» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141212

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::

:: U gynekologa aneb Proč se nehrnu do porodnice ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Momentky ze života

Svetla	publikováno: 19.03.2009, 9:37

Jedna momentka z minulosti, na kterou nemůžu zapomenout...


	„Nejlepší je, když vás nastříhnou. U prvního dítěte mě nenastříhli a celá jsem se roztrhla,“ líčila s chutí statná pětačtyřicátnice své sousedce, která seděla v křesle po její levici. Ta však zavrtěla hlavou. „Pro mě bylo tedy lepší, když mě nenastříhli.“ Střídavě jsem zelenala a bledla, myslela jsem, že ještě chvíli a zaručeně to se mnou sekne. Proč nepřestanou? Ptala jsem se sama sebe a vážně zvažovala možnost, že odtud uteču a už se sem nikdy, ale opravdu NIKDY nevrátím. „Ba ne,“ odporuje ta první. „Když jsem se roztrhla, bylo to vážně hrozný. V bolestech jsem přijela do porodnice a tam mě sestry ujisitly, že rodit ještě rozhodně nebudu a ať si nevymýšlím, že pan doktor spí a že ony ho rozhodně budit nebudou. - No, jenže to se pěkně spletly. Kubík si říct nedal a kašlal na to, že pan doktor spí. Prostě najednou, když jsem byla v noční košili, ukrutná bolest a hlava venku. No, naštěstí to bylo rychle a sestry nenapadlo Kubu přemlouvat, aby zase zalez´ aspoň do té doby, než se pan doktor vzbudí,“ sdělovala zjevně s potěšením, že jí všechny přítomné naslouchají. „Ale abych se vrátila k tomu hlavnímu – natrhla jsem se a šíleně to bolelo. Bolesti v těch místech jsem měla až do druhého porodu, ale to už probíhalo celé v pohodě,“ dodala ještě. „Asi každému vyhovuje něco jiného,“ pokrčila rameny druhá žena, „mně zas vyhovovalo, když mě nenastříhli.“ Pomóóóc! Řítím se na toaletu, abych do záchodové mísy vyhodila obsah žaludku. To snad ne. S úlevou jsem si začala uvědomovat, že to není zas až tak hrozné. Vlastně nejsem těhotná, tak co blbnu? Vrátila jsem se do čekárny a říkala si, že po téhle „terapii“ stejně ani žádné antikoncepční pilulky potřebovat nebudu, protože na sex nebudu mít chuť ani omylem. Nic není stoprocentní. Riskovat, že bych mohla už teď absolvovat tak příšerné martýrium, které jsem právě slyšela, se mi opravdu nechtělo. „Slečno, my jsme vás vyděsily? Ale to nesmíte brát tak vážně. Porod není to nejhorší,“ ujistila mě ta, co se jí před léty narodil Kubík, kterému mohlo teď být zhruba jako mně, odhadovala jsem. Aniž bych odpověděla, připojila se k hovoru další. „Vážně to nemusí být takový horor, co jste právě slyšela.“ No, to je sice moc hezký, ale nějak tomu nevěřím, jen jsem se ušklíbla. „Další!“ křikla sestra, která nechala do ordinace otevřené dveře, abych do nich mohla vlézt. Byla jsem na řadě. Ačkoliv jsem nikdy ke gynekologovi nechodila s nadšením, tentokrát jsem byla ráda, že nemusím být v čekárně. To jsem ovšem nevěděla, co mě čeká odpoledne na babské slezině. Sešlo se nás šest ženskejch. Trochu jsme probraly mizernou současnost, zavzpomínaly na školní léta a pak se vrhly na téma téměř aktuální, neb věk jsme na to měly všechny, leč ani jedna z nás se na roli maminy prozatím necítila. „No, já bych ještě nějakou tu dobu počkala,“ řekla Marta, jejíž sestře se nedávno narodila malá Terezka. „Jako, když jsem slyšela, jak ségra líčila zážitky z porodnice, myslela jsem si, že snad špatně slyším.“ „Prosím tě, proč?“dožadovala se odpovědi zvědavá Alice, která hlasitě srkala brčkem Colu. Měla jsem sto chutí jí jednu vrazit, ať nemá debilní otázky. Jenže stejně bylo pozdě. „Holky, muselo to bejt pekelný. Si představte, že ségru normálka ty sestry přivázaly!“ „Kecáš!“ řekly jsme takřka sborově. „Fakt!“ „Neblbni, nejme ve středověku,“ nechtěla se nechat přesvědčit zvědavá a nedůvěřivá Alice. „Taky jsem tomu nechtěla věřit, ale opravdu. Prostě jí přivázaly ruce a nohy a odůvodňovovaly to tím, že je prvorodička. Ani nemám chuť vám to tady líčit. Ale fakt síla. V tom středověku to snad bylo lepší.“ Tak to je vážně super. Vypadá to, že se do porodnice s takovou nedostanu ani v důchodu. Nebo odrodím doma. Je to prý sice nebezpečné, ale umřít může člověk i na sále. Tak o co jde? Jen o život.


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.4		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 13		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 52		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Nancy Lottinger	10.11.2009, 19:23:08

Co já slýchávám od kamarádů o doktorech? To by ses divila:-D A nejen z porodnice.. Jistý nejmenovaný kamarád měl otřes mozku a jistá nejmenovaná nemocnice mu ani neudělala vyšetření, tak musel jet do Motola... K tvému dílku - je to ze života, ale zas bych nepřeháněla s tím středověkem :-) Ono to určitě horší nebylo. Porody doma dřív normálně probíhaly, moje babička má v rodném listě napsáno, jaká porodní bába ji odrodila, což mě popravdě dostalo :-) Ale rozhodně to bylo nebezpečnější... Třeba moje mamča má dobré zkušenosti. Tím chci jen říct, že tvůj příběh nedává příliš člověku možnost, aby si udělal vlastní názor. Neděs nám maminky :-)

Apolenka	10.06.2009, 7:46:36

No vida, další hezký příběh ze života, napsaný prostě, pravdivě a vtipně. Potlesk pro Světlanku.

.MaJdiNa.	25.05.2009, 14:51:30

Teda...docela mě to zaujalo, ještě, že mi je teprve patnáct a porod mě čeká až zadlouho:) nebo nečeká? Jinak text je fakt fajnový, poutavý a po gramatické stránce mi přijde v pořádku. Jednička

Petr.6.Suchy	10.04.2009, 9:31:03

Odpověď na příspěvek od uživatele: Petr.6.Suchy* ze dne 08.04.2009, 23:37:20* Tak jednou půjde a na to si počkám.


ze dne 11.04.2009, 1:28:40
Svetla: Kéž bych měla takovej optimismus jako ty...

Petr.6.Suchy	08.04.2009, 23:37:20

Chtěl bych říct, že jsem dříve od tebe četl hodně příběhů, třeba tvůj bráška mě velice zaujal. Co podle mého těmto povídkám schází? Přijde mi, že zbytečně přeskakuješ v ději, je to takové strohé, bez jisrky, člověk od začátku tak nějak ví, co bude následovat, možná je to trcohu obecné, já byl u porodu svý sestry i kamarádky a proběhlo to v pohodě... Zkus se na věci dívat trochu víc s rozhledem, nebo se naopak zaměř na drobnosti, někdy bych si rád přečetl něco tak dobrého, jako byl tvůj příběh malého nenarozeného brášky.


ze dne 09.04.2009, 13:22:11
Svetla: Třeba už to nejde... :(

Ina	30.03.2009, 9:03:35

Já mám za sebou dva porody, ale nejvíc jsem se bála, když jsem čekala na narození vnučky...)

mistrovamarketka	19.03.2009, 20:16:14

Milá Světluš, mám pro tebe návrh: já mám tři děti (přičemž už jen třicetihodinový porod prvního byla kapitola sama pro sebe), dáme to dohromady, já véééélkou spoustu zkušeností, ty dostatečně procítěné literární zpracování a na knížce pak vyděláme majlant jako na novátorské a neortodoxní antikoncepci... :-) Bereš? ;-)


ze dne 19.03.2009, 20:44:49
Svetla: beru:) Ale obávám se, že bychom nic moc nevydělaly.

mistrovamarketka	19.03.2009, 20:06:50

Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk* ze dne 19.03.2009, 9:36:51* Chlupaté zvířátko s růžovou tlamičkou! :-))) Bože, bože... nakonec se dozvím, že většina chlapů jsou zoofilové :-D

Šíma	19.03.2009, 10:56:37

Hm, čuk to napsal hezky a trefně a já netuším, co bych měl dodat... (není jak se vymluvit na cizí komentík) Ty ženský "naši hrdinku" vážně vyděsily... Ono to asi není žádná sranda, přivést na svět potomka a starat se o něj, dokud se nepostaví na vlastní nohy a neosamostatní se, ale v opačném případě by asi lidstvo vymřelo...

čuk	19.03.2009, 9:36:51

Pro ženy to asi není příjemné čtení. A my chlapi se svou prostatou a sny o chlupatém zvířátku s růžovou tlamičkou jako božská mana působící rozkoše se dovídáme, že může být pro dívky a ženy zcela protivným orgánem působícím potíže (pokud je neposedne sexupokušitel). Byť ovšem porodní bolesti by měly utužit lásku k narozenému, anebo alespoň někdy srdce rvoucí mateřské litanie: porodila jsem tě v bolestech a ty se takto odvděčuješ. A taky se tím vytváří feministický mýtus a ženě hrdince, ovšem samozřejmě i velký cit tvůrkyně a opory společnosti. (Snad jsou někdy mučednice, ale cožpak si o to neříkají samy, vědomy, že něco je za něco?) Teď dostanu napráskáno od žen. Po literární stránce je to spíš "intimní popis" porodních očekávání bez vývoje, s pointou, všeobecně známou.