|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (18. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 24.03.2009, 7:13
|
| Přežít a stvořit pouto (18. kapitola) |
| |
|
|
Rozsudek
Přišly jsme do prostoru, nekonečně stejného, zvláštně nažloutlého s abnormální vlhkostí vzduchu, kde se nacházely dva vysoké stoly. Za prvním, přímo naproti dveřím seděl uprostřed Raam, po jeho pravici Iss, která dlela stále ve stejném rouše, ovšem dnes výjimečně sundala kápi a na ramena jí volně padaly pečlivě rozčesané tmavé vlasy. Po levici Otci seděl sekáč Tird, dnes oblečený jako Raho pouze v nezapnuté oranžové vestě odhalující hruď, která rozhodně nesla mužnější rysy než tělo jeho bratra.
Hned vedle něj kolmo přiléhal druhý stůl, za ním nejblíže Tirdovi se doslova šklebil Khar. I on si s sebou přivedl dva démony. Nevypadali moc sebejistě, bylo na první pohled patrné, že v přítomnosti čtyř bohů se jim nesedí zrovna nejlépe a kdyby na to přišlo, Khar by je jistě nechránil, na to svého pána moc dobře znali.
Napadlo mě za sebou zavřít, ale brána neměla kliku, tudíž ji mávnutím ruky zabouchla a následně střežila Narat. Zdála se mi ještě větší, než doopravdy byla. Musela jsem opět hodně zaklonit hlavu, abych mohla zahlédnout její kamenný obličej. Sice jsme ji pozdravily už v chrámu u oltáře, přesto jsme alespoň lehce kývly, načež ona rovněž odpověděla a ukázala nám, abychom předstoupily před Raama. Jeho i ostatní bohy jsme uctily pokleknutím, Khara a jeho zrůd jsme si raději nevšímaly.
Třásla jsem se neznámým pocitem, strach to jistě nebyl. Kaileen vypadala stejně zmateně, jako by si nevěděla rady.
„Přišly jste obě?“ naoko se podivil Raam a jeho hlas naplnil celý nekonečný prostor. „Dobrá, vstaňte,“ vyzval nás a počkal, až mu vyhovíme. „Kaileen, slíbil jsem ti, že až potřetí ohrozíš Lee, přijde pro tebe Khar,“ pronesl přísně, ona se zatvářila provinile a svěsila hlavu. „Avšak rozumím pocitům a pohnutkám, které vedly tvé neuvážené činy.“
Mírně ožila a zadívala se na něj, protože tušila, že teď by měla následovat dobrá zpráva.
„Uzavřít dohodu s mým bratrem bylo velmi nerozvážné a v první chvíli jsem neměl chuť do vašeho sporu zasahovat. Ovšem Iss ke mně moudře promlouvala a Tird mne také spravil o tvých ostatních činech. Nabyl jsem dojmu, že se něco změnilo. Zda tomu tak opravdu je, budeš mít nyní příležitost dokázat.“
„Mám na ni právo!“ rozčílil se Khar. „Byl jsem v jejím nitru, není tam místo pro žádný ušlechtilý cit. Měl jsem všechen ten prostor jen pro sebe!“
„Na tvém místě bych se o tom nezmiňoval, bratře. Neměl jsi na nic takového právo. Smrtelníci podléhají mně, já jediný smím rozhodovat, komu připadne jejich duše.“
„Jsem silnější než ony dohromady! Viděl jsi sám,“ přel se Khar.
„Viděl jsem,“ přikývl Raam. „Využil jsi její bolest, vloudil ses do jejích snů a ukazoval i působil hrůzy, s nimiž se snažila smířit mnoho let. Kdyby ti odolala, tehdy bych věděl, že je bezcitná, jak tvrdíš. Ty dobře víš, jak nakládat s bolestí a strachem,“ zamračil se. „Jejich pouto je silné, přes všechno ti doteď vzdorují. Vymyslel jsem zkoušku, kterou i ty budeš mít příležitost ovlivnit. Upozorňuji tě však, že mají možnost tě porazit, ještě tedy můžeš od dohody odstoupit, bratře.“
„Nikdy! Vezmu si je obě!“
„Jak si přeješ,“ rozhodil Raam rukama a obrátil se ke Kaileen. „Sledoval jsem posledních pár hodin tvého počínání, Kaileen. Bojovala jsi statečně nejen se sebou, ovšem přiznávám, že tvůj pokus rozhodnout o sobě mečem v souboji s Coritou mě poněkud zaskočil. Obáváš-li se výsledku soudu, dávám ti poslední příležitost zvolit jinak, než jsi se původně rozhodla. Stále můžeš zachránit Lee. Stačí, když řekneš, že si přeješ zkoušku podstoupit sama, bez ní.“
Zahlédla jsem Tirda, jak jemně nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Sám jsi nás učil, abychom zůstaly spolu,“ ozvala jsem se místo ní, protože vypadala zlomeně, byla by kývla na cokoliv. „Držel jsi mě u Kaileen pod pohrůžkou smrti a pekla. Nejprve jen strach z Khara jí bránil mě zabít. Věci se změnily. Neustoupíme,“ rozhodla jsem za nás obě.
„Chci, aby byla při tom,“ ozvala se nejistě.
„Ty víš, za co budeš souzena, Kaileen. Tedy věříš, že i Lee pochopí, o co se jedná?“ položil poslední otázku.
„Ano,“ potvrdila.
„Dobrá,“ přikývl Raam. „Všichni jste slyšeli. Začneme.“
Podlaha pod námi změnila barvu, vypadala jako vyschlé neúrodné pole. Země se roztrhla a my jsme se od sebe vzdalovaly. Vznikla mezi námi hluboká propast spojená jen úzkou, ne moc pevnou a místy děravou dřevěnou lávkou.
„Když dokážeš přejít na druhou stranu, Kaileen, jste obě volné. Ty, Lee, zůstaň kde jsi. Khare, tvoje je propast, dělej, co umíš,“ odstartoval zkoušku Raam.
Nejdřív se nedělo nic. Kaileen opatrně vstoupila na lávku a pomalu se snažila dostat ke mně. Nebyla ještě ani v polovině cesty, když se propast začala čímsi plnit. Všimla si toho, vyděšeně se na mě podívala a zastavila.
Nahlédla jsem více přes okraj. Je něco takového možné? Khar je opravdu velmi mocný, napadlo mě. Jáma byla plná lidských bytostí, které pomalu stoupaly vzhůru.
„Nedívej se tam, spěchej!“ vyzvala jsem ji, protože jsem tušila, že ať je tam dole cokoliv, nemělo by ji to dostihnout.
Téměř se dotýkali lávky. Lezli jeden přes druhého, byli jako všežraví odporní červi a všichni se sápali po Kaileen. Někteří byli celí, jiní různě znetvoření, rozsekaní, potrhaní.
„Podívej se na ně, Kaileen,“ vyzval ji Khar, který se objevil za jejími zády na druhé straně lávky a zatarasil cestu zpátky. „Ty všechny jsi zabila, mnohé bez důvodu, bez výčitek. Ti všichni tvojí rukou poznali strach, bolest, utrpení, neměla jsi s nimi slitování. Ani jednou. Vidíš kolik jich je? Pamatuješ si, jak tě prosili? Pamatuješ si, co všechno jsi jim působila? Pamatuješ si tu sílu a moc? Jistěže pamatuješ! Hřálo tě to, to byla opravdová Kaileen, ty nic jiného neumíš. Bráníš se, ale patříš ke mně,“ zahřměl sálem Kharův hlas.
„O čem to mluví?“ nevěřila jsem, že by toho byla schopna.
Bylo jich tolik, snad by z nich postavila armádu větší, než jakou vlastnila Corita.
„Copak?“ vysmál se mi. „Nepochlubila se ti svým mistrovským dílem? Podívej, co dokázala, dokud jsi nepřišla! Kaileen, nejsi hrdá? Já bych byl,“ vyžíval se. „Ano, byl bych hrdý, kdybych byl smrtelníkem a přesto moje ruka odvedla tak dokonalou práci.“
A Kaileen jen bezradně stála a zmateně těkala pohledem z jedné strany propasti na druhou, od Khara ke mně. Volila, zda se vrátit k němu, nebo zkusit přejít. Pak mírně couvla.
„Pojď, čekal jsem dlouho,“ těšil se Khar, „na druhou stranu to stejně nestihneš. Buď já nebo oni, nemáš víc možností, z nichž bys mohla volit.“
„Neposlouchej ho, jen ztrácíš čas. Stihneš to, ale musíš běžet. Hned!“
Bála se utíkat, nedivila jsem se. Postupovala rychle, zároveň s ní jako by zrychlili i oni. Jáma byla téměř plná mrtvých, houpali lávkou, některým se dokonce podařilo chytit ji za nohy. Pár sice kopnutím odrazila, ale bylo jich moc na to, aby se mohla ubránit a přibývali stále další. Dokonce se mi zdálo, že jsem zahlédla i Pauluse.
Nedokázala vzdorovat dlouho.
„Odpusť mi!“ bylo poslední, co jsem slyšela, než ji strhli na sebe.
„Kaileen!“
Bezmocně jsem se rozhlížela po prostoru, ale všichni jen sledovali její zápas. Napadlo mě, co udělat, ale když jsem vykročila, něco se ve mně vzbouřilo. Vždyť je to její vina, ona sama ty zrůdy stvořila a teď není dost silná, aby se s nimi sama vyrovnala. Mohla jsem v té jámě skončit také, být jedna z nich a teď po mně žádá odpuštění?!
K čertu! Ale neskončila jsem tam, ušetřila mě, učila mě...
Snažila jsem se najít cokoliv, co by mi pomohlo ji odtamtud dostat. Spatřila jsem Iss, jak upřeně hledí na Narat. Otočila jsem se, chtěla jsem vědět, co je na ní zajímavější než na probíhající zkoušce. Podívala se mi do očí a vzápětí její pohled směřoval ode mě k propasti a zpět.
Co jiného mi zbývá?
Možná právě moje oběti táhnou Kaileen dolů, přece si nepamatuju, jak vypadaly, neznala jsem jejich jména, jen jsem se na nich učila jako kdysi ona. Jak bych mohla poznat, zda se jí dostává spravedlnosti nebo křivdy?
„Ty zůstaň kde jsi!“ napomenul mě Raam, když jsem se pohnula k propasti.
„Já nemůžu, Kaileen, musíš sama. Tak polez! Co by ti mohli udělat? Vždyť už jsou dávno mrtví!“
Snažila se. Z posledních sil se držela lávky a odmítala se pustit té původně chatrné desky, která naráz vypadala pevnější a dokonce se přestala třást, přestože byla vystavena takovému náporu.
Táhli Kaileen dolů mezi sebe. Jejich ruce se po ní natahovaly. Křičela bolestí, ale tento zápas nemohla sama vyhrát.
„Potřebuje pomoc!“ oslovila jsem Raama.
„Je to její boj,“ odpověděl nezúčastněně.
„Je to náš boj!“
Vběhla jsem na lávku. Dostala jsem se poměrně daleko, ale všimli si mě dřív, než jsem to stihla k ní. Viděla jsem, co dokáží a bylo mi jasné, že nemám šanci. Co bude, až mě taky chytí? Zemřu jako ona?
Napadlo mě, že kdyby se mi podařilo dostat ji nahoru, možná bychom se nějak ubránily. Skočila jsem. Zachytila jsem její ruku a Kaileen se mě pevně chytla skoro až u lokte. Jenže jsem jí nepomohla ani o kousek, měla jsem sama co dělat, abych se jednou rukou udržela. Její přízraky táhly dolů i mě. Jejich pařáty nás osahávaly a snažily se nás rozdělit.
„Pusť ji a zachráníš se. Jí už není pomoci,“ ozval se Raamův hlas.
„Ne!“ odmítla jsem.
Už ji stáhli skoro celou, dokonce i její křik zanikl, pořád jsem však ještě zoufale hledala jakoukoliv poslední příležitost uniknout. Stisk slábl, s tím sílila moje zlost a chuť bojovat. Chtěla jsem mít alespoň kousek z toho, co z nich měla tenkrát ona.
A tehdy mi to došlo.
Konečně jsem mohla vše spravedlivě porovnat. Během té doby, co jsme byly spolu, mě různě zkoušela, k něčemu nutila, týrala. Teď jsem věděla, že kdyby to Kaileen dopustila, byla bych horší než ona.
Ten soud měl být můj!
Rozhodla jsem se to podstoupit a jak řekla Soy, sama stanovit, jakého rozsudku jsem hodna. Pustila jsem se lávky, chytla se Kaileen oběma rukama a dobrovolně skočila za ní mezi ty kreatury. Ať si vyberou, kterou z nás žádají víc.
Čekala jsem, že mě roztrhají, ale nestalo se. Místo toho se vše ztratilo, propast i země kolem se spojila a změnila opět na původní podlahu. Na ní ležela poškrábaná Kaileen, ale žila. Mně nebylo nic, neutržila jsem žádná zranění a při pohledu na ni mě mrzelo, že kdyby mě to napadlo dřív, ani jí se nemuselo nic stát. Bylo mi zle, jako bych jí ty rány způsobila sama. Těžko jsem se zvedala, pomohla jsem na nohy i jí a čekala, co přijde dál.
„Posaď se, bratře, a vyčkej rozhodnutí,“ promluvil Raam ke Kharovi a obrátil se na Iss. „Všichni jsme viděli průběh zkoušky, tvoje moudrost však sahá mnohem dál. Byla jsi i s tím spokojena, Iss?“ zeptal se jí.
„Ano, otče, obě volily správně,“ odpověděla.
„A ty, Tirde, řekni, byl soud spravedlivý?“ vyzval syna.
„Ano, otče, spravedlivý ke všem,“ přikývl Tird.
„Rozsudek je tedy stanoven,“ zvedl se Raam. „Ztratil jsi nad nimi moc, bratře. Varoval jsem tě.“
„Ona se ale nezmění, bude zabíjet dál. Obě budou zbytečně vraždit!“ zuřil Khar.
„Pokud ano, budou opět souzeny, až zemřou. Do té doby se od nich drž dál, před tebou nabývají mojí osobní ochrany. Dobře víš, že tvá moc nesahá tak daleko jako ta má, pamatuj na to. Vyber si někoho jiného.“
Khar byl ponížen dokonce před přihlížejícími démony. To nemůže nechat jen tak. Jistě se brzy něco stane, aby ukojil svoji zlobu.
„Nezapomínej, bratře,“ dodal Raam, jako by věděl, nad čím přemýšlím, „že všichni mají právo na tento soud. Nikomu jej nemůžeš upřít, jak jsi před pár hodinami přiznal. Sám bys pak před tímto soudem stanul a jsem si jist, že mnoho z tvých služebníků touží po tvém místě. Narozdíl od Kaileen ty nemáš nikoho, kdo by ti odpustil.“
Khar neodpověděl. Vzplanul a vzápětí zmizel i s oběma démony. Narat nám otvírala bránu a zdálo se mi, jako by na nás shlížela s úctou.
„Na co čekáte? Můžete jít,“ vybízel nás Raam.
Iss s Tirdem lehce kývli na pozdrav a gestem potvrdili, že jsme volné. Podpírala jsem Kaileen a pomalu se s ní šourala k východu. Nechtěla jsem vyvolat problémy, Narat jsem za radu poděkovala mlčky pokynutím hlavy. Jistě pochopila.
Za branou na nás už čekali kamenní strážci. Jeden z nich vzal Kaileen do náručí a po schodech ji nesl. Připadalo mi to nekonečné, tak jsem se těšila na návrat do kláštera, do Pealu, klidně i na královský dvůr, jen hlavně pryč odtud zpátky do "normálního" světa.
Dovedli nás do chrámu, dveře se za námi zavřely, oni se postavili na svá místa a opět znehybněli. Soy na nás čekala a když nás uviděla, hned k nám radostně běžela.
„Věděla jsem to,“ usmívala se a pomohla mi Kaileen z druhé strany podepřít. „Připravím nějaké byliny a pak si odpočinete, jste vyčerpané.“
„Ještě se zde na pár chvil zdržíme,“ namítla jsem. „Kaileen, to Narat mi naznačila, co mám dělat. Nechtěla jsem jí působit potíže přímo před Raamem, ale i Iss a Tird nám pomohli.“
„Vím, co chceš říct. Také si myslím, že bychom měly.“
Otočila se k oltáři. Poděkovala Narat a požádala ji, aby její díky vyřídila i Tirdovi a Iss.
„Ráda,“ ozval se její hlas a na oltáři se objevil poskládaný oděv. „Ber, Kaileen. Lidé jako vy by neměli mařit čas s jehlou v ruce. Stejně vám to moc nejde.“
Podívala se na mě, pak na své oblečení, které jsem tak pracně přešívala, ale přesto už lehce naznačovalo volný pád, a chňapla po daru. Pak jsme ji se Soy musely dotáhnout do postele. Vsadím se, že ani neví, jak se tam vůbec dostala. Po cestě nám usínala, ale věci od bohyně pořád pevně svírala.
„Ošetříš ji?“ ujišťovala jsem se, když jsme ji položily do postele.
„Ne,“odmítla Soy. „Na tyto rány žádná mast neúčinkuje, časem se ztratí samy, neboj se. Tobě bych nabídla alespoň bylinkový čaj, kdybys chtěla.“
„To víš, že chtěla, ten ty umíš znamenitě,“ přijala jsem. „Nejprve se ale vrátím do chrámu, Kaileen tam nechala meč, byla by nervózní, kdyby se probrala a nenašla ho.“
„Jistě, přijď potom do mé cely, je to po cestě, nechám otevřené dveře.“
Bylo zvláštní držet její meč. Nebyl o mnoho těžší než můj, ale rozhodně toho víc způsobil. Je to on, nebo všechny ty lidi zabila jinou zbraní? Věděla jsem, že sama tuto hádanku nerozluštím a ptát jsem se Kaileen nechtěla, ode dneška už to bylo stejně jedno. Raději jsem se tím přetala zabývat a vydala se za Soy.
Když jsem s mečem v ruce vstoupila, ovanula mě sladká vůně nápoje, kněžka seděla u stolku a čekala na mě. Posadila jsem se k ní. Konečně jsem měla příležitost zeptat se jí, proč je tak ustaraná. Zdálo se mi to, už když jsme sem více než před měsícem přijely, ale zatím nebyl čas to řešit. Potěšil ji můj zájem a svěřila se, že dostala list od svého bratra, který ji žádal o radu či pomoc.
„Pán, pro něhož pracuje jako velitel stráže, je v nebezpečí,“ naznačila. „Mají zrádce ve vlastních řadách, ale nedaří se jim ho najít. Zemi hrozí nepokoje a nikdo neví, co se vlastně děje.“
„Nehodila by se mu naše pomoc?“ navrhla jsem.
„Nevím, zda bude Kaileen souhlasit. Myslíš, že bude ochotna chránit muže? Ona?“
„To je snad jedno. Pomohla jsi ty nám, pomůžeme i my tobě. Napiš bratrovi, ať nás očekává. Možná bys mohla vyhotovit průvodní list i pro nás, aby nám uvěřil.“
„Opravdu byste to pro mě udělaly? Budu vám oběma velmi vděčná. Kdy s vámi bude moci počítat?“
„Nevím, musíme počkat, až se Kaileen vzpamatuje. Ona bude vědět, jak nejrychleji se tam dostaneme. Já ani netuším, kde Tagg leží.“
„Jsi odvážná,“ položila ruku na moji, což jsem pochopila jako mlčky vyjádřené díky.
„Nebo hloupá, jak se to vezme. Kaileen bude určitě pro to druhé.“
„Možná bude mít lepší náladu, až se pořádně vyspí. Uvidíme,“ zasmála se spiklenecky.
„To je jedno, nějak ji přemluvíme. Také bych si šla odpočinout, kdyby ti to nevadilo. Jsem nějak unavená.“
„Žádný div. Jen jdi, uvidíme se později,“ vyprovodila mě.
Spala jsem až do druhého dne do večera. Když jsem se došourala do jídelny, právě tam seděla Soy s Kaileen a o něčem se vesele bavily. Kněžka seděla jako obvykle způsobně, kdežto Kaileen si dala nohu na židli a vypadala spíš jako hospodský povaleč. Na sobě měla oblečení od Narat. Bylo stejné jako to původní, akorát nebylo tak ošoupané, nepadalo z ní a jak jsem si letmo všimla, přibyl jí opasek s propracovanou zlatavou přezkou.
„Vítám tě! Tak jsem se dozvěděla, že jsi zase o něčem rozhodla,“ pokynula mi Kaileen se zvláštním úsměvem, který jsem u ní neznala, odsunula židli, sundala z ní nohu a přizvala mě k sobě. „Jenom pojď, posaď se a povídej. “
Trochu jsem znejistěla.
„No, neboj se, už jsem se s tím smířila. Co mi také zbylo? Mohu odmítnout pomoci té, která pomohla mně? Ale říkám ti, jestli zase budeš chtít někoho spasit a tvořit nový národ, tak já otáčím koně a nechám tě tam samotnou. Pak se budeš muset naučit farmařit nebo třeba plést koše.“
„Už jsem se poučila, příště tě poslechnu. Ale jen proto, že máme pouze jednoho koně. Musela bych jít pěšky.“
„Neboj se, já nekoušu,“ dobírala si mě. „Nestůj nade mnou, sedni si konečně a najez se. Čeká nás dlouhá cesta. A vůbec, nechceš si s sebou vzít nějaké zásoby? Ve schovávání jídla máš zkušenosti, ne? Kde jsi vlastně měla tu kůru?“
„Jakou?“
„Říkala jsi, že nemám chtít vědět, kde tě tlačila kůra yar. Já bych to teď ráda věděla.“
„To se nikdy nedozvíš. Už abychom byly na místě, ony tě ty vtipy přejdou.“
„Dobrá, teď vážně,“ mávla rukou. „Připadám ti tlustá?“
„Cože?“
„Ptám se, zda ti připadám tlustá.“
„Vůbec ne! Většina válečníků by ti mohla tvé vypracované tělo závidět.“
„Jak je tedy možné, že mě neuneseš?“ položila loket na stůl, podepřela si hlavu a zadívala se na mě.
„Jak jsi na to přišla? Kam bych tě nesla?“
„Když jsi mi před Kharem vyčítala poslední měsíc, řekla jsi, že ti se mnou musely pomáhat dvě sestry, když jsi mě v bezvědomí přivezla do kláštera.“
„Byla jsem unavená,“ namítla jsem, ale měla jsem tušení, že tento chabý argument nebude stačit.
„To já jsem byla také, když jsem tě musela někam tahat. A unesla jsem tě,“ zvedla obočí.
„Dobře, tak jsi zase lepší, nemám sílu jako ty. Spokojená?“
„Tak snadno se z toho nevyvlečeš. Budu spokojená, až z tebe něco bude. Zřejmě jsem tě trochu zanedbávala, začneš více cvičit. Stejně se mi dlouho nelíbí, že zase držíš meč v obou rukou. Žádný strach, než se dostaneme do Taggu, budeš mít spoustu času zesílit,“ usmívala se poťouchle.
„To jsem ráda. Už jsem se bála, že bych se s tebou mohla nudit.“
Soy nás jen tiše pozorovala. Tak nás neznala a byla ráda, že místo ostrého meče používáme i jemnějších mravů. Ovšem stejně jako my věděla, že to není na dlouho. Brzy budeme muset opět pozvednout zbraně a přihodit další hladové mrtvé do společné bezedné propasti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
