» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141207

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Ztracená magie II. (40) -Odsud živí neodchází ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie II.

Gandalf	publikováno: 05.03.2009, 18:16

40. kapitola


	Kapitola čtyřicátá - Odsud živí neodchází Porth prohledával Teodorikovu pracovnu. Nemusel se obtěžovat se zamčenými dveřmi, ani se vyhýbat lstivým nástrahám. Spěch, jenž hnal celou armádu démonů i mistra samotného byl všude znát. Proč ale vše pečlivě nepřipravili a nenechali alespoň nějakou stráž? Co je mohlo donutit k takovému spěchu... voják zpozorněl. Modré hedvábné závěsy se nepatrně pohnuly. Nebyl si jistý, zda šlo jen o závan větru. Porth udělal krok stranou a přes rameno se ujistil, že za sebou zavřel dveře. Snažil se opatrně našlapovat, ale drobné střepy z rozbitého okna mu jeho úsilí dost znepříjemňovaly. Když už byl na dosah závěsům, postřehl koutkem oka nepatrný pohyb. Něco se pohnulo vlevo od něj. "Je tu někdo?" řekl váhavě a stále si hlídal záda. Ticho. K jeho uším doléhaly jen vzdálené kroky trpaslíka, ale i ty se pomalu ztrácely. Pravou rukou rychle strhnul závěs. Krom několika much, které se usadily na látce, nic nenašel. Přesunul se tedy na protější stranu okna. "Huberte?" zavolal tiše na svého přítele, jakoby snad nechtěl aby to slyšel, ale zároveň se ujistil, že tu není s ním. Znova trhnul modrým hedvábím, načež na sebe shodil měděnou konzolu. Pěkně od plic si zanadával, přejel rukou po hlavě, a nakonec ještě do prohnutého kovu kopnul. To byl právě ten okamžik, na který neznámá osoba v místnosti čekala. Hbitým pohybem se dostala vojákovi za záda a kolem krku mu hodila ocelové lanko. Porth nejprve zpanikařil, ale ihned se zase zpamatoval. Pokud chtěl přežít, musel jednat rychle. "Nebraň se, zbytečně si to zhoršuješ!" ozvalo se mu za zády. Chtěl se otočit, ale smyčka se rychle stáhla. Začal mít nepříjemný pocit, že ten hlas zná. Zplna se opřel do úderu loktem, ale cizince to nijak neochromilo. Naopak stáhnul lanko ještě víc a podrazil Porthovi nohy, aby jej donutil kleknout. Z vojáka tekl pot a na krku začínal mít ošklivě vyhlížející podlitiny a krvavé pruhy. *** Trpaslík mezitím proběhl celou vstupní halu i samotnou obřadní síň katedrály, ale na něco, co by se dalo pozřít, bohužel nenarazil. Naopak nacházel velmi (zvláště pak pro něj) zajímavé artefakty a relikvie, různě se povalující po zemi. Jedno překrásně zdobené žezlo dokonce zvedl, aby jej vrátil zpátky do vysklené skříně, odkud zřejmě vypadlo... jenže to nakonec neudělal. Facsinován mistrnou ryteckou prací, pokračoval klidným krokem až ke dveřím, za nimiž byl Porth. Chtěl už vejít, ale pak si všiml postranních schodů. S žezlem v ruce se rozhodl vystoupat po točitých schodech do druhého patra. Stále měl na mysli Porthova slova, ale nemohl si prostě poručit. Něco mu v ruce chybělo a dokud nenajde pořádnou zbraň hodnou trpaslíka, jako je on, pak bude nosit alespoň tenhle kněžský odznak moci (v lepším případě jej pak na černém trhu dobře prodá). První dva schody vyběhl Hubert s úsměvem na tváři. U dalších pěti už slevil jen na chůzi a zbylých dvaadvacet vylezl s funěním. Ono taky žezlo ze zlata něco vážilo. Chvilku tam jen tak postával a snažil se rozdýchat. Z té výšky měl krásný přehled nad celou katedrálou, zvláště pak nad cennostmi, které by se daly teoreticky ještě pobrat. Jak se tak kochal, ustupoval nevědomky pomalu vzad, až zakopl a dřepnul si přímo na něco měkkého. Rychle se zorientoval a zjistil, že si sednul přímo do nějakého trůnu či honosně vyřezávaného křesla. Bylo mu hned jasné, komu toto místo asi patřilo. "Pozdravte Huberta, pána Stříbrné katedrály!" zahřímal trpaslík a symbolicky pokynul žezlem neviditelným poddaným. Ten pocit se mu zamlouval. Seděl si tam, s hlavou zdviženou vzhůru, a zcela zapomněl na hledání jídla i pokladů. Opájel se pocitem povýšenosti, představoval si sebe samotného jako... krále! "Odcházíme, Huberte!" ozvalo se zezdola a trpaslík rychle přišel o iluze své moci. Hubertovi se moc dolů nechtělo, tak jen natahoval krk a čekal, kdy si jej Porth všimne, aby se mu mohl pochlubit svým novým postem. "Našel jsi něco? Nějakou zbraň?" volal na něj trpaslík dolů. "Něco mnohem zajímavějšího," řekl jen voják a ani se na Huberta neobtěžoval otočit. Spěšným krokem došel až k východu a zde se zastavil. "Takže už jdeme?" seskočil z trůnu. Vždyť jsme teď přišli, pomyslel si. "Ano, musíme zpátky. Kapitán Roland nás jistě hledá." "Tak dobře," zavrčel trpaslík, což spíše patřilo těm prokletým schodům, než jeho příteli. Porth už netrpělivě postával u brány. V ruce držel nějaké dokumenty a čas od času se podrbal na krku. Byl mírně nervózní. "Tady," hulákal na něj Hubert z dálky a natahoval ruku na kliku od Teodorikovy pracovny, "tady už jsi to taky prohlídnul?" "Sakra Huberte!" rozčílil se voják a bylo znát, že se musel přemáhat, aby se nerozeběhl za trpaslíkem. "Nemáme moc času, tak se snaž co nejmíň zdržovat, jasný?" "Jasný," stáhnul ruku zpět, "promiň." "V pořádku. Jen bych rád ty mapy včas doručil kapitánovi, ano?" Porth se odvrátil pohledem a cosi nesrozumitelného zamumlal. "Mapy?!" zopakoval Hubert a pelášil za vojákem. "Ukážu ti je venku. Tak pojď." Když byli zase na čerstvém vzduchu a slunečním světle, rozhodl se Porth seznámit Huberta s tím, co našel. Měl sice na spěch, ale malé zdržení si mohl dovolit. "Takže, tohle jsem objevil v pracovně mistra Teodorika," začal Porth a podal Hubertovi svazek pergamenů. "Co to máš?!" okřikl jej, když si všiml žezla. "Ále... nějak... jsem... jsem to zapomněl to... vrátit, víš? Nic extra, ale mlátit po hlavě se s tím dá," usmál se, jenže vojáka to nijak nepobavilo. "Zahoď to, zbytečná přítěž," mávnul nad tím rukou Porth, jakoby zcela zapomněl na své vychování církví. "Neměl bych to vrátit?" "To máme tolik času?!" zavrčel voják a ukázal prstem na jednu z map. "Tuhle roztáhni, ostatní teď nemají velký význam." "Čeho to jsou mapy?" kroutil hlavou Hubert nad prapodivnými křivkami, kružnicemi a změtí čísel a písmen. "Nebes," řekl s jakousi posvátnou úctou Porth. "Nebes? Ale... k čemu nám to je? Nevyznám se v nich." "To mě nepřekvapuje," ušklíbl se voják a stoupnul si za trpaslíkova záda, aby mohl ukazovat. "Fajn, tak co mi chceš ukázat?" "Tohle," ukázal Porth prstem na jednu kružnici a následně na další tři. Všechny byly spojené jednou linkou s osmimístným číselným kódem. "A...?" "Hlupáku!" vytrhl mu voják mapu z ruky. "To je přesné datum, kdy dojde k zákrytu čtyř největších planet. Nastanou podmínky, které nepamatují ani první trpaslíci z Podhoří." "Fajn," ustoupil stranou Hubert a tvářil se naštvaně. Vůbec Portha nepoznával. Jakoby ho ta katedrála nějak poznamenala. Kde je ten Porth, kterého znal a s nímž se i zasmál? Náhle měl pocit, že tu stojí s naprosto jiným člověkem. Byla to sice hloupost, když viděl a poznával jeho tvář, ale nemohl se toho zbavit. Chtěl už být zpátky v Hrodgardu. "Tak jdeme, pokud už bitva skončila, pak bude naše cesta rychlá." "A nebo taky ne," zabručel trpaslík a ohnal se žezlem. "Pak mi alespoň k něčemu bude." "A přidej do kroku," komandoval Porth. "Už letím," vrčel vzadu Hubert, snažící se srovnat krok. Jenže to šlo jen těžko, musel by totiž minimálně klusat. *** Mojmír Čárymar se vznášel nad Copatou a kontroloval celou situaci z výšky. Jakmile se přiblížil některý z nemrtvých na dosah, ihned mu uštědřil pořádnou ránu rozmanitými elementárními kouzly, která jej nestála tolik energie a alespoň mohl zjistit, zda nejsou ty potvory na něco imunní. Elfka se snažila držet v kruhu vyznačeném čarodějem, za který se zatím žádný z nemrtvých neodvážil. Svou zářící dýkou zasazovala smrtící rány každému, kdo se přiblížil do jejího palebného pole. Zdálo se, že mají vše pod kontrolou, jenže Copatá udělala velkou chybu - při hodu dýkou nepatrně přešlápla okraj ochranné aury. "Pozor!" křikl ještě Mojmír, ale stejné chyby si všimnul i jeden umrlec a neváhal elfku chytnout za ruku. "A kruciš!" zabalancovala Copatá na špičce boty, ale to už ji hnijící ruka táhla k sobě. Čárymar ihned klesl k zemi a byl připraven na rychlé kouzlo. Nemrtví však byli kupodivu rychlejší a jeden z nich elfce přiložil k hrdlu její vlastní zbraň. "Seš mrtváááá," ovanul elfku puch rozkládajícího se masa. "Chyba, smraďochu!" vykopla vší silou pravou nohu do vzduchu. Díky tvrdému treninku dokázala nohu dostat nejen do úrovní očí, ale srovnat ji s linií těla, čímž zabořila špičku boty rovnou do lebky umrlce. "Poootvooorááá," křičel nemrtvý, načež Copatou pustil. Upustil i dýku a snažil se zachytit to málo z mozku, co mu ještě v hlavě zbylo a nyní padalo k nohám. "Rychle, vrať se do kruhu!" naléhal Mojmír. "Pusinka od maminky," zazubila se elfka a sehnutému násilníkovi, který se právě snažil posbírat vlastní mozek, uštědřila přesný zásah dýkou - padl k zemi a už se nepohnul. "Za tebou!" křikl čaroděj a ihned nechal zpopelnit dva blížící se kostlivce. "Přede mnou, za mnou - tak se kruci domluvte a stoupněte si do fronty, jasný?" nestíhala Copatá odrážet dav nechtěných fanoušků, kteří se ještě stále drali ven z mělkých hrobů. "Dávej si pozor na..." "Na?" otočila se tázavě na Čárymara. "Na ně!" křikl čaroděj a ukázal směrem k nemrtvým králům, kteří až do teď jen nečinně přihlíželi. Zprvu to vypadalo, že si nechtějí špinit ruce, ač je měli za ta léta prohnilé až na kost. Ale teď se začali shlukovat. Bylo vidět, jak ze země nasávají magickou energii a oči jim jen září. "Fajn, tohle bude jiný kafe. Jdu zpátky," couvala elfka, aby se zase vrátila do bezpečí kruhu. "Nech to na mně. Ty hlídej ty jejich poskoky," rozdal úkoly Mojmír. Sám se vznesl vysoko ke stropu, aby měl dobrý výhled. Hodlal použít plošné kouzlo. "Další pán na vykoštění?" culila se Copatá na nemrtvé a boj s nimi si přeci jen užívala (ač jich měla plné zuby). "Tak se ukažte," řekl si jen tak pro sebe Mojmír a upřeně se soustředil na svůj cíl. "Posvítíme si na vás!" zvolal a jen čistě ze své mysli vyslal ohnivou kouli vstříc hloučku nemrtvých králů. Koule zasáhla svůj cíl s naprostou přesností. Následovala ohnivá exploze, jež pohlitila i okolní kostlivce a zombie. Jim oheň očividně nesvědčil a s odporným řevem se jako hořící pochodně rozeběhli do všech stran. Králové však zůstali ohněm nedotčeni. Oči jim zaplály ještě víc. "Aha, takže teď se asi naštvali," okomentovala dění Copatá. "Tak jinak," změnil strategii čaroděj. "Zkusíme vás trochu zchladit." "Měl by sis pospíšit, čaroději," snažila se ho Copatá popohnat, jelikož se někteří králové právě vydali k nim. "Snažím se," bránil se nervózní Čárymar, jak mu kouzlo nešlo seslat. Byl už tak vyčerpaný nebo to dělali oni? Trojice nemrtvých králů se oddělila od ostatních. Nejvyšší z nich, kostra oděná v roztrhaných hadrech, které kdysi dávno tvořily honosný šat, se rozhodl zaútočit jako první. Za pochodu natáhl kostěnou ruku, v níž se každým krokem zesilovala jedovatě zelená zář. Když už byl jen krok od kruhu, kde stála Copatá - zastavil se. "Co je?" vyhrkla na něj elfka a připravila si dýku. "Ten kruh," ukázal druhou rukou král. "Ten ty nepřekročíš, kamaráde," usmála se na něj a mrštila zbraní vpřed. "Ten kruh," zopakoval stoicky kostlivec, aniž by uhnul před letící dýkou. Ta se mu obloukem vyhnula a skončila s břinknutím o roh jedné z hrobek na zemi. "Čáry!" vykulila oči elfka a couvla. "Ten kruh teď zruším," dokončil větu a mrštil zelené světlo k zemi. "A tebe podříznu, černá elfko!" Náraz neznámé síly z královy ruky na pulsující auru zapříčinil její narušení. Nezmizela úplně, ale dovolila nyní nemrtvým bezpečně vstoupit dovnitř. "Mám to!" zakřičel vítězně Mojmír a na zbylé krále seslal silný proud ledové vody. Tryskala z jeho rukou, jako by to byly prameny horských potoků. Za okamžik byli věichni mokří, čehož ihned využil a seslal druhé kouzlo. Malé modré kuličky vystřelily z čerodějových očí jako dva blesky. Bez možnosti reakce, proměnily mokré nepřátele v kusy ledu. Byli stále živí - tedy v jejich případě spíše neživí - ale nemohli se pohnout ani kouzlit. A to byla skvělá příležitost. "Dobrá práce!" oddechla si Copatá a hbitě uskočila kostěné ruce. "Ještě tady, Mojmíre!" volala na něj. Čárymar už ale překročil svou hranici. Kouzla z něj vysála příliš mnoho energie a další by se mohlo klidně obrátit proti nim. Chtě nechtě, museli toho posledního zvládnout bez magie. "Musíš ho dostat dýkou, já už nemám síly," snášel se níž k zemi. "Dobře," hledala elfka očima zbraň, ale zároveň si musela hlídat odstup. "Vidíš ji někde?" "Počkej," zaostřil na černou hlínu, kde se bílá dýka musela nádherně vyjímat. "Já bych raději nečekala," uskakovala zas před dalším útokem. "Vidím ji! Když se otočíš, tak je za tou hrobkou." "Tak kdo s koho!" dodala si odvahy a odvrátila zrak do nemrtvého krále. Copatá se rozeběhla směrem, kam jí Mojmír radil. Mohla slyšet, jak se hromada kostí žene za ní a zlaté řetězy a medailony jí hrají na hrudní koš. Jako první k dýce dorazila elfka. Urychleně se sklonila, ale v ten samý okamžik ucítila ostrou bolest v zádech. Bála se otočit. "Ani na to nemysli," zasyčel za ní hlas umrlce a bolest nabrala na síle. "Je na zemi... nemám... nemám tu zbraň!" zvedla ruce nad hlavu. "Výborně. A teď se pomalu otoč," přikázal jí hlas krále. "Určitě se nějak... dohodnem, ne?" slzela Copatá, jak se snažila překonat bolest, která vystřelovala až do lebky. "To bychom mohli," řekl úlisně nemrtvý a rychle trhnul rukou. "Právě jsem ti ze zad vyndal ostří mé milované dýky," ukázal Copaté malou, zřejmě obřadní dýku s rezavým hrotem. "Není tam krev!" udivila se elfka a jedním okem sledovala, jak se tiše blíží k umrlcovým zádům Čárymar. "Není... je to totiž dýka na duše. Způsobuje bolest tělu, ale nazabíjí ho. Naopak tvou duši pomalu otravuje a vysává. Takže pokud budu chtít, za pár okamžiků z tebe bude jen chodící tělo bez duše." "To bude asi zlý." "Ale nemuselo by být. Ty máš něco, co patří mně. Dej mi to a možná si to rozmyslím." "Já? Co já bych měla?" "Máš ten kámen, ty lhářko! Vzala jsi mi ho přímo z hrobu," rozohnil se král a Copatá poznala oloupeného krále Alexeje. "Obávám se, že ten kámen..." V tom zezadu zaútočil Mojmír a ač dost riskoval, seslal na krále další kouzlo. Mocným bleskem mu uštědřil silnou ránu a na nějaký čas jej zcela dezorientoval. "Honem, musíme ven!" volal na Copatou, ale ta se vracela pro dýku. "Běž napřed, doženu tě na schodech!" "Blázne bláznivá, to ti za to ta dýka stojí?" "Ani nevíš jak!" sehnula se rychle k zemi a sebrala svou milovanou zbraň. Copatá bez dalšího otálení oběhla hrobku a nejkratší možnou cestou spěchala za Čárymarem. Nehleděla na nic a za sebe se už nedívala. Vše dala nyní do nohou a do sprintu k východu. Na schodech už na ní čekal čaroděj, který celou dobu hlídal krále. Zdálo se však, že kouzlo bylo silnější, než by čekal. Společně vyběhli až nahoru a úzkou chodbou běželi - a čaroděj samozřejmě letěl - až ke dveřím. Stále byly otevřené, takže měli cestu volnou. "Vy jste snad nepochopili," zahřměl chodbou hlas, načež se jediný východ bleskově uzavřel, "že odsud živí neodchází!" Oba se pokusili s dveřmi pohnout, ale marně. Vrátili se tedy zpět před schody, bez šance na útěk. Museli přijmout výzvu a bojovat. Alexej už stál dole a jeho věrní služebníci se řadili za ním. Až teď si Mojmír uvědomil, že ostatní králové byli jeho vůli podřízení. Ještě mokří, jak je nechal roztát z jejich ledového vězení, soukali se pomalu ke schodům. "Ten kámen přínést," kázal jim a hrozivým gestem namířil na čaroděje s elfkou, "a ty dva zabít!"


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení