|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: O Kubovi nebojsovi ::
 joehot |
publikováno: 19.03.2009, 21:54
|
| Pohádka, ve které se mihne i vodník Staňko..Napsáno před pěti měsíci a, věren svým (zlo)zvykům jsem si to po sobě nepřečetl (nevím, proč mě tolik nudí si po sobě číst, nebo se naopak bojím sebekritiky?), takže omluvte pravopisné chyby.. |
| |
|
|
Od doby, kdy uplynula předchozí příhoda uplynulo přesně deset let. Mladým se deset let zdá jako dlouhá doba, staří zase říkají, že uteče, jako voda v potoce. Statkářův Kuba vyrostl v silného a hezkého jinocha, na kterého se všechna děvčata z okolí vždy zeširoka usmívala, a který se nikdy ničeho nebál. Lidé mu proto říkali Kuba nebojsa.
„Nu víte,“ vysvětloval Kuba všem, „když už jsem jednou vyskočil z náručí kmotra smrťáka, co by mi tak zabránilo udělat to znovu? A čeho bych se měl potom bát, když se nebojím jeho?“ A ostatní se smáli a vzpomínali, jak to tenkrát bylo, když Kubu před jistým utonutím zachránil jejich vodník Staňko.
Jednoho dne se tak Kuba sám procházel lesem směrem k Rakousku, když vtom začal zjišťovat, že se nejspíše ztratil, protože a poněvadž tuhle část lesa nikdá neviděl. A jelikož se blížilo smrákání, chtěl co nejdříve najít cestu zpět. Vzal to tedy čelem vzad a přímo za nosem, doufaje, že ho ten jeho frňák náležitě zavede domů. Rozrhnoval křoviska, obcházel tak jedno podhoubí za druhým, leckde se přitom světu vystavovaly překrásné hřiby, jež Kuba míjel bez většího zájmu, když bručel nad svou nepozorností.
Na les už začínala padat tma a najednou, kde se vzala, tu se vzala, před Kubou se objevila chaloupka. „Asi je opuštěná,“ říkal si, když spatřil, že jedno okno je rozbité a vevnitř je absolutní ticho. „Nu co, alespoň tu přenocuju a cestu domů pak určitě najdu ráno,“ pokrčil rameny.
Vykročil tedy směrem k tomu stavení a zničehonic, v tu chvíli byl od ní asi deset kroků, se vevnitř objevilo světlo a z chaloupky se ozval silný chrochtavý smích. „Nu co,“ prohodil Kuba znovu, „tak zaklepu a snad budou lidé vevnitř hodné duše a nechají mne u sebe přenocovat.“
Myšlenka dala čin a jak si Jakub usmyslil, tak také učinil. Zaklepal na krapet zetlelé dveře a smích zevnitř utichl. Namísto něj Kuba uslyšel hluboký a burácivý hlas, jak říká: „Běž se podívat, koho to sem andělé nesou?!“
Okamžik na to se dveře otevřely a Kuba koukal do tváře panáčkovi se zelenou čapkou. Nejspíš nějaký hajný, pomyslel si.
„Copak bys potřeboval, chlapče?“ optal se ten hajný docela vlídně.
„Ale,“ odpovídal Kuba. „Zabloudil jsem v lese a za chvíli bude tma, náhodou jsem narazil na tuhletu vaši chaloupku a tak mě napadlo-“
„Tak tě napadlo, jestli bys u nás nemohl přenocovat, nemám pravdu?“ skočil mu pan hajný do řeči další svou otázkou, na kterou Kuba odpověděl souhlasným přikývnutím. „No vida,“ pokračoval hajný, „tak to pojď dál. Jsi tu akorát včas.“
Včas na co? Chtěl se zeptat Kuba, avšak hajný otevřel dveře dokořán a Kuba uviděl i dovnitř chaloupky. Stály tam jenom kamna u stěny, jeden jediný stůl a kolem něj tři židle. Za jednou ze židlí seděl muž, oblečený ve stejné zelené kamizolce a kalhotech jako ten, který otvíral, jenomže tenhle byl podstatně tlustší. Jeho čepice ležela na stolku vedle balíku karet. Kuba vstoupil a následoval hubenějšího hajného ke stolu. Dveře se za ním zavřely samy.
„Tak, tak,“ začal ten tlustší, „akorát včas.“
„Chyběl nám totiž třetí do hry,“ doplnil hubenější a když uviděl Kubův nechápavý výraz, zeptal se: „Umíš hrát marijáš, ne?“
„Co vás nemá, panáčkové!“ zvolal Kuba a nahlas se rozesmál. „U nás ve vsi umí hrát marijáš už snad pětiletí prckové!“
„To je dobře, to je dobře,“ usmívali se oba jeho noví společníci. „Jenom si sedni, abychom mohli začít se hrou.“
Kuba uposlechl a tak hráli a hráli. Venku už dávno byla noc, když začala být Kubovi zima. Oznámil to tedy svým hostitelům a ten hubenější, poté co se na sebe s tlustším podívali, ledabyle máchnul rukou a v kamnech se rozhučel oheň. Kuba vytřeštil oči a tlustší hajný se rozesmál tím chroptivým smíchem, který Kuba předtím venku slyšel.
„Vy nejste ledajací hajní, že?“ zeptal se Kuba obou a nespustil z nich oči. V odpověď jejich tázavým pohledům dodal: „Vy, pánové, vy jste samotní čerti pekelní, že ano?“
„To se ví,“ odpověděli oba naráz. „To znamená, že už s náma nebudeš hrát, protože se nás bojíš?“
„Jakýpak strach, panáčkové! Jen mi řekněte svoje jména, abych věděl, jak vás oslovovat,“ rozesmál se znovu Kuba. A opravdu, ani trochu se čertů nebál.
„Já jsem nějakej Pankrác,“ představil se první, ten tlustší, a už si potřásal s Kubovou pravicí.
„A já Norbert, ale kamarádi mi říkají Nero,“ následoval hubenější příkladu svého společníka. Takhle se představili a znovu se vesele pustili do hraní.
Ráno pak čerti Kubu vyprovodili do té části lesa, kterou už dobře znal, aby dobře trefil domů, rozloučili se s ním a z přátelství mu darovali košík plný hub. A ne jen tak ledajakých hub, ale hřibů a pravých! Jenom se mezi nimi tu a tam objevili jeden dva hořké hřiby, satani. Tomu se hold jednou provždy říká čertovská škodolibost.
Doma pak Kuba vyprávěl, jakou že to zažil s čerty příhodu. Maminka se každou chvílí křížkovala, s čerty totiž nechtěla mít co dočinění, avšak tatínek se na Jakuba dobrácky usmál, načež ho poplácal po zádech. Po večeři pak Kuba oznámil, že půjde spát na slamník, poněvadž rád usínal na slámě, která mu moc voněla. Rodiče souhlasili a tak si s sebou vzal Kuba deku, to kdyby náhodou v noci na zem padlo chladno, a odešel.
Tak si tam ležel a přemítal si v hlavě dnešní zážitky s čerty, když vtom se cosi dotklo jeho ruky, i když jenom nakrátko.
„Co to sem zas čerti nesou,“ zaklel a zapálil si sirkami lucernu, kterou měl položenou u svých nohou. V tomtéž okamžiku, kdy se mu podařilo ji zapálit a světlo se rozneslo po celém slamníku, na něho vybafli Pankrác i Norbert s hlasitým: „Baf!“
Kuba se však nepolekal, jeho ruka sebou ani trochu netrhla. „Copak vy tady, páni čertové?!“ otázal se překvapeně.
„Čerti,“ opravil ho Norbert.
„Cože?“ otázal se Kuba.
„Páni čerti, ne páni čertové. Nebylo to správně řečeno, v pohledu gramatickém,“ odvětil Norbert a vztyčil přitom varovně ukazováček právě ruky.
„Teď si strč tu svou gramatiku za klobouk, Nero,“ odsekl mu Pankrác. „A řekni tady mladýmu, co tu děláme.“
Norbert nepatrně zčervenal, tedy, jestli zčervenat se je pojmem použitelným i pro čerty. „No,“ zakoktal, „jsme tady, protože se nám stýskalo po té včerejší hře. Vzali jsme proto s sebou karty, víš, a stolek s židlemi, mám je tamhle v tom bezedném vaku,“ ukázal kamsi za sebe, „a vydali jsme se za tebou. Zahraješ si s námi dneska znovu?“
Jeho slova Kubu rozesmála. Čerti za ním chodí, aby si s nimi zahrál karty! „A proč jdete za mnou?“ zeptal se po chvíli.
„Když on náš kamarád, Belzebub, má teď nějakou práci s našeptáváním, až v Německu, kam ho poslal sám šéf. Proto nám chybí třetí a,“ podrbal se na hlavě, „víš, všichni lidé se nás tak trochu bojí. Kdekoliv se ukážeme, slyšíme jenom jekot a nadávky a hrozby a ták. Tak jsme si řekli,“ podíval se na Pankráce, který přikývl, aby dal najevo svůj souhlas, načež Norbert pokračoval: „že když už se s tebou známe, mohli bychom se takhle někdy zastavit a zahrát si znovu. Co myslíš?“
Kuba se zamyslil. „No proč ne,“ řekl po chvíli. „Stejně se mi ještě nechtělo spát. Tak to vybalte a ať už to lítá!“
A tak začali zase hrát, karty plácaly do stolu a oni se smáli a haštěřili, šťastní, že jeden druhého znají. Když pak Kuba poněkolikáté vyhrál, zaradoval se: „Panebože, to mám dneska ale štěstí.“ A to neměl říkat.
Jakmile totiž Norbert uslyšel to jeho panebože, odfrkl si, protože s bohem nechtěl mít jako čert žádné styky a rozhořčeně odplivnul stranou. Jenomže viděli jste někdy takový čertí plivanec? No to se ví, že není stejný jako ten člověčí, ten čertí je totiž jako velká jiskra, několikanásobně větší než ty, které létají od zapálených prskavek. A tenhle jeho plivanec – jiskra jako na potvoru dopadl na slámu. Jistě jste všichni uhádli, co se dělo dál. Sláma zahořela malým plamínkem a během okamžiku se malý plamínek rozrostl v pořádný plamen.
„Požár! Požár!“ křičeli čerti. „Co budeme dělat?!“
A Kuba si hnedka vzpomněl na Staňka: „Mám přítele vodníka, ten by nám mohl pomoci!“
Čerti přikyvovali. „Dobře, dobře, rychle pro něho běž, my zatím zkusíme nanosit nějakou vodu, než to tady lehne popelem,“ vyhrkl Norbert.
„A půjč si támhle moje sedmimílové boty! Budeš tam rychleji!“ ukázal do kouta Pankrác.
Kuba rychle vzal sedmimílové boty, a aniž by věděl, jak se s takovými botkami pracuje, dal se do běhu směrem ke Staňkovu rybníku. Sedmimílové boty opravdu jeho kroky mocně prodlužovaly, takže byl v cíli dřív, než by řekl švec.
„Staňko! Staňko!“ volal ze břehu na vodníka, který ten večer naštěstí byl doma.
„Copak Kubo? Copak potřebuješ?“ vystoupil Staňko z vody a přestože byl v místě, kde už je několik metrů hloubka, stál na hladině, jako by byl v mělčině.
„Slamník, Staňko, hoří nám slamník! Čerti ho zapálili plivancem!“ soukal ze sebe Kuba nervózně.
Staňko okamžitě pochopil, asi už několik čertů také poznal. Chvíli přemýšlel, jak Kubovi pomoci. „Heuréka!“ vyhrkl pak a začal zvolávat do celého okolí jakési kvák kvak kvák, kvák kvák kvak kvok kvák! Načež se snad všechny žáby z rybníku a celého okolí, dokonce i ty ještě nedorostlé, s ocásky, načež začaly nabírat vodu do obrovitých škeblí, jaké Kuba ještě nikdy nespatřil a rychle s nimi skákaly směrem ke vsi.
Kuba je všechny přeskočil díky sedmimílovým botám a znovu se octl před slamníkem. Čerti již nosili vodu ve vědrech, ale protože byli jenom dva, nestíhali oheň uhasit, ba ani nějak zmírnit. Kuba sundal kouzelné boty a doběhl pro otce, aby jich na hašení bylo víc. Ten na sebe navlékl kabát, popadl vědra a společně pak utíkali ke slamníku. Nedonesli k ohni ani první vědro, když začali přicházet žáby, obrovské množství žab nesoucích velikánské mušle plné vody. Tu pak vylili na oheň a k tomu na něj vytryskly vodu, které si nabraly do tlamiček. Ku radosti všech díky nim pak oheň začal klesat, po chvíli docela zanikl a nebylo po něm žádné památky.
Všichni ti hasiči (kromě žab, které se musely vrátit ke svým pulcům) tam potom stáli v řadě, spokojení s výsledkem. Jakub seznámil otce s Norbertem a Pankrácem, ti tři spolu v dalších letech nahráli spoustu partií marijáše, a poděkoval Staňkovi za pomoc.
Nakonec se ještě otočil k otci a poprvé po deseti letech pronesl tu nezapomenutelnou větu, které se jeho společníci náležitě zasmáli: „Teda táto, teď jsem se vážně bál.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
90.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
