|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: 22. kapitola - Je pozdě ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 07.03.2009, 18:55
|
| Tak... tahle kapitola se mi psala velice těžce, nejspíš je to na ní i vidět, ale doufám, že její kvalita neklesne až moc hluboko. |
| |
|
|
„Skloň tu zbraň,“ hlesla Martina s prosebným výrazem v obličeji.
„Víš, o čem jsme si tady s Jirkou právě povídali?“ ignoroval Richard Martininu prosbu.
„Povídali jsme si o mých rodičích,“ odpověděl si na svou otázku, když Martina neřekla ani slovo.
„Je zvláštní mluvit o nich,“ postoupila Martina se stále klidným výrazem o krok vpřed, „když stojíš pod jejím portrétem.“
„Co je mi do kusu počmáraného plátna?“
„Richarde…“
„Čekáš, že z něj snad sestoupí zpátky k tobě?“
„Jste oba stejní, ty, i Radim,“ procedila Martina mezi zuby. „Libujete si v tom, když můžete druhým ubližovat a působit jim bolest.“
Richard otevřel ústa, aby něco řekl, zarazil se však, když se zpoza zavřených dveří do knihovního sálu otevřel dívčí výkřik. Jirka se, nevšímaje si Richarda ani jeho zbraně, vrhl ke dveřím a rozrazil je dokořán.
„Nechte ji být!“ rozkřikl se po muži, jenž do místnosti před chvílí vedl Moniku a Marii. Teď stál nad Jirkovou sestrou, která seděla na zemi opřená o veliký krb a rukou si mnula zarudlou tvář.
„Jsi v pořádku?“ ujistil se Jirka a až když Monika přikývla, všiml si Jana, sedícího na pohovce s rukama zavázanýma za sebou a Marie, která stála na druhé straně místnosti vedle dalšího muže se zbraní.
„Jaké je tvé rozhodnutí?“ přešel Richard zpoza Jirky a posadil se na druhou pohovku naproti Janovi, který si ho měřil světle šedýma očima.
„Mlčení znamená souhlas?“
„Ano. Souhlas, že neměním své stanovisko. Nemám v plánu nechat zničit vše, co má rodina budovala dlouhá léta.“
„Nehraj si se mnou, Jane. Jaká je podle tebe cena lidského života? Kolik bys byl ochoten zaplatit za život tvých rodičů, hm? Chci jen to, co mi patří. A ty to dobře víš.“
„Peníze nedokážou vzkřísit. Nic to nedokáže.“
„Podepiš to,“ ukázal Richard hlavní pistole na papír ležící na stole.
„Nedělej to,“ hlesla Martina.
„Mlč!“ okřikl ji Richard, vstal a pomalu přešel k Marii.
„Ty víš, co je to ztráta dítěte,“ naklonil se k ní. „Myslím, že není chytré si zahrávat, když je v místnosti vaše dcera a taky rozkošná vnoučata.“
„Myslím, že myšlení bys měl nechat na lidech, kteří nechtějí někoho okrást kvůli tomu, že přišli o někoho blízkého. Protože nejsi sám, komu se něco takového stalo.“
Skleněné stínítko lampy, stojící metr od Jirky, se roztříštilo na tisíce kousků, když do něj vrazila kulka z Richardovy zbraně. Jirka zůstal roztřeseně stát na místě a koukat muži do chladných hnědých očí.
„Podepiš ten papír. Tohle bylo jen na zkoušku, příště se trefím.“
„Je to mnohem složitější, Richarde.“
„Jane, podepiš ten papír!“
„Ne.“
V jednu chvíli vyšly ze zbraně dva výstřely, každý jiným směrem. Jan zmizel za opěradlem pohovky a Mariino tělo opsalo ladnou křivku, jak pomalu padalo a zhroutilo se na zem. Martina se vrhla ke své matce, strhla ze sebe šálu a přitiskla jí Marii na krvácející ránu na břiše.
„Mami! Mami, ne, probuď se. Slyšíš? Ne, nesmíš usnout, hlavně neusínej! Prosím!“
Mariiny oči zůstaly strnule koukat do prázdna. Život z jejího těla vyprchal stejně rychle, jako z místnosti zmizeli oba muži v černém. Třetí z nich, se zbraní v ruce a nechutně spokojeným pohledem, se otočil ve dveřích.
„Bylo by to pro tebe příliš snadné, Martino. Příliš snadné, kdybys to byla ty. Teď by mi mohla tvoje drahá matka říct, že nejsem sám, komu se něco hrozného stalo. Aha, já zapomněl – ona už to neudělá.“
Martina klečela s obličejem plným vyděšeného výrazu vedle těla své matky; z jasně modrých očí se jí řinuly potoky slz, ústa měla zkřivena do nepřirozeného tvaru a ruce plné krve, která z těla pomalu přestávala proudit.
„Dědo,“ přitlačil Jirka strhnutou bundu Janovi na ránu, stejně jako Martina své matce. Ruce se mu třásly, ale nebyla vhodná chvíle na hroucení se. „Dědečku, prosím, ne. Moniko, zavolej záchranku, dělej!“
„Jirko…“ hlesl Jan.
„Neusínej, ano? Hlavně neusínej! Moniko dělej!“
Monika rozetřesenýma rukama mačkala tlačítka na telefonu a neříkala jediné slovo.
„Jirko,“ vydral se z Janových úst vzdechnutí.
„Bude to dobré, uvidíš,“ odhrnul Jirka Janovi jemné šedé vlasy z čela. „Všechno bude zase v pořádku.“
„Musíte… Musíte držet spolu. Nesmí se vám stát to samé co Petře.“
„Nevysiluj se. Dědo, nemluv, prosím.“
Monika zavěsila telefon a s neuvěřitelným výrazem strachu přešla na druhou stranu místnosti. Martina držela v náručí tělo své matky a pomalu se s ní pokyvovala; skoro jako obraz matky kolébající své dítě.
„Držte spolu… Jen tak se jim ubráníte. Musíte…“
„Pšt,“ šeptl Jirka.
„Slib mi, že ji v tom nenecháte. Sama to nezvládne…“
„Dědo…“
„Prosím, slib mi to. Prosím.“
„Slibuji,“ zamumlal Jirka. Koukal do vrásčité tváře svého dědečka, do jeho šedých očí, ze kterých pomalu mizely jiskřičky života. Stiskl mu ruku, nedočkal se však odpovědi. Ruka povolila a pomalu sklouzla na podlahu.
Martina zvedla pohled z těla své matky na Jirku, klečící nad tělem Jana. Otevřela roztřesená ústa, nevyšel z nich však žádný zvuk; pokyvovala pouze nesouhlasně hlavou a rukama tiskla tělo Marie k sobě.
Jirka přestal na Janovo břicho tlačit svou bundu. Posadil se na zem a opřel zády o pohovku.
„Nenávidím to tady,“ řekl do ticha. Jediný, kdo zareagoval, byla Monika; otočila hlavu a beze slova koukala na Janovo tělo ležící vedle Jirky.
„Jsem sama,“ oznámila náhle Martina s ironickým úsměvem plným smutku. „Všichni odcházejí…všichni.“
Zabořila hlavu do rukou a celá se chvěla pláčem.
„Nejsi sama. Ať už se stane cokoliv… Budeme s tebou,“ utěšoval ji Jirka.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zvedla Martina hlavu; obličej měla celý uslzený a modré oči zarudlé.
„Slíbil jsem to dědečkovi.“
Martina znovu propukla v pláč plný beznaděje a prázdnoty.
„To jsi… to jsi radši…“
„Martino, co se stalo?“ ozvalo se od dveří. Na prahu místnosti stál spoře oblečený vysoký muž; měl špinavé blond vlasy a při pohledu na ležící těla v místnosti se mu obličej zkřivil do zděšeného výrazu.
„Martino!“
„Je pozdě,“ šeptla Martina opřená o knihovnu a otřela si uslzené oči. „Je pozdě, Michale.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
