obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Perný den ::

 autor Desdemone publikováno: 15.03.2009, 18:46  
Není to špatné- ale není to ani dobré. Záčatek je příliš detailní na tak krátký útvar a na to, že jsem pointu postavila coby vyvrcholení celého příběhu je po celé vyprávění příliš skryta. Ale nevadí;-)
 

Jmenuji se Sklenička. Pan Sklenička. Opravdu. Když jsem se narodil, má matka byla v cizině - v Pavaleji, a mého otce, jak už to tak bývá, neznala zcela přesně. A jediná dvě slova, která tehdy pavalejsky uměla, byla sklenička a lejno. Mám štěstí, že i v poporodních mdlobách vybrala to snesitelnější.
Dnes už ale Pan Sklenička není důstojné. Proto se představuji coby Pan S.
Věk prozrazovat nebudu. Postačí jenom mé tvrzení, že jsem dost starý na to, abych věděl dost věcí o tom, co píšu.
Deník jsem si nikdy nepsal. Nikdy jsem neměl potřebu. Když jsem si něco chtěl zapamatovat, jednoduše jsem si to zapamatoval. Zápisky nejsou potřebné.
Ale tentokrát jsem tohle své přesvědčení musel porušit.
Nebudu se zpovídat, to rozhodně ne. Nebudu psát, co jsem měl k obědu, kdo mě otrávil nebo kdo mě předběhl ve frontě na čerstvé ovoce.
Jen se s Vámi podělím o pocity, ano, o „pouhé“ pocity z jednoho jarního dne, který ve mně zanechal všechno, co může jediný den v člověku zanechat.

Nejprve by se slušelo seznámit Vás se skutečnostmi, které v příběhu možná zvláštní roli nehrají, vlastně je to spíš pro můj dobrý pocit. Nikdy mi nikdo nezemřel, nikdy jsem se se smrtí nesetkal. Stejně tak jsem se nikdy nesetkal s žádným druhem lásky - mateřská či sourozenecká mě minuly úplně, milenecká se mě mírně dotkla v dospívání. Už začínám působit jako zapšklý dědek, který střílí z okna po nevychovaných klucích, kteří mu do oken hází kamínky a který nerudně zahlíží na mladé sousedy?
To není z mé hlavy. Tohle mi jednou někdo řekl. Tehdy jsem se musel smát. Proč? Protože jsem tím smíchem zakrýval, jak mě ta pravda zasáhla.
Je fakt, že na děti jsem nikdy nestřílel. Dokonce i sousedy občas pozdravím.
Netrpím homofobií, spíš to pramení z mé namyšlenosti a přehnaného sebevědomí. Jednu dobu jsem byl přesvědčený, že tenhle svět mi není dost dobrý.
Ubohost, to jistě. Ale jsem už takový.
Já vím, odbočil jsem. Tak snad tedy abych začal vyprávět, já vím.

Byla to obyčejná sobota. Vstal jsem kolem osmé. Nikdy jsem nepatřil mezi medvědy, kteří jsou v brlohu, jak nejdéle to jde. Na druhou stranu jsem ale taky nebyl ranní ptáče, takže osmá byla taková zlatá střední cesta.
Odhrnul jsem peřinu v kytičkovaném povlaku, vstal a udělal to, co se mi už stalo tradicí - přešel jsem rovnou k oknu a otevřel ho. Ne snad abych vyvětral, ale bych se pokochal pohledem na město. Ve všech bytech, kde jsem přebýval déle jak dva týdny, jsem měl na výhledy štěstí. Ale tenhle byl asi ze všech nejkrásnější.
Všechny domy, které byly natolik blízko, abych viděl alespoň polovinu detailů, působily starobyle, ovšem nikoliv zpustle - ale také to nebyla ta předstíraná starobylost. Byly takové, jako život, který se skrýval za jejich zdmi.
Dál se tyčily už jen obrysy velkolepých budov. Vlastně jsem nikdy přesně nevěděl, která budova se jak jmenovala - až na budovu soudu. To byla ta nejvelkolepější stavba ve městě.
Chvíli jsem se opíral o parapet a snažil se nevnímat ulici pode mnou. Bydlel jsem ve čtvrtém patře, takže se mi to docela a bez značné námahy dařilo.
Když uplynulo mnou stanovených deset minut zírání z okna, oblékl jsem se, snědl jsem - spíše kvůli větě, kterou mi vždycky vtloukali do hlavy, „Bez snídaně nechoď z domu!“, než že bych měl hlad - co jsem v lednici našel a usadil se do křesla naproti mé pelesti.
Věděl jsem, co budu dělat. Celý den strávím procházkou. Zamyšlenou procházkou. To bude podívaná. Podivínský Pan S. a Pan Sklenička spolu na procházce.
Řekl jsem si, že vyrazím. Obul jsem se, vzal klíč od bytu a zabouchl za sebou dveře. Neměl jsem ten zvuk rád, proto jsem mírně pokrčil čelo. Opět ze zvyku.
Já měl takových zvyků, jak snad žádný kraj, žádný stát.
Bylo mi jedno kam vyrazit.
A tak jsem zamířil nalevo. Rozhlížel jsem se na přechodech, byl jsem i připraven usmívat se na případné známé, které jsem stejně potkat nemohl. Žádní neexistovali.
Ale jinak jsem skutečně nevnímal.
Začínal jsem pomalu přemýšlet o životě. To jsem dělával často.
Bylo to tradiční přemýšlení o životě. O smrti, o rodině, o práci, o penězích, o zálibách. Před svou myslí jsem předstíral, že o všech těch věcech něco vím, abych nabyl pocitu, že patřím. Že patřím někam, mezi někoho, k někomu.
Došel jsem do parku. Jako většinou jsem se usadil na druhou lavičku vlevo od fontány.
Tehdy jsem začínal vnímat.
Sledoval jsem pejskaře, děti, zamilované páry. Ano, zamilované páry především.
Nežárlil jsem, nezáviděl jsem.
A přesně v tuhle chvíli se z mé obyčejné soboty stal den natolik důležitý, že o něm musím vyprávět dál.
Něco takového jste čekali, že?
Ale ne, nezjevil se mi duch ani nic podobného. Nestalo se vůbec nic.
Jen jsem tam seděl a znovu se pustil do úvah o tomhle žití.
Poměrně rychle jsem došel ke stejnému závěru, jako obvykle - miluju život.

To sezení na lavičce mi překvapivě moc dlouho nevydrželo. Tentokrát mi bylo nějak divně. Ne špatně, to ne. Jednoduše divně.
Zvedl jsem se a vydal se cestou, která byla přímo naproti mně. Podle ukazatele jsem věděl, že mířím směrem k obchodnímu centru, veřejným záchodkům a pekařství.
Skvěle, čerstvý koláček s marmeládou. To je to, na co mám doopravdy chuť. Jak dlouho už jsem jenom neměl čerstvý koláček? Sám nevím.
Procházel jsem se. Lidé mě míjeli. Zajímalo mě, kam v sobotu ráno pospíchali. A jak to, že jich všude bylo tolik?
A tehdy jsem se zarazil. Já přemýšlím o lidech. O naprosto neznámých existencích, které ani nikdy nepoznám. Nikdy s nimi nebudu sdílet radost, smutek, lásku, nenávist, pláč a smích. Stál jsem tam - uprostřed chodníku.
Nikdo si toho nevšímal, každý mě raději obešel, než aby se se mnou dohadoval.
A pak mi došlo ještě něco.
Já filozofuji?
Přemýšlel jsem jako slovutné dámy v televizních seriálech. Páni, se mnou to ale jde z kopce.
Budu ten koláček potřebovat.
Znovu jsem se dal cestou vedoucí k pekárně. Koupil jsem si skutečně jen jeden koláček s marmeládou.
Zdůrazňuji to, jelikož prodavačka na mě podivně zahlížela.
Těm, kteří to přežili až sem - pořád dumáte nad tím, co se stane, že je tak důležité o tom napsat? Že potkám své dvojče, unesou mě gorily s tmavých brýlích, přejede mě auto, spadne přede mě milion?
To jste větší šílenci, než já.
Já, člověk se jménem Pan Sklenička. Člověk, dumající o významu svém a teď - k vlastnímu údivu - i údivu těch druhých, které dennodenně potkává.
A ne, tohle není geniální zakončení.
Pokračuje to dál.
Snědl jsem si v klidu svůj koláček a nabyl dojmu, že jsem se dostal na cestu, která mě dovede ke mně domů. Tak brzy?
Přesto jsem pokračoval. Tentokrát všechny ty úvahy, které mě doteď provázely, vystřídalo malé zamyšlení nad počasím. Poté jsem zapřemýšlel o automobilovém průmyslu, o novinách. Po blízkém setkání třetího druhu s žebrákem jsem přemýšlel o daních a uvědomil si, že je vlastně neplatím. Miluji tu naší zemičku - malou, hezkou, traktérskou.
A je to tu zas - miluji život.
Říkáte si - nenávidí všechno a všechny a přesto přemýšlí neustále jen o životě? Když ho tak miluje, proč nežije? Proč mlčí? Proč si neužívá?
Na to Vám neodpovím, ale věřím, že Vy už na to přijdete sami. Koneckonců jste chytřejší než já.
Jsem jen cvok. Nic víc. Ale ani nic míň.

Skutečně, cesta domů dlouho netrvala. Jakmile se za mnou dveře zabouchly, zul jsem si boty a hnal jsem se ke svému oknu. Ke svému pohledu z okna.
Žádný západ slunce, žádná dramatická hudba, kachny na obloze.
Bylo skoro poledne. V podstatě se nic nezměnilo, jen se ze slabého ranního sluníčka stala žhnoucí a vřelá koule vysoko na nebi.
Dá se říct, hnal jsem se za tím, abych se ujistil, že se nic nezměnilo.
Že je všechno stejné, jako vždycky.
Díval jsem se. A díval.
Jako vždycky.
Bezduše jsem se usmíval. Právě proto, že to bylo jako vždycky…
A tehdy se to stalo.
Konečně je to tu! Nebe se mi zhroutilo na hlavu!
Dobrá, tak to nebylo. Ale skutečně přišel ten okamžik, který tenhle den učinil zvláštním.
Konečně se něco změnilo. Něco nebylo jako vždycky.
Uvědomil jsem si jedno. Uvědomil jsem si to.
Já nemiluji život.
To život miluje mě.


 celkové hodnocení autora: 95.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Romana Tamová 16.03.2009, 8:22:44 Odpovědět 
   Vzhledem k tomu, kolik ti je let, musela tahle povídka dopadnout jak dopadla. Pro mě trochu nudná a rozvláčná. Možná, kdyby byla kratší, nevím, nejsem redaktor, jenom čtenář a vím, že umíš lepší věci. Hodně dalších úspěchů.
 Ekyelka 15.03.2009, 18:45:32 Odpovědět 
   Zdravím.
Škrtat, škrtat, škrtat - během čtení jsem si v duchu říkala, kolik písmenek a slovíček by se asi ušetřilo... Neber to nijak zle, jde o můj pocit a pohled na text, ale skutečně jsem už po prvních řádcích sezdala, že by to chtělo pořádně provětrat. Vyházet zbytečné části, onu část o absenci lásky ve Skleničkově životě přepsat do čtivější podoby a zakomponovat do úvodu, více si pohrát s atmosférou. Takhle je text někde mezi blahosklonnou vyprávěnkou a povídkou bez pointy.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Gensek?
Fraxiparin
ONKANÉ
Danny J
Kapitola XVIII....
Ondřej Žižka
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr