|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (17.kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 15.03.2009, 12:04
|
| Přežít a stvořit pouto (17. kapitola) |
| |
|
|
Čí je Kaileen?
„Lee, vstávej!“ zatřásla se mnou Soy.
„Co se děje?“
„Neptej se, nemám čas ti to vysvětlovat. Kaileen je v zahradě, jdi za ní. Doufám, že už víš, co je poslední krok. Spěchej, ale nesmíte to odbýt.“
Znělo to naléhavě, vyskočila jsem, oblékla se a seběhla dolů, ale kromě koně jsem nikoho nenašla. Spokojeně okusoval oblíbený žlutý keř. Prohlédla jsem různá zákoutí, ale zase nic.
„Kaileen?“
Zůstala jsem u koně, hladila ho a přemýšlela, kde by mohla být. Napadlo mě podívat se na strom. Jak jinak, hověla si na jedné z pevných větví zády opřená o kmen a pohrávala si s listem. Sedla jsem si na lavičku do stínu košaté koruny.
„V noci je tady takové zvláštní ticho,“ řekla Kaileen, přičemž přestala list obracet a zadívala se na něj, „nikde není takové ticho.“
„Spala jsi tu? Na stromě?“ podivila jsem se.
Pustila lístek a dívala se, jak letí kolem mě. Až dopadl na zem a jemný poryv větru jej posunul o kousek dál, rozmluvila se.
„Kdysi, když ještě všechno bylo jak má být, jezdila jsem tajně po boku Cority a jejího vojska. Sledovala jsem taktiku, jíž užívala k dosažení vítězství, bojovala jsem v jejích bitvách, sama jsem si v nich hledala soupeře a jim to bylo jedno, zabíjeli každého, kdo měl zbraň. Vždy noc předtím, než královna odjela a já ji musela následovat, proplížila jsem se na bitevní pole a snažila se zjistit, na co myslí ti, kteří dlouho umírají.“
„A co to bylo? Na co mysleli?“ chtěla jsem vědět, na co přišla.
„Nevím, to neřekli,“ odpověděla zklamaně, „jen pořád škemrali, abych jim pomohla,“ změnila tón hlasu a zdálo se, že jejich prosbami pohrdá.
„Jenže tys nepomohla, že?“ dovtípila jsem se.
„Ani oni mně ne! Potřebovala jsem to vědět.“
„Mstila ses jim za to? Dorazila jsi je?“
„To nebyla msta, bylo to oboustranně výhodné. Já jsem se učila, oni přestávali trpět,“ pronesla chladně. „Dělala jsem špinavou práci, se kterou se Corita neráčila obtěžovat.“
Měla jsem pocit, že z ní vyjde ještě něco víc, že toto byl jen začátek. Proto i když jsem měla potřebu vylézt za ní, zůstala jsem na svém místě a dala jí trochu času, aby mohla zvážit, co dál.
„Věděla o mně, nechala mě, abych se učila. Mnoho let trvalo, než poprvé přijala mou výzvu k souboji.“
„Kdy to bylo?“ zpozorněla jsem.
„Pamatuji si, jak jsem pod jejím vedením rostla,“ pokračovala ve vyprávění, aniž by mi odpověděla. „Když zjistila, že se pletu do bitev a působím jí zbytečné ztráty, vyzvala mě v jedné z nich k soutěži. Kolem byli rozzuření vojáci, spousta krve, vzduchem se míhaly meče, sekery, všelijaké jiné zbraně či štíty, občas proletěla useknutá ruka a ona se mezi tím ještě chtěla bavit. Zkoušela, zda jsem důstojným soupeřem. Ukázala mi, jak mám vojáky zabíjet, beze slov, jen se přitom na mě dívala a já jsem pochopila a souhlasila, že zvítězí ta, která tím způsobem zabije více mužů. Soutěž začala hned, jak jsem přikývla. Nejdřív mi připadalo, že je v nevýhodě, protože nemohla útočit na své bojovníky, já jsem mohla pobít, koho jsem měla zrovna po ruce. Jenže právě to byla moje slabina, mě nikdo nechránil, ona měla své strážce. Samozřejmě vyhrála. A vítězila pokaždé, když jsem přijala výzvu k této hře.“
„Zvrácená hra,“ poznamenala jsem.
„Ne, nebyla zvrácená, ale naopak velmi chytrá, riskantní, jen pro opravdové válečníky. Je těžké zorientovat se v té vřavě, chránit si holý život a přitom zabíjet, jak je žádáno.“
„Byla by ti vzorem, kdyby ti tolik neublížila?“ zpozorněla jsem.
„I přesto jím byla,“ přiznala. „Měla jsi ji vidět, pro každého muže musela být čest padnout jejím mečem. Nic takového jsem nikdy neviděla, ona mezi soupeři téměř tančila, s takovou lehkostí, přehledem a klidem a já jsem vždy musela zahanbeně uznat, že vítězství je po právu její. Chtěla bych to ještě vidět,“ zahleděla se kamsi do dálky, jakoby do jiného světa. „Tolik jsem trénovala, abych se jí vyrovnala… žádnou její hru jsem nevyhrála,“ litovala.
„Ještě můžeš vyhrát, ale teď máme jiné starosti. Asi se něco děje, Soy mě varovala,“ měla jsem divný pocit, že nás tlačí čas.
„Khar se nemůže dočkat?“ zeptala se bez zájmu.
„Nevím, nechtěla to vysvětlovat. Řekla, že už ses vrátila a nabádala mě, abych spěchala za tebou. Kde jsi vůbec byla?“
„Jen tak, projet se.“
„Měly jsme jet spolu.“
Lezla dolů, pak zaváhala a pohupovala se na rukou, nakonec se spustila jako had a sedla si vedle mě.
„Jsi divně zaražená, něco jsi provedla?“ zajímalo ji.
„Už je to pryč. Všichni teď děláme hloupé chyby.“
„Hm,“ přikývla, „asi jsem taky něco způsobila, ale nemohu na to přijít,“ pokrčila rameny.
„Proč myslíš?“ zpozorněla jsem.
„Narat nepřišla,“ řekla smutně. „Byla jsem v jejím chrámu, ale neodpověděla ani na volání.“
„Tebe aspoň pustila do svatyně, mně nedovolila ani to,“ přiznala jsem. „Potřebovala jsem… myslela jsem…“
„Byla hloupost nás spojit,“ vyšlo z Kaileen, když viděla, že váhám s tím, co bych chtěla říct. „Přátelé bojovníka oslabují, ovlivňují rozhodnutí, život, všechno. Raam měl věci nechat tak, jak byly. Ty bys žila svůj život, já bych buď zabila královnu nebo ona mě. Teď jsme obě v pasti.“
„Tak to vidíš ty, moje past je jiná.“
Zadívala se na mě a mlčky mě pobídla, abych pokračovala.
„Myslela jsem, že se naučím bojovat a budu žít tak, jak jsem chtěla. Víš, kolem spoustu keřů a stromů s ovocem, lesy plné zvěře, hvězdnou noc nad hlavou, praskající oheň před sebou a zorda v patách... Mohla jsem brát, co jsem chtěla, vlastně co jsi mi dovolila,“ opravila jsem se a ona se utrápeně usmála. „Jenže ty ses mě chtěla zbavit a mně došlo, že nikam nepatřím, nemám se kam ani ke komu vrátit. Snažila jsem se ti vyrovnat, abys se mnou vydržela. Soy je přítelkyně a jistě by mě tu strpěla, mohu jít na západ a žít jako lord Erijců s Atanem a Isabeau. Ty nás všechny odmítáš, já jsem nové přátele ráda přijala, ale ani to nic neřeší, trčím pořád ve stejné pasti.“
Bylo o čem mluvit, ale nějak jsem neměla sílu, Kaileen zřejmě zase chyběla slova, tak jsme jen seděly, zíraly do země, rozhlížely se kolem a přemýšlely, jak z té patové situace ven. Byla nervózní. Zdálo se, že chce něco říct, ale nechtělo to z ní ven, jako to před Soy nešlo mně.
