|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Bludná planeta (3) ::
|
| |
|
|
Pavouk
Nic není náhoda a všechno souvisí se vším. Colin seděl ve své pracovně a listoval v objemné složce. Byly v ní informace o jednom lidském jedinci, jeho životopis, inteligenční testy, fotografie ze všech fází života, slohové práce a zejména úvahy ze střední školy, přepisy telefonních rozhovorů, tělesné míry, výpovědi přátel a kolegů, detaily o rodinném a milostném životě, cíle, strachy a bolesti. Jedna špinavá lidská duše převedená do papírové podoby. Na pracovním stole se podobných složek válela zhruba desítka. Colin je postupně procházel a vybíral si z nich. Přál by si vidět svou vlastní složku, jistě jsou v ní informace, kterých si už ani on sám není vědom. Jeho podvědomí je přesunulo do některé z mnoha hluchých částí mozku, do území nikoho.
Colinovým úkolem bylo vybrat si jednoho lidského jedince z několika variant a s ním poté spolupracovat, podobně jako si před pár lety kdosi vybral Colina. Listoval a postupně vyřazoval jednotlivé složky. Několik jedinců se pokusil kontaktovat a předběžně zpracovat. Když byly jeho oči dostatečně unavené čtením z bílých papírů, rozhodl se, že se na poslední finalisty podívá přímo. Přesunul se k počítači a po několika minutách ťukání do klávesnice se na displeji objevilo několik živých záznamů z bezpečnostních kamer umístěných venku ve městě. Během několika dalších okamžiků koukal na své lidi pěkně zblízka. Jeden zrovna přecházel přes přechod, druhý seděl na lavičce v parku a sbíral síly k další chůzi, očividně měl těžkou kocovinu. Další obraz byl zobrazen v infračerveném režimu, protože sledovaný jedinec zrovna seděl ve svém obýváku a koukal do zdi.
Colin všechny tři nějakou dobu pozoroval a pak se napůl instinktivně rozhodl pro prvního člověka. Obrazy dalších dvou zmizely a obraz prvního se roztáhl přes celou plochu displeje. Muž šel domů. Kamery se při jeho cestě plynule přepínaly a občas vytvářely dojem takřka filmového střihu. Muž už byl skoro u svého obydlí, když procházel kolem staré zrezivělé telefonní budky. Colin kliknul na drobné tlačítko v dolní části obrazu a telefon se rozezvonil. Muž se zastavil, polekaně se rozhlédl kolem sebe a pak telefon zdvihnul.
„Haló, tady budka,“ ozvalo se z malého reproduktoru Colinova počítače.
„Nazdar Pavouku, máš ještě zájem o tu práci?“
„Jmenuju se Axel, jak jsi věděl, že půjdu kolem zrovna teď? Byli jsme domluvení na jindy.“
„Tvoje krycí jméno bude Pavouk,“ řekl Colin. Jméno Pavouk vybral záměrně, on sám měl stejné, když ještě dělal na ulici. „Víme toho o dost víc, než si myslíš.“
„Dobře. Tak co pro mě máte?“
„Telefonní číslo 173 404 565. Je to číslo na našeho člověka. Domluv si s ním schůzku a on ti předá něco, co budeš prodávat mezi lidi. Jak a komu je na tobě. Veškerý zisk je tvůj, cenu si můžeš určit sám. Fantazii se meze nekladou Pavouku.“
„Nechápu to. Kdo jste?“
„To ti nemůžu říct. Popravdě sám nevím o moc víc než ty, ale radím ti, abys mě poslouchal, věřil mi a řídil se mými radami, nebudeš litovat.“
„Jak bylo to číslo?“
„173 404 565, máš to?“
„Jo.“
„Dobře, to je zatím všechno. Až bude potřeba, tak se s tebou sám spojím,“ ukončil rozhovor Colin, pak se uvelebil ve své pohodlné židli a sledoval, jak se Axel zmateně rozhlíží kolem sebe a po chvilce odchází směrem k domovu.
Fialovej mastnej rosol
„Ahoj, já jsem Frank, už na tebe čekám. Tady je tvůj balíček,“ řekl Axelovi jeho dealer.
„Díky, co v tom vlastně je?“
„Sám nevím úplně přesně. Osobně jsem to nezkoušel, ale je to něco jako LSD nebo nějakej jinej halucinogen. Není to návykový a jde to dost dobře na odbyt, bude se ti to prodávat samo.“
„Vůbec tomu nerozumím. Pro koho vlastně pracujeme?“
„Nevím pro koho děláme a nestarám se. Platí dobře, to mi stačí. Co budeš vůbec dělat se všema těma prachama? V několika dnech docela zbohatneš, když se budeš snažit.“
„Splatím dluhy. Koupím si kytaru.“
„Kytaru?“
„Jo, elektrickou.“
„No nic. Máš v tom sto dávek, až to prodáš, tak si přijď pro další, ale nejdřív brnkni.“
Axel se v rychlosti rozloučil s upoceným překupníkem a pospíchal domů. Doma se zamknul a začal zkoumat obsah balíčku. Opravdu obsahoval sto malých sáčku s podivnou mastnou hmotou. Jeden sáček otevřel a do rosolu ďobnul prstem. Prst nejdříve opatrně očichal a nakonec olízl. Po pár minutách začal rosol účinkovat. Axel začal upadat do malátné ospalosti, připadal si jako čerstvě po probuzení, byl zmatený, dezorientovaný, šly na něj mdloby, zatmívalo se mu před očima a končetiny ho neposlouchaly. S námahou si do pusy vymačkal celou dávku rosolu. Axelovo tělo sláblo a chřadlo, už se nesnažil ovládat svoje zmatené končetiny a nechal se unášet mastnou hmotou. Stal se z něj červ vrtící se v mokré hlíně, bylo zrovna po dešti a vzduch byl osvěžující a vlahý, hlína ho přijala a nechala ho odpočívat ve svém omamujícím objetí. Vlhká hlína ho celého pohltila, dostala se mu do uší, pusy i očních důlků, bylo to nekonečně uspokojující a vzrušující. Slunce vystoupilo z mraků a kleslo o něco níž, bylo obrovské a sálalo z něj horko. Z bláta a hlíny se vypařovala voda a odevšud stoupaly chomáče horké páry. Bláto na Axelově těle začalo tvrdnout a hřát, nemohl se hýbat ani dýchat, byl uvězněn v pevném krunýři. Po několika minutách krunýř prasknul a Axel vyletěl ven. Růžová mlha ho nadnesla a poletovala s ním vzduchem.
Když se Axel probral a dostatečně vnímal okolí, byla už noc. Probral se s podivným pocitem v hlavě, s pocitem, který se nejspíš už delší dobu schovával v jeho podvědomí, s pocitem, že něco je špatně. Něco se stalo nebo se nestalo něco, co se stát mělo. Nešlo o Axelův zpackanej život nebo něco podobnýho, bylo to něco většího, hlubšího. Něco není v pořádku ve světě, kde Axel žije a vyrůstal. Už odjakživa je to takhle, to si pamatoval. Svět se dostal do slepé uličky a potřebuje se otočit a najít správnej směr, nikdo mu to ale nedovolí. Mládež je dezorientovaná, cynická, otrlá, deprimovaná a znuděná. A zkouřená. Ze všech stran útočí nuda a je těžký jí nepodlehnout. Někteří lidé mají jenom pocit, že se baví, že je baví všechny ty televizní pořady, reportáže, rozhovory a další sračky, protože skutečnou zábavu nikdy nezažili, nuda je otrávila příliš brzo, ochromila jejich vnímaní a jejich údy. Šíří se to krajem jako morová nákaza, mrtvoly padají do příkopů a krajem se prodírají potulní blázni. Lidé po nich házejí zbytky jídel a oni se jim za to odvděčují potřeštěným tanečkem a veselou písní. Axel se nemohl na nic soustředit, jeho mozek se občas zasnil nebo samočinně asocioval. I přes všechen ten zmatek v hlavě ale věděl, že si uvědomil něco velkýho, něco, co mu bude ještě dlouho ležet v hlavě. Byl rád, že má konečně pořádnej zdroj peněz, konečně se na něj usmálo štěstí. Axelovo štěstí bylo bezzubý, vošklivý a smradlavý stvoření.
Voda je krásný bůh
Voda je krásný bůh, hlásal nápis na chýši kmenového náčelníka. Pohybujeme se v prastaré domorodé vesnici skryté hluboko v džungli Jižní Ameriky. Společenství tvoří přibližně tři sta osob ve stovce chýší. Umístění chatrčí, složitá hierarchie obyvatel, pravidla a zvyky jsou zaběhnuté už tisíce let. Už tisíce let si tito indiáni žijí sami pro sebe, neovlivněni okolním běsněním a různými civilizačními chorobami. Všechno ve vesnici, od ranních rituálů po monotónní bubnování, mající za úkol odehnat krvavou bestii, má svůj pevný řád a tradici. Každý pohyb, každé kýchnutí a každé odfrknutí symbolizuje něco ze složité filozofie, kterou se obyvatelé řídí a kterou milují.
Kmenový náčelník spravuje vesnici odnepaměti. Přes nezvykle vysoký věk je jeho vzhled překvapivě mladistvý. Tajemství nesmrtelnosti se mu totiž podařilo rozluštit velice brzy. Klíčové je slovo zvyk. Vše je totiž o zvyku. Již jako chlapec se dokázal přizpůsobit prakticky jakémukoliv prostředí. Dokázal zadržet dech mnohem déle než ti nejzkušenější lovci perel. Dokázal přežít v divočině, nemusel jíst ani pít, po několikaměsíčním tréninku se odnaučil dýchat a přijímat jakoukoli potravu. Krev v jeho žilách se zastavila a jeho srdce přestalo tlouct. Nespal, nedýchal a ve skutečnosti už nežil, ale stále existoval. Jeho mozek dokázal myslet a pozvednout jednu z mnoha primitivních tlup na fungující miniaturní civilizaci s vlastní kulturou, hudbou, poezií, filozofií a náboženstvím.
Jediný bůh uctívaný ve vesnici je voda. Voda je krásný bůh. Neskutečně mocný a vytrvalý, umí uhasit oheň a nadnášet vory. Ve vodě žijí ryby, které jsou zdrojem potravy a i voda samotná je nezbytnou součástí jídelníčku. Voda padá z nebe a zavlažuje půdu, voda vytváří proudy, které určují správný směr. Ve chvíli nejhorší se může kdokoliv svěřit vodním proudům a nechat se unášet jejich silou, nechat se vést a inspirovat. Ve vodě se zrcadlí svět a ukazuje jeho pokřivený obraz. Ale možná je tomu právě naopak, možná, že my žijeme v pokřiveném ponurém odraze a svět ve vodní hladině se nám zdá nepřirozený a podivný pouze proto, že si neuvědomuje jeho pravou podstatu. Vše je o zvyku.
Lidé z vesnice mají svoji vlastní prastarou hudbu. Není založena na složité teorii hudební nauky, základem jsou primitivní uspávající rytmy a zbytek obstarávají jednoduché jednostrunné drnkací nástroje. Jejich hudba je čistá a tryská přímo z ryzích indiánských duší. Ve volných chvílích se hudebníci často sejdou a hrají prastaré písně, z nichž některé trvají i několik hodin, posluchači sedí v kruhu a s posvátnou úctou poslouchají. Otevírají svá srdce a nechávají se unášet růžovou mlhou. Jejich duše jsou vyzvednuty do výše a poletovány krajem.
Zvláštní funkci mají v hierarchii společnosti lidé zvaní odehnávači – jejich úkolem je celý den tlouct na několik obrovských bubnů. Nízké vibrace, které tyto bubny vytváří, prostupují krajem a odhánějí krvežíznivé bestie, které jsou ukryty hluboko v džungli. Přes všechnu snahu se však bestie čas od času ukáže a nemilosrdně uhasí svou žízeň po krvi. Odehnávači jsou poté velice krutým způsobem potrestáni, bývají sbiti a degradování na ty nejnižší pozice. Brodí se pak blátem a výkaly zvířat, přehrabují se ve vnitřnostech a nechávají po sobě plivat a šlapat. Všichni žijí ve strachu z toho, že budou povýšeni na post odehnávače, protože ani ten nejlepší nemůže zastavit prolévání krve.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
