obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: KUFR ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 18.03.2009, 21:37  
Bylo mi řečeno, že bych měl více pilovat své povídky a hlavně více škrtat ve svých textech, jenže... Já strašně nerad, ale opravdu nerad, něco mažu a vyhazuju, když už jsem něco napsal... Kdo ví, čím to je!

Také děkuji blíže nejmenovanému autorovi (a spolubojovníkovi na literárním poli) za námět, nápad a myšlenku! Zlatý Pelion! ;-)))

P.S. Jako obvykle: šotkům zdar a zase někdy...
 

      To ráno byl starý Horáček jako na trní. Probudil se už ve čtyři ráno, jako by měl jít do práce a nebyl na důchodu. Do sedmi se jen tak převaloval v posteli, zatím co jeho žena spokojeně chrupkala. Pak vstal a udělal si snídani. Postavil konvici na sporák a nechal zavařit vodu. Namazal si krajíc máslem a položil na něj několik koleček trvanlivého salámu. Namísto, aby seděl za stolem, pochodoval po kuchyni jako na cvičení a stále se díval, zda za záclonou neuvidí skrze okno poštovní doručovatelku.

      „Ty jsi vyhrál milión?“ zeptala se jej jeho žena, když se před devátou zvedla z postele a jen tak v noční košili se dobelhala do kuchyně. Zamyšleně se podíval na svého muže, který měl na sobě víc křížku než bylo snad i na hřbitově a malinko se zamračila.

      „Víš co, bábo?“ řekl jí. „Běž se převlíct, možná mi to nebudeš věřit, ale dneska mi v té košili už rajcovní vůbec nepřipadáš!“

      „Taky jsem už stará oježděná rašple!“ řekla mu a nasupeně nadhodila zadkem. „Kdepak máš ten svůj hoblík, dědku? Buď hodný a udělej mi kafe, prosím tě...“

      „No, jo!“ mávl rukou a jen tak očkem mrkl skrze okno.

      „Tak vyhrál jsi, nebo nevyhrál?“

      „Ale hovno,“ řekl jí. „Objednal jsem si apartní kufřík v té televizní reklamě a teď nevím, co mi přijde, jestli to náhodou nebude nějaká ta psí bouda!“

      „Ale my psa nemáme!“ podívala se tázavě na svého muže již věkem poznamenaná žena. „Jdu se převlíct, nerad bych tě týrala svým zjevem... Jo a na co nový kufr? Ten pod postelí ti nestačí?“

      „Nestačí...“ řekl a otočil se k oknu.

      „Měl sis koupit novou ženskou!“ zasmála se. „Ale nevím, na co by ti byla!“

      „Udělám ti to kafe,“ mrkl na ni a vyndal z kredence bílý hrníček. Nasypal do něj léty naučenou a odměřenou dávku kávy a zalil ji horkou vodou. Jeho žena nesladila, ani svou ranní kávu neředila mlékem. Dědek položil hrnek vonící tekutiny doprostřed stolu a znovu se postavil k oknu.

      „Že ti přidali a mně ne?“ vyrušila jej, když se vrátila ve vytahaných teplácích.

      „Vypadáš v tom jako žirafa!“ řekl jí, když se otočil po jejím hlase. Takřka se lekl.

      „Dneska to není s tebou samosebou...“ zavrtěla hlavou. „Posledně jsi tak řádil, když jsme byli spolu naposled na zapřenou, ale to je už let!“

      „Co bylo, to bylo!“

      „Poslední, co by mě napadlo je, že máš milenku, jen netuším, na co bys ji tak asi ulovil...“ zamyslela se a pohlédla směrem k chlebníku. „Vánočka by nebyla? Nebo šáteček, nebo tak?“

      „Dneska je jen chleba s máslem, nebo chleba s máslem a se salámem!“ řekl informativně a ani se na ni nepodíval. „Co když mi přijde ta psí bouda! Já už si ta čísla pořádně ani nepamatuju a taky člověk na tu bednu ani pořádně nevidí...“

