|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 21-24 ::
První ostrý střet s novým nepřítelem se blíží. Co jsou jeho trumfy, které použije na Společenstvo?
http://fc14.deviantart.com/fs43/f/2009/075/6/9/jirka_by_genek.jpg
^ Jirka
http://fc58.deviantart.com/fs45/f/2009/075/a/e/kamil_by_genek.jpg
^ Mr. Kdosi |
| |
|
|
XXI
„Dem na ty svině!!“ křičel rozpumpovaný Jirka, běžící halou spolu se svým bratrem. Elementalisté, shromažďující se bránit pozice, se jen podiveně otáčeli a s úžasem sledovali, jak si dva členové Společenstva, kteří byli dosud pokládáni za mrtvé, razí cestu k nepříteli. „To je Jirka!“, „Hele, Pepa!“, nebo „Čumte, bratři!“ byly jen jedny z mála udivených reakcí.
Ve vstupní hale se už odehrával lítý boj. Marek, spolu s hlavním vojem elementalistů, odrážel tvrdý útok Hyperionů. Ačkoli strana onoho pomyslného dobra měla početní převahu, stejně jako výhodu všemožných živlů, prohrávala. A to bylo nutné změnit.
Jirka ukázal na jednoho z černých démonů, který sváděl zápas s dvěma studenty, kteří se pokoušeli odrážet jeho útoky a alespoň ho držet v šachu, dokud nedorazí posila. To byla chvíle pro bratry.
„Uááá!“ rozeběhl se Jirka a s Hyperionem v ruce skočil po nepříteli. Démon Jirku před dopadem postřehl a vyskočil dozadu. Jirka zasekl meč do vzduchu a démona začal ostřelovat bílý paprsek z Pepovy hole.
Nepřítel roztočil své mečovité paže a proudy bílého světla odrážel všude po místnosti. Rozeběhl se na Pepu a kdyby ten včas neustoupil do lepší pozice, jistě by nedopadl dobře.
Pepův bratr ale nelenil a s Hyperionem v ruce provedl sérii výpadů na nepřítele. Člen Společenstva jel jako utržený ze řetětzu a ztělesnění zla byl rovným soupeřem. Jejich meče se o sebe srážely čím dál tím větší silou a bylo jasné, že jediný úder vedle by pro soupeře znamenal smrt.
Vtom se elementalisté, kteří prve bojovali proti démonovi probrali ze své apatie a vrhli se na nepřítele. Nejprve oba studenti temného elementu vyslali po Hyperionovi paprsky temné hmoty a když ty se neškodně “přelily“ přes démona, chopili se svých zbraní a začali na něj dorážet hlava nehlava.
Pro Hyperiona měly větší prioritu údery od Jirky, který držel jeden z nejmocnějších mečů vůbec, ale rány od studentů mu vůbec nedělaly dobře a bylo vidět, že prohrává.
Na místo přiběhl Pepa se světlem na vrchu své hole a Hyperiona udeřil do vidlicovité hlavy. Jak to spatřili, ostatní tři elementalisté zaútočili najednou a úspěšně zasáhli nepřítele. Tomu proběhly tělem jakési bílé jiskry a po několika vteřinách kusy jeho skeletu neškodně popadaly na zem, jako by ze sebe někdo najednou shodil všechno oblečení. Jeden z démonů byl poražen.
Jirka se šibalsky usmál, založil Hyperion a srazil se lokty s oběma studenty temného elementu, kteří v boji pomáhali. „Král se vrací,“ pronesl Jirka a začal vybírat svůj další cíl.
Pepa nad tím jen zakroutil hlavou a první myšlenka, která ho napadla, byla, že jeho bratr své studenty naučil nejenom jak zacházet s elementem, ale i to svoje vystupování...
Vtom se celým areálem ozvalo tříštění skla a střípky začaly padat na bojiště před hlavním vchodem. Pepa se reflexivně podíval nad sebe a viděl, jak něco velkého a černého vletělo přímo do druhého patra. Pohledy bratrů se setkaly a v Jirkově tváři byl poprvé za dlouhou dobu vidět otevřený strach.
