» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141206

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Vodník,který nikdy nepolapil lidskou duši ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příhody vodníka Staňka

joehot	publikováno: 09.03.2009, 20:49

První ze série (zatím 3) pohádek o Vodníku Staňkovi..


	I v dnešních dobách leží v jižních čechách rybník, kterému se říká Staňkovský. To kvůli vodníkovi, který v něm ještě docela nedávno bydlel, než byl v roce 1948 nacionalisací donucen sbalit si svoje kufry a přestěhovat se do nevelkého, ale malebného jezírka v jižním španělsku, jehož jméno si teď nepamatuji, ale to nevadí, neboť to pro náš příběh není vůbec důležité. Vodník, o kterém vyprávím, se jmenoval Staňko, po tatínkovi. Jméno Staňko se v jejich rodině dědilo z generace na generaci, takže náš Staňko byl Staňkem už asi patnáctým. A jakmile Staňko patnáctý oslavil své třiatřicáté narozeniny, darem dostal, mimo jiné, i ten svůj rybník, po praprapradědečkovi. Byla to pro něho velice šťastná a důležitá událost, mezník v jeho životě. Měl přeci svůj první rybník, navíc rybník velice krásný. To víte,vždycky, když dostanete něco, po čem jste dlouho toužili, zdá se vám zrovna to vaše něco nejkrásnějším něčím na světě. Staňko se o svoje panství staral s nadšením a elánem mladého vodníka. Postupně se seznámil se všemi rybami, s některými se dokonce spřátelil. Často a rád naslouchal vyprávěním starého kmotra sumce, který během svého života už ledacos zažil. O tom vypovídaly i tři rybářské háky zaseknuté za sumcovými rty. Lidem se moc neukazoval, nechtěl, aby se ho začali bát, protože pak by určitě zakazovali svým dětem, aby se chodili do jeho rybníčku koupat, nebo si alespoň hráli na jeho březích. A Staňko měl děti velice rád, byl to totiž vodník typu lidumil, ten, který lidi netopí. Takových už po to našem světě moc nechodí, to mi věřte. Ze všeho nejraději Staňko pozoroval v létě děti z vedlejší vesnice, jak se vším křikem a nadšením dovádějí v mělčinách. Voda kolem nich jenom stříkala, tvářičky jim svítily jako hvězdy na jasné noční obloze a všude kolem se rozléhal upřímný smích, takový, který ze svojí pusy umí vypouštět jedině děti. Nejednou se pak Staňko, sedící na svojí malé lavičce schovené v hustém rákosí, přistihl, jak radostí a spokojeností tleská ručičkama a pohupuje nohama, obutýma do vysokých zelených holínek. Dokonce i ryby, které se lidí normálně velice bojí, neodolávají a vyplouvají na hladinu, nebo i vyskakují, aby se mohli usmívat nad dětským veselím. Toho jste si určitě někdy v létě sami všimli. Staňko byl také vodník diskrétní, neboť když se v noci v jeho vodách objímal jakýkoliv zamilovaný pár, nikdy nešmíroval a po celou dobu byl buď otočen zády a povídal si s rybami, nebo šel navštívit nejbližšího kolegu, Bobeše, který bydlel v sousedním rybníku s majestátním jménem Hejtman. Často pak spolu tihle dva po večeři při západu slunce rozmlouvali pokuřovaje dýmky až dlouho do noci. Bobeš byl starší, i když jenom o trochu, o necelých deset let. Věřte mi, deset let je na vodničí poměry docela krátká doba. Někdy byl Bobeš pěkný mrzout, nadávající na rybáře, počasí, a na všechno kolem, ale Staňko ho i přesto měl rád, skoro jako bratra. Jednoho večera si takhle koncem léta povídali zase s fajfkou v ruce. „Už mám pod hrnečkem první dušičku,“ pochlubil se Bobeš, načež potáhl z fajfky. Staňka jeho oznámení velice překvapilo, měl Bobeše také za vodníka – lidumila. „Jak jsi to udělal?“ zeptal se proto s neskrývaným zaujetím. Bobeš vyfoukl z pusy kouř v několika krásných kroužcích. (Takhle bych to chtěl umět taky, pomyslel by si Staňko normálně, jenomže teď byl příliš napjatý čekáním na odpověď.) „No,“ odpovídal Bobeš, „prostě se mi tu v noci utopil jeden opilec z vesnice, zrovna když jsem mluvil s jednou tetkou štikou. Byl znovu hrozně opilý a potácel se mi po hrázi. Asi se pak chtěl naklonit nad vodu, nebo se mu smekla noha, co já vím,“ rozhodil Bobeš rukama, „ale najednou byl tam a hladina se za ním zavřela. Utopil se, než bys řekl švec.“ Staňko smutně přikývl a také si potáhl z dýmky. Nemohl přeci kamarádovi vyčítat to, že dělal svou práci, ať s ní nesouhlasil sebevíc. Ten den s ním však už nepromluvil, zadumaně sledoval měsíční odraz na vodní hladině a pak se vrátil domů. Čas běžel dál, mezi vodníky se říká, a voda plynula, Staňko se na Bobeše už nehněval a opět jej často navštěvoval. Potom přišlo léto vzdálené několik roků létu, kdy Bobeš polapil první duši. Od té doby jich měl pod hrnečkem několik dalších, ale žádnou z nich neutopil sám, proto se na něj Staňko nehněval. Sám stále neměl duši žádnou, a po nijaké ani obzvlášť netoužil. Maminka vodnice mu sice několikrát říkala, že bez lapené duše není řádný rybník, což tatínek vodník odsouhlasil, Staňko však žádný takový řádný rybník nechtěl, miloval totiž řád svého domova. Jednoho odpoledne, byl to tehdá teplý slunný prostředek srpna, Staňko znovu seděl na svojí lavičce v rákosí a pozoroval hrající si děti. Jedno z nich, statkářův Kuba, kluk tak pětiletý, se předváděl před svými kamarády a pobíhal po kluzkém dřevěném stavidle. Znenadání mu ujela noha, on se skácel pod vodní hladinu a už se nevynořil. Ostatní děti začali sborem křičet o pomoc směrem do vesnice, odkud však žádná nepřicházela. Přišla totiž z rákosí. Jakmile Staňko spatřil padajícího Jakuba, vyskočil a střelhbitě skočil do vody. Během kratičkého okamžiku k němu doplaval a vynesl ho na břeh. Totiž, aby plaval co nejrychleji tak se na okamžik musel proměnit ve štiku. Kuba na něho valil oči a stejně tak zírali i ostatní děti. Věděli, že v jejich rybníce musí nějaký vodník bydlet, ale na vlastní oči ho nikdy neviděli. A vodník, který lidi zachraňuje místo toho, aby je topil? To už je panečku rarita. „Děkuju,“ řekl Kuba a usmál se. „Nemáš zač, prcku,“ odpověděl Staňko vlídně. „Příště si ale dávej větší pozor. Představ si, že bych byl na návštěvě u nějakého kolegy, to by bylo panečku nadělení.“ Kuba přikývl a odběhl mezi ostatní děti. Chvíli si tam spolu povídali a pozorovali Staňka, který zůstal sedět na břehu, s nožičkama pěkně ve vodě, aby v tom horku neuschnul. Někteří z nich Kubu poplácali po zádech, jakoby byl nějaký hrdina, nějaké holčičky mu spílaly a vyčítaly, že se o něho bály. Ale ke Staňkovy se žádný přiblížit nechtěl, asi ze strachu. Byl to přeci jenom pořád vodník. Když se blížilo klekání, děti se postupně odebraly domů, protože se bály klekánic, jež unášejí děti, které se po klekání toulají samy venku. Staňko tak zůstal sám a byl z toho smutný. Dál seděl na břehu a se slzičkami v očích pozoroval západ slunce.Vtom zaslechl hlasy. „Támhleto je on?“ řekl jeden, hrubý, dospělý. „Ano, to je on,“ odpověděl dětský, který už Staňko dneska slyšel. Otočil se a uviděl Kubu, jak k němu vede svého otce, statkáře. Když k němu došli, statkář povídal: „Ty jsi mi prý dnes zachránil syna, vodníku. Chci proto, abys šel k nám domů na večeři. Musím se ti nějak odvděčit.“ „Ale nemusíš, statkáři,“ odvětil Staňko a usmál se na Kubu. „Já jsem to přeci udělal rád.“ „Nemluv a pojď. Žena udělala brambory. Máš snad rád brambory, ne?“ zeptal se statkář. „Brambory? Kdo by neměl rád brambory, navíc, když jsou z tvého pole,“ usmál se vodník. „A k tomu bude mléko, od naší Stračeny,“ pokračoval statkář a když viděl, jak se Staňko olízl, dodal: „A jako dezert budou buchty s tvarohem a rozinkami.“ „Buchty!“ vyhrkl Staňko a olízl se znovu, ještě více. „Buchty, já rád, tuze rád.“ Pocítil, jak se mu v puse sbíhají sliny. „Tuze rád.“ „Tak vidíš,“ usmál se dobrácky statkář. „O důvod víc, proč by jsi měl jít.“ Staňko přikývl, zvedl se ze země a následoval statkáře s malým Kubou. Zanedlouho pak seděl u stolu, pochutnával si na těch všech dobrotách, které hodná statkářka nastrojila, chodidýlka pěkně ponořené do lavoru s vodou, který mu statkář půjčil, aby z toho sucha nějak neonemocněl, a cítil se šťastný, jak jenom vodník může být. Když si pak po večeři se statkářem, který se jmenoval také Kuba, povídali při bafání z dýmek, svěřil se Staňko o tom, že ještě nemá žádnou duši. „Ty ještě nemáš žádnou duši?“ zeptal se statkář překvapeně. Staňko jenom pokrčil rameny. „Tak to já ti klidně jednu dám. Já mám duší habaděj, a obrovských,“ máchl pán domu rukou. „Opravdu?“ otázal se Staňko celý udivený. „Opravdu,“ přikývl statkář. „A jestli chceš, zítra ti ji donesu.“ Staňko souhlasil a když pak dokouřili, odkráčel si zase po svých domů, zanechávaje po sobě na podlaze mokré fleky. Ten večer usínal celý spokojený z toho, že si mezi lidmi udělal přátele a zítra bude mít duši, aniž by se v jeho panství musel kdokoliv utopit. A jak se domluvili, tak se také stalo. Několik chvil po obědě uviděl Staňko statkáře, jak k němu valí obrovskou gumovou duši od traktoru. Hned se tomu pohledu začal smát. Potom si svou duši vzal, hodil ji na vodu, načež na ni naskočil a uvelebil se tak, že plaval po hladině a vystavoval se slunci i světu, aniž by zůstal na suchu, protože kdykoliv mohl jakoukoliv část svého těla ponořit do svého rybníčka, místa, které mu bylo domovem. Statkář se dunivě smál, když viděl jak se Staňko lenivě uvelebil na svém novém daru a i spousta dětí se pak smála, když jim Staňko svou duši půjčoval, aby na ní mohli jaksepatří dovádět. Tak měl vodník Staňko svou duši, aniž by se v jeho panství musel kdokoliv utopit.


celkové hodnocení autora: 90.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Romana Tamová	10.03.2009, 7:28:39

Moc hezky se to čte. Bydlíme u rybníka a já jdu hledat vodníka. Třeba bude taky takový, jako ten tvůj.

mistrovamarketka	09.03.2009, 21:20:13

Pěkné, lehce ladovské (a pro všechny, co znají mou zaujatost vůči Ladovi, dodávám - míněno to bylo jako lichotka) a chyby přehlížím - víš proč? Protože je ta pohádka tady od nás :-)

čuk	09.03.2009, 20:48:56

Záměr dobrý, pointa trochu očekávaná. Některé detaily a charakteristiky jsou vtipné. Někdy jde text příliš do šířky. Místy se vyskytující rozvláčnosti a nefunkční odbočky by podle mého názoru bylo vhodné nahradit větším vtipem a barevnějším vyprávěním, větší pohádkovou jadrností a zkratkou.Stylistice něco chybí, např. se vyskytuje opakování slov a motivů. Státy se píší s velkými písmeny. Pokuřovaje? nacionalisace?