» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141215

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Dva (lidi?) a déšť ::

Elizabeth	publikováno: 19.03.2009, 9:41

Pro Dianu, moji společnici na cestě. Podle skutečné události.


	Pršelo. První čeho jsem si všimla (nebo spíš nevšimla), byla kaluž, do které jsem po vystoupení z vlaku šlápla. Samozřejmě jsem se při skoku za schodů nedívala pod nohy, takže jsem se strefila přímo doprostřed. Jako bonus do mě zezadu něco vrazilo. Magdě uklouzla noha na vlakových schůdcích a zřítila se na mě. Měla jsem ovšem dost síly na to, aby mě tento nečekaný útok nesrazil k zemi. Magda, zcela vyvedená z míry, zřejmě proto, aby nepřekvapila ťápla botou do té stejné kaluže, div, že mi ještě nestoupla na nohu. Jediný komu se ten den vyhnula vodní katastrofa byla Diana. Vystoupila, jako obvykle zářící dobrou náladou na kilometry daleko, jako obvykle jí zdobily její úžasné zeleně batikované kalhoty. A jako obvykle svírala pod paží složku na papíry formátu A2. ,,Pojedeme výtahem?“ zeptala se s úsměvem. Někdy mi ta její neustále dobrá nálada lezla na nervy. Všichni na pokraji psychického zhroucení, konverzace ve vlaku nulová a ona se tváří jako by neexistovalo nic lepšího, než když je venku -5 a prší. Možná jsem jí právě tohle záviděla, možná jsme jí to všichni záviděli. ,,Jo.“ přikývla jsem a pokusila jsem se o něco na způsob úsměvu. Magda jako vždy sužovaná děsivou volbou, jestli to risknout a vydat se na druhou stranu vlakového nádraží, kde prý vedla také cesta ven, se zastavila a přemýšlela. Její vnitřní boj dopadl v náš prospěch. ,,Dneska půjdu ještě s vámi, ale příště už jdu druhou stranou!“ řekla rozhodně, ale všechny jsme věděly, že to neudělá, říkala to vždycky,ale pokaždé se ke konzervatoři vydala starou, osvědčenou cestou. Jako jedny z mála, tedy kromě důchodkyň, které vyklopýtaly z vlaku spolu s deseti nákupními taškami, jsme vyžívaly nádražní výtah. Pravděpobně proto, že ani jedna z nás doma výtah neměla a tahle radost ze svezení nás po ránu udržovala při životě. Cesta k výtahu trvala zbytečně dlouho. Výhoda v sedání do prvního vagonu byla sice velká(mohly jsme bez problému najít volné místo), ale bohužel náš vagon zastavuje přesně na tom konci, kde se východ z nádraží nevyskytuje! Nastupování se samořejmě neobešlo bez našich bojů o zmáčnutí tlačítka na přivolání vozícího zařízení. Nepřestala ani moje snaha zachránit teď už prázdné nádraží, od zvuku pištícího zvonku, který měl původně sloužit těm kdo ve výtahu uvízli a ne Dianě, která se na něj při každé cestě pokoušela zazvonit. Nevzdávala to a v pravidelných intervalech se pokoušela znovu a znovu natáhnout ruku. Já jsem stála a bránila tlačítko vlastním tělem. Magda vrtěla hlavou, některé zvyky studentek druhého a prvního ročníku střední školy jí zřejmě nešly na rozum. Po pětiminutivém boji a přestupování z výtahu do výtahu jsme konečně spatřily světlo světa. Lépe řečeno, světlo ulice. Nikde ani noha, Stodolní tichá a opuštěná. Déšť se nevzdával a vytrvale útočil na naše tři hlavy. Dvě bloňďaté a jednu zrzavou. ,,Nemám deštník.“ reptala jsem. Magda si natáhla kapuci, své moderní khaki bundy a byla v suchu. A to doslova. ,,Já ho mám.“ mrkla na mě Diana, po chvíli mého tázavého pohledu, kdy se nepokusila sáhnout do batohu a deštník vytáhnout dodala ,,Ve školní skřínce.“ Vypadalo to, že Dianě déšť nedělá ani tu nejmenší starost. A tak jsme šly a mokly. Štvalo mě to. Začala jsem toužit stát se výkresem, který byl uchráněn ve složce pod mou paží. Došly jsme k první silnici, auta bezohledně projížděla a řidiče ani nenapadlo nám zastavit. Magda na nás mávla a odbočila. Povzdechla jsem si cesta do naší školy trvala ještě minimálně patnáct minut. Lidé spěchali do práce, schováni pod svými moderními vystřelovacími deštníky,jeden takový jsem vždy toužila vlastnit. Dnes tomu nebylo jinak, možná jsem jej chtěla ještě o kousek víc. Aby toho ten den zřejmě nebylo málo, tak mi při přecházení hlavní silnice a projíždějícími tramvajemi, slilo jedno auto celé kalhoty. Za normální situace bych se naštvala, dnes jsem už, ale měla příliš flegmatickou náladu a spojení ,,rozčílit se", se už nenacházelo v mém slovníku. Vešly jsme do podchodu pasáže Vesmír a udeřila nás vůně pečených preclíků. Jako chudý student jsem samozřejmě nenašla po kapsách ani těch čtrnáct korun, tudíž jsme vyšly z podchodu do ještě hustšího mrholení. Pokusila jsem se zachránit své už dost mokré vlasy tím že jsem si na hlavu položila složku. ,,Ještěže jsem běžkokapkář.“ vydechla vedle mě v úlevě Diana. ,, Běžkokapkář?“ ,, Ano běhám mezi kapkami a nezmoknu.“ Nemohla jsem si pomoct, ale pohled na její mokrou bundu mě o tom moc nepřesvědčil. ,,Už to chápu,“ řekla jsem po chvíli mlčení "tvá bunda jen vypadá jako mokrá, tím se běžkokapkáři skrývají a matou nepřátele. Vytváříš mokrý efekt!" "Ano,teď jsi na to kápla," mrkla na mě "a jak to vlastně víš?“ "Jsem myšlenkočteč." zamumlala jsem potichu. "Aha a co ti myšlenkočteči dělají?" "Chrání vás, běžkokapkáře..." "Před kým?" "Před vašimi největšími nepřáteli." "A to je kdo?“ "Kapky.." zašeptala jsem. "Běžkokapkáři brání myšlenkočteče, protože pouze myšlenkočteči dokážou číst myšlenky kapkám. Jsou sice mlé a vypadají nenápadně, ovšem ve skutečnosti jsou zákeřné a vychytralé.!“ Diana nad mým proudem výmyslů nevrtěla hlavou. Tvářila se, jakoby tomu skutečně věřila. Vzpomněla jsem si na minulý týden, kdy se nápadně oteplilo. Byla jsem přesvědčená, že už ve vzduchu cítím jaro. Když jsem to některé z mých spolužaček řekla, jen si poklepaly na čelo, podezřívavě začichaly a prohlásily, že ony cítí pouze smog. Jediný kdo se na mě usmál, přikývl a přivoněl ke vzduchu, jakoby cítil vůni květů, byla Di. Možná i tohle byla jedna z příčin, proč jsem tomu v téhle chvíli uvěřila také. "Ano, máš pravdu.“ pokývala hlavou "úkolem nás běžkokapkářů a vlastně i vás myšlenkočtečů je chránit nevinné lidi před těmi zákeřnými tvory." ,, Přesně! Kdo myslíš, že vynalezl deštníky a pláštěnky? Materiály, po kterých kapky neškodně stečou, aniž by se dostaly do kontaktu s kůží! Kdo myslíš, že vymyslel gumáky?“ "Jo, tenhle nápad vyšel bezpodmínečně z mysli nějakého běžkokapkáře nebo myšlenkočteče!“ Rozčíleně zamávala rukama a praštila muže který nás právě míjel do prsou. Ten se zamračil a brbral něco o nedospělé a neslušné mládeži, která myslí jen na sebe a zabírá celý chodník. "Aspoň, že měl deštník...“ zamumlala jsem, když jsme od něj byly v bezpečné vzdálenosti. Podívala jsem se na mou společnici na cestě a sehraně jsme vyprsly smíchy. "Jo, o jednu starost míň...“ dodala. Trochu mě zamrzelo, že už se bížíme k cíli, zatoužila jsem po další cestě plné smíchu a deště. Kolem nás, prošla vysoká žena v dlouhém, červenobílém kostkovaném kabátě. Zastavila jsem se a chytila Dianu deroucí se dopředu za rukáv. ,, Di.., řekla jsem vážně "ta žena neměla deštník.“ Di, která se stále pokoušela udržet vážný výraz, zamávala směrem k ženě rukama. "Tak, vyslala jsem za ní neviditelný štít, je v bezpečí.“ vydechla a otřela si dlaní hraně upocené čelo. "Znáš nějakého jiného myšlenkočteče?“ "Ne, odpověděla" jste vzácní, stejně jako my, ale vsaď se, že v každé firmě na výrobu pláštěnek se jeden našeho druhu určitě najde.“ "Určitě." Budova střední umělecké školy už byla těsně před námi. Otočila jsem hlavu a všimla si, že konec ulice, po které jsme přišly, už není skoro vidět. Začala se snášet mlha. Diana zrovna sahala po klice u venkovních dveří a druhou rukou hledala v kapse čip, když jsem znovu promluvila. "Di..., začíná se snášet mlha.“ "Už není skoro vidět.“ "Co s tím uděláme? Můžeme to zastavit?“ "Ne,“ zavrtěla hlavou "S tímhle ani jedni za nás nic nezmůžou.“ "A kdo teda?“ zeptala jsem se v předtuše toho, co z ní zase vypadne. "Mlžníci.“ odpověděla tajemným hlasem a rozesmála se.


celkové hodnocení autora: 86.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kazimír	28.11.2010, 14:23:44

No jo, přesně takové studentské rozhovory znám. Rozhovory, při kterých zrak těká po celém vesmíru a ruce nahmatávají vyšší princip mezi kapkami deště :-)

Elizabeth	21.03.2009, 17:19:22

No jo, oni stačí, jen dva trochu šílení lidé a jde to samo

Meluzína	21.03.2009, 12:05:50

Ten nápad o běžkokapkářích a myšlenkočtečích je báječný! Příjemně rozvířil mou fantazii, hezké čtení.

Šíma	19.03.2009, 11:43:57

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 19.03.2009, 11:41:51* Nakonec, mé texty také nejsou dokonalé, ale když jsem si dal tu práci a přečetl Tvé dílko několikrát po sobě a pokoušel se vžít do oné dešťové atmosféry... Jasně, už mizím...

Šíma	19.03.2009, 11:41:51

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 19.03.2009, 11:23:10* Ono je to asi hodně o dešti... Když prší, většina lidí se mračí! A Tvé hrdinky hned po příjezdu vlakem padly rovnou do louže... Jo, o dešti a studentkách! ;-))) Asi se přikloním k Jedničce. Ono textíku něco chybí. To něco se těžko hledá a vyslovuje. Ale třeba to tam autorka ani nechce mít (jakousi jiskru v textu) a absence pointa (na krátkost textu) také nevadí, protože může textík klidně vyznít "do ztracena"... Omlouvám se za ty "řeči", ale trochu jsem se zamýšlel... No, asi to u šímy není tak docela běžné! A ještě tu mám několik věcí, na které jsem narazil: ...jako obvykle jí zdobily její úžasné zeleně batikované kalhoty. -- asi bych dal do této věty krátké "ji" (ji zdobily, tu dívku ony zelené batikované kalhoty - koho co) ,,Jo.“ přikývla jsem... -- "Jo," přikývla jsem... (já vím, jsou to prkotiny, ale všiml jsem si toho u více vět v přímé řeči, např: ,,Nemám deštník.“ reptala jsem.) "Kapky.." zašeptala jsem. -- asi chybí jedna tečka, přestože věta není sluníčko sedmitečné, tři tečky stačí (ani více, ani méně) ,,Už to chápu,“ řekla jsem po chvíli mlčení "tvá bunda jen vypadá jako mokrá, tím se běžkokapkáři skrývají a matou nepřátele. Vytváříš mokrý efekt!" -- chybí čárka před "pokračující přímou řečí" (za slůvkem "mlčení") Občas jsem si také všiml chybějící, nebo nadbývající mezery, ale to je asi tak všechno, co mi padlo do oka, při čtení... Hezký den! ;-)

Šíma	19.03.2009, 11:23:10

Při tom "skákání" z vlaku mě napadlo, že na tom hrdinky nejsou zase tak zle, proč to píšu? Vzpomněl jsem si na jistý film, kde vlak vůbec nezastavoval a pasažéři z něj museli opravdu vyskakovat i s bagáží... ;-))) Ale jinak... K příběhu... Opravdu je napsán jaksi "stylově", tedy přestože mi v paměti po přečtení nezůstane (až na jisté momenty), nečte se špatně. Jedna až Dvě!