» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141208

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Přežít a stvořit pouto (16. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto

Kaileen	publikováno: 11.03.2009, 6:26

Přežít a stvořit pouto (16. kapitola)


	Smíření Nešly jsme se najíst ani projít, jak navrhovala Soy, usnuly jsme. Vzbudila jsem se chvilku před Kaileen. Tu ze spánku vyrušilo lehké vrznutí dveří, když kněžka vzala za kliku a chtěla vstoupit dovnitř. Hned vyskočila z lůžka připravená bojovat, ale vzápětí si uvědomila, že není proti komu, když spatřila vylekaný výraz Soy. Nechala ji projít a takřka nešťastně si sedla zpátky na postel. „Jak jsi pořídila?“ vyhrkla jsem na jeptišku, aniž bych ji nechala vzpamatovat. „Mluvila jsem s Raamem,“ odpověděla a zavřela za sebou. Podívala se přitom na Kaileen, která zbystřila a napjatě čekala na rozsudek. Mladá kněžka se postavila zády ke mně přímo před ni. Zvedla jsem se a přešla k nim, protože se mi nelíbilo, jak se z mazané lišky stal ustrašený zajíček. Ani v nejmenším jsem nevzbudila její pozornost, zrakem spočívala na rtech té, která měla tlumočit vůli nejvyššího z bohů. „Raam chápe, co tě vedlo k uzavření té smlouvy,“ začala kněžka klidně mluvit a já jsem si vzpomněla na všechny nepříjemné situace, které touto frází začínají, „a omlouvá se za svého bratra, který přešel povolené hranice jednání. Bohové zvážili tvoji situaci a poskytnou ti šanci. Musíš projít zkouškou a měla by sis dobře rozmyslet, zda využiješ pomoci Lee. Uspějete-li, dohoda se ruší a vy budete moci dál žít jako doteď. Ovšem pokud selžete,“ odmlčela se, jako by ani nechtěla doříct, „je konec. Pro obě. Ty budeš náležet Kharovi, o Lee rozhodne Raam později.“ Jak se dalo čekat, zavládlo ticho. Kaileen se zadívala na špičky svých bot, její tvář překryly vlasy, ale bylo zřejmé, jak se asi cítí. „Samozřejmě půjdeme obě,“ rozhodla jsem a dobře jsem si všimla, že přítelkyně trochu ožila. „Ne tak rychle, Lee,“ odmítla kněžka, rozhodila přitom rukama a roucho se mírně zavlnilo. „Zvolit musí Kaileen. Nemusíš odpovídat hned,“ obrátila se k ní, „Raam není nakloněn unáhleným rozhodnutím. Nezáleží pouze na tom, jak zvolíš, Kaileen, jde především o to, jaký důvod tě k tomu přivede.“ Pár vteřin si pohrávala s prsty, pokývala hlavou a zvedla se. Soy ustoupila, jako by čekala útok, avšak nic se nestalo. Místo toho se Kaileen odebrala ke dveřím. Chtěla jsem ji zadržet, říkala jsem si, že bychom to měly probrat spolu, vždyť šlo i o mne, ale Soy mi naznačila, abych ji nechala odejít. „Kolik máme času?“ zeptala jsem se, když jsme zůstaly samy. „Kolik budete potřebovat,“ odpověděla klidně. „Třeba i týden?“ pochybovala jsem. „Třeba,“ potvrdila, „ale nemyslím si, že by to trvalo tak dlouho. Jsou věci, které Kaileen nikdy nechtěla připustit, ale teď se s nimi musí vyrovnat, ty jí v tom nemůžeš pomoci, proto bys ji měla nechat, ať si s tím sama poradí. Nebuď jí neustále v patách, ona není tvůj nepřítel.“ „To já přece vím,“ zlobila jsem se. „Pro nepřítele bych do pekla nešla.“ „Nemáš hlad?“ zajímala se Soy a lehce mě postrčila ke dveřím. „Pojď, najíme se, popovídáme si.“ „Nechci,“ odmítla jsem. „Mohu říci některé ze sester, aby ti jídlo přinesla sem.“ „Nemám chuť.“ „Ona má svoje problémy, hladověním jí stejně nepomůžeš. Tak co?“ přesvědčovala mě. „Dobrá,“ svolila jsem, „ale raději bych se něčeho napila a rovnou ti říkám, že vody jsem po cestě měla dost.“ „Máme i víno,“ usmála se a otevřela dveře. V jídelně seděly čtyři jeptišky. Soy mi nabídla místo a šla k nim. Něco jim krátce pověděla, načež se zvedly a urychleně opustily sál. Vrátila se ke mně a brzy nato nám jedna ze sester přinesla jídlo a hlavně pití. „Posluž si,“ vybídla mě kněžka. Hned jsem se do toho vrhla, ona jen pozorovala, jak z talířů i džbánu mizí obsah v mých ústech. „Snažíš se dohnat měsíc strádání?“ smála se mi. „Odsouzený má právo na poslední večeři,“ odpověděla jsem, protože na žerty jsem neměla náladu. „Každý sám si stanoví rozsudek, jehož je hoden,“ namítla. „Sám? Vždyť já Kaileen pořád pomáhám, nejen jí. A co za to? Buď ztratím nejlepší přítelkyni, nebo taky umřu. Ani jedno se mi nechce!“ Soy mlčky sledovala, jak jsem odhodila zpola ohlodanou kost přes půl místnosti. O stěnu se zastavila, odrazila se, ještě dvakrát odskočila a zůstala nehybně ležet na podlaze. Nalila jsem si vína a číši do sebe obrátila naráz. „Chtěla sis povídat, tak mluv,“ vyzvala jsem kněžku a oběma nám dolila. „Už bys neměla pít, to víno je dost silné,“ varovala mě. „Přežila jsem niyté, přežiju i víno. Co jsi mi chtěla říct?“ „Myslela jsem, že budeš rozumnější,“ podívala se na mě přísně. „Rozumnější?!“ musela jsem to zapít, jinak bych řekla něco peprného. „Co mi můžeš povídat? Jsi mladší než já, neznáš život venku, nevíš, čím jsme s Kaileen prošly a když už jsme u toho, ty máš jistotu, že se ti nemůže nic stát. Bohové si tě hýčkají. Nás honila Corita, draci, Khar a jeho démoni, dokonce i ti ubozí vesničané na nás zbůhdarma útočí, jen co uvidí meče, chamraď!“ „Neměla bys tak mluvit.“ „Jak ty to můžeš posoudit, když ani nevíš, o čem je řeč?!“ vyskočila jsem. „Nerozčiluj se a sedni si,“ vztáhla ke mně ruku a snažila se mě uklidnit. „Neříkej mi, co mám dělat!“ „Dokážeš mě ještě vnímat?“ zvýšila hlas. „Nebo jsi už tak opilá, že je zbytečné se snažit?“ „Nejsem opilá,“ namítla jsem. „Ale jsi,“ trvala na svém postřehu, „jen se těžko soudí, zda vínem či strachem.“ „Ty o strachu nevíš nic! Čeho ty by ses mohla bát?! Ta dokonalá bytost, miláček bohů. Sedíš si tady celý den, občas se zvedneš a popojdeš, aby ses modlila o pár místností dá!“ „Řeknu ti, z čeho mám strach,“ promluvila klidně a přešla ke mně. Neprotestovala jsem, když mě posadila a zatímco mluvila, stírala ze mě víno, kterým jsem se polila. „Obě jsme se musely mnoho naučit, abychom byly těmi, kterými jsme. Když ty selžeš, zemřeš. Když já selžu, budu s tvou smrtí muset žít.“ „Žít, to bych moc chtěla.“ „Já vím. Raději to necháme na jindy. Pojď,“ zvedala mě, „dnes už bys měla spát, ostatní probereme zítra,“ slyšela jsem zdálky. Jak mě dovlekla do postele, to si nepamatuju. Když jsem se probudila, bylo v pokoji plno světla, přesto tam něco chybělo. Druhé lůžko bylo prázdné, i meč byl pryč. Jak rychle to s kocovinou šlo, seběhla jsem dolů do jídelny, protože klášter byl obrovský a já jsem znala jen tuto jednu cestu, jak se z něj dostat na nádvoří. Ptala jsem se jeptišek, zda neviděly Kaileen nebo Soy. Nechtěly se se mnou bavit, spěchaly na mši. Hádala jsem tedy, že Soy zřejmě bude také tam, ale stejně bych musela počkat, až skončí s obřady, při tom jsem je nechtěla rušit. Včerejší výstup jistě bohatě stačil. Napadlo mě zajít do zahrady, měl by tam být náš kůň a u něj snad i Kaileen. Jenže mě čekalo stejné prázdno, jako kdekoliv jinde. Zbyl tu po něm akorát zčásti ožraný keř, který byl původně celý obsypaný žlutými květy. Bolest hlavy byla pryč a zlost mě neomylně vedla směrem, kam jsem viděla pospíchat jeptišky. Vrznutí starých kovových dveří přerušilo obřad a líně se plazilo přes kamenné zdi chrámu. Všechny ženy se rozhořčeně otočily na mě. „Kam odjela?!“ „Klid, mám ti vyřídit, že se brzy vrátí,“ odpověděla Soy od chudobného oltáře. „Co když se vrátí i Khar?“ V sále to jen zašumělo. „V tomto chrámu se jeho jméno nesmí vyslovit,“ upozornila mě. „A neměla bys nás rušit. Všechno ti vysvětlím, ale musíš počkat, až skončíme. Zatím se posaď,“ vyzvala mě. „Nechci čekat!“ překročila jsem práh, nechala jsem dveře otevřené a šla si pro odpověď. „Lee, je ti známo, čeho se dopouštíš? Takovou drzost ti ani já nemohu tolerovat!“ „A co uděláš? Odpovím si sama – nic, jako vždycky.“ „Rozhodně s tebou nebudu bojovat, i když vidím, že lepší nápad nemáš,“ zlobila se. „Odejdi, dokud nemusím žádného z bohů obtěžovat, aby ti přišel vysvětlit, jak se máš ke mně chovat!“ Rozhlédla jsem se kolem a poznala, že nejsem vítána. Otočila jsem se tedy a, střežena pohledy všech přítomných, odešla. „Sestro, prosím, zavřete dveře, ať můžeme pokračovat,“ uslyšela jsem Soy. Posadila jsem se pod košatý strom v zahradě a přemýšlela. To jsem to dopracovala. Několik měsíců se potácím s démony v patách, Kaileen odjela Raam ví kam, a zřejmě ani on sám neví, kdy a v jakém stavu se vrátí. Naše přítomnost v klášteře i tak rušila ostatní sestry a teď jsem ty vztahy ještě zhoršila nemluvě o Soy, kterou jsem musela pořádně zklamat. Co tu budu sama dělat? Vždyť se ukoušu nudou. Napadlo mě navštívit chrám Narat, dlouho jsem tam nebyla a jeho zvláštní atmosféra vystihovala mou náladu. Bloudila jsem klášterem, probádala jsem snad každý koutek katakomb, ale ke svatyni barbarky ne a ne dorazit. Zato jsem našla tři další východy, jak se dalo ze zdí budovy dostat na nádvoří. Když jsem tak prochodila téměř celý den, uznala jsem, že tentokrát zřejmě nebude hledání úspěšné. To značilo, že kromě Kaileen a Soy ani Narat nestojí o moji přítomnost. Vrátila jsem se tedy do pokoje a chtěla tam počkat, až Kaileen přijede z výletu. „No konečně,“ vstala Soy ze židle, když jsem vešla. „Je mi jasné, co si o mém poslání myslíš, přesto tě mohu ujistit, že nemám čas tady na tebe celý den čekat. Mám také povinnosti, které musím plnit.“ „Tak se jim věnuj a mě si nevšímej.“ „Ty a Kaileen jste jedna jako druhá. Divím se, že spolu vydržíte,“ zakroutila hlavou. „Vidíš, že nevydržíme, jinak by neodjela, ale mluvila se mnou. Stačilo se zeptat a hned bych jí řekla, že na svém rozhodnutí trvám.“ „Včera to tak nevypadalo,“ namítla. „To neznamená, že ji v tom nechám. Každý má z něčeho strach. I z Khara jsem měla strach a přesto jsem jí pomohla.“ „Ano,“ uznala, „ale především proto, že jsi pochopila, jak zachránit vlastní kůži. Khar měl zčásti pravdu.“ „Odejdi!“ skočila jsem jí do řeči a otevřela dveře, protože se mi ruka sevřela v pěst. „Tak bys s přáteli jednat neměla,“ zavrtěla hlavou a bylo znát, že ji to mrzí. „Počkej!“ zachytila jsem rukáv roucha, když kolem mě procházela. „Nezlob se, ale neměl pravdu, nemyslela jsem na sebe.“ Chvíli váhala, ale nakonec se vrátila do pokoje. Zavřela jsem za ní dveře a vyzvala ji, aby se posadila. „Nevím, jak bych ti…“ „V pořádku,“ ukončila moje marné hledání slov, „já vím. Nejsem mstivá, myslím, že za to nedorozumění ráno už tě Narat potrestala dost. Jste si s Kaileen v mnohém podobné. Snad zčásti proto, že ti předala svůj způsob života. Jste zvyklé popadnout meč a sekat, dokud se soupeř hýbe. I ty umíš zabít, aniž by to bylo nezbytné. Stále nedokážeš být tak chladnokrevná jako ona, ale to přijde.“ „Jenže teď nám meče nepomohou.“ „V tom to vězí. Kaileen neumí jednat beze zbraně a ty jsi to už zřejmě také zapomněla. Byla jsi jiná, když jsi sem přišla. Trochu se to zvrtlo,“ povzdechla si. „Kaileen se zčásti měla přizpůsobit tobě, ne ty jí, ale pořád se vaše pouto dá považovat za úspěch. Málokdo věřil, že přežiješ a snad jen blázen tenkrát mohl čekat, že v ní najdeš někoho jiného, než bezcitnou vražedkyni. Máš můj obdiv, Lee. I já jsem se ji bála přijmout, když mě Raam pověřil, abych vám pomáhala.“ „Ty? To mě nenapadlo,“ přiznala jsem. „To nic,“ mávla rukou. „Nesmím se do toho míchat, to jistě chápeš, ale poradit ti mohu. Dosud jste jen bojovaly nejen proti ostatním, také proti sobě navzájem, vítězily jste i prohrávaly. Než se nyní rozhodnete, měly byste udělat poslední krok. Měly byste znát ještě jednu věc kromě smrti, bolesti a slitování.“ „Kterou?“ byla jsem netrpělivá. „Na to musíš přijít sama, Kaileen kvůli tomu odjela. Teprve pak můžete správně zvolit.“ Bylo ticho. Chtěla jsem jí na to něco říct, ale ne a ne to vyslovit. „Nejde to, že? Škola Kaileen,“ pousmála se Soy. „Vím, co by mi odpověděla stará Lee, a to mi stačí,“ zvedla se. „Půjdu, mám ještě povinnosti. Řeknu sestře, aby ti připravila koupel. Počkej tu na ni, přijde pro tebe. Dobrou noc.“ „I tobě.“ Začínala jsem se nudit, vyčistila jsem meč, v rámci možností malého prostoru trochu potrénovala, ale jeptiška pořád nikde. Chtěla jsem se projít, v dlouhé kamenné chodbě viselo pár obrazů, které jsem si dosud neprohlížela, alespoň bych se lépe zabavila. Sotva jsem však otevřela dveře, zůstala jsem tiše stát a vyslechla kousek rozhovoru. „… poté, co si dovolila znesvětit chrám!“ zlobila se nějaká jeptiška. „Ta druhá, co odjela, slyšela jsem o Kaileen, jak může taková zrůda pobývat na tomto svatém místě?“ „Ovládej se, sestro!“ napomenula ji Soy. „Já? Ty dvě by se měly ovládat. Neslyšela jsi, jaké hrůzy Kaileen spáchala? Nejméně dýku nosí vždy u sebe, může nás kdykoliv všechny pobít! Ta Lee není o nic lepší a já jí mám chystat koupel, aby se mohla opláchnout od mé krve?“ „Chápu tvé obavy, ale dosud nikomu z vás neublížily, nemají k tomu důvod,“ odpověděla podrážděně kněžka. „Jsi ještě příliš mladá, Soy, nedá se jim věřit. Zvěř jako ony nepotřebuje záminku. Cožpak ženě náleží do rukou zbraň, nemá-li uhasit žízeň po krvi? Jsou ještě ženami?“ „Tak dost!“ zvýšila Soy hlas. „Narat vložila meč do rukou Kaileen, pro Lee jej přichystal Raam sám. Pochybuješ snad o jeho vůli?“ „Jistě, že ne,“ ihned reagovala jeptiška. „Pak se k nim nadále chovejte jako k hostům,“ přikázala Soy. „Jdi a přichystej, oč jsem tě žádala.“ „Přesto…“ „Jsem Raamův posel,“ rozhodla se uplatnit své postavení, „moji přátelé jsou zde vždy vítáni a nikdo je nebude nazývat zvěří! Nemůžeš-li svůj odpor překonat, sama se o ně postarám. Ale nemohu být všude, proto převezmeš některé mé povinnosti.“ „Ne, raději připravím koupel.“ „Jak si přeješ. Ostatním rozhořčeným sestrám vyřiď, že mají právo rozhodnout se stejně jako ty. Máte-li problém, přijďte za mnou,“ ukončila rozhovor spokojeným hlasem Soy a dodala: „Jsme přece lidé, nikoli krvelační barbaři.“ „Horns! Krvelační jsou horns, pořád si je všichni pletou,“ živě jsem slyšela Kaileen, jak mi kdysi kvůli podobným slovům vynadala. Ozvaly se tiché kroky a bylo jasné, že rozepře je u konce. Nikdy by mě nenapadlo, že se jeptišky budou něčemu vzpírat. I když na druhou stranu já s Kaileen jsme pro ně nebyly vzorem toho, čemu se zasvětily. Mrzelo mě, že jsme Soy způsobily potíže, kvůli nimž musela zvyšovat hlas. Nejvíc mi bylo líto, že jsem křičela já na ni, přitom se nás obou tolik zastala. Připomněla mi Isabeau, i k ní jsem se jednu dobu chovala hůř, než by zasloužila. Nakonec jsem přece vyšla na chodbu a podívala se na obrazy, jak jsem původně chtěla. Pořád jen samé ženy, zřejmě předchůdkyně Soy. Udivilo mě, že byly všechny mladé, nanejvýš ve věku Cority. Přitom jsem zde potkávala jeptišky, které se stářím sotva držely na nohou. Že by poslání nejvyšší kněžky bylo tolik nebezpečné nebo vyčerpávající? Co se s nimi stalo a kde jsou pochovány? „Pojď se mnou,“ ozvala se vedle mě jeptiška. Podle hlasu právě ta, která proti mně prve protestovala, s sebou měla doprovod. Dívaly se na mě stroze, bylo jasné, že tady nechtějí být a hlavně mi nevěřily. Zavedly mě do místnosti, kterou vymezily jako koupelnu. Jiná sestra zrovna vylévala poslední vědro teplé vody do velké dřevěné kádě. Sotva jsem otevřela dveře, hned zpozorněla, počkala, až vstoupím a rychle vyběhla ven. „Neublížím vám,“ snažila jsem se je uklidnit. „To ti máme věřit? Té, která v Raamově chrámu téměř napadla nejvyšší kněžku a provolávala ďáblovo jméno?“ „Nevolala jsem ho, tak to přece nebylo.“ „To je jedno, vyslovila jsi ho. Vykoupej se, jak je libo, cestu zpět jistě najdeš,“ odpověděla starší z nich a zavřela. Do cely určitě, ale zrovna na této cestě mi nezáleželo.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Marťa	29.03.2009, 19:30:29

Lee asi musí být hodně naštvaná a vystrašená, když takhle vyjela po Soy. Je mi jí až líto... obou... i další část jejich rozhovoru. Ještě si pamatuju tu "malou" bezbrannou Lee a na povrch bezcitnou Kaileen. Nezměnila se jen Lee, nepřizpůsobila se pouze ona. Podle mého názoru i Kaileen. Kdybych se vrátila na úplný začátek, neřekla bych, že by se to mohlo stát a zvrtnout do podobně silného pouta, které se mezi děvčaty vytvořilo... Líbí se mi, jak si to napsala. Myslím, že jsem se už někdy zmiňovala, jak se mi líbí postava Soy a ted jsem se o tom ještě více přesvědčila. Ale těmi obrazy mladých kněžek... pak podivná reakce jeptišky... no zase si mě navnadila a to je dobře.


ze dne 30.03.2009, 15:31:19
Kaileen: No jo, vlastně tys to byla, kdo přiřknul Soy větší vliv, kdo mě přinutil víc o ní napsat a zahrnout ji do příběhu a můžu říct, že to vůbec nebyl špatný tah. Bavilo mě pohrát si s její postavou, dotvořit její povahu a smysl v příběhu.

Guardianes	15.03.2009, 6:14:45

Příběh pěkně zraje, to se musí nechat. Při rozpravě Soy s Lee jsem si uvědomil, že to tak opravdu je. Lee se od Kaileen naučila nejen postarat sama o sebe, převzala toho mnohem víc. Jako by na Lee ulpěla i jistá část její povahy, možná v ní uvízla Kaileen samotná. V úvodních dílech to byla Lee, kdo "zjěmňoval" rysy šelmy v ní, teď se projevuje zpětná vazba. Pokud to byl prvotní záměr, zpracovala jsi ho bravurně. Pokud ne, je to ještě lepší, myslím, že ve skutečnosti by k něčemu takovému prostě muselo dojít a vyzní to potom naprosto přirozeně. "...odjela Raam ví kam..." - to je povedený obrat. Jsem opravdu zvědavý, jakým způsobem se Lee dopracuje k odpovědi, k níž ji Soy neposkytla prakticky žádné indície. Opět skvělé čtení a já už se těším na pokračování. :-)


ze dne 15.03.2009, 13:08:31
Kaileen: Jé, děkuju. Hlavně mě potěšila tvoje druhá věta, protože přesně to bylo záměrem. Jsem ráda, že se mi i v očích čtenáře povedlo příběh zpracovat tak, jak jsem chtěla.

Kaileen	11.03.2009, 13:06:53

To jsem původně chtěla, udržet to v "oparu" do nejdýl, nechat ten pocit tušení x vědění, jak jsi psala. Složité to rozhodně není, ale asi jak pro koho :-) Možná je to dáno tím, že se "to" táhne už od doby, kdy byla uzavřena ta nešťastná dohoda s Kharem, a možná taky tím, že jsem do toho zapletla moc postav a každá měla jiné uplatnění - jedny to zneužívají, druhé využívají, jiné neví co s "tím", a ty poslední se to snaží trošku popostrčit.

amazonit	11.03.2009, 6:26:14

Stále nás necháváš v jakési nevědomosti, takovém tajemném oparu, o co tam vlastně jde. Jeden spíše tuší, než ví a přesto má pocit, že ví, no, je to složité. Nebo to mám takto složité jen já...?:-) Každopádně jsi si tímto dílem čtenáře jistě neodradila, naopak. I přesto, že je spíše ,,statický", co do děje, má svou živost a dynamiku.