva, to ale nebyl problém.
Když scházel po eskalátorech a hledal, kde že to tu vlastně ty záchodky jsou, zaslechl odněkud zprava kroky.
Mnoho kroků.
Okamžitě se toho chytil, vytáhl kosu a blížil se ke zdroji nebezpečí, ať už bylo jakékoli. Co ovšem zahlédl na rohu mezi knihkupectvím a parfumerií však předčilo jeho nejdivočejším fantaziím.
Stál tam k boji připravený pluk modře oděných elementalistů, v čele s podsaditým mladíkem s vystouplým nosem v azurovém obleku.
Aleš založil kosu a vydal se k překvapení. Jakmile ho vůdce skupiny zahlédl, napřímil se a kývl na něj. Elementalisté v řadě se dali do pozoru a čekali, co se jim člen Společenstva chystá říct.
„Nazdar,” vydal ze sebe Aleš. „Kde ste se tu... Vzali?”
„Jsem Martin Benda, bývalej velitel ledovejch elementalistů, samozřejmě až po Kar... Kaz... Kamilovi,” prohlásil se sebedůvěrou mladík. „Je tady?”
Aleš zakroutil hlavou. „Ne... Ale sme dost rádi, že vás tu máme. Rozkazy vám dá váš... Prej, eh... Novej velitel Marek. Je s ostatníma úplně vzadu.”
Martin “Kapitán” Benda přikývl. „Jdu tam. A díky, že jste si vzpomněli i na armádu, která je vždycky připravená se postavit svýmu nepříteli,” usmál se.
Aleš pokrčil rameny a svalil se na blízkou lavičku.
To je něco. Další dorazili, řekl si pro sebe Marek. Z vchodu z ulice přicházela početná skupina elementalistů, a to, co vypadalo jako jejich velitel, mu bylo taky tak nějak povědomé.
Bylo jich zhruba třicet, a to byl mezi přicházevšími elementalisty zatím největší počet. A slušná posila.
„Čau, Marku,” pozdravil Kapitán. „Tak jsme tady. Vedu skupiny Frostbite a Radlickou část Glaciusu.”
To jsou ale debilní jména, není divu, že jim je dal Káma, pomyslel si Marek. Zamračil se a prohlédl si vůdce party. „No, to vidim... Ste pozdě,” prohlásil.
Kapitán zvedl obočí.
„Né, Kápo,” plácl Marek Martina Bendu do ramene. „Sem rád, že ste tady,” dodal.
Vůdce elementalistů přikývl. „Nějakej plán už máme? Je tu ještě někdo ze Společenstva, kromě Aleše?”
Marek krátce zakroutil hlavou, aby nedal najevo negativitu situace. „Je to jen na nás, zatím se nikdo neozval,” zašklebil se.
Tentokrát Kapitán ani nehnul brvou. „Fajn. No a víme teda, do čeho dem?”
„Nejdůležitější je to tu teď ubránit,” pokýval hlavou Marek. „Třeba dorazí eště někdo.”
Marek ale věděl, že nebylo zatím bránit co. Sice se jim podařilo společně s elementalisty porazit asi tři démony, kteří hlídkovali v areálu obchodního domu, ale muselo tu určitě být nepřátel víc. Aleš mu říkal, že valná většina někam zmizela, ale kam? Za kým? Nebo za čím?
To nikdo nevěděl. Útok mohl přijít třeba hned a dokud neměli více sil, se kterými by mohli do budoucna počítat, nezbývalo jim než čekat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
