|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Milost ::
 honzoch |
publikováno: 13.03.2009, 14:47
|
| Nebudu zdlouhavě popisovat, jak probíhalo Sarkányho vyšetřování a přikročím k věci. Odhalím to, co vymyslela baronka s Balašou, aby zvrátili vývoj situace |
| |
|
|
5) Milost
Následující týdny se nesly v duchu výslechů a s nimi spojených obav. Atmosféra tíživého strachu a vzájemného obviňování prostoupila nejen život vesničanů, ale zabydlela se i v zámeckých zdech. Po šokujícím zatčení Kamenského a Zuzčiném neštěstí zavládl mezi čeládkou strach. Spíš než z provinilosti, ze strachu, že vězni pod tlakem vyšetřovatelů rozmetají jiskry podezření po širém okolí.
Navzdory tomu se žádné další zatýkání nekonalo, u Sarkányho si podávali ruce hlavně Cervenka, Kamenský a Zuzana, stále držení v podzemí kaštělu.
Belo Sarkány příliš nespěchal, ani neprojevoval větší iniciativu. Vida zjevné cíle, které sledovali Balaša a baronka, spokojil se s rutinou. Kamínek po kamínku sestavoval svou mozaiku spáchaného zločinu, a pokud bylo třeba, slepoval ji krví mučeného Staňka Cervenky.
Časem však i on ucítil tlak seshora, nikoliv však od hostitelky, ale od Balašy, který se choval stále netrpělivěji. Proslýchalo se, že má problémy na župě, musí sám čelit žalobě a tudíž se ve zdech olšického kaštělu necítí před zákonem zdaleka tak bezpečný jako na Bystrickém hradě.
Sarkány odolával ještě pár týdnů, než přivolil, aby tribunál uzavřel soudní spis a za zavřenými dveřmi dořešil rozsudky.
„Milostivý pane,“ oznámil nakonec Sarkány Balašovi, „zvážili jsme pečlivě všechna provinění a jsme je schopni v celém rozsahu obhájit! Zde se podepište.“
Zeměpán Bystrického hradu neváhal a načmáral na několik papírů svou signaturu, hned pod podpisy barončiny.
„Vstávat!“ přikázal hajduk stojící ve dveřích tmavé cely, ze které dýchal mrazivý chlad. Na slámě se slabě pohnula ubohá hromádka dek.
Zuzka unaveně vzhlédla, špinavá a zubožená. Otřásla se zimou. „Co se děje?“
„Přečtou ti rozsudek! Tady máš škopek vody, aby se tě panstvo neleklo. Zbav se těch hadrů! A tedy tu košili, tu si vezmi na sebe. A pospěš si!“
Sejmul jí pouta, aby se mohla převléct a trochu omýt, a vyšel zpět na chodbu.
„Máme dost času,“ uklidnil ho druhý hajduk a líně se protáhl. Chvilku trvalo, než jim oznámila, že je hotova. Poslušně, i když ne příliš ochotně, nastavila ruce, aby se opět setkaly se svými věrnými ocelovými druhy. Čím víc se jí ulevilo, co jí pouta sejmuli, tím horší to bylo nyní, prudká bolest ze zanícených zápěstí ji málem zkosila na kolena.
Třásla se nervozitou, smrtelným strachem, ale i nadějí.
Její staré oblečení sice pobytem ve vězení vzalo za své, ale v ohavné černé haleně, sahající pod kolena, se necítila o nic lépe. Košile byla pro ten kus hadru opravdu ušlechtilým názvem a připadala si v ní jako v umrlčím rubáši, jako by šla rovnou na popravu.
Hajduci ji pobídli, aby vykročila. Nijak laskavě, ale ani surově, zkrátka z povinnosti. Hlavou jí probleskla vzpomínka na ty chladné oči, na pohled vlka. Spolkla slzu.
Před síní už bylo mnoho lidí, ucpali průchod. A najednou bylo volno, uhýbali před její špínou. Potlačila pláč a stydlivě sklopila zrak. Jen na chvilku nalezla odvahu rozhlédnout se po síni. Že radši nenechala hlavu dole! Tupé, netečné tváře, plné opovržení a ignorance, nemohou odsouzence potěšit.
A najednou vedle ní stál Kamenský, sice v okovech, ale přeci. Usmál se na ni.
Povzbudilo ji to, přestala posmrkovat a napřímila se.
Cervenku spíše přinesli, než přivedli. Údy mu necitelně visely jako kus hadru a řetězy na nich prozpěvovaly, že si jde pro oprátku. Jeho pohublý obličej vypadal jako by pohroužen sám do sebe, vyhaslé oči ani nemrkly. Těžko popisovat, co zakusil, pro líčení je to příliš kruté, nelidské a nemožné smýt škopkem vody jako Zuzčinu špínu. Jeho zjev všechny ztišil.
Byla přečtena jména zúčastněných členů tribunálu a stručně shrnuty přečiny, kvůli kterým tu teď trio ubožáků stálo tváří v tvář světské spravedlnosti.
„Stanislave Cervenko,“ promluvil Sarkány a přes list pohlédl na delikventa, „náš soud tě shledal vinným ve věci zbojnictví, vraždy, podněcování rebelie, dále loupeže, krádeže a přepadení. Pokládáme tvé zločiny za nanejvýš neodpustitelné a neslučitelné se zákonem.
Je pravdou, že se v naší zemi poslední dobou zbojnictví rozmohlo a tudíž má být trestáno co nejpřísněji.
Jsi odsouzen k trestu smrti vpletením do kola a po smrti budou tvé ostatky vystaveny pro výstrahu všem, kdo by se chtěli vést tvým zločinným příkladem. Urozená baronka Katarína Véghová bude však natolik milostiva, že se sama zasloužila, aby ti byl trest zmírněn. Před vpletením do kola budeš oběšen.“
Zdálo se, že se ta slova ubožáka dotkla pramálo, pokud vůbec.
„Jsi spokojen s rozsudkem?“ zabodl do něj vlčí oči soudce.
Zbojník se probral k života a zachrastil řetězy jako čert, s přemáháním odsekl: „To vy zatěžujete zem svými hříchy! Koho soudíte? To dítě vedle mě? Uhersko potřebuje víc takových statečných dětí, aby přežilo! Zabíjíte budoucnost! Mě si pověste, kradl jsem a loupil, ale jestli pověsíte i to ubohé… “
„To stačí, lumpe!“ napomenul ho Sarkány. „Nepřísluší ti o ní rozhodovat!“¨
Cervenka se chtěl bránit, ale ucpali mu ústa.
Kdo přijde teď? Kamenský nebo Zuzana?
Zuzka sama vycítila, že to bude ona, Sarkány na ni předtím krátce pohlédl. Vyřkl její jméno a součastně ucítila všechny ty zraky, které se na ni upřely, ať už soucitné, výsměšné nebo nenávistné. Odehnala si z tváře vlasy, které se už dávno neleskly sluncem, a s bijícím srdcem čekala na svůj osud. Takhle strašně jí nebylo ani v zasněženém lese, v mrazu a s prostřelenou rukou.
„Zuzano Plešková, náš spravedlivý soud tě shledal vinnou ve věci napomáhání zbojníků. Zákon praví, že je to zločin stejně těžký jako zbojnictví, neboť bez pomahačů by zbojnický úděl byl údělem mnohem těžším a odpadlíci by lépe zvážili, zda se vydat touto cestou. Jsi odsouzena k trestu smrti provazem.“
Zuzka otevřela ústa naprázdno a pak se v šoku rozplakala. Pokoušely se o ni mdloby.
Rozsudek zapůsobil jako nálož, ale ještě než stačili překvapení oponenti vyřknout své námitky, Sarkány po viditelně záměrné odmlce, štědře proplacené Žofií, pokračoval. „S přihlédnutím k tvému nízkému věku, k tomu, že jsi v hlouposti jednala z cizího navedení a především k přímluvě paní baronky Véghové, kterou jsi zradila, ti náš soud uděluje milost. Budeš držena v arestu do té doby, než se tvá sestra Lidmila Plešková nepřihlásí spravedlnosti a pan Kristián Kerkesi nebude propuštěn zbojníky. Až se tak stane, budeš vyhoštěna z panství paní baronky Véghové. Náš soud doufá, že si náležitě uvědomíš, jaké milosti se ti dostalo, a budeš se v budoucnu držet božích i světských zákonů lépe než doposavad.“
Poslední slova už nevnímala a pokud ano, doléhaly k ní z velké dálky. „Umrlčí“ rubáš se jí pevně přisál na tělo a nepříjemně svrběl. Krátká úleva po prominutí hrozného trestu zmizela do nenávratna. Nahradila ho milost, která s milostí neměla nic společného.
Soudili Kamenského a tak se pozornost upřela na něj a jen málokdo se snažil v třesoucí se osůbce rozluštit urputný boj citů, sváděný pod závojem slz.
„Doktore Pavle Kamenský, svým chováním jste znevážil poctivou pověst svého stavu, paktoval jste se zbojníky, skrýval hledané osoby a pomáhal jim, což jest váš přečin nejhorší. Náš spravedlivý soud vás odsuzuje k trestu smrti provazem. Její Milost vám však uděluje pardon, neboť jste se nemálo zasloužil o blaho její rodiny, a trest vám promíjí. Budete držen jako rukojmí do doby, než se níže výše zmínění zbojníci vydají sami do rukou spravedlnosti, popřípadě budou pochytáni, či do doby, kdy Její Milost sama uzná váš trest dostatečným a osvobodí vás!“
Kamenský si povzdechl a zabloudil očima ke stropu. Na Štivianově byl také takový, ale malovaný andělíčky. Dnes nebylo po poslech Božích ani památky, klenba zůstala smutně šedivá, jako by zatažená. Jediný andělíček stál vedle, něj, ale špinavý, s monoklem na oku a rozbitým rtem a v černém rouchu.
„Jste spokojen s rozsudkem?“
„Poníženě děkuji Její Milosti,“ vydralo se z něj, ani nevěděl jak.
Pak už padaly rozsudky jako rány bičem.
Provaz, práce na poli, vyhoštění, provaz, žalář, vpletení do kola, trestná lavice a zase provaz. Jediný, kdo unikl té smršti, byl mladý Marek Vrábík, který byl kvůli věku omilostněn.
Nakonec si Sarkány nechal Lidku.
„Lidmila Plešková, uprchlá služka Její Milosti, provinila se tím, že s urozeným panem Kristiánem Kerkesim žila v poměru protizákonném a nekřesťanském a že jej svou nemravností vlákala do zbojnické pasti a tudíž je plně odpovědna za jeho zmizení. Rovněž přiměla svou nezletilou mladší sestru, aby se i ona dopouštěla špinavostí a protivila se platným zákonům. Dotyčná se odsuzuje k výprasku na pranýři, k vyhoštění z panství a k vypálení cejchu příslušnému ženám jejích mravů.
Pokládám zasedání tribunálu za skončené a rozsudky za právoplatné!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
