obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2141209 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Vánoční dárek ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čáry a kouzla, sny a fantastično
 autor joehot publikováno: 15.03.2009, 2:27  
 

Byla vlahá, přesto docela teplá červnová noc. Oslava probíhala plným proudem. Zvuky hlasů, diskutujících na všelijaká témata co nejhlasitěji, aby přehlušily tóny písní, občas nějaký ten radostný křik frkaček, nebo bouchání otevíraného šampaňského. Všichni, kdo zde, v sídle rodiny Crossových, byli, slavili. A v jejich čele jsme byli my dva, já a Annie, ti oslavenci, kteří zjistili, že čekají první přírůstěk do svojí rodiny. Vzali jsme se téměř před rokem a před necelými dvěma měsíci Ann zjistila, že je těhotná. A právě ono zjištění je důvodem dnešních oslav.
Vzpomínal jsem na chvíle, kdy jsem Ann ještě neznal, vzpomínal jsem na události, které jakoby byly mým osudem. Moje matka, žena toužící po co nejlepším životě svých dětí, chtěla, abych se seznámil s Ann Crossovou, tou bohatou dceruškou z nedalekého sídla. Já odmítal, nikdy jsem netoužil po vztahu z donucení, kde by něco, v tomto případě peníze a majetek, bylo důležitější, než city. Tak jsem si postavil hlavu a začal chodit s jedním místním děvčetem, jenom abych matce ukázal, kdo je pánem mého života. Pak jsem ovšem potkal JI.
Je to již několik let, ale já si to pamatuji, jako by tomu bylo včera. Na našem kalendáři byl toho dne veliký blikající nápis z neónových světýlek – Štědrý den. Společně s rodiči, bratry a sestrou jsme povečeřeli, otevřeli dary nalezené pod překrásně ozdobeným stromkem (hlavními barvamy přitom byly červená a modrá), po chvíli jsem sám opustil náš dům, abych se mohl projít.
Mým cílem byl malý park, kam hodně lidí nikdy nechodí, obzvláště v zimě ne. Vždycky mě napadalo, že nevědí, oč příchází, vždyť právě tady je zima nejkrásnější. Úchvatně zasněžené větve stromů vypadají jako z nějaké pohádky a uprostřed malé jezírko, které jakoby kouzlem nezamrzá.
Čekal jsem, že tu budu úplně sám, byl přeci Štědrý večer, ale naštěstí jsem se zmýlil, takže když jsem přicházel, všiml jsem si osamocené postavy stojící u jezírka. Zamířil jsem k ní.
Představila se mi jako Annie a pak jsme si začali povídat. O dnešním dnu, o tom, jak jsme nechtěli být celý večer doma, o tom nutkání jít se projít. Dál jsme se procházeli spolu, asi pět hodin, a jenom jsme mluvili, vyprávěli, poslouchali toho druhého a cítili se šťastní z toho, že spřízněná duše nežila nijak daleko. Než jsme se rozloučili, poprvé jsme se i políbili, tak moc nám spolu bylo dobře.
Po celou dobu jsem ani nemohl tušit, kým ona ve skutečnosti je – dcerou nejbohatšího muže široko daleko. A netušil jsem to ani téměř dva měsíce uběhlé od onoho okamžiku. Dokud mě nepřivedla domů. Je to již několik let, ale já si to pamatuji, jako by tomu bylo včera.
Slavilo se dál, a já potřeboval, aby se chvíli slavilo beze mě. Musel jsem se projít, nespočet rozhovorů, někdy i s lidmi, které jsem neznal, nebo naopak znát nechtěl a znal, mne vyčerpával. Vytratil jsem se v okamžiku, kdy okolo nikdo nestál, to abych nebyl pronásledován. Pak jsem zamířil po schodech dolů a do zahrady, když v tom jsem cosi zaslechl. Nějaké podivné zvuky vycházející z prvního patra.
Potichu jsem sešel až tam, kde jsem zloděje čekal. Tušil jsem, že to jsou zloději, nic jiného to být ani nemohlo. Tak jsem se plížil, při zdi, aby mě v té tmě tady, občas přerušené proudem měsíčního světla z oken, nebylo vidět. Během chvíle jsem je i slyšel.
„Tady ne, tady toho moc není,“ šeptal jeden z nich. Bylo mi jasné, že nejde o nějaké profesionály, ti by se nedohadovali uprostřed místa činu, tak jsem rozsvítil, abych je vylekal.
„Pánové, nechte toho, běžte domů a já vás nenahlásím, co vy na to?“ spustil jsem na ně hned po rozsvícení. Byli dva, spíš kluci, než dospělí muži, mohlo jim oběma být tak dvacet let. Oba leknutím upustili svoje vaky, do nichž střádaly uloupenou kořist. Po celou dobu od chvíle, kdy jsem je přerušil, ze mě nespustili oči, až teď, oba naráz a oba do stejného místa, za mě. Otočil jsem se. Vše se pak odehrálo neuvěřitelně rychle. Poznal jsem, jak krutě jsem se zmýlil, třetí stál za mnou a v ruce držel zbraň. Podíval jsem se mu do tváře, nikdy na ní nezapomenu. Tipoval bych mu tak třicet, takže je zcela jistě organizátorem vloupání.
Jeho vlasy, mastné a havraní, trčely do všech směrů. Nebyl ani oholený a na levé tváři měl dlouhou ošklivou jizvu, nejspíš z nějaké šarvátky. Potom zazněl výstřel a všichni tři se dali na útěk.
Trefil mě na pravou stranu břicha, do místa, kde jsem tušil játra. Přiložil jsem si k ráně dlaň pravé ruky, pak jsem se na ni podival. Krev z vytékající rány byla silně tmavá, játra. Ohromně silná bolest mi společně s vědomím, že všechno končí, vhrnuly slzy do očí. Mé tělo se sesulo k zemi, už jsem neměl síly na to, abych stál. Takhle jsem zůstal a čekal.
Zvuk výstřelu zabrzdil oslavu, všechno naráz zmlklo a všichni zezhora se začali hrnout davem dolů, kde mě za chvíli našli. Některé ženy se daly do panického křiku, pár jich dokonce omdlelo, moje Ann okamžitě padla k zemi, k mému tělu. Chytila mě do náruče a svou dlaní hladila mou tvář. Moje Ann. Z očí jí stékaly veliké slzy.
„Zavolejte sanitku!“ křičeli jeden přes druhého.
„Ann, miláčku,“ pokoušel jsem se mluvit, přestože to tolik bolelo a tolik to vyčerpávalo moje síly. V puse se mi objevila hořká pachuť krve a všude kolem začínala být velká zima.
Podívala se na mě, moje Ann. „Ano lásko?“ odpověděla skrz pláč, pláč, který mě ničil.
Tolik jsem ji miloval a tolik jsem ji to v tu chvíli i toužil říct. Jenomže sil už mi moc nezbývalo, hůř se mi v tu chvíli i dýchalo.
Vzchopil jsem se tedy a všechny zbývající síly vložil do těch vět, jakoby právě ony byly smyslem mého života. „Miluju vás. Oba dva. Ty můj Vánoční dárku. “ Prstem jsem se dotkl jejího břicha.
Usmála se, trochu se usmála! Moje srdce zakřičelo radostí, než navždy utichlo.
Annie se dala do silného pláče. „My tebe taky!“ volala přes vzlyky. „My tebe taky!“ volala, aniž by věřila tomu, že ji slyším. Ale já ji slyšel.


Část druhá

Ve většině normálních vyprávění by tady, na tomto místě, v této části, příběh končil. Ale tohle není normální vyprávění. Je jiné. Já ji totiž nejen slyšel, ale i viděl.
Viděl jsem ji, jak dál drží moje tělo, sinalé a nehybné, viděl jsem, jak jej nechtěla pustit i poté, co přijela sanitka. Dál mne tiskla ve svém náručí jako nejcennější poklad, který ostatní kolem ní chtějí ukrást.
Všiml jsem si pak, že už mi není zima, naopak. Dál jsem chtěl sledovat ten výjev, jenomže něco mě začalo táhnout pryč. Otočil jsem se, abych to něco mohl vidět.
Ty z vás, kteří čekají po smrti světlo na konci tunelu, musím zklamat. Je to mnohem, mnohem krásnější, úžasnější. Na okamžik jsem zahlédl zemi, kde by se člověk nikdy nemohl cítit jinak než šťastný. Na okamžik jsem málem podlehl onomu kouzlu.
„Ne, ještě nechci, já ještě nechci!“ křičel jsem a musel se chytnout svého těla, aby mne to neodtáhlo pryč. Síla, která přitahovala moji duši byla stále silnější. „Panebože prosím, ještě ne, ještě nejsem připravený.“ Byl jsem zoufalý, nechtěl jsem ji opustit teď, musel jsem u ní být, musel jsem najít způsob, jak se vrátit zpět. „Prosím!“
Síla ustala, pustila mě, jenomže několik metrů nad naším sídlem. Ani jsem si nevšiml, jak daleko jsem byl tažen. Pomalu jsem se snášel až k zemi.
Asi půl míle za mnou byli v autě ti zloději, kteří přepadli náš dům. Asi půl míle za mnou byl v autě můj vrah. Viděl jsem je. Viděl a zahořel touhou po pomstě. Rozběhl jsem se k jejich autu, několikrát rychlejší, než kdy dřív a dostihl je i když jeli. Oknem jsem se dostal dovnitř..
Ti dva mladší seděli na zadním sedadle, můj vrah řídil. Na chvíli jsem nemohl spustit zrak z jeho tváře, z té jeho jizvy. Právě jsme projížděli podél útesu.
„Pročs vodkrágloval toho chlápka, he? Pročs to udělal, ty jeden psychopatickej magore. Teď kromě krádeže půjdem do chládku i za vraždu. Pročs to jen udělal?“ řval jeden z těch mladíků na řidiče.
„Thomas má pravdu, ten chlápek říkal, že když zmizíme, tak nás nenahlásí. Nemusel jsi ho zabíjet,“ přidal se druhý.
„Ale musel,“ odpověděl řidič s úsměvem ve tváři. „Nu co? Je ho snad nějaká škoda? Byl by nás nahlásil i tak, nóbl pán s kapsičkama narvanejma prachama a ženuškou k pomilování. Šmejd jeden! Věřte mi, hošani, že takovýhohle ksindla jsem zabil s chutí. Měl jsem mu tam ještě na místě prostřelit lebku.“ Odplivl ven z otevřeného okna. Ti dva vzadu nakonec souhlasili a při jeho řeči se na sebe chichotali.
Kdybych měl srdce, dalo by se říci, že zahořelo nenávistí a hněvem. Chtělo se mi řvát z plných plic a mlátit kolem sebe rukama, chtělo se mi ho zabít. A proč ne? napadlo mě.
„Hajzle jeden, chcípni!“ zakřičel jsem, a strčil do něj i do jeho volantu, i když jsem věděl, že obojí dělám naprázdno. Teda, měl bych to dělat naprázdno, jenomže teď tomu bylo jinak.
Všichni tři něco nejspíš zaslechli, zahlédli a řidič i něco ucítil, což jsem vytušil z výrazu jejich tváří. Zírali, strachy celí bez sebe. Začal jsem řvát, házet sebou, trhat volantem, strkat do nich,
když to řidič nezvládl, my vyjeli skrz zábradlí z útesu a auto padalo dolů do tmy.
Vylétl jsem z auta ven a pozoroval, jak se dole moje pomsta naplňuje, pak jsem zmizel. Neměl jsem chuť sledovat, co se stane s jejich duší. Potřeboval jsem to zkusit. Vrátil jsem se zpět, zrovna nakládali moje tělo do černého pohřebního vozu. Vlezl jsem dovnitř, k sobě. Pokoušel jsem se do sebe lehnout, vrátit se a žít, ale jakoby bylo moje tělo uzamčené. Nešlo to. Zkusil jsem to znovu, zoufalejší než kdy dřív, ale nadarmo. Nebylo cesty zpět.