      „Psí boudu? Vždyť nemáme psa!“ usmála se. „Jak jsi starej, tak jsi...“

      „Jasně,“ souhlasil. „Ty to obštěkáš za mě! Hele, už jsou tady...“

      „A kdopak?“ zeptala se a také vstala od stolu. „Sakra to je bedna, že by to byla opravdu ta psí bouda?“

      „Běž s tím někam!“ ohnal se po ní, ale namísto aby ji uhodil, láskyplně ji pohladil a vlepil jí na její vrásčité čelo pusu, až si skoro sedla na zadek. „Jdu tam, kdyby něco, peníze jsou... Víš kde!“

      „Na co? Na pohřeb? Ale jdi ty,“ zamračila se. „A kdo to bude platit?“

      „Jo vidíš...“ zamyslel se a na chvíli zmizel v ložnici.

      „Doufám, že nevezmeš peníze na pohřeb!“ řekla mu s notnou dávkou ironie. „To bych tě neměla za co pochovat...“

      „Ale houby,“ namítl a než by jeden řekl švec, byl již venku před jejich domkem a podpisoval papíry.

      „Dědo, na co jste se to dal?“ zeptala se jej tajemně doručovatelka a zmizela mu z očí. Ještě mu dala nazpátek, ani nechtěla spropitné. Starý pán nechápavě hleděl na dodací list a přeměřoval si sumu na spodní straně papíru. Že by šlo přeci o psí boudu? Zeptal se v duchu. Já jsem asi vážně blbej...

      „Tak co?“ zeptala se jej jeho žena, když vešel do kuchyně a opatrně položil poměrně velkou krabici na kuchyňský stůl. „Kolik to stálo?“

      „Sedm tisíc devět set padesát dvě koruny i s poštovným a balným...“ řekl pomalu.

      „Cože?“ nechápala jej jeho žena a malinko se jí podlomila kolena. „Kolik?“

      „Sedm tisíc devět set padesát dvě koruny i s poštovným a balným!“ zopakoval jí již poněkud zvýšeným hlasem.

      „A je to na tebe?“ zamračila se a pohlédla mu přes rameno na papír v igelitu, který byl přilepený k balíku. „Adresa souhlasí, jméno také... Proboha, co tam asi tak máš? Že by tu nafukovací tentononc? Ježíši, to ti už vážně přeskočilo?“

      „No, já ti ani nevím!“ řekl jí rozčíleně a přinesl si nůž od kredence.

      „Jdeš mordovat mně, nebo tu krabici?“ zeptala se jej žena vyděšeně. Její muž měl v očích takový nepřítomný výraz, až z toho šel strach. Hodiny na stěně až nepřiměřeně hlasitě tikaly a odměřovaly ubíhající vteřiny. „Tak co bude?“

      „Jdu na tu bednu...“ vydechl. „To jsem zvědav, co mi poslali...“

      „Já taky!“ řekla mu a dívala se, jak opatrně rozřezává izolepu na velké přepravní krabici, aby nepoškodil obsah uvnitř. V krabici neurčité barvy byla další krabice, tentokrát s obrázky a nápisy.

      „Co to je?“ nadhodila. „Vypadá to jako...“

      „Kompjůtr!“ vydechl starý muž. „Kufříkový...“

      „Takže přeci jen kufr!“ zamračila se. „A k čemu nám to bude? Košili ani boty tam nedáš!“

      „Uvidíme!“ řekl neurčitým tónem a vyndal druhou bednu z krabice a tu původní popostrčil až na samotný okraj stolu.

      „Kompjůtr?“ zamyslela se. „V tom bude nějaká čertovina, vždyť neumíš ani přepnout program na dálkovém ovládači!“

      „Neruš!“ odbyl ji a rozbalil i druhou krabici. Opatrně vyndal veškerý obsah a postavil druhou krabici vedle té první. Pak si zašel do obýváku pro brýle na čtení, zatím co jeho žena nerozhodně postávala nad tím nadělením.

      „Sedm tisíc,“ lomila rukama. „Tolik peněz!“

      „Když už jsem to objednal, přece to nevrátím zpátky, ještě by po mně chtěli to... Penále, nebo co... A kufr jako kufr!“

      „Ale nám to k ničemu nebude...“ namítla.

      „Na chvíli mě nech,“ řekl jí. „Jdi se kouknout na svou telenovelu, za chvíli ti poběží a ještě bys o něco přišla!“

      „Pche!“ urazila se a zmizela v obývacím pokoji. Zapnula televizi a pustila si ji naschvál víc nahlas, než normálně. Něco na něj volala, ale její hlas pohltil zvuk vycházející z televize.

      „Tak co s tím?“ zeptal se sám sebe. Opatrně otevřel víko počítače a nejistě se zahleděl na nevídané množství knoflíků a tlačítek. Připadal si jako nějaký pilot, nebo kosmonaut. Chvíli civěl do manuálu, aby nakonec vstal od stolu a šel si nalít štamprličku, pro kuráž, kdo ví, co všechno se může stát...

      „Už to máš?“ volala na něj babka z obýváku. Právě nabíhal její oblíbený seriál, u kterého vždy vše tak prožívala a její tvář zdobil tu pláč, tu smích, nebo náznak nepochopení, či naopak pochopení, nebo dokonce nenávisti. Podle toho, co právě zažívali jeho hrdinové. „Máš?“

      „Čum na bednu a nevyrušuj!“ zavolal na ní. „Tohle bude delší...“

      „To určitě!“ mávla rukou a nechala se unášet snad nekonečným příběhem hledání pravé lásky, odpuštění a pomsty. On si jí nevšímal. Nalil si ještě jednu, do druhé nohy a vydal se zpět k otevřenému přístroji. Chvíli hledal tlačítko, které znal již z jiných spotřebičů, když jej nalezl, odhodlaně jej stiskl. Nic se však nedělo.

      „Proč to nefunguje?“ zeptal se sám sebe zklamaně. Měl chuť to všechno naházet zpět do krabice a poslat snad ke všem čertům. „Aha...“

      Opatrně vložil podle návodu baterii na její místo a opakoval postup zapnutí počítače. Baterie byla patrně vybitá, protože přístroj nenaběhl. Muž se poškrábal na čele a dal se do studování manuálu. Po deseti minutách se mu podařilo zapojit síťový kabel a nevyhodit pojistky. Bába by mu dala! A pak... Pak se počítač za tichého vrčení rozjel. Zdálo se mu, že přede jako kočka.

      „No sláva!“ mnul si vítězně ruce. Díval se, jak na obrazovce naskakují kdejaké obrazce, zprávy a kde co. Byl překvapený, že ta věc na něj mluví jeho rodným jazykem. Ale řekl si, že když mohli Američané přistát na měsíci proč by ta věc nemohla mluvit česky, že? Pak se to stalo, přišla první otázka a starý muž si musel nalít další štamprličku.

      „Tak co?“ zeptala se jej jeho žena. Lekl se tak, že se málem zakuckal. Ještě se nestalo, aby odešla od svého oblíbeného seriálu. Snad kdyby byl konec světa, to ano, ale jinak to nepřicházelo v úvahu.

      „No, něco mi to píše...“ řekl nerozhodně.

      „Píše? A co?“ zamračila se.

      „Se podívej!“ ukázal rukou ke stolu. Žena se vydala k blikající věci na ubruse a její krok naznačoval, že má větší trému, než když se spolu brali. Starý muž si takřka myslel, že si k tomu jeho žena klekne a začne se modlit. Chvíli se krátkozrace nakláněla nad displejem, aby se pak otočila ke svému právoplatnému muži.

      „Já tomu vůbec nerozumím... Mám prý otevřít nové okno, nebo zavřít to staré... My máme někde nová okna?“ pohlédla na svého muže. „Nemáš to náhodou vyhodit oknem ven?“

      „Ses asi zbláznila!“ rozhodil ruce. „Víš, kolik to stálo?“

      „Už si to nepamatuju!“ řekla uraženě. „Jdu se dodívat na svůj pořad...“

      „Jdi, slepičko moje, jen si jdi...“ zamračil se. Co s tím? Řekl si v duchu. O počítačích už slyšel, ale ještě žádný neviděl na vlastní oči. Pořád pátral v paměti, co že si to před dvěma týdny vlastně objednal. Nakonec byl rád, že nešlo o psí boudu!

      „Vyhoď to oknem a bude klid!“ ozvala se jeho žena. „Peníze byly a budou, jen my tu už možná nebudeme... Já ti říkala, na co další kufr! A co s tím? Až někam pojedeš, nestrčíš si tam ani pár ponožek, natož vytahané spoďáry...“

      „To není obyčejný kufr!“ zakřičel na ni.

      „To vidím, jen netuším, na co ti to bude!“ řekla mu, když ztišila hlas, aby na sebe nemuseli tolik křičet. Ale i tak nepřestávala sledovat scény ze své oblíbené telenovely.

      „Už to jede!“ zavolal na ní po několika minutách zápolení. „Je tu dokonce i nějaký koš...“

      „Na odpadky?“ ozvala se jeho žena.

      „Jo!“ souhlasil.

      „Na odpadky?“ nevěřila svým uším.

      „Jo, jde prý i vysypat!“

      „Koš?“

      „Jo, co je na tom divného?“ zamyslel se.

      „To je v tom taky ukrytá i celá kuchyň?“ zeptala se, když k němu přišla, jen co její pořad ukončily protentokrát titulky. „Ještě mi řekni, že tam dovedeš uvařit i kafe a půjdu se picnout... Vždyť tam není ani stůl se židlemi, natož kredenc...“

      „Kde?“ zeptal se jí a díval se, jak se bouchá ostentativně do hlavy.

      „Víš, co? Vrať to, než se něco stane!“ řekla mu rázně a oblékla se navenek.

      „Kam chceš jít?“ zeptal se jí. „Je středa a ve středy nikam nechodíš...“

      „Jdu ven, já tu s tou čertovinou nebudu!“ řekla mu. „Brala bych raději tu boudu se psem...“

      „Hele, ono to chce, abych někam zavolal...“ přerušil ji.

      „No vidíš, ještě budeme utrácet za telefon!“ zamračila se. Ozval se zvonek a pak někdo zabouchal na dveře.

      „Někdo je venku, běž otevřít!“ řekl jí. „Já nemůžu a stejně jsi chtěla někam jít!“

      „To jsi celý ty!“ bouchla do něj a naoko se zlobila. V duchu se ptala, jestli se ten její opravdu nepomátl na rozumu.

      „Vašíku, co ty tu děláš?“ slyšel starý muž hlas své ženy.

      „Ale, přinesl jsem z pošty jeden balík, prej jej zapomněli doručovatelky přinést k vám domů...“

      „Tys byl na poště?“ zeptala se jej, když si sundával boty a bundu.

      „Jo, čekám taky něco... Ale našim ani muk!“ řekl jí. „Co dělá děda?“

      „Přišel mu nějaký kufr se spoustou tlačítek, teď nad tím stojí a neví si rady! Má strach, aby nezačal třetí světovou...“

      „Jejda, takže to už přišlo?“ zaradoval se Vašek a vběhl do kuchyně jako malý kluk, přestože mu bylo už víc jak osmnáct. „To je, co?“

      „To je!“ souhlasil děda nejistě. „A cos nám jako tento... Přinesl?“

      „Něco od nějaké televizní zásilkové služby, ale podle jména to bude asi pěkný šunt...“ pokrčil rameny a položil balík na židli. „Tobě se to povedlo rozchodit, jak jsi to udělal?“

      „Mně?“ zaváhal. „To víš, stará škola!“

      „Nekecej, dědo!“ rozesmál se Vašek. „Když jsi chodil do školy ty, neměli jste ani televizi, natož počítače... Objednal jsem si to na tvé jméno a na zapřenou, takže našim ani muk!“

      „Jasně!“ usmál se a byl rád, že se vše vysvětlilo. Byl také rád, že se mu nepodařilo nic rozbít, protože jeho láhev první pomoci byla již pěkně poloprázdná. Babka se na oba usmála a na několik minut zmizela ze scény. Kdo ví, kam vůbec šla. Vašík se přestěhoval i s počítačem do obýváku a starý pán se mohl pokochat pohledem na nový kufr, který mu jeho vnuk přinesl z pošty.

      „Neboj, dědo, peníze ti vrátím co nevidět!“ řekl mu vnuk skrze dveře. „Jo a ten kufr stál sedm stovek, prý je to pravá krokodýlí kůže, ale za ty peníze... Však uvidíš!“

      „Tak přece jen to byl ten kufr!“ řekl si a otřel si orosené čelo. „A ponožky i trenky se tam vlezou a ještě zbude nějaké to místo na nějakou tu flašku!“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 14 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 31 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 58 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 09.02.2015, 19:25:12 Odpovědět 
   Tak tohle je fajnové počtení. Ale ta Kostka ledu je Kostka ledu :) Nenaděláš nic.
 ze dne 10.02.2015, 10:11:33  
   Šíma: Ahoj, Kostka ledu nakonec roztaje, ale takový kufr? ;-)))

Zdraví šíma (hříbek)
 Dandy518 01.08.2014, 1:51:22 Odpovědět 
   16. 07. 2014

Příjemné počtení. Je zábavné sledovat, jak senioři objevují divy elektroniky.
 ze dne 01.08.2014, 14:14:13  
   Šíma: Není krásné znovu objevovat Ameriku? ;-)
 Sidonie Kermack 15.10.2010, 15:16:01 Odpovědět 
   I když nerada čtu dlouhé příspěvky, tak od tohoto jsem se nemohla odtrhnout. Parádní, veselé... Ten dialog důchodců na začátku je perfektní, sama jsem totiž byla svědkem podobného, a tehdy jsem se smála ještě po skončení pracovní doby. Děda má můj obdiv, protože mně by se to zprovoznit nepodařilo:-) Takže k té jedničce bych ještě dala milión hvězdiček a těším se na další povedené příběhy.
 ze dne 15.10.2010, 15:17:39  
   Šíma: Potěšení na mé straně, jsem rád, že se líbilo a děkuji za zastavení a kladné hodnocení! ;-)
 JENY 15.10.2010, 14:54:12 Odpovědět 
   Pobavila jsem se, pěkně vymyšlené.
 ze dne 15.10.2010, 14:56:13  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Kondrakar 08.09.2009, 10:38:55 Odpovědět 
   Bože, to můžeš vymyslet jenom ty. Se divim, že se děda při rozjíždění toho počítače nezlil jak zákon káže. Tomuhle já říkam ranní počteníčko. Kam se na to hrabe kdejakej blesk nebo tak něco.
 ze dne 08.09.2009, 11:37:08  
   Šíma: Díky! Občas mám také nervy u našeho starého počítadla! ;-)))
 Rockwood 26.03.2009, 14:50:21 Odpovědět 
   Zdravíčko.
No tak sem se zase po dlouhé době trochu odreagoval. A pobavil :-)
 ze dne 26.03.2009, 16:50:23  
   Šíma: Potěšilo, pane a díky za zastavení a komentík! ;-)
 Sakora 26.03.2009, 12:07:03 Odpovědět 
   Pobavilo, potěšilo, hlavně ty trefné dialogy!
 ze dne 26.03.2009, 13:27:24  
   Šíma: Dík za zastavení, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Matylda Kratinová 23.03.2009, 16:28:38 Odpovědět 
   Ahoj Šímo,
to máš skoro jako postavit noťas před fanatického motorkáře. Je chudák zvyklý jen na ta velká kolečka a jestli mu s notebookem opravdu něco jde, tak ho rozebrat. Zažila jsem to na vlastní kůži u nás doma a byla to docela sranda.
Můj celkový dojem je takové nenucenné plynutí, jede si to svoji lajnu a navíc se to pěkně čte.
 ze dne 23.03.2009, 19:01:04  
   Šíma: Mocka děkuji! ;-)))
 Meluzína 21.03.2009, 11:52:44 Odpovědět 
   Příjemné čtení, pobavilo! Ač si ještě stará nepřipadám, ve vztahu k počítačům jsem někde v době kamenné... takže oba staroušky naprosto chápu!
 ze dne 21.03.2009, 12:14:44  
   Šíma: Děkuji moc za komentík a zastavení! ;-)
 Apolenka 19.03.2009, 22:57:08 Odpovědět 
   Bavila jsem se u toho stejně dobře, jako když jsem sepisovala svojí povídku Můj (ne)přítel počítač. Počítače jsou zkrátka komické věcičky a dá se s nimi lecos zažít. Byla jsem napnutá, co děda vyvede s tím košem, ale on to ustál - pašák.
Proškrtávání textu je vskutku nadlidský úkol. Proškrtám-li, moc si to vyčítám, neproškrtám-li, moc si to vyčítám ... tak si vyber.
JEDNA
 ze dne 19.03.2009, 23:32:48  
   Šíma: Děkuji za komentík a návštěvu. Jsem rád, že se líbilo! ;-)

Jo, nerad škrtám, ale pak si říkám, že to mohlo být lepší... :-D
 Dědek 19.03.2009, 19:56:31 Odpovědět 
   Dobře jsem se pobavil. Ten kufr byl od Vietnamců nebo to počítal v eurech? Pravá krokodýlí kůže...
 ze dne 19.03.2009, 22:03:50  
   Šíma: Ahoj, Dědku! ;-)

Původ, ani cenu kufru neznám, ale kdo ví, třeba má také "šikmé oči"!

P.S. Cena v korunách? :-DDD
 Vanessa Kuzníková 19.03.2009, 13:45:37 Odpovědět 
   Che che che. Docela dobrý. Až snad na to, jak pořád zdůrazňuješ jak jsou oba (no spíš ta paní) staří. Mě to dlouhé nepřipadá, i když něco by jsi utít mohl, ale otázkou je zda by to bylo to správné.
Jo a nikde jsme se tam nedozvěděla jaký že to alkohol dědula pil. Když mu pak tak pálilo u toho PC. Někdy bych to potřebovala jako prase drbání.
Celkový dojem tvé povídky je - příjemné počteníčko.
 ze dne 19.03.2009, 15:51:40  
   Šíma: Děkuji za zastavení a milý komentík... Co pil náš "dědula"? E-e, hm, no... Já ani vlastně nevím, asi slivovičku! ;-)))
 Pelion 19.03.2009, 10:45:19 Odpovědět 
   Zdravím, pane!

Tak jdeme na to. Na Kufr.
Snad mě potom také nezastřelíš, nerozřežeš na malé kousky a v Kufru neodneseš na smetiště.
Prvně se na Tvůj textík podívám pod „lupou“. Hihi.

nebyl na důchodu - volil bych předložku „v“
převaloval v posteli – on byl uvnitř postele? – volil bych předložku „na“
žena spokojeně chrupkala – použil bych spisovný tvar – chrupala či chrněla
položil na něj několik koleček – moc „měkké“ – (na-něj-ně…) – použil bych: „na něj pár koleček“

A nyní věta: „Namísto, aby seděl za stolem, pochodoval po kuchyni jako na cvičení a stále se díval, zda za záclonou neuvidí skrze okno poštovní doručovatelku.“

Zdá se mi krkolomná, „upovídaná. Volil bych proškrtání. Slůvka „díval“ a „neuvidí“ - slova podobná blízko sebe – obměnil bych. Pak by to třeba mohlo vypadat takto:

„Nevydržel sedět za stolem. Pochodoval po kuchyni jako na cvičení. Stále se díval, zda za záclonou nespatří skrze okno poštovní doručovatelku.“

„Ty jsi vyhrál milión?“ zeptala SE jej jeho žena, když SE před devátou zvedla z postele a jen tak v noční košili SE dobelhala do kuchyně. – (3x se)

Zamyšleně se podíval na svého muže, - podívala

„Dneska to není s tebou samosebou...“ – samo sebou (nejsem si 100% jist…)???

„Jdeš mordovat mně, nebo tu krabici?“ - mě

Její muž měl v očích takový nepřítomný výraz, až z toho šel strach. Volil bych jiný slovosled. uspořádání… třeba… „Z nepřítomného výrazu v očích jejího muže šel strach…“

Zapnula televizi a pustila si ji naschvál víc nahlas, než normálně. Něco na něj volala, ale její hlas pohltil zvuk vycházející z televize. (2xtelevize – nahradit jiným slůvkem)

… a díval se, jak se bouchá ostentativně do hlavy… - ostentativně – výraz slyším poprvé, hledám na netu, nenacházím vysvětlení… průměrný čtenář si určitě také nebude vědět rady… Co to slůvko znamená, prosím? (Pelion je břídil, sto let za opicemi…)

Jo! Už to mám!
ostentativní - úmyslně vzbuzující pozornost, vyzývavý, nápadný
Jsme to ale tupec, nevzdělanec…
Přesto si myslím, že tento výraz, slůvko „ostentativně“ do humorně laděného textu nepatří. Nevím, netuším – prostě se mně nelíbí a basta!
Tolik k úvodu.
Cože? Že to stačilo?
Budiž.
Celkově se mi Tvá povídka líbila, pane!
I když nápad jsi získal bůhvíkde a bůhví jakým způsobem, ale zpracování je dobré. Čtivé a ze života. Na nic si nehraje a čtenáře příjemně šimrá na jazyku. Nikoho neuráží a žádnému čtenáři pasti neklade. Tento text je především pro pobavení, ne? A to se Ti povedlo.
Známku si ještě rozmyslím.
Hezký den, přeji.
Pelion
 ze dne 19.03.2009, 11:14:38  
   Šíma: P.S. (neznamená to pes, ale P.S.)

Tak tedy... Na známce zase tolik nezáleží, důležité je, že si po přečtení čtenář něco i odnesl... Jo, takže jsem rád, že se líbilo, pane! ;-)))
 ze dne 19.03.2009, 11:01:53  
   Šíma: Tak tomu se říká "kritika"! ;-)

Děkuji, pane. Máš pravdu, dalo by se pilovat a co se týče těch pravopisných chybek? No... Stydím se! :-( Jo, ani šíma není dokonalý, ale měl by si po sobě textík vícekrát přečíst! Jo, jo, svatá pravda! Takže děkuji za konstruktivní komentář, bo tak to má být, když to někde "skřípe" mělo by se říci kde, proč a jak...

Takže klidně mi tam nasol... Vysol... Dej... Nandej... Prostě mi tam hoď i tu Dvojku! Patří mi to, šímovi! :-DDD
 Guardianes 18.03.2009, 23:15:52 Odpovědět 
   Je mi jasné, že máš ve svém "kufru" koš, možná i tu kuchyň, ale na tomhle textu prosímtě nic neškrtej a nic nevyhazuj. Dobře jsem se pobavil...:-)))
 ze dne 18.03.2009, 23:24:12  
   Šíma: Děkuji, pane, potěšilo! :-))) Tak přeci není ten kufr k zahození!!!
 čuk 18.03.2009, 21:36:18 Odpovědět 
   Tak jsem si říkal: jsem to já? Nejsem to já? Pobavil jsem se, je tam řada dobrých vtipů, vůbec se to nevleče, pobaví a pointa je dobrá.Snad se pobaví i mladší a nebudou to považovat za pravdu pravdoucí (já osobně jsem byl hodně mladej, když začla éra počítačů, takže jsem měl jen malé problémy, ale ty přetrvávají dodnes)
PS: Mně to taky trhá srdce, když musím v textu škrtat, milý Ši.
 ze dne 18.03.2009, 21:50:37  
   Šíma: Jeeeeee, kufr je na světě! Děkuji za publikaci, čuku! Jsem rád, že se líbilo. ;-) Ono se mi zdá, že čím více dělám s počítači, tím více si připadám jako ten dědek, chjo... Kompjůtry jsou na postupu, co na to člověk? Co na to šíma? Uvidí se! Hezký večer a ještě jednou díky!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr