|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Ustřižený cop ::
 honzoch |
publikováno: 25.03.2009, 13:41
|
| Tentokrát to bude trošku delší než obvykle a podíváme se, co všechno zavinil neblahý olšický rozsudek. |
| |
|
|
6) Ustřižený cop
„Tak copak nám povíš?“ zazněl Sarkányho tichý hlas, doprovázený nervózním klepáním do stolu. Zuzana seděla jako opařená a tiše zírala do jeho vlčích očí. Zabodl do ní zrak jako ostrou dýku a ne a ne ji vytrhnout z rány. Chladné šedivé oči z ní udělaly solný sloup a chlad z podlahy ostře pronikal do bosých nohou v ledových okovech...
„Máme dost času,“ klidně ji ujistil a pokynul pacholkovi.
Ticho, protkané občasným zařinčením, přivádělo její smysly do stavu nepříčetnosti. Šero mučírny, ten satan se svým pacholkem! Otřásla se v křeči. Chtěla vstát, ale zadek měla jako přilepený.
„Jedině zradou vede cesta ke svobodě, mé dítě,“ dál zněl jeho odporně klidný hlas, „jen zradou se můžeš zachránit.“
Sarkányho přisluhovač k ní přistoupil a v jeho rukách-palečnice.
Jako by měla v ústech neviditelný roubík, který ji dokonale umlčel. Vyděšeně zírala na dva kusy železa, zlověstně se černající přímo před ní, jako přízrak zrady, kterou bude muset spáchat.
Vnutil hrůzný nástroj jejím prstům.
„Byla jsi neposlušná a teď za to zaplatíš,“ lítostivě jí sdělil a pokynul mužovi vedle ní. Pacholek začal utahovat, nemilosrdně a bez pohnutek.
Upřela zrak na své ruce, samá krev a krvavá drť. Pro výkřik, který se v ním vzedmul, už nebylo roubíku. Podrazil klenbu mučírny a ta se na ni zřítila v celé své váze i temnotě. Země se pod ní rozkolíbala. Ztratila rovnováhu a s nářkem klesala do hlubin.
„Zuzko, Zuzanko! Co se ti stalo?“ lomcoval s ní starostlivě Kamenský a sahal jí na orosené čelo. S děsem v očích se rozhlížela po okolí, stále jako v zajetí svého příšerného snu. Kolem byla tmavá noc, mrazivá, zapáchající tmavou kobkou. Probrala se z jedné noční můry do druhé a propocená košile nepříjemně studila. Tiše, aby nevzbudila Cervenku, vykládala Kamenskému, co viděla. Trpělivě ji vyslechl, hladil jí přitom ruku. Usykla bolestí a odsunula se, nejspíš se dotkl zaníceného fialového pruhu nad zápěstím, který tam zanechala pouta.
„Mučili tě, Zuzko?“ zaslechla najednou hlas, který ale nepatřil Kamenskému. Doktor i děvče se okamžitě otočili čelem k místu, kde s řetězy na nohou i na rukou odpočíval Cervenka. Nevzpomínali si, že by na ně v cele kdy předtím promluvil, nebo že by alespoň procitl ze své lhostejnosti.
„Staňku?“ uniklo doktorovi, když pozoroval, jak se zbojník namáhavě přisouvá směrem k nim. Zlámané končetiny a pouta mu nedovolily vstát. Když viděli, jak se trápí, vyšli mu vstříc a přisunuli se jako hora k Mohamedovi. Cervenka hleděl na Zuzku jako na přízrak, snad nemohl pochopit, proč jí Václav tak lál. Šero vězení a temné podlitiny dodávaly její hezké tváři výraz mučednice.
„Otec by na ni byl hrdý,“ řekl, nevěda, jak začít.
„Jistě na ni jistě JE hrdý,“ opravil ho vyčítavě Kamenský. Bude lepší nechat ji žít v naději, že je Martin Plešek naživu a přijde si pro ni. Cítil se hrozně, ale nechtěl, aby se Zuzka zhroutila.
„Jak se má otec? A Liduška?“ naléhavě ze sebe vysypala dotaz, který ji trápil už od chvíle, kdy si na okraji srázu nechala zatknout. Cervenka a Kamenský po sobě nenápadně mrkli, snad se vzájemně upozorňovali na opatrnost. Pak Staněk pomalu začal: „Jakpak by se jim vedlo! To víš, že dobře! A o Kristiána s Lidkou si nemusíš dělat starosti, naši je nenechají na holičkách.“
Cervenka pak s přemáháním vykládal poslední události před svým zajetí a nemohl se při těch vzpomínkách zbavit trochy nostalgie. Nejradši by se zamřížovaným okénkem rozlétl do noci, a když ne jako pták, tak alespoň jako netopýr. Ke zbojnickým ohňům, do časů svobody!
„To ti ta mladá baronka ustřihla i cop?“ divil se nakonec při pohledu na Zuzčiny zkrácené vlasy, rozježené do všech stran.
„Ne,“ popotáhla, jako by ji ztráta vlasů mrzela víc než ztráta svobody, „Balaša ho prý pro výstrahu pošle sestřičce.“
„Neboj se,“ utěšoval ji, „oni pro nás přijdou! Ale ne tak, jak chce baronka. Přijdou i odejdou svobodní a s námi po boku!“
„Kéž by,“ hlesla. Opřela se zády o zeď a povzdechla si. Kdybys mě tak, Lidko, slyšela!
Cervenka i Kamenský zmlkli, naslouchajíce tichu nočního hradu. Ze rtů jim lze odečíst stejné přání. Být pryč ze světa smradlavé slámy a řetězů! Od jejich soudu uplynul týden, nekonečný jako staletí.
„A co kdyby nás vysvobodil Ján?“ promluvila tak náhle, až to s doktorem i se zbojníkem trhlo. Cervenka se překvapeně optal: „Pandurský kapitán?“
Kamenský se nejprve chtěl smát její naivitě, ale zarazil se. Proč by je vlastně nemohl vysvobodit?
„Před pár dny jsem Jánovi poslal list. Po spolehlivém pandurovi,“ svěřil se jim.
„Odpověděl?“ vyhrkla s nadějí v hlase.
„Ne,“ zadumaně odvětil a vida Zuzčin zklamaný výraz, honem pokračoval, „ale musíš pochopit, že to má také těžké! Musíme mu dát čas.“
„Ale přítel by měl příteli pomoci,“ namítla, „nedělá člověka člověkem právě přátelství?“
„Ale není přítel jako přítel,“ přihodil slovo do diskuze Cervenka, „pravého poznáš jen v nejtěžších chvílích. Ti ostatní odpadnou nebo se ti ovinou kolem nohou jako hadi!“
„Ján Szendrei není falešný,“ odsekla, „pomůže nám.“
„Rád bych se spletl,“ podotkl Cervenka, „to víte, nemoc z povolání. Pandurům nevěříme. Ale já nemám co říkat, i když se ostatní bránili, vzal jsem mezi nás Murárika.“
„Ján nezradí nás, kdyby chtěl, udělal by to už dávno,“ utnula debatu jako sekem meče.
„Slovo jak od Martina Pleška! Taková rozhodnost!“ smál se Cervenka a zlehka se jí dotkl. „Rád jsem tě poznal, Zuzko!“
„Budete mít ještě dost času na seznámení,“ vyloudil Kamenský ironický úsměv, jemu tak netypický. Cervenka zvážněl: „Brzy mě pověsí. Sarkány to říkal. “
Do doktora Kamenského se Zuzkou jako by uhodil, smrtčina kosa byla blíž, než si vůbec dokázali představit. Zavládla chvilka hrůzného ticha, které přerušily až kroky na schodech. Přicházela stráž.
„Netrapte se pro mě, mrzáka,“ honem sykl, „mám hnáty zpřelámané… “
Drsný hlas hajduka přehlušil jeho šepot: „Tak, co plesnivci?! Už jste se s mladicí pobavili, jak se patří? Mladé teplé ženské tělo v takové kose není k zahození!“
Druhý hajduk ho s chechotem plácl po zádech a prozářil celu svitem planoucí louče.
Od kopyt pandurských koní stříkalo bláto a roztátý sníh. Minuli odbočku k rozvodněnému Váhu a zamířili přímo na křižovatku nad Olšicí, kde stál hostinec U Tří kulí.
Jánu Szendreiovi nebylo do zpěvu, Zuzančin ustřižený cop, svinutý v kapse, ho tížil víc na duši než na těle. Dosud nepoznal takovou bezradnost a malost. Vyčítal si svou váhavost, proklínal se, že už dávno nezneužil svého postavení a nenechal vězně utéci. Připadal si jako zbabělec, který zradil ty, kteří mu věřili a kteří ho měli rádi. Kdyby byl co k čemu, obětoval by se, ale on ne, on radši nechá Zuzku s doktorem hnít ve vězení a dál pokorně slouží podivné spravedlnosti, ne a ne se odtrhnout od své pohodlné služby.
Nechtěl si přiznat, že se bojí, ale bál se jako nikdy předtím.
Věděl, že musí něco podniknout, však když vážil výši té nesmírné daně sebeobětovaní, zbaběle se spokojil s vyčkáváním. Doufal ve vše, ve zbojnický zásah, ve šťastnou náhodu, v barončinu milost, jen ne ve vlastní schopnosti.
Před hostincem zastavil a seskočil na zem, stejně tak učinil i jeho nepříliš početný doprovod.
„Hrome, Jozefe! Tys to tu nějak vyzdobil! Takovou pozornost sis kvůli nám dělat nemusel,“ halasil si už ode dveří Ondrej Javor, pochvaluje si, jaké tu mají příjemné teplo.
„To je ještě od Vánoc,“ oznamoval hostinský, nečině otálející u stolku v rohu. Jeho tvář neprozrazovala zrovna velké nadšení a už jen prázdný lokál nabízel odpověď proč. Zatímco se hrstka pandurů usadila u okna, přisunuli si kapitán s kaprálem židle přímo k Jozefovi.
„Snad si nechcete zahrát karty?“ nezúčastněně se ozval se hostinský, aniž by zvedl hlavu od karetního domečku, který s velkou opatrností vystavěl. Kapitán s Ondrejem na sebe mlčky pohlédli, jeho netečnost je provokovala do té míry, že by mu jeho stavbu nejradši sfoukli.
„Notak, Jozefe, hosti se určitě vrátí,“ zkusil to Ján vlídně, „tak co je s tebou?“
Hostinského ta otázka očividně pobouřila a hněvivě zvedl zrak: „Ty se ještě ptáš? Nebýt Reicherta, mohl bych se klidně houpat hned vedle Cervenky nebo ležet zmrzačený v nějaké kobce! Pěkně jste mi pomohli, kamarádíčci!“
„Nemůžeš popřít, žes tu zbojníky měl. Na to má Sarkány jasný metr!“
„Toho chlapa mi nepřipomínej! A už vůbec neříkej, žes přišel jenom pro to, abys mě poučoval!“
„Přišel jsem ti něco navrhnout,“ ztišil Szendrei hlas a opatrně se rozhlédl. V té chvíli se objevila krčmářka a rázně zamířila přímo k nim. Ve své korpulentnosti se vzdouvala jako plachetnice a její přísný pohled vyvedl celé trio snadno z rovnováhy. Nejvíc se ovšem zděsil krčmář.
„Uctivá poklona,“ kvapně zahlaholila a pak se rozhorleně pustila do vlastního manžela, „tak ty si tu sedíš a hraješ s kartami a vzácní pánové nemají co k pití?!“
Panduři sice dělali rámus, ale podobné výtky nacházejí radši cizí uši, než uši káraného, a tak se všichni hlasitě rozesmáli. Domeček z karet se sám od sebe zřítil. Jozef se pod jejím pohledem zmenšil tak, až musel přispěchat na pomoc Ján Szendrei. „To je v pořádku! Jen si tady s manželem promluvíme! Zeptejte se mých hochů, zda něco nechtějí!“
Hubatá a ukřičená krčmářka založila ruce v bok a pak, jak když se plavec vrhá do moře plného žraloků, přistoupila k pandurům. Kapitán, kaprál a Jozef se pokusili chvíli neposlouchat jejich hrubé vtipy, a stejně jadrné odpovědi otylé ženštiny, a pokračovali ve svém rozhovoru.
„Jozefe, na rovinu! Co víš o zbojnících?“
Hostinský se rozzlobeně zavrtěl: „To už přeháníš, pane kapitáne! Řekl jsem tomu žilinskému ďáblovi vše, co jsem věděl!“
„Já vím, já vím,“ rádoby omluvně odvětil Szendrei, „ale už ti nic nehrozí! Naopak, Její Milost ti slibuje třicet dukátů, pokud toto odevzdáš zbojníkům!“
Načež vytáhl cop s listinou a Ondrej přidal peníze. Plaví lelík vyklouzl z kapsy jako živý, zakončený uzlem, který bránil, aby se zlatavé nitky nerozutekly do všech stran. Hostinský pohlížel na své společníky s nedůvěrou, zlato se mu sice lesklo, ale měl stále v srdci zakořeněnou obavu z neúprosného Sarkányho.
„Chceš mi navléknout oprátku? To je určitě nějaká léčka!“
„Léčka to je,“ připustil kapitán a přátelsky se usmál, „ale tentokrát jsi na správné straně!“
„Radši mi vysvětli, oč jde! Jen blázen by šel do něčeho, co smrdí zámeckým vězením!“
Ján Szendrei si povzdechl a pak mu trpělivě vysvětlil, k čemu bude jeho pomoc dobrá. Jozefova nedůvěra byla ta tam, zahnána spíše rostoucí touhou po dukátech, než přesvědčováním. Ještě rád souhlasit a honem běžel částku uschovat. List i cop vzal sebou.
„Její Milost bude ráda,“ sdělil mu po návratu Szendrei, „i kdyby se ti nepodařilo, nechal jsem stejný papír přibít i na dveře kostela.“
„Zvládnu to, spolehni se,“ pokýval krčmář hlavou, „nedáte si něco k jídlu?“
„Tady Ondráš si jistě dá,“ vstal Szendrei od stolu a navlékl si plášť, „já ještě musím něco vyřídit!“
Ondrej s hostinským ho tázavě vyprovodili, ale ani je nenapadlo optat se, co mu přelétlo přes nos. Zmizel v chladném dni a byli ještě rádi, že za sebou zavřel dveře a utnul chlad, který jimi v mžiku pronikl do vytopené místnosti.
Dorčiny dny upadly do pláče a smutku. Do poslední chvíle věřila, že rozhodnou o Kamenského nevinně. Velké naděje naivně vkládala do vlastního otce, který osobně zasedal v tribunálu, a naivně přehlížela skutečnost, že je Marián Marček vedle učených advokátů a pánů jen malé zvíře.
Nakonec se rodičům i přes veškerou stydlivost se svým vztahem svěřila a přemlouvala otce, ať za Pavla oroduje.
Když byl vyřčen rozsudek, popadlo jí zoufalství a chtěla osobně na zámek k baronce, ale rodiče ji přemluvili, ať nikam nechodí, že je to zbytečné. I ve své zamilovanosti brzy pochopila, jak se věci mají.
A pak do jednotvárné šedi zasvítila červeň uniformy.
János Szendrei!
Už k němu necítila to co dřív, ale přesto vyběhla ven do sněhu, aby se mu vrhla kolem krku. Kdo už by měl pomoci, když ne on. Třeba nese zprávu.
„Radši pojďme dovnitř,“ obezřetně se rozhlédl, „člověk nikdy neví.“
Zneklidněně ho následovala, přímo v sobě dusíce tisíce otázek. Vstoupili.
„Rychtář je doma?“
„Ne, odešel s panem polesným. Ale nemusíme se ho bát, navíc je ti pořád zavázaný kvůli Petrovi.“
Usedli u stolu a pohlédli na sebe. Nedočkavost Dorčina přetekla: „Co je s Pavlem? Mluvil jsi s ním?“
„Nemluvil, ale poslal mi lístek,“ vytáhl Ján zmačkanou kuličku papíru.
„Pro mě?“
„Ne, pro tebe ne.“
Netrpělivě k němu natáhla ruku, ovšem zklamala se.
„To nejde,“ honem vysvětloval, „Pavol nechce, aby se ti dostal do rukou.“
Nechápavě zavrtěla hlavou, čekajíce vysvětlení. Ján Szendrei nešťastně vraštil čelo, věděl, že bude muset trpět až do konce. „Chce, abychom se vzali. A zapomněli na něj.“
„Probůh, to ne,“ vzlykla, „vždyť on se úplně vzdal naděje!“
„Nevzdal,“ pokusil se ji konejšit, „jen nechce, abys byla nešťastná… “
Obřadně povstal a omámeně opakoval, co měl napsáno na pomačkaném papírku: „Žádám tě o ruku, drahá Dorko.“
Ještě se ani nevzpamatovala z prvního šoku a už přišel další. Vylekaně zvedla oči: „Jene?! Ty si mě vážně chceš vzít?“
Nesměle přikývl, ale jeho oči, zmateně těkající a nejisté, ho bezpečně usvědčily ze lži. Přistoupila k němu: „Už nic, prosím, neříkej! Nepotřebuji takovou oběť a už vůbec ne, aby byl kvůli nám někdo další trpěl!“
„Ale, Dori…, “ pokoušel se být přesvědčivý.
„A ty buď upřímný,“ napomenula ho se slzami v očích, „Pavol by mi to řekl do očí!“
Szendrei poznal, že děvče nepřemluví, ostatně ani předtím příliš nevěřil, že by se mu to podařilo. Nemohl se však zbavit jakéhosi provinilého uspokojení, neboť se nechtěl ženit za nic na světě.
Když ho vyprovázela, nemohlo být nejmenších pochyb o její neústupnosti a víře. Upřímné hnědé oči skrývaly víc rozhodnosti, než by jim kdykoliv v minulosti dokázal přisoudit.
„Vyřiď Pavlíčkovi, ať se nevzdává, že na za něj budu bojovat do poslední chvíle.“
„Opatruj se, Dorko, a neměj mi prosím za zlé mou neupřímnost.“
„Nic se nestalo, já ti to za zlé nemám, nastokrát jej pozdravuj!“
„Tisíckrát jej budu pozdravovat,“ opětoval její úsměv. Oblékl si plášť, vzal opasek s kordem a pistolí. V hlavě mu hučelo jako v úle. Rozmrzele vzhlédl k zatažené obloze, kde se kupila šedivá sněhová mračna. Zima ho hnala zpět do kaštělu, ale pak nečekaně zamířil přímo na lesní cestu ke Štivianovu, ztrácející se ve stínu lesa. V kaštělu na něj totiž čekaly jen povinnosti a obavy, při kterých se vidina jakéhokoliv tepla a pohodlí nezadržitelně rozplývala. Popohnal koně stranou od vesnice a zmizel v temnotě. Dorka ustoupila od zamlženého okna. Průzor, který setřela rukávem, rychle vyplnila mlha zapomnění.
„Co se tam píše?“ netrpělivě a krajně nervózně naléhala Lidka na Kristiána, neboť sama číst neuměla. Už Zuzčin cop, který obdrželi, předvídal katastrofu. Ostatní se vzrušeně shromáždili okolo, ale mohli jen čekat, neboť se, snad s výjimkou Siheľského, utopili v těch pár řádcích zrovna tak jako Liduška.
V jeskyňce za větrem, kam se uchýlili před nečasem, zavládlo tísnivé napětí.
Byli svědky toho, jak Kristián bledne a bledne. List mu vypadl z rukou.
Bývalý kovář z Olšice se pro list shýbl, ale to už ze sebe mladík sypal obsah těch zlých liter.
„Píšou,“ hlas mu kolísal, „že aby propustili Zuzku, musíme se společně vydat do barončiných rukou!“
„Udělali z ní rukojmí!“ zasténala Lidka, vroucně tisknoucí cop k hrudi. „Božíčku, proč?!“
Kristián sevřel jílec kordu, chtěje snad zabránit neviditelnému nepříteli, aby je rozdělil.
„Moje sestřička! Moje ubohá sestřička,“ hystericky naříkala, „musíme jí pomoci!“
„Klid, Lidko,“ vzal ji do náruče, „musíme si vše promyslet!“
„Co chceš promýšlet?“ vrhla na něj nepříčetný pohled. „Víš, jaká jí musí být zima? Tam ve vězení?“
„Dokonce jí i ustřihli cop, aby nás varovali,“ pokračovala v zoufalém odporu, „musíme se jim hned vydat! Nenechám ji tam umřít… “
„St,“ tišil ji a pozoroval, jak hladí ty krásné sluneční vlasy, „to právě na zámku chtějí! Zdrtit nás a pokořit, ale my se nedáme!“
„Musíme! Je to naše povinnost,“ pištivě zaprotestovala, než jí selhal hlas.
„Vysvobodíme ji, uvidíš,“ domlouval nešťastnici, jejíž hruď se otřásala vzlyky, „bude lépe. Věř nám.“
Zdálo se, že se trochu uklidnila. Políbil ji na zrudlý obličej. Do toho promluvil Siheľský: „Za Kamenského chtějí nás všechny.“
Jeho slova udělala atmosféru ještě dusnější, tak strašné rány nikdo nečekal, přijali to dokonce hůř, než neochvějnou jistotu, že nebohého Cervenku bez milosti pověsí.
Václav s pokusil druhy uklidnit: „Až bude tepleji, banda se zase rozroste! Zaútočíme na kaštěl a Zuzanu osvobodíme.“
„Jsme jí to službou povinováni,“ přidal se Cyril a něžně, jak jen to jeho hrubá ruka dovedla, pohladil odpočívající Lidku. Ta se ani nepohnula, trudně pohlížejíc na zlatavý odkaz milované sestřičky. Kristián jí chvilku cosi šeptal. Najednou procitla z netečnosti a s kamennou rozhodností promluvila: „Kristiáne, pojďme k faráři, ať nás oddá! Pak už nás nerozdělí ani baronka!“
„Není možná! Žádáš po mně moc! Jestli se vezmeme a pak se mezi nás nacpe baronka, tak to bude dvojnásobně kruté!“
Lidce se ohlásila tvrdohlavost a vyrvala se milenci. Kristián normálně její ohleduplnost k druhým obdivoval, nyní mu však byla na obtíž. Jako by nedokázal pochopit citové pouto, které si ty dvě za roky vzájemného soužití vybudovaly a kvůli kterému byla schopna vzdát se všeho, co zažila s ním.
Oporu, kterou nenašla v milenci, nalezla ve skalním výklenku, o který se opřela. Zbojníkům její krása nikdy nezevšedněla, ale už se naučili vedle ní žít bez toho, aby ji museli neustále otrocky obdivovat. Nyní však všichni zírali, jak ve svém hněvu a ve zbojnickém oděvu ještě způvabněla. Ten zjev se jim vpil do paměti nadlouho. Těsné mužské odění nutilo pohledy, aby ji nenápadně svlékaly. Bohatá ňadra, napínala halenu, nezvyklou na takového nositele. Pohled krásných očí, plný zlobných jiskřiček. To vše tvořilo dohromady dokonalý celek, hodný pozornosti.
„Píšou tam také, co s námi udělají, až se vydáme?“ vrátila ozvěna její bojovný hlas.
„Nebude vám prý ublíženo na těle, ale bude učiněno tak, jak uzná vrchnost za vhodné a spravedlivé,“ prkenně přeslabikoval Siheľský a ustoupil do stínu, neboť cítil, že jde hlavně o oba milence.
Kristián nejistě popošel k Lidce: „Nerozčiluj se, drahoušku! Jestli se vydáme do těch jejích pařátů, je s naší láskou konec! Zničí tě!“
Nejen, že se po jeho slovech neuklidnila, spíše ji popudil. „Ty vůbec nic nechápeš,“ osočila ho, „Zuzka vždycky vše schytá za nás! Ale tentokrát ne, a jestli nepůjdeš ty, půjdu sama!“
„Nedovolím ti to!“ rozkřikl se na ni a chytil ji za ruku. Poněkud vyplašeně sebou cukla a bojovný výraz z její tváře zcela zmizel. Zoufale hlesla: „Oni ji zabijí.“
„Nezabijí,“ domlouval jí Kristián, „je pro ně důležitá. Až zjistí, že se nedáme, propustí ji.“
„Ale víš, jak dlouho tohle všechno může trvat? Co když jí tím žalářem zničí zdraví?“
Zbojníci po sobě nejistě koukali, než ji Cyril ujistil: „Je v jejich zájmu, aby jim vydržela co nejdéle, sotva ji strčí o chlebu a o vodě do nějaké temnice… “
„A krom toho, když se vydáš baronce ty, Liduško, nebude pro tebe milosti!“
Všemožně ji přesvědčovali, aby od svého záměru upustila, hlavně Kristián, který věděl, že to Lidka myslí smrtelně vážně. Asi by se časem uklidnila, kdyby se neozval Václav: „Radši, ať si Zuzana posedí tři měsíce někde v chládku, než aby ti páni ublížili!“
Ostatní se zhrozili a bylo proč. Václav si nevěřícně masíroval potrefenou tvář. Kristián na něj prosebně pohlédl. To už nebylo nic pro rozezlenou dívku, která vyrazila ven z jeskyně. Vašek se za ní vrhl, ovšem když spatřil, že Kristián činí to samé, nechal ho běžet samotného. Jen by přiléval olej do strašného požáru.
Kristián vyběhl z jeskyně, ale místo Lidky spatřil jen stopy jejích bot, mizící mezi stromy. Bezmyšlenkovitě se po nich pustil, aby ji posléze spatřil, klopýtající mezi pařezy.
Dostihl ji až v okamžiku, na svahu nad cestou, která by ji bezpečně zavedla do Olšice. Chňapl po ní, zezadu ji uchopil a stáhl k sobě. Leč nechtěl ji sevřít příliš těsně a hrubě, což byla chyba. Nakopla ho do holeně a vysmekla se mu. Ani se neohlédla a už sbíhala po zasněžené stráni.
„Lidko, počkej proboha!“ slabě hekl a vyrazil za ní. Slyšel její hlasité oddechování, což ho jen popohnalo. Vzdálenost mezi ním a děvčetem se rychle zkracovala, ale stejně tak byla Lidka blíž cestě. Náhle se jí smekla noha, v marné snaze rozpřáhla ruce a už se kutálela směrem dolů jako velká sněhová koule. Potlačil v hrdle zoufalý výkřik a brodil se sněhem k ležícímu tělu. A pak zahlédl koutkem oka něco červeného, něco, co se rychle blížilo cestou. Smekl sebou na sníh, k patě vysokého stromu a na ne a ne se dostat na nohy. Rukou zajel k pasu, ale s hrůzou zjistil, že nemá pistoli ani šavli, a že je proti přijíždějícímu pandurovi úplně bezbranný.
Stejně se musela cítit i Lidka, která měla co, dělat, aby se vůbec dokázala postavit. V mžiku na ni mířil ostrý hrot taseného meče.
„Lidko?“ ozval se najednou ten muž a ona zvedla hlavu.
„Jene!“ vyhrkla úlevně a začala ze sebe oprašovat sníh.
„Pěkně jsi mě vyděsila, jen co je pravda,“ schoval kord a obezřetně se rozhlédl.
„Zachraň sestřičku, Jene,“ prosila ho, zatímco si vytřepávala z vlasů a z šatů sníh.
„Už vám Korhol předal ten list?“ nejistě se optal, stále nedůvěřivě pátraje po okolí. V odpověď vytáhla ustřižený cop a prosebně jej sevřela.
„Ty jediný ji můžeš zachránit, jsi pandurský kapitán,“ vyřkla přesně to, co nechtěl slyšet. Zlobilo ho, že si i ona myslí, že je všemocný a může se příčit Véghovým.
„Nevíš, co se teď u nás děje,“ odvětil neutrálně, „baronku ta věc oslabila, Žofie je mocnější než kdy předtím! Nejsem si jistý dnem… “
„Promiň, Jene,“ došla jí trpělivost, „kdybys je chtěl vysvobodit, už bys to udělal dávno.“
„To je ohromné! Víš, jak to bude vypadat? Pandurský kapitán zbojníkem! Víš, co by to bylo za skandál!“
„A že se Zuzka s Kamenským zatím utrápí, to je ti jedno?“
„Ale ne, tak to přeci není,“ naštvaně se bránil, „tady si člověk nemůže být jistý ničím! Co když mám za patami špicla?“
„Nepřeháněj, Jene! Bojíš se, tak je to! Já na tvém místě už bych to dávno udělala! Ale ty? Vždyť se na sebe podívej!“
„A co mám sakra dělat?“ nechal se strnout do víru hádky jako předtím Kristián. „Pobít hajduky, osvobodit vězně a utéct k vám, do lesů? To pěkně děkuji!“
Nazlobeně na sebe hleděli a nabírali dech na další pokračování. Lidka pochopila, že vztekem nic nezmůže, jen ho donutí ještě zvýšit hlas.
„Ale Jene, jsi přeci velitel. Neříkej mi, že nemůžeš diskrétně něco podniknout.“
„Nemůžu, mám za patami špicly!“ vykroutil se a přinutil k poslušnosti neklidného koně. „Nevíš, jak moc se páni obávají, že bych vám mohl pomáhat!“
„To jsou všechno výmluvy! Vůbec ti na nás nezaleží,“ příkře odsekla, div se po něm neohnala Zuzčiným copem jako bičem. Chvilka ticha. Jsou v koncích. Kůň zafrkal a pohrábl kopytem.
Uklidnit neodbytnou Lidku bylo nad Szendreiovy síly. A pak se přihlásil nápad, který mu na mysl nepřišel poprvé. Nyní, když se trochu probral z prvotního překvapení, nemohl se od Lidky odtrhnout očima a to ho popohnalo, aby vyřkl svůj návrh. Musel opatrně.
„Ty, Lidko, co kdybych se za vás přimluvil u baronky a řekl jí, jak moc toho litujete. Vydali byste se do jejích rukou a ty bys unikla trestu. Vzal bych tě pod svojí ochranu… “
„Jakou ochranu?“ svraštila čelo. Nejradši by vycouval nazpět, jak ho ten tón znepokojil. Nevěda, zda téma zamluvit, či s ním vyrukovat rovnou, vydal se tou nejhorší možnou cestou, středem.
„Baronka by chtěla Kristiána, tomu není pomoci, ale mohl bych zachránit alespoň tebe. Plánují pro tebe potupný trest na pranýři, ale kdyby se třeba někdo obětoval a vzal si tě, pak by ti jistě dala milost a nechala tě na pokoji.“
„Obětoval?“ rozhořčeně vykřikla. „Jako třeba ty?!“
Bez váhání ho zfackovala jako malé dítě, stejně jako předtím Kristiána i Václava.
„Jsi jako had, Jene Szendrei! Nechci, abys mi dál otravoval sluch! Odejdi!“
„Lidko, prosím… “
„Zmiz, Jene,“ sykla a vnutila mu cop, „tohle se vezmi, ať tě to tíží místo svědomí, které nemáš!“
Ve své zlobě byla překrásná a nemilosrdná jako řecká bohyně. Ján zrudl hanbou a ustoupil. Klekl na kolena do sněhu ves naze políbil jí ruku. Ale jen k ní natáhl tu svojí, popošla o krok vzad.
„Dělej, jak chceš, Jene, ale pro mě jsi zrádce! A budeš jím do té doby, než Zuzanku vysvobodíš!“
Kristián už to nevydržel a seběhl do půli svahu. Szendrei ho spatřil a uznal za vhodné opustit scénu. Jak zpráskaný pes. Nemělo smysl dál vzdorovat její fanatické touze po sestřině vysvobození. Cop by nejradši zahodil, ale nenašel odvahu, a už vůbec ne před Lidkou.
Starší sestra se až nyní přistihla, že se třese jako list. Odjíždějícímu Szendreovi nevěnovala jediný pohled, klopíc oči smutně k zemi. Zvedla je, až když se jí dotkl Kristián.
„Liduško, vraťme se,“ poprosil a dodal, „soudíš ho moc přísně.“
„Víš vůbec, co po mě chtěl?“ ohradila se. Kristián omluvně pokrčil rameny, jako by se prohřešku dopustil sám: „V tvé přítomnosti dělají mužští chyby často, Ján nás nezklame, jen mu dej čas. A neboj, pokud ne, vysvobodíme Zuzínka sami.“
„Snad máš pravdu,“ uznala po chvilce, potlačujíce pláč, „pojď.“
Les je pohltil a zůstalo po nich jen několik párů stop, mizících ve tmě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