„Rozhodla ses?“ zeptala jsem se.
„A ty?“ podívala se na mě.
„Ano, stejně jako prve. Soy o tom pochybovala, myslí, že jsem ti pomáhala jen proto, abych zachránila sebe. Ale ty snad víš, že…“ zase to nešlo.
Nečekala, až to ze sebe dostanu. Podala mi ruku, jako já jí nedávno v lese, když hladově pozorovala čerstvou kořist. A stejně jako ona tenkrát, i já jsem věděla, co chce říct. Ráda jsem přijala, protože toto gesto Kaileen obvykle nedělala. Neměla proč, nikdy neměla chuť se s někým smířit. Zvedly jsme se a šly vyhledat Soy.
„Khar bude nebezpečný, mnohem horší než dřív,“ upozornila mě.
„Ať si poslouží, tajtrlík.“
Do zahrady se jako uragán vřítila Soy a zamířila rovnou k nám. Skrz otevřená vrátka byl slyšet jakýsi hluk.
„Rychle, oblékněte se,“ podávala nám dvě pomněnkově modrá roucha.
„Co se zase děje?“
„Neptej se a pospěš si,“ odbyla mě.
„To si nikdy nevezmu!“ protestovala Kaileen.
„Hoď to na sebe,“ zastavila jsem ji, „nikdo se to nedozví.“
„Já to budu vědět!“ odporovala dál.
„Soy nám vždycky dobře radila,“ namítla jsem, „je přítel.“
Nasupeně přivřela oči, ale poslechla a přehodila oděv přes sebe.
„Řekla jsem, obléknout!“ zlobila se kněžka. „Takto neuvěří, že jsi jeptiška.“
„Co že jsem?!“ vyštěkla.
„Dělej,“ docházela mi trpělivost, „hádat se můžeme potom.“
Nasoukaly jsme ji do toho, já už jsem byla oblečená, Soy ji převázala kolem pasu, ale po očku přitom stále sledovala, zda se Kaileen nebude bránit.
„Ještě kápi, nasaď si ji, honem!“ popoháněla ji kněžka a rozběhla se na nádvoří.
„To si vyřídíme,“ zavrčela Kaileen a utíkala za ní.
Do kláštera se někdo urputně dobýval. Brzy nato o dlažbu klapalo nespočet kopyt a zvuk se jako plazivá rostlina rozlezl po vysokých zdech budov, doplněný vzrušeným hulákáním několika desítek mužů v sedlech, čtyři z nich nesli vlajky – na tmavě červeném podkladu stříbrný dravý pták, ve spárech třímal meč, v zobáku ratolest. Když jsme dobíhaly, dvě vylekané jeptišky za průvodem zavíraly bránu.
„To snad ne! Jak jsi to věděla?“ zastavila jsem Soy.
„To není podstatné. Shromáždila jsem všechny, abyste mezi nimi lépe zapadly. Chovejte se jako ony, vyřídím to.“
„Mě budou chránit jeptišky?!“ Kaileen ji drsně chytla za ruku a otočila k sobě.
„Také jsem kněžka, několikrát jsem tě chránila a nevadilo ti to. Mlč a nechej mě jednat,“ vytrhla se jí a šla naproti jezdcům.
„Pojď, nechej to na ní,“ snažila jsem se Kaileen vtáhnout do zadních řad mezi ostatní jeptišky, „my máme své potíže. Soy dobře ví, co dělá.“
Dala si říct, ale nevraživě sledovala vůdce, nenáviděného i obdivovaného protivníka.
Královnu.
Ani já jsem nemohla zapomenout, co všechno už způsobila, přesto si klidně i s armádou vpochoduje do kláštera. Její kůň se tvářil skoro stejně sebejistě jako ona, téměř tanečním krokem ji vezl jako trofej. Opět přijela celá v hnědém, černé vlasy volně splývaly až na dlouhý plášť, který halil i zadek zvířete. Stačilo jedno gesto, aby vojáci zmlkli, rozestavěli se do půlkruhu kolem ní a čekali na další povel. Jeptišky před vladařkou poklekly, ona neomylně zamířila k Soy.
„Zdravím tě, královno,“ uklonila se nejvyšší kněžka. „Čím ti mohu být prospěšná?“
„Doneslo se ke mně, že zde ukrýváte nepřátele,“ promluvila číhavě.
„Tolik nepřátel, že na ně potřebuješ polovinu armády?“ zpozorněla Soy.
„Nikoliv, drahá Soy, nikoliv,“ odpověděla se zrádným úsměvem, vzápětí však zvážněla. „Vydej mi ty dvě a ušetřím tvé družky, jinak mí vojáci pobijí všechny a ty budeš souzena za velezradu.“
„To přece nemusí být, královno.“
„Jsem ráda, že si rozumíme. Nuže, kde jsou zrádci?“
„Zrádci?!“ zavrčela Kaileen, ale podařilo se mi ji udržet.
„Žádní zrádci zde nepřebývají,“ bránila nás kněžka.
Strčila jsem do Kaileen, aby nevyčnívala z davu a poklekla, jako my ostatní, ale ona byla tvrdohlavá. Corita se rozhlédla kolem sebe, hned našla, co hledala a lehce kývla hlavou na pozdrav.
„Pouze jedna žena přede mnou nemusí klečet, tak jsem kdysi rozkázala, protože už tenkrát jsem věděla, že ty, Kaileen, bys to nikdy neudělala,“ prohlásila královna a její kůň popošel. „Dala ses na víru? Instinkt zabijáka nemůžeš skrýt ani pod rouchem ctnosti. Nebo snad máš strach?“
Kaileen sundala kápi, která překrývala její světlé vlasy, nenávistně se na sokyni zahleděla a prohlásila:
„Poznala jsem mnoho, abych se tě bála. Nic, co mi uděláš, nebude horší než to, co už jsi zavinila.“
Panovnice se nadechla, aby překonala zlost a opět naplnila majestát.
„Jistě sis všimla,“ mluvila povýšeně, „že narozdíl od jiných pobíráš určitých výsad. To proto, abych uctila tu, kterou jsem sama stvořila. Učinila jsem z tebe největší a musím přiznat i nejsilnější ze svých soupeřů. Když jsme u toho, kdepak máš tu druhou? Lee, tak se jmenovala? Konečně ses jí zbavila? Nedivím se, bránila tě jako slabocha, jako bys byla méně než ona, pamatuji se, jak tě ponížila, ani já bych ji nenechala žít,“ kochala se Corita.
„Mýlíš se,“ vstala jsem a sundala kápi. „Lituji, že jsem kdy klečela před někým, jako jsi ty.“
„Co to děláš?!“ zlobila se Kaileen.
„Ale, stále spolu? Tím lépe,“ zašklebila se Corita. „Přišel tedy čas pro moji velkorysou nabídku. Slyš, Kaileen! Pokud se vzdáš, ušetřím to tvoje věrné štěně a tobě poskytnu právo spravedlivého soudu i kata, který následně řádně vykoná popravu. Neupřu ti ani pohřeb, i když původně jsem to neměla v plánu. Ovšem chceš-li bojovat,“ seskočila z koně a tasila, „ráda tvoji výzvu opět přijmu a dovolím ti zemřít jak mistrům meče náleží. Potom však nemohu zaručit, že ona,“ ukázala na mě, „přežije,“ na chvíli se odmlčela a sledovala, jak to v Kaileen vře. „Jaká je tvá odpověď? Znám tě, Kaileen, nesnaž se tvrdit, že tě zkrotila. Nebo se snad opravdu obětuješ?“
„Já nejsem oběť! Nikdy jsem se nevzdala bez boje a neudělám to ani nyní!“ odhodila roucho, které stejně nemohlo zakrýt, že je ozbrojená.
„Vrať jí to,“ plácla jsem ji po rameni a svlékla kněžský šat.
„Kdyby ne, vezmi si můj meč a doraz ji,“ žádala.
„Nic jiného by mě nenapadlo,“ potvrdila jsem a nechala ji odejít.
Nemusela se davem prodírat, ženy ustoupily samy od sebe, vojáci zůstali na svých místech a sledovali, jak odhodlaně kráčí vstříc zákeřné vyzývatelce.
„Jdeš pozdě, královno,“ vmísila se Soy, když se vzpamatovala. „Kaileen bude postavena před vyšší soud, než je ten tvůj.“
„Co si to dovoluješ?! Žádný soud není vyšší než můj!“ rozčílila se Corita. „Já, královna Pealu, tě uznávám vinnou z napomáhání zrádcům a odsuzuji tě k trestu smrti! Popravu vykonám sama. Ihned!“
Kaileen byla teprve v půli cesty, ale rozběhla se, aby stihla odvrátit seknutí. Meče zařinčely, královna zavrávorala, přesto se ještě stačila ohnat. Vojáci se pohnuli, aby ji chránili.
„Stát! Zatím ne!“ zadržela je Corita a postavila se proti Kaileen opět připravená k útoku.
„Přestaňte!“ skočila mezi ně Soy a obrátila se právě k vladařce. „Zanech zbytečných šarvátek, v míru odejdi a Kaileen nechej bohům. Jinak nerozzlobíš pouze Raama, ale také všechny jeho potomky. Myslím, že jsi dost chytrá na to, aby ses vyhnula jejich hněvu,“ neustoupila kněžka a vidíce nedůvěřivý výraz Cority, dodala: „Víš, že já nesmím lhát.“
Bylo patrné, co by královna nejraději udělala, avšak dobře věděla, že žádný smrtelník nemůže vzdorovat tolika bohům.
„Dám ti radu, Kaileen,“ schovala meč, „odejdi z mé říše, jinak budete ty i ta malá hořce litovat,“ nasedla na koně. „Stejně znova přijdeš, za čas, a požádáš mne o smrt, jak je ti souzeno. Modli se, abych toho dne měla dobrou náladu a vyhověla ti.“
„Zabij mě rovnou, jestli to dokážeš!“ vyzývala znova Kaileen.
Královna se podívala na Soy, zvážila situaci, ale nakonec zatla zuby a zavelela ústup.
„Odjíždíme!“ rozezněl se její hlas a všechny jsme jen mlčky sledovaly pohupující se zadky hnědáků.
„Šetři síly, Kaileen, budeš je potřebovat,“ oslovila ji Soy a ona konečně odvrátila pohled od vzdalující se družiny. „Tedy pokud ses již rozhodla,“ upřesnila.
„Co máme udělat?“ zajímala jsem se a trochu jsem kněžku polekala, protože mě neslyšela přicházet.
„Pojďte se mnou,“ lehce se pousmála a vedla nás do útrob kláštera.
Vypadala klidně. Asi věděla, o co půjde, ale nesměla nám to říct ani naznačit. Máme tedy šanci uspět? Povzbudilo mě to. Vedla nás do chrámu bohyně Narat. Co tady budeme dělat? Čekání mi vadilo, byla jsem nervózní a přepadl mě hlad. V tichu bylo dobře slyšet, jak mi kručí v žaludku. Kaileen se chtělo smát, i když se očividně necítila nejlépe. Naštěstí jsme nečekaly dlouho. Kamenní strážci opět ožili a rázovali si to k nám. Chtěly jsme reagovat, ale Soy nás uklidnila.
„To je v pořádku, neublíží vám. Doprovodí vás na místo zkoušky a pokud uspějete, odvedou vás zpět.“
Podívaly jsme se s Kaileen na sebe a vzpomněly si na své poslední účinkování zde v tomto chrámu. Před oltářem jsme krátce poklekly, Kaileen konečně odložila meč a pak už jsme následovaly strážce. Pohybovali se pomalu s rachotem sobě vlastním. Jako když se bortí skála. Na jejich původních místech se objevily dveře. Obě křídla se otevřela a my jsme vstupovali do jiné dimenze. Vedli nás po dlouhém rovném schodišti. U další brány se zastavili, počkali, až se otevře a poslali nás dál samotné.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
