» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141207

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::

:: L+L(5) - Brigáda ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 08.03.2009, 23:08

"Unaveně se posadím na lavičku. Potřebuju se co nejrychleji někde ubytovat. Tím slovem „ubytovat“, myslím téměř kdekoliv. Jen abych to tu vydržela až do odjezdu… Vydrž Rossie, vydrž…"


	5.Brigáda Jedeme mlčky horkou letní krajinou. Miguel si něco pro sebe zpívá, ale nemůžu pořád rozeznat, co je to za písničku. Vím, že ji moc dobře znám a možná že už i od dětství, ale na název si nemůžu vzpomenout. Buď můj rozum dnes nestojí na mé straně, nebo už je to vážně dlouhá doba, kdy jsem ji naposled slyšela. „Odkud znáš tu písničku?“ zeptám se, když přestane zpívat. Miguel se strašně zasměje. „To bys ráda věděla co?“ „No tak… proč mi to nechceš říct?“ naléhám na něj. „Dobře, dobře, Rossie… Naučil mě ji táta. Kolumbijská písnička, víš? Zpívá se španělsky,“ vysvětlí mi. „Aha… Mám totiž takový dojem, že tu písničku znám taky…“ dostane se mu ode mě vysvětlení na způsob „nejistá Rossie Laneová“. „Možný to je. Vždyť jsi přece říkala, že máš tátu taky v Kolumbii,“ napadne Miguela. Pokrčím rameny. Nechce se mi mluvit s ním o svojí rodině. O mých neshodách s matkou mu vážně vyprávět nehodlám. „Třeba ti jí zpíval večer před spaním, když jsi byla malá,“ dodá zamyšleně. „Jo. Třeba jo…“ Naše potutelné úsměvy se promění ve výbuch smíchu. V zápětí je mi ale najednou hrozně trapně. Vzpomenu si na svoje fotky z dětství. Máma mě vždycky navlíkala do růžových dupaček a pro jistotu v XLL velikosti. Když už jde o to oblečení, celoživotně nosím kolekci L+L. Má to dvě nevýhody. První nevýhodou je, že matka mi přísně zakázala kupovat si jiný značky oblečení. Když ve výloze vidím něco fakt fantastickýho, nemůžu si to koupit, protože můj úlovek by pak skončil na skladišti. Máma má peněz na rozdávání, může si plýtvání oblečením v pohodě dovolit. Druhou nevýhodou je, že nechává vyrábět oblečení pro štíhlé postavy, takže na mě to vypadá hloupě. Samá upnutá trička a těsné džíny. Jakmile mě Miguel hodí na nádraží, zajdu si koupit něco „normálního“. S sebou mám skoro všechny svoje peníze. V přepočtu to je docela slušná suma na nové tričko a džíny určitě stačí. Jenže na cestu do Kolumbie mi tohle rozhodně nepomůže. Budu si muset někde přivydělat. Jenže k tomu nejspíš budu potřebovat podpis jednoho z rodičů. Fajn, volím tátu. „Tak Ross, vystupovat, jsme tady,“oznámí mi. V duchu si povzdechnu. „Bylo mi s tebou fajn,“ neodpustím si mu sdělit. Mile se usměje. Miluju ten jeho úsměv, probleskne mi hlavou. Mysl my však zatemní představa, jak se budu muset sama pohybovat po městě. „Počkej, ještě ani neznám tvoje telefonní číslo,“ zastaví mě, když už se pomalu dávám k odchodu. V rychlosti mu ho nadiktuju a on mi obratem dá to svoje. Pak už jenom slyším, jak naskočí motor jeho auta a sleduju, jak ujíždí daleko dlouhou silnicí. Potlačím slzy a vydám se směrem k nádraží. Miguel mi dělal společnost, teď zůstávám zase sama. No… konec konců… byl to jen kluk, který mě ochotně dopravil podle mého přání na nádraží. Ale moc milej kluk… No snad to nějak překousnu. Pro radost se stavím v nejbližším obchodě s oblečením. Ven vycházím už rovnou převlečená ve volném blankytně modrém tričku s nápisem „Freedom“. Svoboda. Ano, svoboda je to, co potřebuju. Dále jsem se neubránila koupit si nové džíny, ve kterých bude možné se líp pohybovat. Svoje ošoupané tenisky jsem nahradila za nové, ladící celkově k mému oblečení z tohoto obchodu. Nejlepší na tom je, že ani jedna věc z toho obchodu není z kolekce L+L. A protože je zrovna léto, pořídila jsem s i moderní sluneční brýle. V zrcadle jsem se vážně nepoznala. Moje snědá pleť se mi najednou začala líbit. Nechci být bledá jako máma. Jsem jiná, patřím do Kolumbie a prostě se tam taky dostanu! Všude kolem mě je spousta letáků, reklam a nabídek. Nikdy je nečtu, ale dnes udělám výjimku. Pečlivě si každou nabídku pročtu, jestli náhodou někde nenabízejí nějakou brigádu. Narazím aspoň na deset nabídek, ale tam přijímají brigádníky až od šestnácti let. Nakonec jsem našla tři pro můj věk. Na Novém Zélandu shání jakýsi chlap z nějakého ostrova pomoc s pastvou ovcí. Práce na rok, docela za slušnou sumu, odvoz na Nový Zéland platí on. Asi už má těch ovcí vážně plné zuby. V další nabídce shání šedesátiletá Margaret úklid záchodů v divadle, poblíž odsud. Poslední nabídka se mi zkouší vnutit práci na farmě u nějakého Joea, který se živí jako učitel jízdy na koni. Moc velkou částku nenabízí. Ale láká mě to, že Joe je z Mexika a Mexiko je kousek od Kolumbie. Kdežto Nový Zéland je úplně na opačný straně planety. Když budu půl roku pást ovce, vystačí mi peníze na odjezd do Kolumbie. Výborně. Pečlivě si opíšu číslo na toho dědulu z Nového Zélandu, pohodlně se usadím kousek dál na modrou lavičku a začnu vytáčet jeho číslo. Kredit mám zatím čerstvě nabitý, na zavolání do Nového Zélandu by to mělo vystačit. Oddaně čekám a přitom si nervózně koušu palec. „Prosím?“ ozve se konečně mužský hlas. Tak trochu mi připomíná nějakýho černokněžníka. Skřehotavý, starý a záhadný hlas. Navíc s novozélandským přízvukem. „Tady Ross Laneová. Beru to,“ začnu zhurta. „Eh… cože berete?“ odkašle si děda. „Oh, promiňte, nejspíš bych měla začít od začátku. Jsem z Ameriky a narazila jsem tu na vaší nabídku. Je pravda, že mě na Zéland dopravíte zadarmo?“ „Zajistě, slečno. Kolik vám je let?“ „Bude mi patnáct. Ale na svůj věk jsem velmi pracovitá,“ uklidňuji ho. Cítím se docela sebejistě. Většinou se totiž držím spíš v povzdálí a radši mlčím. Nebo alespoň to tak bývávalo u nás ve škole. „Říkáte pracovitá? To si hned ověřím!“ „Uvidíte. Mám na to.“ „Víte, že se jedná o novozélandské ovce?“ „Ano, to jsem si přečetla,“ ujišťuji ho. Přitom se pousměju. „Dobrá, nějak se ještě domluvíme. Pošlete mi podpis vašeho zákonného zástupce. Stačí, když to naskenujete a pošlete mi to e-mailem,“ sdělí mi. Rozloučíme se a já obratem spěchám do knihovny, kde mají internet. Přihlásím se a začnu urychleně psát. Předmět: Brigáda Komu: mr_lane_mail@hotmail.com Od: Ross.Lane124@hotmail.com Ahoj tati, Už dlouhou dobu jsme se neviděli, co? Prosím, mohl bys pro mě něco udělat? Podepiš formulář, který ti teď pošlu. Potřebuju k tomu tvůj podpis. Prosím prosím prosím, dovol mi pomáhat na Novém Zélandě! Nezklam mě… S láskou Rossie Stáhnu formulář ze stránky, kterou mi ten stařík po telefonu nadiktoval a připojím ho k e-mailu. Na to, že mě knihovnice varovala, že tady nic nesmím stahovat, neberu ohledy. Sbalím si věci a pospíchám k hotelu poblíž. „Kolik se tu platí za jeden nocleh?“ zajímá mě. „Obvykle podle pokojů. Většinou se cena pohybuje kolem 150 Euro, slečno,“ vysvětlí mi ochotně jedna žena. Tohle musí být nějaký hodně luxusní hotel, pomyslím si a už už se chystám vyrazit zase zpátky. Nemůžu si dovolit utrácet. Na přežití a cestu ty peníze potřebuju a utratit je za pobyt v hotelu je naprostá hloupost. „Aha, díky,“ odpovím zklamaně a odloudám se zase ven. Pomalu si to kráčím cestou, až někam k fontáně a lavičkám. Turisté tu krmí holuby, děcka si hrají s vodou a rodiče spolu o něčem rozrušeně diskutují. Unaveně se posadím na lavičku. Potřebuju se co nejrychleji někde ubytovat. Tím slovem „ubytovat“, myslím téměř kdekoliv. Jen abych to tu vydržela až do odjezdu… Vydrž Rossie, vydrž…


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 38		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

ciko	18.02.2010, 12:43:06

Začíná to zajímavě, počkám na další, zatím líbí.


ze dne 20.02.2010, 20:03:11
An!tta: Na další nečekej, píšu odznova :-) Chystám třetí díl. A ty jedničky si myslím moc nezasloužím :D Ale i tak děkuji.

Pavel D. F.	08.03.2009, 23:08:25

Vidím, že se opět vracíš k Rossie, tak se na to podíváme. Celkem dobré, místy trošku zaskřípala interpunkce, ale většinou to nebylo na úkor pochopitelnosti textu. Děj je sice trošku jednotvárný, ale každý nový začátek žádá svoje. No a potřeba vydělat si peníze je všeobecná. Možná bych, být tátou Rossie, měl trošku obavy pouštět ji na Nový Zéland, taky by už mohl vědět, že utekla od mámy, a mohl by zasáhnout. Tyto možnosti přispívají k atraktivitě příběhu, což jistě není na škodu. Navíc tu máme Miguela a jeho zjevné tajemství, taky docela dobrý motiv, i když dost průhledný. Takže za jedna a doufejme, že bude příběh brzy pokračovat.