Celý půlrok jsem tak byl s ní. Byl jsem u ní na svém pohřbu a snažil se hladit ji po tvářích. Byl jsem s ní, když můj prach rozhazovala do moře a snažil se objímat ji. Byl jsem s ní, když v půli prosince rodila a snažil se ji držet za ruku. Dokonce jsem naši dceru Evu viděl dříve, než ona sama. Obě byly překrásné.
Někdy se mi dokonce zdálo, že mne Anne vnímá, že se na mě usmívá, ale vždy pak úsměv zmizel a já si vyčítal svou chybu.
A přišel Štědrý den.
S mýma holkama jej slavili moje i Anniny rodiče a já se procházel venku, po našem parku. Zrovna jsem stál u jezírka, když začalo být zvláštní teplo, takové, jaké jsem už jednou cítil a nyní už jsem byl odhodlaný jej přijmout.
Zaslechl jsem kroky a otočil se. Za mnou stál starší muž, oblečený v červeném, s bílými dlouhými vlasy i vousy, nejspíš nějaký chlápek, co pro děti napodobuje Santu Clause. Přestal jsem mu věnovat pozornost a otočil se zpět čelem k jezírku.
„Dnes je Štědrý den chlapče, neměl by jsi tu být tak sám,“ promluvil ke mně sametovým a hřejivým hlasem, kterým jakoby i pohladil mou tvář.
Šokovaný jsem se otočil opět čelem k němu. „Vy-vy-vy,“ koktal jsem, „vy mě vidíte?“
Starý muž se v odpověd pouze usmál a zlehka přikývl.
„Kdo jste? Nikdo mne za celou tu dobu neviděl, kromě těch tří a i to doteď nechápu,“ zeptal jsem se ho, přestože odpověď jsem tušil.
„Ti tři tě neviděli tebe chlapče, ale hněv, který z tebe vycházel. Normálně hněv nevidíš, protože lidské tělo brání tomu, aby se dostával ven, ale ty jsi žádné tělo neměl, proto mohli tvou nenávist pocítit. Neboj, doteď jim nedá spát.
Stejně tomu je ale i s jinými pocity. Annie tak díky tvojí nehynoucí lásce mohla pocítit tvou přítomnost, ačkoliv jí byla zmatena. Stejně tak tvoje dcera. A k té tvojí otázce. Ty nevíš, kdo já jsem?“
Byl jsem zmaten. Ten chlap je On? „Ty jsi, ty jsi,“ zadrhával jsem se, ale pak mou i jeho tvář současně ozářil úsměv. „Ty jsi Santa Claus,“ zněla moje odpověď, podaná již zcela klidným hlasem.
Santa Claus přikývl. „Máš pravdu, chlapče, máš pravdu. Já jsem i Santa Claus. A víš ty co dělá Santa Claus během Štědrého dnu?“ Jeho moudré, nekonečně hluboké oči zářily. Pohled do nich byl neuvěřitelně uklidňující.
„Plní přání dětem,“ odvětil jsem.
Santa se zarazil. „Nejen dětem chlapče, nejen jim. Plním přání všem nezkaženým duším! Jenomže ty mají ve většině případech jedině děti, proto si lidé myslí, že plním přání pouze jim. Ty však taky takovou duši máš, já to přeci vím. Proto ti splním jedno přání. Copak by sis přál?“
Cítil jsem se zmatený (mohl by mi splnit tohle přání?), ale mou zmatenost přerušil Jeho klid, Jeho oči, Jeho úsměv.
„Přál bych si.....




Část třetí.

Rodina právě dojídala poslední zbytky štědrovečerní večeře. Tradičního kapra nahradil kuřecí řízek, bramborový salát však zůstal. Jediné, co bylo naprosto rozdílné od všech Štědrých večerů, byla nálada. V čase, kdy radost by z každého měla vyzařovat, kdy by se všichni měli cítit šťastní, neboť byl přeci štědrý den a navíc první pro malinkou Evu, byli všichni skleslí a smutní. Není to však nijak překvapující, byl to totiž první Štědrý večer po smrti Annina manžela, Evina otce, syna a zetě ostatních, Josepha.
Tolik jim chyběl, tolik prázdnoty bylo v jejich srdcích po jeho tragickém odchodu, tolik prázdnoty, kterou neuměl vymazat ani příchod Evy.

Z ničeho nic se ozval melodický zvonek. Kdo jen to může být? Nikoho dalšího nečekáme, napadlo všechny kromě malé. Anne se začala odstrkovat od stolu.
„Neměla bys dcerunko odcházet od stolu, dokud všichni nedojedí, nebo nás příští rok bude o jednoho míň,“ snažila se ji zadržet její matka.
„A loni se snad někdo zvedl dřív?“ odsekla Anne, zvedla se a šla o patro níž otevřít.

Zvonek se ozval znovu.

„No jo, už jdu!“ zakřičela. Kdo to asi bude? ptala se sama sebe v duchu. Už sešla všechny schody, už byla u dveří a za okamžik odemykala, bylo zamčeno na dva západy, a otevírala.
„Kdo je to?“ mohla slyšet hlasy zezhora ještě dřív, než vůbec zjistila odpověď.
Stál tam on.
Ona omdlela šokem, ale její bezvládé tělo na zem dopadnout nestihlo, neboť on je pevně chytil do svých silných paží. Pohladil ji po čele, probouzela se..
„Josephe...,“ zasténala ještě ne zcela při sobě. „Jak jen?“
„Na Štědrý den se někdy mohou dít zázraky, ty můj vánoční dárku.“


 celkové hodnocení autora: 90.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 DaNdÝ 15.03.2009, 11:38:07 Odpovědět 
   musím říct že veskrz s komentářem redakce souhlasím. I s tím že ta první část je vpodstatě zvládnutý klidný vyprávění, i když by chtělo něčím oživit, třebas dialogem u toho jezírka a nebo hned ze začátku zaujmout nějakou retrospktiou. dyž je to v ich formě, klidně bych si dokázal představit, že hned na začátku hrdina řekne, že je mrtvý. To bych to četl s větším azujetím, dybych chtěl vědět jak k tom udošlo, větším, než dyž čtu příběh z rodiný oslavy. Pak je to oprvdu trochu rychlá smršť, eště jak umře tak je to docela dobrý, taková představa, něco ho táhne, ale v tom autě se to trochu láme. Tam i názorově nemůžu s něčím souhlasit. Ten motiv zločinu, následný pomsty, to přeci není tak jednoduchý. K porovnání bych odkázal třebas na klasiku - Vránu. Není jen tak se mstít, a každopádně pak už člověk nemá čistou duši, jako na konci řekne Santa. A ten santa byl docela správňáckej absurdní počin, to se mi líbilo. říkal jsem si celej děj, proč se to musí odehrávat zrovna v USA, nemám rád příběhy, který se odehrávaj v americe jen proto, "že to tak bývá v těch filmech". Ale tady to ten motiv santy docela odčinil. Ale tak závěrem říkám, docela mě to i zaujímalo, některý věci se líbili, ale chtělo by to eště dosti poladit.
 Ina 15.03.2009, 11:31:15 Odpovědět 
   První část se mi líbila nejvíce!
 Jujacek 15.03.2009, 7:06:00 Odpovědět 
   Zajímavý příběh, mně se to líbilo
 agelast 15.03.2009, 2:27:22 Odpovědět 
   Část první udělala dojem opravdu dobrý, nijak objevný úvod, ale příjemně a pečlivě odvyprávěný, nehrneš se tu nijak splašeně dopředu, v poklidu čtenářům vyjasníš, co je třeba, a udržuješ si vlastní styl…
Zbylé dvě části pak ale představují pokles asi na všech úrovních – uspěchané, povšechné, s nevyužitým potenciálem (jak napínavá mohla být ta scéna v autě například), příběh samotný je pak příliš provařený, než aby mohl dojem zachránit, navíc jako bys nevěděl, co přesně chceš psát – jestli příběh o pomstě ze záhrobí nebo rodinnou story o vánočních zázracích… výsledek je, jak už to tak bývá, spíše nijaký.
Ale ta první část ukazuje, že to mohlo být o třídu lepší. Až se zdá, že tě to pak přestalo bavit. Škoda, přeškoda…

Snad ještě dvě připomínky ke stylu:
Je dobré, že se snažíš pracovat s detaily, snaž se ale vybírat nějaké méně provařené, takové, které se každému nevybaví hned na mysli a které dovedou daleko efektivněji konkretizovat a individualizovat popisované (čistě pro příklad: šampaňské je prostě typické téměř pro každou oslavu, dodej ale třeba něco o podávaném jídle a hned čtenáři sdělíš něco o lidech, se kterými má tu čest).
Dost často také čtenářům a příliš napovídáš, je dobré nechat je občas domýšlet z náznaků, neříkat, co je jasné. Opět příklad, snad až příliš očividný:
„A právě ono zjištění je důvodem dnešních oslav.“ – to už přeci jen bude z předchozích vět čtenářům jasné…
„Trefil mě na pravou stranu břicha, do místa, kde jsem tušil játra. Přiložil jsem si k ráně dlaň pravé ruky, pak jsem se na ni podival. Krev z vytékající rány byla silně tmavá, játra.“ – tady je jedna zmínka o játrech vyloženě nadbytečná, klidně umazat – a spíše tu první, protože ta druhá je podaná daleko šikovněji…

A ještě jedna logická: příběh se zdá být zasazený do amerického prostředí, kuřecí (/rybí) řízek, bramborový salát, tradice nevstávání od stolu, to jsou ale typicky české zvyky. Pozor na to.

Takže na závěr… pokud můžu soudit, chce to hlavně víc trpělivosti, nespěchat. A pak by to opravdu nemuselo být zlé.
 ze dne 15.03.2009, 15:43:28  
   joehot: Děkuji za rady...
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
Kniha mého svět...
Elly
Trpké odloučení...
Leedram
28. srpna 1914
Valoar
obr
obr obr obr
obr

Neocortext14
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr