|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389598 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Kamir:Má matka je Smrt a já jsem její ... -II ::
 Sirnis |
publikováno: 14.03.2009, 23:37
|
| Předělávaná pasáž |
| |
|
|
Rasmus, velitel domobrany v Tamiru, byl vysoký statný muž, který si ve svých třiceti letech stále ještě zakládal na idejí cti a spravedlnosti. Pravých rytířských ctností. Bohužel nebyl šlechtického původu, ale pocházel z klášterního sirotčince. Přesto o něm většina obyvatel Tamiru nesmýšlela jinak, než jako o svém rytíři. A na toto titulování byl muž bez původu nesmírně hrdý. Přeci jen erb má každý šlechtic od narození a časem většina z nich ukáže, že ho není ani hodna. On si jej vydobyl svými činy.
Rasmus přidržoval v sedle před sebou malého sedmiletého chlapce. Hoch byl zabalený do bavlněné přikrývky, silně nasáklé krví, kterou byl chlapec potřísněný od hlavy až k patě. Dítě po celou cestu ze sebe nevydalo ani hlásku a velitel domobrany to přisuzoval jako následek hrůzných zážitku z lesa.
Od chvíle, kdy chlapce Rasmus, spolu se svými muži, nalezl obklopeného mrtvými těly, nezaslechl z dětských úst jediné slůvko, ba ani vzlyk. V jeho černých očí nerozpoznal žádný život, jen utrpení, žal a smrt, které v něm bojovali o nadvládu.
Rasmus jel na krásné hnědé klisně po dlážděné cestě spojující město s klášterem Velkého patrona. Ten ležel dál od lidí a jezera. Na kopci v lůně lesa, kde mniši měli klid a samotu pro své rozjímání.
Klisna právě dorazila k části cesty, kterou lemovaly jabloně a hrušky. Rasmus si vzpomněl, jak jako malý pomáhal mnichům na podzim s jejich česáním. Vybavili se mu krásné časy, kdy neměl žádné starosti a jeho život postrádal všechnu krutost, s kterou se při své práci denně potýkal. Dokonce ho napadla myšlenka, že by v klášteře na chvíli zůstal, odpočinul si a načerpal nové síly, ale rychle ji pustil z hlavy. Věděl, že někteří bídáci v Tamiru jen čekají, až poleví v ostražitosti. Nemohl riskovat, stejně jako by si nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu někdo přišel ke zranění. Ale představa polehávání v trávě ve stínu jabloní byla nesmírně lákavá.
Konečně byla brána kláštera na dohled. Před ní stál mnich a vedle něho zrzavý mladík. Rasmus věděl, že kde je bratr Jan, tak tam bude i Jakub. Nemohl jinak, než smeknout nad oddaností, kterou mladík k mnichovi chová, stejně jako jeho bystrým rozumem, hbitostí, silou a rychlostí. Doufám,že bratr Jan brzy povolí, řekl si v duchu Rasmus. Už dlouho toužil z Jakuba vycvičit člena domobrany, ale bratr Jan o tom nechtěl ani slyšet.
“Zase pozdě, Rasmusi. Ostatně jako vždy,” promluvil otylý mnich jako první.
“Rád tě vidím, bratře Jane. Koukám, že jsi zase něco málo přibral,” odvětil Rasmus a šibalsky mrkl na Jakuba, který musel přemoci zasmání.
“To je ten chlapec,” zeptal se bratr Jan a přívětivost z něho vyprchala. Teď šlo především o dítě v nesnázích.
“Ano. Určitě si toho dost prožil, ale stejně by mě zajímalo, co se v tom lese stalo?”
“Až promluví, slibuji ti, že se to dozvíš.”
“S tím počítám,” řekl Rasmus a podal chlapce v přikrývce Jakubovi. Přitom si opět uvědomil, že brzy bude zrzavý mladík dospělí...
“Ať tě to ani nenapadne,” vytrhl bratr Jan Rasmuse ze zamyšlení. “Už jednou jsem ti řekl, že Jakubův úděl byl již určen.”
“Nemohu si pomoci. Zvláště když vidím, jaký kus chlapa se z něho stává. Takové bych potřeboval mezi svými muži jako sůl.”
“Odnes chlapce do velkého sálu a počkej tam s ním na mě,” nařídil bratr Jan Jakubovi. A když mladík zmizel za dveřmi kláštera, zamračil se na Rasmuse. “Nepřeji si, aby si ho svými řečmi takhle mátl! Jeho osud je spjat s Velkým patronem.”
“Chceš z něho mít mnicha? Aby pomáhal zraněným a zuboženým. Jistě záslužná činnost, ale pomohl by více, kdyby trestal ty, co ubližují. Kdyby byl v domobraně, mohl by...”
“Tak dost!” vyštěkl rázně bratr Jan a umlčel Rasmuse. “Chlapce si nám dovezl a teď si běž po svém.” Pak se mnich otočil, vešel do kláštera a zavřel za sebou bytelné dveře.
Velitel domobrany jen zakroutil hlavou a otočil klisnu k městu. “Toliko ke klidu a rozjímání v klášteře,” řekl nahlas Rasmus pro sebe a kopl klisnu do slabin.
Bratr Jan si malého chlapce zkoumavě prohlížel. Jakub stál vedle něho a čekal, až promluví. „Podivný chlapec, co Jakube,“ mladík kývl na souhlas a společně s mnichem pozoroval nahého hocha, jak se v chladné místnosti prochází a zkoumá okolí. Většina lidí, kteří do této místnosti kláštera zavítali si stěžovali na chlad a třásli se zimou, ale dítě před nimi nemělo na těle ani husí kůži.
„Běhá mi z něho mráz po zádech,“ zašeptal Jakub.
„Mě také,“ odvětil po chvíli mnich. „ Ale naším posláním je postarat se o každého nalezence. Dojdi prosím do kuchyně pro teplou vodu a sežeň někde osušku. Nejprve ho umyjeme a nakrmíme.“
Když se Jakub vydal splnit zadaný úkol, přistoupil otylý mnich k chlapci. Poklekl před ním na jedno koleno a zadíval se do jeho černých očí: „Nevím, jaké strasti tě potkaly, ale už jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží,“ odpovědi se však nedočkal. Potom odvedl chlapce do umývárny, kde stála stará měděná vana.
Jakub získal teplou vodu snadno. Stačilo jen požádat bratra Felixe a ten mu jí dal kolik jen chtěl. Ale kvůli osušce musel propátrat celý klášter. Oblečení a osušky bylo nejvíce postrádanou komoditou, kterou klášterní sirotčince jen těžko získávali. Během prohledávání místností přitom zrzavý mladík neustále myslel na nalezeného chlapce a podivné mravenčení, kterým na něho působil. Jeho dobrodružnou povahu dokonce napadlo, že hoch je ve skutečnosti démon v přestrojení a kdyby se mu ho podařilo přemoci, jistě by bratr Jan svolil, aby se mohl přidat k domobraně. Už se viděl, jak hájí spravedlnost a zachraňuje sličné dívky v nesnázích. V duchu se zasmál nad svou představivostí a raději se víc soustředil na hledání osušky.
„Konečně,“ řekl s úlevou, když na jedné z postelí, ve společné ložnici našel potrhanou, ale stále použitelnou osušku. Popadl jí a utíkal do umývárny. Cestou se ještě stavil v kuchyni, kde mu bratr Felix připravil mosazný hrnec s horkou vodou.
„Tak ukaž chlapče,“ promlouval bratr Jan k malému chlapci a žínkou mu z těla smýval nános zaschlé krve. „Kde jenom je ten Jakub?“
„Tady jsem,“ ozvalo se za zády mnicha.
„To je dost. Připrav lázeň a podej mi mýdlo.“
„Ano, bratře Jane.“ Když Jakub vše udělal, postavil se vedle otylého muže a díval se, jak z chlapcova těla pomalu pouští krev.
„Nevypadá to hezky, co?“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Takhle by si vypadal po každém boji. Celý od krve, zubožený a s něčí smrtí na svědomí. Ani při tomhle pohledu tě myšlenky na službu v domobraně nepřešly?“
Jakub bratru Janovi neodpověděl. Podíval se do černých očí chlapce, které se při zmínce o smrti zaryly do jeho duše. Pak jako by zkameněl. Nemohl odtrhnout pohled a podivná síla mu sevřela hrdlo. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Svět kolem něho se zatočil a on začal padat do prázdnoty, ve které k němu jako ozvěna doléhal stále se vzdalující hlas mnicha.
Bratr Jan myl chlapci právě záda, když si všiml očního kontaktu mezi hochem a Jakubem, kterému vyrazil pot na čele a rychle ztrácel zdravou barvu v obličeji. „Jakube je ti něco? Jakube. Jakube!“ křičel nakonec mnich. Mladík však neodpovídal. Byl ve tváři bledý a vypadalo to, že každou chvíli ztratí vědomí. Jen pohled stále upíral do černých očí chlapce. Bratr Jan udělal první věc, kterou mu poradil instinkt a strhl mladíka na zem. Když se Jakub probral, cítil se strašně slabý. Pohlédl na přátelskou tvář mnicha a vrátila se mu trocha síly.
„Jen klid, Jakube. Už bude vše dobré,“ promlouval k mladíkovi bratr Jan a potom se podíval na černovlasého chlapce, který najednou upustil od vážnosti a začal si s dětskou radostí užívat hrátek v teplé vodě.
Mnich nechal malého chlapce ve vaně a vzal Jakuba do náruče. Odnesl jej do jeho postel, kde ho s vypětím zbylých sil položil a na chvíli si k němu přisedl. Kde jsou ty časy, co jsem tě v klidu unesl, řekl si v duchu bratr Jan. Potom se naklonil nad Jakuba, který se pokoušel zvednout z postele: „Zůstaň ležet! Jsi slabý, jako když si tě chce vzít Smrt. Teď se prospi,“ ani nedořekl a mladík už spal.
„Co jsi zač? “ promluvil bratr Jan k nalezenci, když se vrátil do umývárny. „Co jsi Jakubovi dělal,“ ptal se mnich spíše sám sebe. Chlapec s černými vlasy mlčel a dál si hrál v teplé vodě. Zřejmě si ani neuvědomil, že se obtloustlý mnich vrátil.
Bratr Jan se dlouze rozmýšlel. Nechtěl riskovat, že by se někomu něco stalo, ale zároveň nemohl chlapci odepřít pomoc. Nakonec se ho rozhodl dočasně ubytovat ve svém pokoji, než nepřijde na lepší řešení. Ale sám z toho neměl dvakrát dobrý pocit.
Nastal večer a bratr Jan připravil ve svém pokoji pro chlapce lůžko. Mezi oblečením našel i něco, co mu bylo jen o trochu větší. Když však čekal, že bude mít hlad, překvapilo ho, že si u večeře uzobl jen trochu z chleba. Nejvíce jej udivilo, že si do úst vzal něco až potom, co mu názorně ukázal, co s tím má vůbec dělat. Přitom se chlapec na jídlo díval, jako kdyby ho viděl poprvé v životě. A to nejpodivnější přišlo ve chvíli, kdy zkoušel pozřít maso. To bratr Jan poprvé v dětské tváři spatřil projevené emoce. Zděšení a odpor zachvátilo černovlasého chlapce jen chvíli potom, co kousl do kousku uzeného. Ve vteřině maso vyplivl. Ochutnávat další věci už potom nezkoušel.
Chlapec měl v pokoji bratra Jana z připravené postele dobrý výhled oknem na noční oblohu, odkud jej vábil zářivý měsíc a svými stříbrnými paprsky mu hladil tváře.
Mnich chlapce pozoroval a nemohl jinak, než se divit nad nevinnou dětskou tváří, za níž se ukrývala nepředstavitelná hrozba. A když pak bratr Jan zavřel oči a pokoušel se usnout, trvalo dlouhou chvíli, než se mu to v blízkosti nalezence konečně povedlo.
Chlapec vzhlížel k měsíci a obloha plná zářivých hvězd se rozjasnila ještě víc. Vypadalo to, jako kdyby ho svou září zdravili. Instinktivně napřáhl k nebi své drobounké ruce, v nichž se Temnota převalovala a vyhřívala na stříbře. Chlapec se díval na černé pramínky kolující mu v žilách místo krve. Cítil tu moc, tu hrůzu, která samostatně myslel, žila, ale neznala žádné emoce. Na okamžik to vyvolalo zasutou vzpomínku na postavu ženy, kterou však halil závoj mlhy. Pokoušel se chvíli zaostřit na tu tvář, ale čím více se snažil, tím víc mlhy halilo její obraz…
Následující den čekalo bratra Jana nemilé probuzení. Jakmile otevřel oči, setkal se s pohledem chlapce, klečícího mu na břiše. Zděsil se a doufal jen v jediné. Alespoň bezbolestnou smrt. Nicméně hoch brzy přerušil oční kontakt a zadíval se mnichovi na vyholenou hlavu, která ho zjevně upoutala víc.
Bratr Jan se ani nepohnul, čekal a doufal, že to chlapce brzy přestane bavit. Těch deset minut mu přišlo jako celá věčnost. Neustále se přitom modlil k Velkému patronovi. Avšak ten jeho modlitby zřejmě protentokrát nechtěl vyslyšet. Nakonec sebral veškerou odvahu k boji se strachem z tajemných schopností chlapce a osvobodil se sám. Pomalu se zvedl z postele a přitom uchopil chlapce za ramena, aby z jeho břicha nespadl. Snažil se nesetkat svým pohledem s jeho, ale jak se snažil sebevíc, přesto se černým očím nevyhnul. Pak mu došlo, že si ho hoch prohlíží pouze se zájmem.
Mnich postavil chlapce vedle postele a sám z lůžka vstal. Hodil na sebe hnědou sutanu a řekl: „Nevím, jestli mi rozumíš, ale já teď půjdu pro něco k jídlu. Počkej tu na mě, ano?“ chvíli čekal na odpověď, ale opět se jí nedočkal.Chlapec pouze odešel k oknu, odkud si začal prohlížet okolí kláštera.
Bratr Jan potom vyklouzl ze svého pokoje, kde se na chodbě střetl s Jakubem, který tam na něho už čekal.
„Jak ti je?“
„Už dobře, bratře Jane,“ odpověděl mladík a bylo vidět, že je celý nervózní z chlapce v pokoji dobrotivého mnicha.
„To jsem rád. Nevím, co ti ten chlapec udělal, ale musíme se postarat o to, aby se to již nestalo.“
„Co s ním chcete dělat?“
„Jen ho budu držet dál od ostatních. Aspoň dokud nebudu vědět víc.“
„Doufám, že vám neublíží.“
Bratr Jan se otočil ke dveřím od vlastního pokoje a řekl: „Myslím si, že mi nechce ublížit.“
„Snad. Už jenom kvůli vám. Co řekneme Rasmusovi?“
„Rasmusovi? Zatím nic. Nic o něm přeci nevíme. Bude jen dobré, když o něm bude vědět, co nejméně lidí. Doufám Jakube, že udržíš tajemství?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
89.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
