» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141211

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Kóma, sladké nevědomí ::

Ludmil Elis Quo	publikováno: 18.03.2009, 6:30

Povídka z obligátního prostředí nemocnice. Psal jsem ji ve škole, kde jsem na to dostal chuť. Není ničím autentická, je to čiře abstraktní výplod mé mysli.


	Procitl jsem z kómatu a doktor mi řekl o smrti mých blízkých. Byl jsem jako znovuzrozený: nový, čistý, plný sil, a jako takový jsem pocítil chuť zabývat se těmito záležitostmi. Tedy takto: „Ano? A kdo všechno mi umřel, pane doktore?“ „Anna, Elvíra a Adam. Je mi to velmi líto.“ „To jsou mí nejmilejší!“ usmál jsem se. Byla mi na ně příjemná vzpomínka. Slunce pražilo do mé bílé postele, starostlivý lékař seděl na pelesti a hleděl na mě modrýma očima. „Doktore,“ řekl jsem, „že je tu dnes ale krásně, viďte?“ Doktor si dlouze povzdechl, pak vstal a přešel k oknu. Pootočil jsem po něm hlavu a trochu jsem se vyhoupl v posteli. „Pane Moravče,“ řekl, „jsem rád, že jste procitl, ale nejste posud zdráv… jen ležte v posteli, sestra vám bude nápomocna ve všech vašich přáních. Jen se, prosím vás, nenamáhejte myslet – v těchto stádiích nemoci, charakterických tím, že pacient má výjimečné pocity správného a svobodného rozhodování a myšlení. Ale tak tomu není a proto vám doporučuji zachovat klid, ležet a řídit se pokyny sestry. Nashledanou. Dobrou noc, pane Moravče.“ Jakmile odešel, pocítil jsem nutkavost se na posteli posadit a zírat do prázdna. Velmi správně jsem však odhadl, že se jednalo a produkt mé choré vůle, kterou mi lékař nařídil přecházet. Zůstal jsem tedy ležet v nezměněné poloze a odolal jsem i pokušení vzít si od sestry nabízenou snídani. Sestra přišla asi půl hodiny po doktorovi a podbízivě mi vnucovala jakousi žlutou kaši. Dostal jsem na ni hned velkou chuť, ale s velkohubým, mlčenlivým gestem, hodným askety, jsem ji rezolutně odmítl, řka: „Ne.“ Druhý den po mém procitnutí z kómatu byl převelice zajímavý. Kolem šesté hodiny ranní, když jsem jako obvykle seděl a zíral do dveří, po kterých běhaly oranžové stíny úsvitu, se dveře tiše otevřely a do místnosti nenápadně vstoupila 18letá dívka. Došla až k mé posteli, založila si ruce v bok a zkoumavě hleděla právě do těch míst, kde jsem se nacházel já. Nehnutě jsem seděl a ani jsem nedutal, vyčkávaje, co mi řekne pro ospravedlnění své přítomnosti zde. Nic neřekla. Vyšvihl jsem se v posteli vzhůru a postavil se a založil jsem si ruce v bok stejně, jako ona. Nastalo děsivé mlčení,, ve kterém se naše výstražné pózy navzájem přebíjely. Nakonec dívka odešla. Sedl jsem si. Pak jsem se zvedl, vystoupil jsem z postele a pospíchal jsem ke dveřím. Otevřel jsem je a do očí mě udeřil malý, umaštěný papírek, přede dveřmi na zemi ležící. Rozhlédl jsem se po chodbě v obou směrech, zaváhal jsem a pak jsem opatrně papírek sebral. Rychle jsem s ním utekl zpět do své postele. Bylo půl sedmé ráno. Milý Moravče, jsem anděl a posel boží. Přicházím Vás uvědomit o dalším průběhu Vašeho života. Naše eternitometry nedávno zaznamenaly narušení přirozené kontinuity světoběhu, srocující se v jistých křivkách kolem vaší osoby – Moravce, Antonína. Vysvětlím Vám to svými slovy, pane Moravče. Jak asi již víte, zemřeli v době Vašeho kómatu, za které ovšem nenesete žádnou odpovědnost, pane Moravče, všichni Vaši blízcí a zejména ti nejbližší. Tato záležitost Vám však byla předložena tak, jako by se Vás netýkala – jako by ti lidé umírali KOLEM Vás. Skutečnost je však taková, že lidé, a i vy k nim patříte, umírají kolem Nás – kolem Našeho životního středobodu, kolem podstaty vesmíru a přírody, kterou tvoříme a upravujeme. Alegoricky řečeno: Nejste zahradník, jemuž by z jabloně spadala jablka. Vy sám jste jablko. Milý pane Moravče. Jsem ráda, že mi otec uložil tu svatou povinnost a že právě já jsem Vás měla o Vašem nynějším osudu informovat. Velmi ráda jsem se s Vámi setkala; oceňuji Váš charakter a to, jak o sebe a svého ducha dbáte. Dneska jsem to vůbec neměla jednoduché. Při rozčesávání mých andělských vlasů jsem si do nich zapletla hřeben. Bylo to trapné, protože mi ho z nich musel vytrhávat sám archanděl Gabriel, který zrovna bydlel se mnou v pokoji. Škoda, že jsme se nemohli poznat za příznivějších okolností. Slyšela jsem něco o tom, že půjdete do pekla, ale z toho si nic nedělejte; co já mohu říci o nebi, je pouze to, že je tu poměrně nuda, pokud se zrovna neděje nic zvláštního. Tak tedy, hezké umírání vám přeji a šťastnou smrt. Váš pověřený anděl, Lenora. Nudný tón dopisu mě téměř uspal. Uspal mě. Když jsem se probudil, nebyl jsem už mezi živými. Ležel jsem na pláži. Z chatrče u lesa se ozýval hluk a křik. Moře bylo blankytné, obloha taktéž. Obě se vlnily. Písek pálil do nohou, jako v románu Cizinec. Šoural jsem se k chatrči. Několik kostlivců zde tančilo. Všiml jsem si dvou: jeden měl na hlavě zlatou korunu a druhý, nejspíše žena, byl oděn ve splývavých žlutozelených šatech. Malá kostra v rohu bubnovala na tympány. Ohrnul jsem obočí a svěsil koutky úst. Ale peklo už mi bylo určeno: je jím věčná samota, zpestřovaná občas zoufalým čekáním. A i tancem s kostlivci.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	19.03.2009, 8:46:16

Otázkou je, jestli probuzení z komatu není jen přechodným stavem před smrtí, tedy již deformovaným obrazem skutečností, startovním místem , kdy realita je vnímána již vědomím reality z druhé strany,, jako první krok duševní změny než přijde pravý anděl v okamžiku již celkové smrti A to co je po smrti nevíme, takže může být i takto Když jsem se probudil, nebyl jsem již mezi živými: toto vyjádření je jen uvědomění si smrti, která nastala ve stavu jakéhosi klámu dříve. Text sice působí fraškovitě, ale třeba se dějí po smrti nepředvídané věci a lze si básnit. Autor šel na umírání a smrt z jiné strany. Takto by umírání a smrt zase nebyla až tak zlé.


ze dne 19.03.2009, 15:53:44
Ludmil Elis Quo: Ano, je to o smrti, ale ne ústy někoho, kdo vidí smrt a pláče nad ztrátou - takový člověk pak nešetří tragickými, bolestnými slovy. Je to o smrti ústy člověka, který si pohodlně leží v posteli, o nic se nestaraje, který z dlouhého, slastného kómatu procitne jen proto, aby mohl definitivně zemřít a dojít pekla na vysněném ostrově - nu, není to sen každého člověka?

amazonit	18.03.2009, 6:21:31

Snad tak trochu o relativnosti, snad tak trochu pro zamyšlení, snad se tam dají najít paralely s našimi životy. Trochu tomu něco chybí, působí to velmi suše, stroze, jen jakýsi popis. Odosobněný, což by se dalo pochopit, že je to tak schválně napsané, aby to korespondovalo s jakousi vnitřní prázdnotou probuzeného. Zjevení anděla tomu potom dá takový ten ,,fraškovitý" nádech, kdy anděl je opravdu postava ,,profláklá" a většinou celé dílko pohřbí..., včetně toho, že jsi se nezdržel jakéhosi žertovného tónu v dopise... Uvidíme, jak dílko přijmou čtenáři, na nich hlavně záleží. -,,Dobrou noc, pane Moravče. "- to řekl ,tvůj povídkový doktor - vzít si od sestry nabízenou snídani. Sestra přišla asi půl hodiny po doktorovi - přemýšlím, kdo tu má pomotané časové údaje, jestli ten doktor si plete noc s ránem nebo pacient, potažmo sestra -vystoupil jsem z postele - tohle spojení je poněkud divné, vystupovat z postele, máme to spíš spojeno s nějakými prostředky, které nás převážejí...


ze dne 19.03.2009, 15:51:32
Ludmil Elis Quo: Ten text měl být o pohodlí. O člověku, který si příjemně leží v posteli, nestaraje se o smrt kolem něho, o které se dozvídá jakoby z dálky a až dodatečně - "procitl jsem z kómatu a doktor mi řekl o smrti mých blízkých." Možná proto jsem to psal odosobněně - neměla v tom být ani kapka bolesti. Žertovný tón dopisu jsem možná, pravda, přehnal. Nu, ty nalezené chyby jsou vskutku chybami. Pomotané údaje mám povýtce já. :)