obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915113 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39060 příspěvků, 5698 autorů a 387971 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Bludná planeta (2) ::

 autor dimitrij publikováno: 16.03.2009, 6:02  
 

Akustická stěna

Axel se probral z lehkého spánku. Krev v jeho žilách se vařila a potřeboval ji okamžitě zchladit, jinak by už znovu neusnul. Pomalu vstal, rozhýbal svoje mladé a notně opotřebované tělo a šel se kouknout do lednice, protože nejlepším prostředkem na uklidnění vařící se krve je studené mléko, to je přece jasné. Jedna krabice v lednici kupodivu byla, vzal ji a vyklopil si její obsah do úst. Mléko bylo zkyslé a hrudkovaté. Axel se běžel vyzvracet na záchod. Jiné mléko doma neměl, takže ho musel jít koupit, hodil na sebe bundu, vyšel do nočního velkoměsta a zamířil přímo k nejbližší noční samoobsluze.
Když vcházel do obchodu vytáhnul z kapsy kapesník a předstíral, že smrká. Nechtěl, aby byla jeho tvář na videozáznamu. Každý noční obchod má kameru namířenou na vstupní dveře. Axel věděl, že samotné město je kamerami doslova prošpikované, ale s tím se asi nedalo nic dělat. Našel si svojí oblíbenou značku mléka a šel ho zaplatit k pokladně. Moc peněz už mu nezbývalo, potřeboval práci nebo nějaký kšeftík, ale nikdo o něj nestál.
Pomalým krokem vracel domů, popíjel příjemně chladné mléko a bylo mu dobře. Krev se uklidňovala a přestala prudit. Chtělo se mu ještě nějakou chvíli procházet klidným městem, odněkud se slabě ozývala hudba. Vydal se tím směrem a spokojeně si pískal. Za malou chvíli se ocitl v prázdné čtvrti plné polorozpadlých budov. Stál před opuštěnou tovární halou, odkud bylo zvuk slyšet. Nějaká amatérská kapela musela mít zkoušku. Sednul si na schody před vchodové dveře a poslouchal. Dovnitř zatím nešel, zvuk se mu líbil takto. Tlumený a jakoby v mlze, v dálce. Kdysi se Axel učil na kytaru, ale nechal toho. Už ani nevěděl proč. Kapela, která nacvičovala vevnitř, nebyla dobrá. Hráči nebyli sehraní a jejich repertoár byl zoufale neoriginální, přesto bylo něco, co na nich Axela upoutalo. Po pár minutách usoudil, že už venku sedí dostatečně dlouho a vešel dovnitř.
Přesně jak čekal. Čtyři hudebníci řezali do svých nástrojů a kolem postával malý hlouček jejich přátel a známých, kteří se přišli podívat na zkoušku. Popíjeli pivo z lahví a povzbuzovali hráče. Axelovi nikdo nevěnoval pozornost. Uvelebil se poblíž jednoho z reproduktorů a poslouchal. Takhle zblízka se mu hudba už tolik nelíbila, ztratila svoje kouzlo. V jednom okamžiku začal kytarista zaostávat, pletl se a občas se mu povedlo brnknout úplně mimo. Když už chtěl Axel pomalu odejít, kytaristova ruka omylem zavadila o všech šest strun najednou a z reproduktoru se ozvala hlasitá zpětná vazba. Trvalo to několik dlouhých vteřin, Axel byl tím zvukem zhypnotizován. Reproduktor doslova postavil tlustou zvukovou stěnu mezi posluchači a hráči, neprostupnou a nabitou elektřinou, praskající, chtějící se rozletět na všechny strany, byla to čistá energie, ten zvuk by se dal uchopit a mohli byste s ním klidně někoho i ubít k smrti, pokud byste chtěli. Kytarová stěna. Po tomto intenzivním zážitku se Axel zvedl a šel domů.
Byl už skoro u paneláku, kde měl svůj skromný byt, když míjel telefonní budku. Už dlouhá léta nikoho neviděl používat telefonní automaty, bůhvíproč je neodstraní. K Axelově úžasu se telefon rozezvonil. Zastavil se a nechápavě na přístroj koukal, pak vlezl do telefonní budky.
„Haló, tady budka.“
„Čau Pavouku, mám pro tebe ten kšeft, co jsem ti sliboval. Hodí ti to pěkných pár tisícovek.“
„Nejsem Pavouk.“
„Cože? Omlouvám se. To bude omyl.“
„Ale nějaký drobný na útratu by se mi hodili. Nemohl byste to vyřídit se mnou?“
„No to nevím, musím se poradit s ostatníma. Víš co? Přijď sem zítra ve stejnou dobu, možná se domluvíme, ok?“
„Dobře, budu tady,“ řekl Axel a v duchu se chválil se za to, že dokázal bleskově využít situace. Přece jenom ho štěstí úplně neopustilo.




Život je drsnej maraton

Starý moudrý muž umíral. Bylo dost možné, že to byl poslední dobrý člověk. Prožil plný a bohatý život. Nasbíral množství důležitých a poučných zkušeností, o které se s radostí dělil se svými vnoučaty a dětmi. Umíral spokojený a šťastný. Byl smířený se smrtí, smířený sám se sebou. Už dávno pochopil, že život je závod, který nelze vyhrát. Ať máte náskok, jaký chcete, život vás nakonec vždycky dohoní a předežene. Život je drsnej maraton.
Starcovo tělo pomalu sláblo a chřadlo. Poslední pohled stařec věnoval své nejstarší dceři a poté zavřel unavené oči. Viděly příliš mnoho na tomto světě, příliš mnoho bídy a utrpení, příliš mnoho umírání blízkých. Těšil se na smrt, přinese mu tak dlouho očekávaný klid a mír do duše. Před starcovýma očima se začal promítat jeho život. Už dlouho se na tuto chvilku těšil.

Stařec se narodil do divoké doby a do divoké rodiny. Zažil kruté dětství doprovázené mnoha konflikty, se kterými se nikdy docela nevyrovnal.

Starcovo srdce pomalu přestávalo bušit. Jeho mozek se naposled soustředil na poslední divadlo – na svůj vlastní život, ukrytý ve zdánlivě zapomenutých vzpomínkách, které se jako zázrakem vynořily odněkud z hlubin.

Zhruba patnáctiletý chlapec utíká z domova. Vleče se s neforemným batohem a neohlíží se za sebou. Chce pryč od své rodiny a od svého osudu.

Tohle si nepamatuji, pomyslel si stařec. Některé události můj mozek už musel vytěsnit kdysi dávno. Snad před tisíci lety.

Novým domovem se mu stalo přelidněné velkoměsto. Živí se sběrem odpadků, zametáním a prodejem v obchodech s rychlým občerstvením. Dostává se do špatné společnosti. Okouší slasti alkoholu.

Tohle přece není pravda, křičel starcův mozek z plných plic. Dětství jsem prožil na venkově v Minnesotě.

Živí se občasným prodejem drog, večery tráví po barech. Nemá skutečné přátele, je sám a opuštěný. Poznává mladou dívku s podobným osudem. Rozhodl se změnit svůj život. Po několika pokusech se mu podařilo dívku okouzlit.

Chci pryč! Něco je špatně.

Po dvou letech intenzivního vztahu se pár rozhodl odstěhovat se pryč z hříšných ulic velkoměsta. Vybírají si poklidnou čtvrť kdesi na okraji jedné metropole. Jejich idyla však neměla dlouhé trvání. V muži se ozvala jeho genetická výbava zděděná po rodičích. Sousedé si stěžují na neustálý křik a hádky. Dochází k několika šrámům a nakonec muž svou partnerku neobvykle brutálním způsobem zabije. Chlapce právě dohnal jeho osud.

Ne! Chci ven.

Muž byl zadržen a odsouzen k trestu smrti oběšením. Obraz se začíná zpomalovat a zesvětlovat. Samotný akt popravení už stařec neviděl, obraz zmizel a celý svět se scvrkl na světelnou kouli. Jediné, co mohl stařec udělat, bylo jít za světlem. Nebylo to příjemné teplé světlo, za kterým by běžel rád, ale jiné prostě nebylo k dispozici. Toto světlo bylo chladné ocelové a mrazivě kruté. Stařec za chvíli stál přímo u zdroje světla, dotkl se ho dlaní, když dlaň natáhl, uvědomil si, že jeho ruka je mladá a silná. Ohmatal si tvář a i na ní poznal změny. Stoleté vrásky byly pryč a překvapilo ho několikadenní strniště. Na hlavě se mu objevil nedbalým způsobem nasazený klobouk a jeho nemocniční pyžamo se proměnilo v potrhané džínové kalhoty. V kapse našel pomuchlaný balíček levných cigaret a sáček s trávou, ačkoliv nikdy nekouřil ani jedno.
Když si toto všechno uvědomil, všimnul si, že před ním stojí postava. Obrovská a děsivá ve své podstatě. Vzbuzovala respekt.
„Kdo jsi?“
„Jsem tvůj soudce,“ odpověděla mohutná postava.
„Soudce?“
„Rozhodnu o tvém umístění v posmrtném životě.“
„Musíte něco vědět. Stala se nějaká chyba.“
„Žádná chyba se nestala Jaspere, nastal čas zúčtování. Jsi na správném místě.“
„V tom to je, já totiž nejsem Jasper. Jmenuju se…“
„Ticho! Nic na mě nezkoušej.“
„Poslouchejte mě trochu, něco se stalo.“
„Víš co? Já ti to neberu. Určitě sis už všiml, že život není úplně spravedlivý a tím, že zemřeš se nic nezmění. Teď už přestaň s tím blábolením a poslouchej. Máme si toho hodně, co říct Jaspere.“

Ve stejném okamžiku byl skutečný Jaspera Polonsky bez větších okolků vpuštěn do ráje.




