obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kamir:Má matka je Smrt a já jsem její ...-III ::

 autor Sirnis publikováno: 20.03.2009, 1:31  
-předělávka + plus krátká nová pasáž
 

„Nikomu nic neřeknu. I kdyby mě mučili,“ zaznělo od mladíka v pozoru.
„Už zase sis v knihovně četl o rytířích?!“
Jakub sklopil zrak a doufal, že ho mnich tentokrát nebude kárat.
„Měl bys …“ začal bratr Jan, ale v půlce věty se zarazil. „Musím chlapci přinést něco k jídlu a ty máš svých povinností taky dost. Promluvíme si později.“
Když zůstal Jakub sám, chvíli hleděl na dveře od pokoje otylého mnicha a na těle mu vyskočila husí kůže. Rychle se otočil a zamířil do zahrady. Tam už na něho čekalo rytí úplně celé zahrádky.
Bratr Felix pracoval v kuchyni kláštera již deset let. Přišel do Tamiru z hlavního města království, kde se mu nedostávalo klidu, míru a kde ho doháněla vlastní minulost z dob, kdy ještě nebyl mnichem Velkého patrona. Avšak práce v kuchyni a starání se o opuštěné děti pro něho bylo dostatečnou možností, jak naplnit prázdnotu života a vykoupit své staré hříchy.
Bratr Jan vstoupil do kuchyně: „Dobré ráno, Felixi.“
„Ahoj, Jane. Nechal jsem ti snídani v kredenci. Je tam dost i pro nový přírůstek.“
„Díky.“ Otylý mnich přistoupil k staré dubové kredenci, kde nalezl jídlo, jak bylo slíbeno. Tác a na něm džbán s vodou, dvě sklenice a tři krajíce chleba.
„Ten s marmeládou je pro chlapce,“ dodal Felix a odešel z kuchyně s kbelíkem odpadků z vaření.
Bratr Jan vzal tác a vrátil se do svého pokoje. Tam nalezl malého chlapce stále ještě upoutaného výhledem z okna. Postavil tác na noční stolek a potom přistoupil k dítěti. Položil mu ruku na rameno a hoch se k němu otočil. Mnich ukázal na jídlo a chlapec se pomalu vydal k posteli.
Černovlasý hoch se na jídlo díval nedůvěřivěji, než včera. Zvláště na chleba. Z bezpečné vzdálenosti zkoumal marmeládu, kterou byl potřený a jeho jindy chladná tvář byla v rozpacích.
Bratr Jan vzal do ruky chleba s marmeládou a podržel ho chlapci před ústy. Vůně marmelády zavadila o dětský nos a hoch opatrně uchopil nabízený krajíc do drobných ruček. Kousl do kůrky a zjistil, že se chuť chleba od toho včerejšího nijak nezměnila. Potom trošku olízl marmeládu a na jazyk se mu dostala sladká chuť lesního ovoce. Jahody, maliny, ostružiny. Neodolatelná kombinace pro mlsné jazyky. Chlapec se do chleba dychtivě pustil. A přitom jak si snažil nacpat celý krajíc do pusy, tvář a ruce si pořádně ušpinil marmeládou.
Když chlapec dojedl, musel ho bratr Jan pořádně očistit. Jakmile to udělal, něco jej napadlo. Bratr Felix mu na dva chleby dal trochu uzeného. Z jednoho vzal malý plátek a namočil ho do marmelády, která ztekla z chleba a zůstala na tácu. Potom podal uzené chlapci. Toho líbezná vůně marmelády zlákala vzít sousto do úst. Avšak když se jeho sliny smísily s tukem, zděsil se. Vyplivl uzené a začal plivat na vše kolem sebe.
„Takže maso ti nechutná,“ řekl bratr Jan a svým kapesníkem si setřel několik plivanců ze sutany. Potom chlapci podal sklenici s vodou, kterou hned spláchl zbývající chuť masa.

Jakub pracoval se starým, opotřebovaným rýčem. Kypřil po zimě odpočatou půdu, aby na ni mohli mniši zasadit zeleninu. Byla to namáhavá činnost, ale jemu nevadila. Naopak, byl rád. Únava z práce mu pomáhala z hlavy vyhnat myšlenky na podivného chlapce.
Měl už dobrou polovinu zahrádky zrytou, když si na chvilku dal pauzu a zadíval se na své dílo. Nemohl jinak, než se hrdě usmát nad svým výkonem. Před dvěma roky mu to trvalo dvakrát tak dlouho. Čím byl starší, tím byl silnější a výkonnější. Zabodl rýč do země a vydal se ke studni uprostřed zahrady.
Celá zahrada byla obehnána již silně poničenou zdí. Ta chránila parcelu o rozloze jednoho sta metrů čtverečných, na níž měli mniši necelou desítku jabloní, pět hrušní a pár třešní. Ty byly v tuto chvíli obsypané poupaty a každým dnem se chystaly rozkvést a zaplnit zahradu líbeznou vůní.
Víno, které si mniši sami lisovali na občasné rozveselení, rostlo z východní strany kláštera, kde se pnulo po kamenné zdi. Jeho chuť byla výborná a když byl dobrý rok, mniši pár lahví přivezli do Tamiru, kde se mu dostalo velké přízně a dobré odměny ve zlatě. Proto občas několik zlodějíčků se vždy po sklizni pokusilo dostat do sklepení kláštera. Všichni však ostrouhali, neboť dveře ve sklepení, stejně jako zámky, byly mnichy pečlivě opečovávány, aby nepřišli ani o jednu ze svých největších radostí, lahví.
Jakub se pořádně napil ze džberu a rozhlédl se kolem sebe. Zahrada zela téměř prázdnotou. Spatřil jen bratra Felixe, jak na kompost vylévá odpad, jako každý jiný den. Potom si všiml několika dalších mnichů s několika sirotky – coby svými pomocníky - kteří zastřihávali ovocné stromy. Ale všichni byli tak zaneprázdnění, že mu nevěnovali nejmenší pozornost. Odebral se proto k zídce, naposledy obhlédl okolí a poté v mžiku zdolal překážku stojící mu v cestě. Ještě, než se zdálil z blízkosti kláštera, všiml si poštovního holuba, který zamířil do holubníku ve věži.
Zrzavý mladík se rozeběhl od klášterní zdi přímo k lesu. Tam teprve pod ochranou smrků přešel z běhu do rychlejší chůze. Věděl, že se dnes o něco opozdil, ale musel zrýt aspoň polovinu zahrádky, aby to nevypadalo podezřele.
V jednom vykotlaném stromu si při cestě vyzvedl balíček. Dárek, o kterém nesměl nikdo vědět. Zvláště bratra Jana by tím nepotěšil, ale když ho měl u sebe, cítil se mnohem líp. Sebejistější a taky dospělejší. S ním byl někým.
„Jdeš pozdě,“ zaznělo mezi stromy a Jakub sebou polekaně trhnul. Instinktivně rozbalil nepromokavé plátno, ve kterém skrýval meč. Byl to obyčejný meč, bez zbytečných rytin a zdobení, které si šlechta z rozmaru nechávala vyrábět. Ten jeho byl už sice letitý, ale stále dobře udržovaný, ostrý a smrtící.
Jakub s taseným mečem udělal kruh a zrakem propátrával okolí. Ničeho si však nevšiml. Na první pohled byl sám uprostřed lesa, ale mužský hlas dokazoval, že sám není. Zády přistoupil ke smrku, aby měl krytá záda.
Znenadání přišel těžký výpad z pravé strany, který mladík sotva stačil vykrýt. Potom přišly další. Jakub je pouze zázrakem stačil odrážet. Pátý, šestý, sedmý útok vedený přímo proti němu. Jeho protivník jej nešetřil. Zasypával ho přívalem rychlých slabých, potom zas silných pomalých útoků meče.
Jakub během úspěšné obrany ustupoval krok za krokem, až zavadil nohou o jeden z kořenů. Padl vzad a na zemi kus ztrouchnivělého klacku jej škrábl na tváři.
„Jsi v pořádku?!“ zazněl mužský hlas, tentokrát plný obav.
Jakub si konečně od zahájení útoků mohl pořádné prohlédnout tvář útočníka. Rasmus se k němu skláněl, prohlížeje si přitom zranění, které kvůli výuce boje jeho žák utrpěl. Nebylo to vážné zranění, ale bylo zákeřné svou viditelností.
„Nic mi není, … ale … je to vidět hodně?“
Rasmus zapíchl svůj meč do země u kořene stromu a prohrábl svou bradku. „No, mohlo být hůř.“ Potom vytáhl z kapsy čistý kapesník a malou krabičku. Nejprve setřel krev z tváře kapesníkem a potom mastí z krabičky potřel ranku. „To je hojivá mast. Za pár hodin to nebude už skoro vidět.“
„Smrdí tedy hrozně.“
Rasmus se usmál a dokončil ošetření. Potom vstal a pomohl Jakubovi na nohy. „Trénoval jsi, co jsem tě posledně učil?“ Jakub kývl na souhlas. „Dobře. Takže teď se dáme do klamných útoků.“
Jakub s Rasmusem nacvičovali boj dobrou hodinu a půl. Jako pokaždé.
Takhle se zrzavý mladík za zády otylého mnicha scházel s velitelem domobrany již několik měsíců. Rasmus byl také tím, kdo Jakubovi věnoval meč. Jak jeden, tak i druhý se trochu cítili provinile, že musí obelhávat dobrotivého mnicha, ale oba věděli, že bratr Jan je paličatý a už dávno Jakubův životní úděl rozhodnul bez něho.
„Víte už něco o tom chlapci?“ zeptal se náhle Rasmus, když se lekce blížila ke konci.
Jakub chvíli váhal, ale přísaha byla přísaha: „Ne, ještě nic.“ Potom se s Rasmusem rozloučil a zamířil zpět do kláštera.
Rasmus sledoval mladíka, než se mu ztratil mezi stromy. Poznal, že mu neřekl pravdu. Ale měl dost důležitějších věcí na starosti, než záhadu okolo jednoho nedůležitého chlapce.
Jakub se vrátil k rýči stejně nenápadně, jako když se předtím vytratil. Pustil se znovu do práce a když už mu zbývala sotva desetina zahrádky k zrytí, přišel k němu bratr Jan. Vrásky ve tváři mu byly jasně vidět.
„Jakube, pojď se mnou,“ řekl mnich a odvedl zrzavého mladíka ke své oblíbené jabloni.
„Co se stalo?“
„Mám problém. Zapomněl jsem, že dnes vezu do Tamiru zboží na prodej. A rozhodně nemůžu riskovat, že by chlapec něco provedl ve městě…“
Jakub zbledl ještě dřív, než stačil bratr Jan domluvit. Připadal si, jako kdyby se mu hoch opět zahleděl do očí. Usilovně přemýšlel, koho by na takový úkol doporučil namísto sebe. Ale ať mezi sirotky, mnichy, vybíral sebeusilovněji, nikoho nechtěl ohrozit chlapcovými schopnostmi.
„… Vím, že potom, co se stalo včera je to, o co tě chci požádat pro tebe těžké, ale jsi jediný na koho se mohu spolehnout. Víš, co dovede a o to budeš opatrnější.“
Mladík pohlédl na tvář mnicha před sebou. Viděl v ní mnoho obav, přesto důvěra v jeho očích mu dodala tolik potřebnou odvahu: „Dobře. Udělám to.“
„Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“ Bratr Jan přátelsky poplácal Jakuba po zádech, ale vzápětí si všiml zranění na jeho tváři. „Kde jsi k tomu přišel?“
Chvíli bylo ticho, když konečně zazněla odpověď: „Tady na zahradě ... já jsem se shýbal pro rýč támhle pod jabloní a když jsem se postavil, tak mě do obličeje zasáhla větev.“
Bratr Jan to vysvětlení rozhodně nespolkl. Avšak zpráva, která mu přišla po poštovním holubovi byla mnohem důležitější, než nějaké zranění, které vzniklo nejspíš při nějaké hloupé klukovské šarvátce, které se Jakubovi v klášteře stávali často.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.7 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.04.2009, 23:50:13 Odpovědět 
   V textu je dost "podrobností", které vypadají na první pohled nevinně, třeba ten poštovní holub, který nosí zprávy, nebo i takový výcvik našeho mladíka určitě nebude docela běžnou záležitostí, protože kláštery jsou stavěny přeci jen k jiným účelům. Hrdinové mají své každodenní starosti, které jsou krapet "okořeněné" pobýváním onoho tajemného hocha v prostorách kláštera. Nikdo netuší, co je zač a odkud přišel a okolnosti jeho nálezu jsou také malinko nejasné! Líbilo... Tajemství a nevyslovené otázky bez odpovědí příběhu jen prospívají! ;-)
 m2m 20.03.2009, 1:00:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Takže v cuku letu jedem na to:
¤ "Z bezpečné vzdálenosti zkoumal marmeládu, kterou byl potřený a jeho jindy..."
= ... marmeládu, kterou byl potřený, a jeho jindy...
¤ "Vím, že potom, co se stalo včera je to, o co tě chci požádat pro tebe těžké, ale jsi jediný na koho se mohu spolehnout."
= ... co se stalo včera, je to, o co tě chci požádat, pro tebe těžké, ale jsi jediný, na koho se mohu spolehnout

¤ zdálil = vzdálil

¤ před třemi tečkami nejsou mezery
rozhodně ne čárka a mezera
za nimi už ovšem ano

¤ opatrně s čárkami před "než" - jsou sice vždy odůvoditelné podle citu vypravěče, nicméně čárka je před nimi vždy, když "než" uvozuje větu. Například zde:
"...nedůvěřivěji, než včera."
vůbec čárka nemusí být.


Jak vidíš, těch chybek je v textu poměrně dost, na to, o jak krátký text se jedná.
Nicméně jako by se do textu zase vloudilo to neuchopitelné kouzlo, které jsem tak postrádal v předchozích částech.

Zase je to o kus víc Sirnis.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Ledový sever- P...
Iserbius
...
Rose
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr