|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Pražské ulice ::
| Je to škoní slohová práce - fejeton, tak k tomu prosím taky tak přistupujte:) Sám od sebe bych asi nic takového nenapsal.... |
| |
|
|
Praděd jednou kráčel Prahou. Klidně, pozorně, jako by právě spadl z nebes doprostřed města, jež ještě nikdy nespatřil. Bylo tehdy jedinečné. Nejen budovy, ale i lidé, kteří tvoří nedílnou součást pouličního ruchu. Cožpak si dokážete představit ulici bez lidí? To je jako dělat těsto bez vajec. Skýtal se mu pohled na ženy, učiněnou eleganci, hodnou pařížské smetánky. Ve svém cudném šatu s čepečkem byly vždy ztělesněním vznešenosti. Zato vzezření mužů by se v kontrastu s ženami dalo přirovnat k Charliemu Chaplinovi. (Jen můj praděd vypadal jako Buster Keaton, tenkrát to byl ještě švihák.) Sice to nebyli krotitelé mimozemšťanů, nicméně se povětšinou odívali do černého obleku a na hlavě měli zpravidla seriózní pokrývku hlavy. Tento celek ještě doplňovala hůlka, jíž se zejména postarší gentlemani rytmicky poťukávali do dlažebních kostek, tenkrát ještě nebyly žádné betonové chodníky.
Pradědova cesta směřovala do Dělnické úrazové pojišťovny v ulici Na Poříčí. Byl nucen jít po svých, neboť automobilům se tenkrát těšila jen věru malá hrstka lidí, a ze všudypřítomných koní, jakožto dopravního a nákladního prostředku, sálal tak mocný zápach, že dal praděd raději přednost prošoupaným podrážkám. I kráčel dále. Jeho pozornost upoutaly výlohy obchodů, jež lemovaly chodníky, na kterých se skvěly nápisy jako „Bierhanzlova mast – na lysinu past“ nebo „Bujná ňadra ve dvou měsících použitím Pilules Orientales“. Není nad počátky reklamy. Tu však praděd dorazil k vytčenému cíli. Hle, nejde támhle Franz Kafka? Hm, prý píše dobré povídky…
Děd můj jednou kráčel Prahou. Ta byla nyní zahalena rouškou šedi režimu… chci říci betonu. Betonové bylo vše – funkcionalistické stavby, sochy, chodníky, dokonce i srdce příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří nemilosrdně udržovali pořádek v ulicích. Děd šel dále, jako v černobílém snu. V těstu bylo nyní více vajec, ačkoliv se zdálo, že i ta byla černobílá, nepřístupná. Jako by ho při každém kroku sledovaly tisíce očí. Očí mužů, jako vystřižených z dokumentu o Stalingradu, v jejichž kníru hnízdil nesouhlas a drobky sušenek BeBe, tenkrát ještě skutečně původní receptury.
Když procházel okolo kina s názvem „KINO“, náhle ho zastavil jakýsi pochybný muž. Nebylo však rozumět, co říká, neboť motory přibývajících škodovek a tramvají značky Tatra nabývaly tolika decibelů, až z toho člověk bláznil a před spaním si místo oveček počítal Wartburgy. Bylo ovšem zjevné, že tito lidé, zpravidla podobní italským mafiánům, postávající na rozích ulic, byli povětšinou prachobyčejní veksláci. Děd se raději pod vidinou výslechu v nějaké tajné kanalizační ústředně StB jal odebrat na zběsilý úprk. Ještě zrychlil, když uzřel rozohněného četníka, jenž právě vyslýchal nějakého muže u stánku s buřty, protože se mu nelíbil vzorek jeho košile a vlasy až po ramena. Tu ho však zastavila cedule s nápisem „Ulice uzavřena z důvodu výstavby pomníku Klementa Gottwalda.“ Hle, nejde támhle Ludvík Vaculík? Hm, prý píše dobré fejetony…
Kráčím Prahou. Nemám čas pozorovat její krásu, neboť právě vyřizuji důležitý pracovní hovor přes svůj iPhone, jím hamburger, klestím si cestu hektickým davem a musím být velmi obezřetný, aby mi bahniště žvýkaček nadobro nevcuclo botu do věčných lovišť. Takhle to teď dělá každý. Možná to je jeden z důvodů, proč vždy v této davové orgii poznáte právě ten typ lidí, kteří žebrají drobné. Zrovna jeden takový se se mnou střetl pohledem. Bylo mi jasné, že není úniku. V mžiku jsem před sebou neviděl nic než jeho žluté zbytky něčeho, co dříve bývalo zuby. Poprosil mě o padesát korun, že prý tři týdny nejedl. Padesát korun! Řekl jsem mu, že v jednadvacátém století, v dnešní kapitalistické společnosti, si člověk musí peníze zasloužit. On opáčil, že je invalida, že prý pracovat nemůže. To bylo příliš. Nejen, že když je někdo invalida, pobírá důchod, ale pokud někdo hladoví, nepohrdne ani kusem rohlíku, jenž stojí tři koruny. Raději je lepší mezi takovými desperáty prokličkovat, což jsem splnil se stoprocentní úspěšností.
Dysforie. Stojím na Národní třídě, historické části města už v dobách Karla IV. Jen letmo pohlédnu přes silnici na druhou stranu ulice, odkud se na mne z výlohy třpytí náušnice Horsta Fuchse. Motá se mi hlava. Ocitl jsem se v kolotoči neónových nápisů TESCO, KFC,
T-Mobile, Nike, Humanic, McDonald's a mnoho dalších. Kde že to vlastně jsem? V Praze? New Yorku? Sydney? Pekingu? Nevyjde to nastejno? Hle, nejde támhle Michal Viewegh? Hm, prý píše špatné romány…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