Ďáblův spratek

Ďáblův spratek kandidoval na starostu. Byl hříšně počat před tisíci lety a nyní dospěl do stádia, kdy toužil konat zlo ve velkém, k tomu však potřeboval určitý stupeň pravomocí a možností. Post starosty bude pro začátek stačit.
Spratkova matka zemřela v hrozivé agónii přímo při porodu. V posledních okamžicích svého života proklínala den, kdy se spustila se samotným ďáblem a proklínala také své dítě, svoji krev. Prskala zlo a špínu všude kolem sebe. Plačící dítě na světě přivítal proud těch nejsprostších nadávek z úst trpící matky.
Ďábel se k otcovství nepřiznal a dítě bylo vychováno v sirotčinci. A byl to jeden z těch drsnějších sirotčinců. Děti se za dohledu vychovatelů ponižovaly a trápily navzájem. V sirotčinci panovala složitá hierarchie, do které se spratkovi nikdy nepovedlo uspokojivým způsobem zařadit. Brodil se bahnem a špínou, napájel se špinavou vodou z kaluží a živil se hrudkami z bláta, které si sám uplácával svýma buclatýma ručičkama. Když mu bylo čtrnáct utekl pryč a už se nevrátil. Žil ve městě, které ho milostivě přijalo. Spolklo ho jako jednohubku. O tisíc let později se spratek rozhodl to samé město spolknout sám.
Všude po stole se válely nejrůznější letáky, vlaječky, fotografie a odznaky s nápisem: Volte spratka! Na stěnách byly pověšeny podbízivé plakáty na nichž byla jeho přívětivá kulatá tvář. Spratkova vřelá a dobrá tvář, otevřená náruč pro všechny chudé, ztracené a opuštěné. Pro všechny, kdo potřebují trochu tepla a porozumění. Spratek seděl za svým pracovním stolem a šňupal kokain.
Spratek nikdy nepoznal lásku nebo jakýkoliv cit. Všechno lidské je mu naprosto cizí a nepochopitelné. Nikdy nemiloval, neštítil se a ani se nebál. Jednal vždy podle svých nejniternějších instinktů jako nejdivočejší pralesní zvíře. Zvíře, které se domorodci marně pokouší odhánět od svých stád hlasitým bubnováním a skřeky. Útočí v noci a nezná slitování. Monotónní bubnování primitivních domorodců šelmu pouze přilákává, místo toho, aby ji odehnalo hlouběji do džungle.
Otec musel skrývat své překvapení, když se občas koukl na to, jak si stojí jeho syn. Byl to skutečný syn svého otce.
Několik naháčů poskakuje kolem bubnů z lidské kůže a vydává zvířecí skřeky. Jsou v orgastické extázi a snaží se vyhnat démona z lesa. Primitivní rytmus bubnů se jim zaryl do duše a ovládá jejich myšlení, svíjejí se v divokém tanci. Šelma je z povzdálí pozoruje, přikrčená a skrytá, všechny svaly napnuté k prasknutí. Duše opálených domorodců se vznášejí ve výši, nadlehčovány růžovou mlhou poletují krajem a bedlivě sledují zemi pod sebou. Šelma bez hnutí čeká, její čas přijde až v noci, tehdy bubnování ustane a obyvatelé vesnice budou klidně spát ve svých chýších.


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 35 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 PPAJUŠKA 16.04.2009, 18:53:12 Odpovědět 
   Přiznám se že jsem to ani nedočetla je to v takovém chumlu a zprvu mě to nudilo ale pak jsem si to dočetla a není to tak špatné ba naopak :-D
 amazonit 16.03.2009, 6:00:31 Odpovědět 
   Přiznám, že zatím je to na mě moc kusé, nedají se najít spojitosti mezi jednotlivými částmi a jsou tu vůbec?
Jen těžko se mi vybavila minulá část, která se taky tváří trochu nesounáležitě.
Zdá se, že jediné pojítko je Jasper, vše ostatní je ,,nové".
Snad se to postupně začne vyjasňovat.
Zatím ale stále převažuje jakási zvědavost, že se čtenář chce dozvědět něco víc ...
Uvidíme, co nám příště přineseš, jestli se některé osudy ještě více propojí...

-Jiné mléko doma neměl, takže ho musel jít koupit - nevím proč, ale tato věta mi přijde to literárního dílka poněkud nepatřičná, spíš jako vystřižená ze slohové práce na prvním stupni

-Pomalým krokem vracel domů - asi chybí ,,se"

-Krev se uklidňovala a přestala prudit - no, nezdá se být nejlepším říct, že krev prudí

-drobný na útratu by se mi hodili - hodily
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Johannes Faustus
(24.3.2019, 20:03)
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
obr
obr obr obr
obr
Srdeční
Thaddeus Colman
Říkej mi Barone...
Brujo616
Hraničná poruch...
Sonya
obr
obr obr obr
obr

Pozdrav a jdi dál
namenloss
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr