|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 18-20 ::
| Zatímco se Kamilova parta setkala s Jirkou a Pepou, na Novém Smíchově se schyluje ke střetu se silami nepřítele. Stihne se Společenstvo dát včas dohromady nebo Marek s Alešem zahynou v marné obraně hypermarketu? |
| |
|
|
XVIII
Po tom nejdelším běhu v životě jsme před sebou spatřili žlutou halu metra Můstek. Z posledních sil jsme se vydrápali na nástupiště a odvalili někam za roh, aby nás nepřítel neviděl. Naše překvapení nebralo konce, když jsme zjistili, že je toto nástupiště také prázdné.
Zanedlouho ve stanici leželo opřených několik mátoh, které si právě uběhly ten svůj maraton. I Jakub, u kterého jsem byl zvyklý na dobrou kondičku, teď bezmocně seděl shrbený u jedné ze stěn nástupiště. Jeho nový životní styl ho zničil.
„Jej, Kamile,“ přišoural se ke mě Jirka, podal si se mnou “po Pražácku“ ruce a ještě k tomu přidal poplácání po zádech. „Dobře ty.“
Uchechtl jsem se a ukázal na Jirku.
„Kuba,“ zaradoval se a kývl na svého parťáka z hospody Jirka. „Čus,“ na oplátku mávl rukou Jakub.
„A Michal,“ zvedl obočí Jirka a pohodil hlavou, jako by chtěl říct “I ten se hodí.“ Zemní elementalista se pousmál a dál hleděl do země.
„Co dodat,“ prohlásil Pepa. „Skutečně jsme rádi, že žijete.“
„To sme rádi i my,“ kývl hlavou Michal. „Takhle máme větší šanci se dostat na Anděl ke zbytku Společenstva.“
„No jo,“ zamračil se Jirka. „Jak to tam ti frajeři vůbec dali dohromady? Nevšim sem si, že bysme se nějak udržovali v kontaktu s armádou elementalistů.“
„Netušim,“ odpověděl jsem. „Asi nějakejch pár náhodnejch studentů tam bylo...“
„A jak by asi teda zprovoznili to rádio... Pochybuju, že to pár náhodnejch studentů vědělo,“ vložil se do hovoru Jakub.
„Jo, no,“ uznal jsem jeho námitku. „Nevim, co tam kluci maj.“
„Ať už tam mají cokoli, měli bychom se k tomu dostat,“ řekl Pepa. „A nejlépe ještě dneska.“
„No to se ti řekne,“ na to Jirka. „Teďka sem doběh tak kilák, myslel sem, že chcípnu, a eště bych měl jít na Anděl...“
„Ale tak Pepa má pravdu,“ uznal jsem řeči svého spolubojovníka. „Hyperionovci to tu určitě ještě prošmejďej a nevíme, jakou maj celkovou moc. Čím rychlejc to dáme do kupy, tím líp.„
„Počkej,“ zareagoval Jirka. „To je vlastně dobrá otázka, sou to Hyperionovci, nebo ne?“
„Tak kdo jinej,“ pokrčil rameny Jakub. „To je jasný jak facka.“
„No tak jasně,“ na to Jirka, „ale nemaj sebou žádný ty svoje elementalisty, ani nikoho tak charakteristickýho... Nechápu taky, proč tu nejsou žádní lidi.“
„To jo no,“ přikývl jsem. „Ale elementalistů s nápisem Hyperion se asi nedočkáme,“ uchechtl jsem se.
„Mně to trochu připomíná naše první nasazení,“ prohlásil Pepa. „Pokud si to všichni pamatujete, lidé tehdy také zmizeli.“
„Hej, jo,“ přikývl jsem a ukázal na Pepu. „Možná to s tím má fakt něco společnýho.“
„Spíš by mě zajímalo, co nebo kdo znovu Hyperionovce na náš svět přivedl,“ zamyslel se Pepa. „A co jsou zač ta monstra.“
Ohrnul jsem ret a koukl se na své dva kamarády, kteří seděli vedle mě. Jakub s dlaněmi v očích vypadal, že mu asi rupne hlava, ale proč, to jsem nevěděl. Můj proud myšlenek naopak narušil Michal.
„No, myslím že vím, co je to, s čím bojujem,“ řekl Michal ne zrovna veselým tónem, „je to ztělesnění Hyperiona. Je to Hyperion.“
Tohle mě nenapadlo. Je sice fakt, že během posledního nasazení na Lužinách, kdy jsme hledali laboratoř, jsem leccos slyšel o bytosti z černého kovu a ostří, ale že by to mohl být Hyperion sám, na to jsem nepomyslel. A i kdyby to Hyperion byl, jak by jich mohlo být tolik?
„To nechápu,“ prohlásil jsem. „Proč myslíš, že to je Hyperion?“
Michal pokrčil rameny. „Protože přesně tyhle bytosti jsem viděl před rokem, když to odnesla Tereza... A Mr. Kdosi taky říkal, že to je jeho podoba v našem světě.“
Kluci uznale přikyvovali. „Furt ale nechápu, proč by to měl bejt Hyperion, když je jich tolik,“ vyslovil jsem myšlenku, která mě okamžitě po zmínění podoby nepřítele napadla.
„To nevíme ani my,“ na to Pepa, „ale to, co říká Michal, má skutečně něco do sebe. Hyperion to klidně může být.“
„Jo, no... Jako ňáká ta síla za tím vším by moh umět víc, než si myslíme,“ uvažoval Jirka. „To mizení lidí na hradě sme tu už měli, a–“
„Počkej, jak na hradě?“ skočil jsem Jirkovi do řeči.
„No, to sem se překec, myslel sem, jako že sme pak museli na hrad, kde byl ten meč...,“ zamračil se Jirka, jako by to byla jen další nedůležitost.
„Jo, no jasně. Takže by Hyperion moh bejt zase na hradě,“ prohlásil jsem. „Ne?“
„Možné to je,“ na to Pepa, „ale takhle, jak jsme, se tam nemůžeme vydat. Nezvládneme ani bezprostřední obranu před nepřítelem.“
Přikývl jsem. „Budeme se muset připojit ke zbytku party na Andělu, jestli ještě přežila, ale zatím si ještě odpočinem,“ mávl jsem rukou. „Jestli Hyperionovci zadělali přístupový cesty tak, jako u rádia, museli bysme se tam nějak protlačit a na to potřebujem nabrat síly.“
„Ne Hyperionovci,“ zakroutil hlavou Michal. „Hyperioni...“
„Jo,“ souhlasil jsem. „Hyperioni...“
Zanedlouho propukl hovor na témata jako třeba jak se nám dařilo, když jsme se navzájem hledali, a tak podobně, takže zanedlouho mezi námi opět zavládla dobrá nálada. Aspoň na chvíli.
I když jsem na to myslel celou dobu, pořád se nemůžu upamatovat. Zapomněl jsem něco velice důležitého, ale nedokážu si to za žádnou cenu vybavit. Doslova jako bych měl v paměti zející, prázdnou díru.
Nerozumím tomu.
XIX
Atmosféra na Novém Smíchově houstla. Stále sice doráželi elementalisté z jádra armády, kterou se přes rok snažil Marek cvičit, z nejrůznějších pražských čtvrtí, ale předsunuté hlídky a uprchlí studenti hlásili postup démonů přímo k pevnosti na Andělu.
Nevědělo se přesně, kolik je nepřátel nebo kdy přesně dorazí, ale bylo jasné, že to bude brzy. Hyperionovci nikdy nenechali žádné útočiště Společenstva na pokoji a místo, kde se právě soustřeďovala jediná možná opozice, bylo jasným terčem.
Aleš z okna neklidně pozoroval manévry před obchodním domem a přemýšlel, co se asi bude dít. Venku se už stmívalo, což bylo v této roční době normální, ale nad myšlenkou, že to nepříteli značně usnadní situaci, se elementalista zašklebil.
Měli šanci, dokud svítilo slunce a černý protivník byl alespoň jasně vidět, jakmile by ovšem padla tma, musí se modlit, ať se Hyperionovcům nepodaří vyhodit generátory elektřiny. Tohle byl nový nepřítel a jestli se nějakým způsobem může dostat i k technice, tak si celá parta z Andělu může rovnou vykopat hrob.
Celé to bylo takové nepatřičné. Vynucené. Přišlo to moc náhle a nečekaně na to, aby se tomu skutečně dalo uvěřit. Něco tu nesedělo.
„Aleši...?“ ozvalo se za elementalistou. Otočil se a spatřil před sebou hrstku elementalistů v rudých barvách. Naklonil hlavu.
„Hlásím se... Do služby,“ pronesl menší mladík v červeném triku a zubatou čepelí v ruce, která měřila polovinu toho, co on. „Řepa Jiří. Skupina Rudý čtyři.“
„Skvělý,“ řekl Aleš. „Odkaď jste přišli a jakej je tam stav?“
„No, my jsme ze Starýho města,“ zněla odpověď, „bylo... Nás tam asi třicet, ale... No...“ Student vypadal mimořádně vytřeštěně, což ještě víc podtrhovalo jeho nejistý hlas.
„Vysvětlení,“ pokračoval netrpělivým tónem Aleš. Jeho spartánské metody z akademie elementalistů ještě mnoho studentů nezapomnělo a obzvlášť v téhle situaci byla skutečná disciplína potřeba.
„Podle rozkazů Marka,“ zmínil Alešova kamaráda, „jsme... se dali dohromady, ale Starý město rychle zaplavili ti démoni a unikli jsme jenom my...“
Aleš to nechápal. Nic o “záplavách démonů“ se od žádných jiných elementalistů, kteří přišli, nedozvěděl, maximálně že jeden nebo dva hlídali nějaká velká prostranství. Proč zrovna na Starém městě...?
Člen Společenstva to hodil za hlavu a přepočítal své svěřence, kteří před ním stáli. Do noci museli s Markem připravit efektní obranu obchodního domu.
„Fajn. Sežeňte si eště pár ohnivejch elementalistů a deset z vás bude bránit místnost s generátorama, je to myslim tady na druhým patře, to najdete podle ňáký mapy. Jistý si nejsme, ale chystá se útok,“ prohlásil.
Jiřímu Řepovi nepatrně v obličeji zaškubaly svaly. Víc si před Alešem nemohl dovolit. „Dobře. Jdeme se připravit,“ řekl a se svými spolubojovníky odešel hledat rozvodnu.
Aleš pro sebe kývl hlavou. „V obchodech si můžete vzít ňáký žrádlo,“ zvolal na ně ještě, „budete ho potřebovat.“
Marek před centrem rozřazoval elementalisty a opřený o zeď pozoroval zbytky posil, proudící na Anděl. Přicházelo jich stále míň a míň, a bylo jasné, že brzy proud studentů ustane už úplně.
A ani Kamil, ani ostatní členové Společenstva nikde. Co se s nimi stalo?
Zanedlouho došlo přesně k tomu, čeho se Marek bál. Žádní noví elementalisté už nepřicházeli a slunce už bylo téměř za horizontem. Nový Smíchov osvěcovalo rudé světlo.
Už nebyl čas. Marek vstoupl do budovy a kolem věžáků okolo začal pozorovat černé stíny. Útok začal...
XX
Vyšli jsme po schodišti metra Anděl a několik desítek metrů před námi bylo obchodní centrum Nový Smíchov.
Nikdy jsem neviděl Prahu tak temnou. Je pravda, že jaro už se blížilo a noc přicházela brzy, ale tohle bylo něco jiného. Jako by celou Prahu pokrýval neviditelný závoj temnoty. Kdybych přeháněl, řekl bych černá mlha, ale na cestu a do dálky vidět bylo.
A nedaleko od nás, jako maják, zářil Nový Smíchov svými nažloutlými elektrickými světly. První asociace, se kterou jsem si to spojil, byl vánoční stromeček na Ježíška.
Na Ježíška... A to jsem měl včera narozeniny.
Tohle nebyl dárek, který bych si přál.
„Jdem,“ zavelel jsem. Okolo byl klid, zdá se, že naše pevnost pořád stála neohrožena.
Ostražitě jsme se přibližovali k budově. Přestože jsme o žádných nepřátelích nevěděli, krčili jsme se podél stěn a schovávali se před možným útokem. Na té noci bylo něco zvláštního. Ta mlha, to ticho, a že jsme neviděli žádné elementalisty...
Ze střechy panelového domu, u jehož zdí jsme se schovávali, se náhle vzneslo několik ostnatých koulí, které, jako by vystřelené, proletěly skleněným obložením hypermarketu. Od tramvajové stanice po mé pravé ruce se k obchodnímu domu vyřítila asi pětice démonů a vrhla se na hlavní vchod.
Na ulici se objevovali další nepřátelé a uvnitř budovy se začaly ozývat zvuky boje. Nemohli už jsme čekat ani vteřinu.
Hlavním vchodem jsme se tam vydat nemohli, přes ten se tlačili Hyperioni, vrata z vedlejší ulice byla bezpochyby pod útokem také a přejít na cestu, která vedla přímo do druhého patra a byla několik stovek metrů odsud, jsme neměli čas.
Vedle napadeného východu byl fastfood. Zajímalo by mě, jestli...
„Honem!“ zvolal jsem, „do Macdonalda!“ a spolu s ostatními členy party vyrazil přes silnici, pojící Nový Smíchov se zbytkem Andělu. Báli jsme se, že si nás útočník všimne, kupodivu se ale všichni démoni soustředili jen na prolomení obran uvnitř hypermarketu.
Vrazili jsme do restaurace a zanedlouho našli zásobovací vchod. K našemu velkému štěstí vedl přímo dovnitř obchodního domu. Vydali jsme se tedy přímo za nosem a objevili se uprostřed jednotlivých prodejen, odkud vedly eskalátory a cesty do mnoha pater.
Okolo se připravovali elementalisté na boj, a když nás spatřili, nevěřili svým očím. Po Hyperionech zatím ani známky.
„Tak jo,“ kývl jsem na partu. „Jirko, Pepo, běžte pomoct k hlavním vratům. Kubo, ty běž se skateshopu, jak je ten vchod u banky, tam jich bude asi nejmíň. A Michale, ty deš se mnou. Nebojte se hlavně volat.“
Pepa přikývl. „Dobře. Jdeme tam,“ chytil bratra za rameno a oba se rozeběhli uličkou doprava.
Dvojice přede mnou se tak nějak nejistě rozhlížela po okolí, tak bylo potřeba je trochu nakopnout. Rozuměl jsem jejich rozladění z tolika nových věcí, ale tady šlo i o rychlou reakci.
„Hej,“ tleskl jsem. „Kubo, víš, kam máš jít, tak poběž! Pojď, dem!“
Otočil jsem se a rozeběhl se do eskalátorů. Jakub se oklepal, jeho pohled opět nabral onu “jiskru“ a vydal se kolem obchodů vlevo.
„Ty vole,“ povzdychl si Michal, když viděl elementalisty a démony, bojující okolo, „já to nechápu...“
„Já taky ne, ale jestli to tu neubráníme, tak to nepochopíme nikdy,“ odpověděl jsem prazvláštně. „Musíme to pročistit odshora, z druhýho patra. Taky tam je jeden vchod.“
Michal místo odpovědi spíš jen tak nějak mlčky sledoval, co se děje kolem něj. Nejenže to celé působilo neskutečně a monstrózně, ale něco na tom prostě nesedělo.
Dorazili jsme do druhého patra, kde na vzdálené plošině za občerstveními, lemujícími celé patro, stála parta elementalistů rudých a žlutých barev. Někdo jim rozkazoval.
Pokynul jsem na Michala, že se vydáme rovnou k nim. Bylo patrné, že sem se ještě Hyperionové nedostali i přesto, že měli vchod přímo na patře. Jak to...?
„... Rudej tři a jedna jdou do prvního patra pomoct ke vchodu, Blitzkrieg čtyři de–“
Ten hlas znám.
„Hej!“ vykřikl jsem. Skupina se otočila na mě a na Michala a jakmile elementalisté spatřili dva členy Společenstva, začali šumět hovorem.
„Co je, kurv...,“ prodíral se Aleš davem přímo k nám. A vtom nás spatřil. „Ty vole...,“ vydechl úžasem, až se mu z očních průzorů vyhrnula pára.
„Čau,“ vydal ze sebe Michal.
„Dem vám pomoct,“ prohlásil jsem.
„Kolik vás tu... Ty vole!“ prohlásil s neuvěřením v hlase Aleš.
„Celej zbytek Společenstva teď dole bojuje,“ odpověděl Michal na nevyřčenou otázku. „Musíme to rychle obrátit!“
„Ah..., Eh...,“ nerozuměl Aleš podivnému sledu náhod, „Tak jo!“ vykřikl. „R... Rudej jedna a tři do hlavní haly, Blitzkrieg čtyři a zbytky rudýho dva... Do patra pod nás!“
Družstva elementalistů se se značně zlepšenou morálkou rozprchla po areálu a nechali tam nás tři – Michala, Aleše a mě.
„Já... Ty vole...,“ nemohl se vzpamatoval Aleš. Nejspíš na nás na Novém Smíchově už skutečně zapomněli.
„V pohodě, hele, ten vchod na patře máte hlídanej?“ zeptal jsem se.
„No jo... Ale nebylo potřeba, páč sem vůbec neútočili... Nevim proč,“ na to Aleš.
„To já taky ne,“ rozhlédl jsem se po okolí. Můj pohled spočinul na prosklené zdi ven.
„Tak asi půjdeme pomoct našim elementalistům v patrech dole, ne?“ navrhl Michal. „Ne...?“
Vůbec jsem mu nevěnoval pozornost. Z okna jsem totiž spatřil siluetu blížícího se černého anděla – to nebylo dobré znamení...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
