|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Sedmý světadíl - kapitolačtvrtá - PŘÍBĚH ::
 An!tta |
publikováno: 17.03.2009, 22:34
|
„Nepodporuju ho! Nemám na vybranou! Jediná moje pomoc je, že tě hlídám. Nesmíš NIKDY odejít s matkou. Nikdy, rozumíš? Musíš zůstat se mnou, ať se děje, co se děje…“
„Nikdy v životě?“ zeptal se sklesle.
„Ne, Troyi… Ber MĚ jako matku. Zvykni si na mě.“ |
| |
|
|
PŘÍBĚH
Kapitola čtvrtá
Lilly měla pocit, jako by na světě bylo právě jenom jich sedm, jakoby všechno ostatní neexistovalo. Vzpomněla si, na to co ji řekl tenkrát dědeček. Ucítila, jak ji na rukách naskakuje husí kůže. Vyplašeně s sebou trhla.
„Lilly?“ Cindy se nervózně pohnula. Její hlas zněl vystrašeně.
„Cindy…Ahoj, ráda tě vidím,“ skočila ji kolem krku,“ a-ale kde se tu bereš?“
Cindy ji od sebe odstrčila a s povzdechem se zatvářila zoufale.
„No víš, je to dost… komplikované,“ pokývala hlavou.
„Odjela jsem. Chci studovat přes prázdniny tady v Anglii.“
„Páni a Cornelia o tom ví?“ žasla Lilly.
„Ne, neví. Je to… jak říkám, dost složité…“
„Aspoň to tak zní,“ pousmála se Lilly.
„Co psaní? Jak to jde?“ změnila Lilly téma.
„Fajn, v pohodě…“ zmohla se Cindy na krátkou odpověď.
„Ty ještě pořád píšeš?“ zaujalo to Maxe.
„Jo, jasně. Co ty a fotbal, Maxi?“
„V pohodě. Jenže táta říká, že nechce, abych byl jako Beckham.“
„Proč ne?“
„Psaly by se o mě hodně lži… prostě bulvár, znáš to…“
„Na vlastní kůži ne,“ podotkla. Max se pobaveně usmál.
„Ty bys chtěla bejt slavná?“ zeptal se ji po chvilce mlčení.
„Jako herečka…možná. Vlastně… proč ne,“ oplatila mu úsměv.
„Člověk se celoživotně potýká s pomluvami a nepravdou. Je jedno jestli v časopisech, v televizi nebo mezi přáteli…“
„V tom případě to ale pak nejsou přátelé,“ namítla Cindy.
„Dobře, tak mezi falešnými přáteli,“ opravil se Max.
Lilly náhle pocítila nával smutku a stesku. Najde i tady v Anglii ty pravé přátele?
„Lilly, ráda bych ti představila Michela, prý se znáte,“ jako by ji Cindy četla myšlenky.
„Ty jsi Lilly Bannerová, že jo?“zeptal se, jako kdyby se chtěl ujistit, zda-li je to všechno pravda.
„Jo, Lilly,“ přikývla rozpačitě a podala mu ruku.
„Tohle je Max. Brácha,“ představila mu ho.
„Těší mě,“ zamumlal zdvořile, pak se zase otočil k Lilly.
„Kolik je hodin?“ začal.
„Hmm, počkej chvilku,“ poručila mu a z kapsy vytáhla mobil, „je patnáct minut po půlnoci.“
„Dost pozdě na to, aby se sem přihnala Jacky, v celé své dobré náladě a dětinského smyslu pro humor,“ dal se do vyprávění Michel.
„Promiň… Kdo je Jacky?“ pozvedla zvědavě obočí.
„Jacquelline. Moje ségra,“ vysvětlil jí.
„Aha. Jak je stará?“
„Deset let. Na svůj věk je až moc drzá,“ stěžoval si.
„Lilly, seznámila jsem se s Michelem a Jacquelline cestou ve vlaku. Není to náhoda?“ zasmála se pobaveně Cindy.
„Jo… To je,“ přisvědčila. Všechno to bylo tolik divné. Všechno se událo tak rychle, ale jistě. Sedm lidí, většina z nich navzájem si cizí, se setkala na jednom místě a to ve stejnou dobu. Nejvíc ji děsil pocit, že jich je doopravdy sedm.
Ona, Max, Cindy, Adriana a Michel. Jenže na místě setkání nebyli pouze oni. Ještě také vysoká blondýnka se světlou pletí a vedle ní sedící o trochu menší kluk s opovržlivým výrazem směřujícím směrem k ní.
„Vy jste kdo?“ zkusil z nich dostat Max. Jako by věděl, na co by se chtěla zeptat. Jenže neměla tolik sebevědomí, seznamování jí dělalo obvykle problém. Blondýnka si ho změřila vážným pohledem.
„Proč tě to zajímá?“ zeptala se pevně rozhodnutá se s ním nepouštět do další debaty.
Zdálo se, že Maxe její reakce přivedla do rozpaků. Teď nevěděl ani on sám, jak na tohle odpovědět. Ta holka mu byla dost nesympatická.
V duchu zaúpěl.
„Víš, je to… divný, že jsme se tu takhle všichni sešli… ve stejnou dobu…“ začal neklidně.
„Já už tu seděla deset minut předtím,“ vymluvila se. Pořád si ho prohlížela tím svým nedobytným pohledem.
„Ale nikdo jiný, než my tu není,“ zkusil ji nějak naznačit, že tohle není zřejmě jenom náhoda. Měl pocit, že právě se sešlo těch sedm, co má za úkol držet při sobě. Jestli tu holku a kluka ztratí, všechno se pokazí.
„No a? I kdybychom tu byli třeba tři, je mi to ukradený,“ odbyla ho.
Má ji snad začít vyprávět tu historku?
„Věř mi, já vím, že tohle není jen tak obyčejný setkání…“
„Co si vůbec o sobě sakra myslíš?“ obořila se na něj. Právě tohle Lilly nechtěla riskovat.
„Promiň, ale jenom jsem se zeptal,“ bránil se.
„Jdeme Troyi, tady nebudu,“ zvedla se a přesunula se o několik laviček dál.
Lilly se zoufale podívala na Maxe.
„Vážné milí lidi,“ utrousila ironickou poznámku.
„Tak tohle nebude tak lehký, jak jsem se obával…“ zamyslel se.
Jenže to už na ně z povzdálí mával Theodor, ať si pospíší, že odjíždí.
******
Zastavili před malým domkem. Ulice tam byla celkem rušná, i když už hodiny ukazovaly půlnoc, lidé se ještě vybavovali všude, kde se to jen dalo. Pan Banner vypnul rádio, líně vykročil do deště a začal vynášet zavazadla.
„Pospěšte si, no tak honem!“ pobízel všechny. I jemu už docházely síly.
Volnou rukou otevřel vchod do zahrady.
„Budou mi chybět ty vinice,“ posteskla si paní Bannerová při pohledu na prázdnou zahradu.
„Vinice, vinice…“ obrátil pan Banner oči v sloup, „tady porostou dýně. Ať jsme mistry na Halloween.“
Paní Bannerová pokrčila rameny a došla pro další kufr.
„Odteďka začínáme žít jako normální anglická rodina. Mluvit se doma bude pouze anglicky, k snídani budou typická anglická jídla a budeme se radovat z našeho slavného anglického počasí,“ začal zvesela pan Banner.
„Jo, jasně, tati. Miluju, když mi z nebe na hlavu dopadají něžné slzy mráčků a v uších mi zní píseň zvaná bouřka,“ dovolil si zavtipkovat Max.
„Možná, že vám nechám odstranit i ty vaše přiblblý druhý jména…“ mumlal si pro sebe a Maxovu poznámku ignoroval.
Napjatě otevřel dveře do domu.
„Tak jsme doma,“ vstoupil dovnitř, jako kdyby tam bydlel už léta.
„Díky za odvoz Theo,“ poplácál přátelsky Theodora po rameni.
Po hodinovém vybalováním se Lilly vyčerpaně svalila na postel. Slzy ji tekly po tvářích jako proudy divokých řek. Peřinu si přetáhla až přes hlavu a utápěla se ve svém smutku až do čtyř hodin ráno. Z postele vstala kolem sedmi. Obloha byla k jejímu údivu jasná a sluneční paprsky ozařovaly její pokoj. Ještě v pyžamu vyběhla na balkon. Napětí ji nutilo k tomu zařvat z plných plic na celou ulici.
„Do háje!“ musela si ulevit.
Pod ní se ozval dívčí smích.
„Co ječíš? Zrovna tě jdeme s Michellem vzbudit…“
„Jacky, myslím, že Lilly právě vzbudila celou ulici…“ ozvaly se hlasy.
Michel!
Lilly zrudla od hlavy až k patám. Rychle se přikrčila k zemi, tak aby jí byla vidět jenom hlava.
„Dejte mi půl hodinky! Právě jsem vstala!“ křikla na ně stydlivě.
„Sejdem se na hřišti, jo?“ nabídl jí.
„Dobře, dobře…“ kývla a pospíchala do koupelny. V rychlosti si dala ledovou sprchu, vzala si letní kombinaci oblečení, vzbudila Maxe a seběhla do kuchyně pro něco k jídlu. Pan Banner usínal nad slaninou s vajíčky, paní Bannerová si dělala kávu.
„No jo vlastně… my teď máme trochu jínej jídelníček, co?“ vzpomněla si.
„Jo… máš tu jídlo…“ zamumlal pan Banner téměř neslyšitelně.
„Díky.“
Lilly si vzala svůj talíř a opovržlivě se zahleděla na smažená vajíčka. Počkala na Maxe a celý obsah talíře přesunula ven na zahradu za pomoci otevřeného okna.
Venku byl svěží letní vzduch. Cesta na hřiště byla snadná. Michel s Jacquelline už je netrpělivě vyhlíželi. Na fotbalové brance seděla dokonce i Cindy s velkým objemným sešitem a psala román.
„ Teda vám to trvalo…“ vytkla jim a knihu odložila kousek stranou.
„Než se člověk vyzná v novém bytě a trefí na neznámé hřiště, nějakou dobu to trvá,“ bránila se Lilly.
„Na to jsem nemyslela,“ podívala se na ní omluvně.
„Nevíte, jestli přijde i Adriana?“ rozhodl se Max obrátit hovor k jinému tématu. Bez svojí fotbalové hvězdy nehodlal hrát nic.
„Určitě dorazí… Jenom je to trochu větší spáč, nejspíš ještě ani nevstala,“ typovala Lilly s pobaveným výrazem ve tváři.
„Jinak kde ses ubytovala, Cindy?“ zajímalo jí.
Cindy mile pohlédla na Michela a Jacquelline.
„Jejich táta mě prostě nechtěl nenechat odejít samotnou na těch pár dnů se ubytovat v hotelu. Prostě mě vzal k nim,“ vysvětlovala ještě pořád trochu vyjeveně.
„Zaplatil ti pobyt v hotelu?“ Lilly se musela opřít o branku, aby neupadla. Michel s Jacquelline si vyměnili udivené pohledy.
„Cindy je vážně fajn, víte? Lilly, máš moc milou sestřenku,“ pousmála se mile Jackuelline.
„Jo, na rozdíl ode mě je moc milá,“ přisvědčila honem Lilly a uličnicky mrkla na Cindy.
„Tak to jste mě, přátelé, asi moc dobře nepoznali…“ musela se od srdce Cindy zasmát. Rodina Rouvierových jí připadala jako její nějací příbuzní. Přes minulou noc se na letišti stali dobrými přáteli.
I Lilly se zdála její nová pata přátel naprosto skvělá. V duchu neovladatelně jásala, jak snadno a rychle si tady v Anglii našla nové spřízněné duše. Její děda měl naprostou pravdu. Po celou dobu bylo těžké přesvědčit druhou půlku jejího já, že někdy opravdu potká sedm lidí, kteří se možná stanou jejími přáteli na doživotí. Teď tomu ale uvěřila. Hlavou ji pořád ale vrtala jedna otázka. Bylo jich pět. Vlastně by se dalo říct, že šest, ale Jacquelline Rouvierová nebyla na tom samém místě jako jich sedm včera večer. Na tom místě ještě byli dva lidé, kluk a holka, kteří se jí zrovna tolik sympatičtí a milí nejevili.
*******
„Já nikam nechci…“ Troyův následující den nevypadal o moc líp, než ty předcházející. Ještě na týden se musel vrátit do nemocnice.
„Je to jenom na týden, to vydržíš,“ odbyla ho paní Nilssonová otráveně.
„A-a co když to bude na dýl?“ nedal si pokoj.
„Tak tam zůstaneš dýl… No a co?“ paní Nilssonová ztrácela trpělivost.
Naštvaně otevřela dveře od auta. Troy zoufale zaúpěl.
„Chci domů…“ pokračoval.
„Domů? Proboha, ty malej pitomej fracku, co si o sobě vůbec myslíš? O tom ty nerozhoduješ!“ rozčilila se paní Nilssonová.
„Já neumim anglicky… Nemůžu tu zůstat…“ nevšímal si její netrpělivosti a neklidu.
„A to seš natolik hloupej, že se to nenaučíš?“ zvýšila hlas.
„Jo, nejspíš jo.“
Paní Nilssonová se posadila k volantu a nervózně se zahleděla ven z okna.
„Jsi tak neuvěřitelně nevděčnej a drzej…“ začala, když v tom se jí v půli věty zlomil hlas. Po tváři se jí skutálela první slza.
„Ty se ke mně taky nechováš zrovna mile,“ odpověděl ji téměř neslyšitelně.
Paní Nilssonová se pokusila něco namítnout, ale místo toho se jí znovu zmocnil pláč.
„Ale proč? Protože jsem tvůj nevlastní syn?“ začal se vyptávat.
„Ne, Troyi neptej se, prosím,“ vzhlédla k němu.
„Moje pravá máma mi píše dopisy?“ ignoroval její prosbu.
„Troyi, opravdu… tohle je diskuze pro starší… pro dospělé…“
„Proč teda? Mám se celej život dívat na to, jak na mě řveš?“ tentokrát se slzy v očích objevili i jemu.
„Jsem hrozná matka, zasloužíš si lepší. Jestli ti ale řeknu pravdu, přijdeme všichni o život…“ vzlykala.
Troye se zmocnil zvláštní pocit. Připadal si jako tenkrát v ordinaci, kdy zoufale čekal na okamžik, až sestra prohlásí, že by se „hodilo“ očkování proti vzteklině. Jako když poprvé měl spatřit svoji novou matku.
„A co když se zachovám správně a nikdo o život nepřijde?“ zeptal se po chvilce ticha.
„Byla bych ti vděčná. A ne jen já,“ zašeptala. Motor auta tiše naskočil. Obloha kolem nich byla jasná, sem tam se objevilo pár mráčků.
„Zachovám se správně. Udělám to, co mi řekneš,“ otočil se horlivě k ní.
Paní Nilssonová nervózně pohlédla k zadním sedačkám, kde Troy seděl.
„Nikdy jsem ti to neměla říkat. Nikdy jsem se před tebou neměla zmiňovat. Jenže už mám plné zuby toho čekání, než se všechno zhroutí a já nejspíš skončím někde hluboko pod zemí, bledá a bez duše,“ začala pomalu. Při slovu bledá si Troy okamžitě uvědomil, že v obličeji musel taky o trochu poblednout. Nijak zvlášť snědou pleť neměl, spíš právě naopak. I paní Nilssonová ten strach na něm poznala.
„Chceš slyšet ten příběh?“ zeptala se proto, aby se ujistila, jestli může začít vyprávět.
„J-jo… tak jo,“ dostalo se ji trochu vystrašené odpovědi. Troy moc odvahy do života nedostal.
„Dobrá…“ nadechla se a začala vyprávět, „začátek příběhu se odehrává v jedné dosud pro lidi neznámé zemi. Na pohovce v rodinném domku sedí tři třináctiletí kluci, naproti nim čtyři dívky. Vysoká blondýnka s přísnými rysy ve tváři, Cornelia z Francie, tmavovlasá o něco snědší dívka Viktorie z Itálie, která je její sestrou, bledá černovláska s očima jasně modrýma Kathrine z Norska a já, Anna Nilssonová. Kluci jsou skoro stejně vysocí, jenom o něco neklidnější. Nejvyšší z nich, Alex z Ameriky, můj bratr a vedle něj sewdí Charlie, můj druhý bratr. O kousek dál posedává Barney z Anglie. Nás sedm odjakživa tvoří dohromady tu nejlepší partu. Nikdy jsme se nehádali, akorát občas si kluci dělali legraci z Kathrine, že má nadpřirozené schopnosti a v této nejmenované zemi ji chtějí zvolit vládkyní. Když bylo Kathrine osmnáct, opravdu se tak stalo. Byla zvolena královnou Ilianie.“
„Ehm… Ilianie?“ přerušil ji rozpačitě Troy.
„Ano, Ilianie, neznámé země,“ přikývla.
„Popisuješ ji docela stejně… jako moji matku… neříkej, že…“
„Nech mě to dovyprávět,“ přerušila ho rychle a pokračovala.
„Prosili jsme Kathrine, ať se toho vzdá a zůstane s námi, jenže neposlechla. V Ilianii se ji dařilo dobře. Po roce jsme se vrátili tam, odkud jsme přišli. Zdálo se, že Katharine už žije jen pro Ilianii. Charlie se rozhodl začít jednat a po dobrém si s ní promluvit. Jeho snaha byla však marná. Nakonec se s Alexem dohodli, že své bývalé přítelkyni trochu pohrozí. Alex to nebral zcela vážně. Kdežto Charlie se rozhodl Katharine dočista zničit. Celá naše parta se rozpadla a Katharine se musela vlády vzdát. Lidé v Ilianii cizí vládu nechtěli. Nabízel se jim Charlie, ale toho okamžitě odmítli. To ho přimělo k tomu postarat se o válku. Zničit Ilianii, sedmý světadíl, zničit celý svět. Kathrine se nakonec vrátila do Norska. Po několika letech ses narodil ty. Myslím, že matka to před tebou dokázala naprosto neuvěřitelně tajit. Dokud však nepřišel Charlie. Jako pomstu se rozhodli tě vzít co nejdál od Kathrine a vrátit tě jen pod podmínkou, že mu zajistí vládu v Ilianii.“
„Kde je moje máma?“ vydal ze sebe Troy po tom, co si dala pauzu s vyprávěním.
„Tvrdila jsem ti, že je mrtvá, vzpomínáš?“ podívala se na něj zamyšleně.
„Není mrtvá… Psala mi dopisy… Žije…“
„Ano, já vím. Je naživu. Ale nikdo neví kde. Nejspíš je s ní i Charlie…“
„Charlie je tvůj bratr?“
„Jo… Jsme sourozenci…“
„A proč nic neděláš? Proč ho v tom podporuješ?“
„Nepodporuju ho! Nemám na vybranou! Jediná moje pomoc je, že tě hlídám. Nesmíš NIKDY odejít s matkou. Nikdy, rozumíš? Musíš zůstat se mnou, ať se děje, co se děje…“
„Nikdy v životě?“ zeptal se sklesle.
„Ne, Troyi… Ber MĚ jako matku. Zvykni si na mě.“
„Já… je mi z toho nějak divně…“ prohlásil neklidně.
„Vím, že mě nenávidíš. Nemusíš o tom mlčet…“
Troy cítil náhlý příliv zoufalství. Pan Nilsson měl pravdu. Bude muset někam do léčebny, protože z jeho nervózní blonďaté náhradní matky se co nevidět zhroutí.
„Hele… mohla bys mi někde zastavit… mám pocit, že budu každou chvíli zvracet…“ upozornil jí.
„Jedu moc rychle? Taky mi bývávalo v autě špatně. Klidně řekni, já zpomalím…“
„Mám obavy, že to není z jízdy…“ namítl.
„Dobře, s příběhem si dáme na chvíli pauzu… vidím, že ti to nedělá zrovna nejlíp…“
„Bude to v pohodě, jenom musím na vzduch…“
„Mám zastavit támhle u toho obchodu?“ navrhla.
„Ne, mezi lidi ne…“ odmítl to rychle.
„Dobře… tak támhle na kraj silnice…?“
„No, třeba… Ale DĚLEJ!“ pobízel ji.
„Je to tolik špatný?“
Troy se zmohl na zoufalé přikývnutí.
„Možná jsem měla zvolit vhodnější dobu na vyprávění…“ zamumlala si pro sebe. To už se Troy bezmyšlenkovitě opřel o dveře a dobelhal se ven. Slunce se blížilo k západu. Pole před nimi ozařovala oranžová záře. Neúprosná bolest žaludku mu ale nedovolila vnímat tu krásu. Nejradši by vrátil čas zpátky a ten příběh neslyšel.
Po pár minutách se vrátil zpátky do auta k paní Nilssonové.
„Už je to dobrý?“ pohlédla na něj skrz sluneční brýle.
„Jo…“
„Nechceš se napít? Jenom trochu?“
„Ne, radši ne…“
Oba zůstali tiše sedět v autě a mlčky zírali kolem sebe.
„Troyi?“
„Co je?“ otočil se otráveně.
„Vážně… vážně tě to tolik rozhodilo…?“
„Možná ta kombinace jízdy a tvýho vyprávění,“ pousmál se konečně.
„Pojedu pomalu,“ slíbila mu a opatrně vjela zpátky na silnici. Přitom mu do ruky vrazila láhev obyčejné vody.
„Měl by ses napít.“
„Udělá se mi zas blbě. Snad nechceš znova stavět na kraji silnice…“ namítl.
„Jak myslíš…“ pokrčila rameny, „mám dál vyprávět?“
„Klidně,“ přikývl a vyčerpaně se opřel o zadní sedačku.
„Když jsem byla jako ty, potkala jsem těch šest lidí a od té doby jsme se stali nerozlučnou partou. Ovšem do té chvíle, než se to všechno takhle semlelo. Klíč, který jsme měli dohromady střežit, jsme ztratili. Kathrine nás zradila. Moji bratři mě zradili. Teď se skoro neznáme.“
„Moje máma vás zradila tím, že se rozhodla vás opustit a vládnout v Ilianii?“ chtěl se ujistit.
„Tak nějak by se to dalo říct. Věděla jsem, že pokud nás opustí, bude se vším konec. Jenže ona neposlechla. Troyi, jsi syn královny Ilianie, jsi syn té, co mi tolik ublížila…“
„Proto jsi mě vždycky brala s takovým opovržením?“ Troy vypadal na brzký infarkt.
Paní Nilssonová sklesle přikývla.
„Nemá to teda nic společnýho s tím, že nejsem tvůj vlastní syn?“ vyptával se dál.
„Ne, rozhodně ne. Ale po našem dnešním rozhovoru ti garantuji, že ode dneška se tě pokusím brát jinak…“
„Moje máma… proč nic nedělá? Proč nejedná?“
„Nemůže nic dělat. Buď se vzdá Ilianie a nechá vládnout Charlieho. To ale způsobí válku mezi ním a celou Ilianií. Ty se vrátíš k matce a Ilianie navždy zanikne. Charlie poštve celý svět proti sobě a na světě bude šířit zlo. Když se Kathrine nevzdá, začne šířit zlo už teď.“
„Co s tím můžeme udělat?“ zajímal se.
„Všiml sis té mlhy ve Švédsku, že jo?“ odbočila nechvíli hovor jinam.
„Jo. Nemyslíš snad… nemyslíš, že…“
„Myslím. Charliemu se zatím daří.“
„Může ho někdo proboha zastavit?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Možná ano. Jsi syn jedné kdysi k nám patřící osoby, Kathrine. Je dost pravděpodobné, že dokážeš to, co ona. Ona dokázala pomoct Ilianii, ty ji dokážeš pomoct taky. Myslím, že to dokážeš…“
„Nikdy jsem nevěděl kdo vlastně je moje máma. Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal se uraženě.
„Troyi, bála jsem se, že mě neposlechneš. Bála jsem se, že jednou přinutíš matku svými dopisy, aby se vzdala,“ zašeptala.
„A není to už jedno? Řekla jsi, že ať udělá máma cokoliv, Charlie stejně neustoupí…“ poznamenal.
„Ano, to jsem řekla. Ale myslím, že se tobě a tvojí partě jednou podaří tohle zastavit.“
„Žádnou partu nemám,“ upozornil jí.
„Opravdu?“ vyhrkla zmateně paní Nilssonová.
„Nemám přátele.“
Paní Nilssonová mlčela. Ticho se začalo prodlužovat.
„Tvoje matka je taky neměla. Jednou je určitě potkáš. Stejně jako ona,“ odhodlala se nakonec promluvit.
Pak se stalo něco, co by nikdo z těch dvou dřív v životě neudělal. Místo aby Troy vystoupil z auta, posadil se vedle ní dopředu vedle místa pro řidiče. Bylo to zvláštní. Jeho vnitřní hlas mu napovídal, ať paní Nilssonovou konečně obejme. Poprvé za svých dvanáct let.
„Zvládnu to. Ilianie bude zase jako dřív,“ prohlásil s pevným rozhodnutím. A potom ji, jako by to byla jeho vlastní matka, nenuceně obejmul.
Pro lepší představu postav Sedmého světadílu se můžete podívat na:
http://anittas-world.blog.cz/0902/hlavni-postavy
:-)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