Tohle nebyl Hyperion.
XXII
Spolu s Alešem a Michalem jsme ustupovali tomu, co před námi právě přistálo. Doufal jsem, že k tomu, co jsem viděl, nikdy nedojde, ale přesto to tu před námi stálo.
Na podlaze druhého patra přistál s roztaženými křídly jistý elementalista. Jistá hlava elementalistů, jeden z nejmocnějších bojovníků na straně Společenstva. Jenže trochu pozměněný.
Kdysi bílé brnění bylo dnes obsidiánově černé, a zlaté linie nahradily stříbrné pruhy. Radši jsem ani nechtěl vidět, co se stalo s jeho zbraněmi.
Nebylo pochyby, že to, co proti nám stálo, byl náš tvůrce.
„Mr. Kdosi?“ zkusil opatrně Michal.
Bytost v černém brnění neodpovídala, jen se urovnala a blížila se k nám.
„Doprdele...,“ vydechl Aleš a připravil kosu. „Von je proti nám!“
„Co?“ nechápal jsem. Jakmile ale Mr. Kdosi vytáhl jakýsi černý hořící meč, bylo mi všechno jasné.
Jak to, že i Mr. Kdosi...
Nemůžu si vzpomenout. Vím, že to bylo důležité.
Bylo to něco z mé minulosti...
...nebo snad z budoucnosti?
To nedává smysl. Musím se soustředit.
Michal blížícího se Mr. Kdosi sledoval s určitým zklamáním. Ani on nechápal, jak mohly síly Hyperionu ovládnout někoho, kdo původně daroval síly členům Společenstva.
Což ovšem znamenalo... Mohl je nám odebrat?
A kdybychom ho porazili, což se nestane, přišli bychom o naše elementy?
Sakra...
„Co plánujete?“ zeptal jsem se spolubojovníků, zatímco se Mr. Kdosi připravoval k boji.
„Musíme ho nějak osvobodit – zavoláme Pepu.“ a „Dáme mu přes držku!“ se ozvalo téměř ve stejnou chvíli a mně bylo jasné, že tady se asi moji parťáci neshodnou. Na dohady ale nebyl čas, protože náš nepřítel započal svůj drtivý útok.
Stříbrný bojovník máchl svým mečem a po partě vyslal několik obrovských tmavých projektilů. Jelikož jsem stál blízko sloupů, podpírajících horní patro, schoval jsem se za jeden z nich. Fialová koule ho rozbila na prach a minula mě jen o pár centimetrů. To snad...
Otočil jsem se doleva a zahlédl Aleše, jak mrak hmoty rozsekl svojí kosou a vrhl se proti Mr. Kdosi. Zdá se, že hoši nelenili a stačili znova osvojit své schopnosti.
Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil jsem od sloupu pomoct svému parťákovi. Natáhl jsem před sebe ruce a na protivníka začal vypouštět z bříšek dlaní ledové paprsky. Mr. Kdosi mávl rukou a ze země vyrostla jakási stříbrná bariéra, o kterou se proudy hmoty neškodně odrazily do areálu. Vyrazil jsem vpřed a připravoval se na další střelbu.
To už Aleš doběhl ke svému protivníkovi a ťal po něm kosou. Několik úderů, na které se Aleš zmohl, Mr. Kdosi bleskurychle vykryl svým hořícím mečem, a v momentu, kdy se ohnivý elementalista chystal k další sérii výpadů, vztyčila andělská bytost pravou paži a proudem jako by černého kouře poslala Aleše přes místnost.
Obrněný elementalista prolomil jeden z pylonů na patře a dopadl mezi stoly u blízkých fastfoodů. Okamžitě jsem začal vystřelovat další paprsky, ale s těmi si Mr. Kdosi poradil stejným trikem, jako předtím – jako by zrcadlovou stěnou, tvořenou nějakým černým, lesklým kamenem, připomínající svou strukturou led.
Tohle bude velice těžký souboj. Když jsem viděl Mr. Kdosi na straně nepřítele, mohlo mi to také hned být jasné.
„Krej se!“ zazněl výkřik z druhého konce místnosti. Otočil jsem se a zahlédl Michala, jak za proskleným ochozem rozpažuje stylem, jako když mistři těžké váhy ukazují své svaly. Z prostoru jako by za elementalistou vylétla desítka světle tyrkysových výbojů s jasným cílem, Mr. Kdosi.
Opět jsem zaběhl za jeden ze sloupů, obepínajících místnost, a vytáhl mobil. Chtěl jsem volat Jirkovi s Pepou, jestli by nám nepřišli pomoct, ale potom můj pohled spočinul na chaosu v bojišti pod námi.
Oni sami potřebují pomoc a pochybuju, že by se najednou vydali za námi. Těžko říct, kdo z nás byl v horší situaci. Jestli je lepší boj proti hordám Hyperionů nebo Mr. Kdosi, bývalé hlavě Společenstva...
Ohlédl jsem se na Michala a pochopil, že jeho útok zřejmě Mr. Kdosi opět nějak odrazil. Létající bytost napnula paže, ze kterých vyletělo několik tmavých obdélníků přímo na elementalistu země.
„Zdrhej!“ vykřikl jsem, ale Michal nebezpečí moc dobře vycítil po svém. Parťák se rychle nadechl a vyčaroval před sebe tyrkysovou, průhlednou zídku, kterou se chystal čelit útokům protivníka Společenstva. Vyrazil jsem vpřed mu pomoct.
Obdélníky tmavé hmoty se sice rozbily o Michalovu bariéru, ale s každým tělesem, které dopadlo na onu pomyslnou zeď, byl Michal odražen dozadu. Přitom nemohl svou obranu spustit, protože by ho kouzla odnesla přes ochoz přímo do dolních pater. A prostor pod jeho nohama přesto ubýval.
Jakmile Mr. Kdosi dokončil svůj magický útok, roztáhl křídla a mířil si to přímo na Michala. To byla moje chvíle.
Otřesený zemní elementalista se pokoušel utéct, ale jeho protivník byl rychlejší. Odhodlal jsem se tedy k naprosto šílenému kroku a s mečem v ruce jsem se rozeběhl kolmo k dvojici. Rozmáchl jsem se a sekl Mr. Kdosi po břiše.
Ačkoli andělská bytost věděla o tom, že má proti sobě dva nepřátele, úder nečekala a lehce se otřásla. Ohnala se mečem pod sebe a jen o fous minula Michala, který skončil jen tak tak za dírou v podlaze, vytvořenou útokem Mr. Kdosi. Nadšený z toho, že jsem zachránil spolubojovníka, jsem ovšem nečekal protivníkův další útok, když se rozpřáhl a neskutečnou silou mě odhodil přes díru do dolních pater.
Čekal jsem nejhorší, a to, že se do jámy propadnu a spadnu do přízemí, kde se rozbiju jako hadrový panák. To se ovšem nestalo – ke svému velkému štěstí jsem dopadl tak tak za druhé prosklené brlení.
Mám kliku.
Mr. Kdosi se vykašlal na evidentně rozhozeného Michala a mířil si to přímo na mě. Napnul jsem paže proti nepříteli a vyslal po něm dvojici modrých paprsků ve snaze ho alespoň nějak zdržet, dokud se nevzpamatují parťáci. Ale co jsem mohl dělat, když se můj útok neškodně odrážel od protivníkova nastaveného meče. Už se blížil. Do pr–
„Frostbite, pal!!“ ozvalo se odněkud zleva. Ohlédl jsem se, a tam stál u eskalátorů Martin “Kapitán“ Benda se svojí skvadrou elementalistů. Od skupiny se vznesl mrak namodralých projektilů a Mr. Kdosi tak musel upřít svojí pozornost na ně. Vztyčil před sebe průhlednou šedou zeď, na které se magické útoky rozprskávaly, ale záda si nekryl. Než jsem se ovšem na něco zmohl sám, na oslabené straně nepřítele už byl někdo jiný.
Aleš s rozžhavenou kosou v ruce zabral a vrazil ji Mr. Kdosi do zad. Ačkoli tvůrce Společenstva nedal najevo nic, otřásl se a v zádech mu zůstala rudá rána. Ohnivý elementalista ji vytáhl a rozmáchl se znova.
To si ale nenechal Hyperionův nový přisluhovač líbit a nehledě na útoky Kapitánovy party se vší silou otočil a Aleše úderem svého meče prohodil skrz skleněnou zeď Nového Smíchova. Přímo ven.
Jakmile jsem v letu zahlédl černobílý šrám na Alešově těle, začal jsem se bát nejhoršího.
„Taste zbraně!“ ozvalo se od nefuknčních schodů, „a zaútočte!“
Podíval jsem se za Mr. Kdosi a tam se po ochozu valila dobrá desítka modře oděných elementalistů přímo na černého nepřítele.
Zvedl jsem se a s mečem v ruce se také pustil směrem na Mr. Kdosi.
Jaký byl můj šok, když Mr. Kdosi vzlétl nad propast a elementalisty začal ostřelovat, byla už věc druhá.
„METEOR!!!“
Ohlédl jsem se a za roztříštěnými zdmi Nového Smíchova viděl v siluetě měsíce přibližující se černou kouli. Co je zase tohle?!
Když jsem si uvědomil, kudy vede dráha onoho objektu, otočil jsem se a chtěl z patra utéct, ale na to bylo zřejmě moc pozdě.
Stál jsem meteoru v cestě a bylo jasné, že smete i mě.
Vtom po mně někdo skočil a ještě než hořící kámen zasáhl obchodní dům, dotyčný mě strhl k zemi. Meteorit roztříštil zeď a kus stropu hypermarketu a proletěl těsně okolo nás. Bylo to něco obrovského, a na jeho špici jsem rozeznal... Cože...?!
Obrovské těleso smetlo Mr. Kdosi ze své vyvýšené pozice a strhlo ho až někam do přízemí, zanechávající přitom po sobě díry v jednotlivých patrech.
Jak jsem byl otřesený a celkově rozladěný, uvědomil jsem si, jak jsem zaslechl něco neskutečného, když kámen proletěl skrz zeď.
„Trefuju tvou řiť!“
Tohle nebylo možné. Prostě ne.
Nečekal jsem, že další bizarní Alešovu větu zaslechnu zrovna v souvislosti s jeho limitem elementu.
XXIII
A vtom jsem si uvědomil, kdo mě strhl k zemi. Nebyl to nikdo jiný, než Kapitán.
„Musíte na sebe dávat pozor, šéfe,“ dodal a uchechtl se. Mladík s vystouplým nosem a přidrzlým úsměvem měl tentokrát svatou pravdu. To, že nás meteor překvapil všechny, bylo jasné. Aleš klidně mohl hrát hlavní roli ve filmu Demolition man.
Kvůli tomu ničení. Kvůli hraní ani náhodou.
„Díky,“ pronesl jsem zpod vůdce armády ledových elementalistů, „koukám, žes taky přežil...“
V situacích po předchozích vystresováních jsem měl zálibu plácat nesmysly. Nejinak tomu bylo i teď.
Zvedli jsme se ze země. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se Martin Benda.
„Aleš zřejmě spáchal svůj limit elementu,“ vydechl jsem nepromyšleně.
„Limit elementu?“ podíval se na mě mladík skepticky, „co to je?“
„No, to je...,“ zasekl jsem se. Nevěděl jsem, jak mu to vysvětlit. Copak je možné, že řadový elementalista ještě takový jev nezažil?
„Hej, Kamile,“ zvolal na mě Michal, stojící několik metrů přede mnou, „viděls to?“
Byl jsem vděčný za vyproštění z konverzace na téma limit, to je fakt. „Jo,“ přikývl jsem, „Aleš se do toho dal.“
„Jasně, no,“ souhlasil elementalista, „jdeme za ním, nebo...?“
„Co... No jo!“ vzpamatoval jsem se, jako bych zapomněl na všechny ty boje okolo. „Jasně. Kápo, dík za pomoc, ale měl bys dát svojí partu dohromady a jít píchnout zbytku dole.“
Jako by mě ani nezachránil.
„Mhm,“ přikývl student. „Půjdem tam. Jste si jistí, že s ním eště nebudete chtít pomoct?“
Souběžně s Michalem jsme se podívali za kouřem a sutinami, které za sebou meteor nechal. Cesta byla zamlžená, takže jsme neviděli, co se přesně dole stalo.
„No jistí si nejsme, ale vás je víc potřeba dole,“ řekl jsem bez rozmyslu.
„Tak fajn,“ vzal mě vůdce party za slovo. „Hodně štěstí.“
Přikývl jsem. Kapitán se už otáčel, aby dal dohromady svojí skupinu, ale uprostřed pohybu se zastavil a podíval se zpátky na mě.
„A,“ prohlásil a zapauzoval, „jsem rád, že jste přežili.“
Usmáli jsme se na sebe a každý z nás se vydal za svým cílem. Co jsme dole mohli čekat, bylo ve hvězdách.
S vytaženými zbraněmi a s připravenými kouzly jsme se blížili přízemím k předpokládanému místu, kde Aleš přistál – na odvrácenou stranu Nového Smíchova. Jestli budeme mít štěstí, skončil v přízemí. Jestli ne, propadl se až do garáží.
Boje na prvním patře skončily, znepřátelené strany se přesunuly do suterénu a my tak měli jakýsi falešný pocit, že jsme začali vyhrávat. To ale nebudeme vědět, dokud neporazíme tohoto nepřítele, který vypadal mocnější než kdy jindy, teď, když byl na straně Hyperionu.
Jakmile jsme došli na severní stranu hypermarketu, kam se teoreticky přiřítil Aleš a Mr. Kdosi, dočkali jsme se přesně toho, čeho jsme se báli – tam, kde byly před útokem Hyperionovců eskalátory, teď zela jen rozpálená díra vedoucí až do garáží. To znamenalo, že jsme se museli vydat ještě dál od hlavní bojové skupiny a ostatních členů Společenstva vstříc neznámému nebezpečí.
Spolu s Michalem jsme se na sebe nejistě podívali. Najednou to vypadalo jako příliš velké sousto pro dva elementalisty, kteří ještě včera slavili narozeniny a nepočítali s tím, že by se něco takového stalo.
Kývl jsem na něj na znamení, že jdeme. On zakroutil hlavou, nikoli nesouhlasně, ale na znamení marnosti situace a začal slézal po teď už chladném kráteru dolů. Pustil jsem se za ním a po překročení zbytků elektrických dveří šel přímo vpřed, tam, kde jsem viděl, co zbylo z Mr. Kdosi a Aleše...
„Vidíš to?“ nejistě jsem řekl Michalovi.
„Jo...,“ odpověděl elementalista šokovaně. „Nezavoláme... Posily?“
„Bojim se, že žádný nejsou,“ zašklebil jsem se. „Všichni tam eště bojujou...“
To nebyl alibismus, abychom si mohli hrát na hrdiny, to byl holý fakt. Přestože spojené síly armády a Společenstva měly převahu v počtu, Hyperioni byli i přes to přese všechno velice silným protivníkem a tváří v tvář jednomu z Hyperionových klonů se jeden náš elementalista nemohl vyrovnat ani náhodou.
„To je asi fakt,“ vydechl Michal. „Takže... Co teď?“
„Dem k nim,“ prohlásil jsem krátce.
Před námi, na stěně garáže, na sobě ležely dvě vyčerpané trosky: Mr. Kdosi a Aleš. Ani jeden nejevil známky života, ale ani jeden nemizel.
Protože kdyby byť jediný z nich opustil náš svět, bylo by to hrozné.
Museli jsme přijít na to, co s nimi uděláme, a jasnou volbou byla pomoc jednoho z našich parťáků, Pepy, který byl teď někde zabraný v boji.
„Co teda provedem?“ ptal se znovu netrpělivě Michal.
„Vypadá to, že maj dost,“ řekl jsem ujištěně. „Zavolám Pepovi, snad bude na příjmu. Moh by je nějak vyléčit a Mr. Kdosi by, no... třeba zkusil vysvobodit.“
„Myslíš, že by to dokázal?“ na to Michal. „Osvobodit Mr. Kdosi?“
„No, zkusit to může... On za to rozhodně stojí,“ kývl jsem na tělo našeho tvůrce.
„Asi máš pravdu,“ souhlasil elementalista. „Jasně, že by šel osvobodit,“ dodal s neutrálním výrazem, hledící na stříbrno – černého anděla.
Vytáhl jsem z kapsy svou Nokii a začal vytáčet Pepovo číslo, které jsem si od něj opsal na Andělu. No a jelikož jsem byl jeden z mnoha, které zasáhla ona mánie chození a hulákání do mobilu, začal jsem tak nějak zamyšleně bloumat po opuštěných garážích.
Vytáčecí tón...
.
..
...
Nic.
....
.....
„Tady Pepa! Co je?“
„Čus, hej, to sem já, Kamil, moh bys ses stáhnout a přijít do garáží?“
„Ne. Je to tu ostré, Kamile, a upotřebíme každou ruku, takže–„
„Objevil se Mr. Kdosi!“
„... To... Je to zajímavé, ale musím tu... Vydržet. Potřebují mě tu. Promiň.“
„Tak hodně štěstí. Čus.“
Sakra.
Založil jsem mobil a otočil se zpátky na Michala. Něco držel v ruce a osvěcoval s tím Mr. Kdosi – co to má zase v plánu?!
Asi tuším. To snad ne.
Rozeběhl jsem se přímo na svého parťáka, abych mu zamezil v šílené myšlence použít ten jeho kámen, aby se spojil s Mr. Kdosi. Jestli si tvůrce Společenstva přenechal svoje síly, které předtím ovládal, Michal ho nemá šanci porazit sám.
Střemhlav jsem se vyřítil na Michala, abych ho mohl strhnout na zem a dostat ho tak z tranzu, ale bylo pozdě. Michal zamířil kamenem i na mě a v tu ránu jsem ztratil vědomí.
XXIV
Otevřel jsem oči a jakmile jsem kolem sebe spatřil černé prostředí, vykřikl jsem úlekem. Co se to, sakra...
„Hej, seš v poho?“ zaslechl jsem za sebou. Rychle jsem se převalil a spatřil Michala s holí v ruce.
„Cos to, do prdele, udělal...,“ řekl jsem nejistě a ještě nejistěji jsem se zvedal. Ze světa kolem se mi dělalo špatně a točila se mi hlava. Ani jsem nevěděl, kam ještě mohu šlápnout a kde se už propadnu.
Ale tohle mi už něco připomínalo – a to bílý svět Mr. Kdosi. Pokud Michal použil křišťál na našeho patrona, nebylo pochyb o tom, kde se nacházíme teď. Rozhlédl jsem se po okolí a všechno, i místo, kde by měl být horizont, bylo kávově černé, jen z místa, kudy jsme vstoupili, se do zlověstně tmavé dimenze začal rozšiřovat modrý a zelený mléčný opar. Což bylo přinejmenším kouzelné.
„Jsme v hlavě Mr. Kdosi,“ uchechtl se Michal, „použil jsem křišťál, abych nás spojil a abysme mu mohli pomoct...“
Okamžitě jsem si vzpomněl na “hlavu Johna Malkoviche“ a prohlížel si namodralou podlahu okolo, abych své oči nechal přivyknout nezvyklé tmě.
Tma. Přesně tak, tím by se dala dokonale tato dimenze vystihnout – jediným slovem, tma. Neexistoval tu horizont. Nebylo tu slunce, ani jiné světlo. Jediné, co nám pomáhalo se orientovat, byly naše vlastní “aury“ – odrazy našeho elementu v cizím prostředí. Netušili jsme, odkud by mohl přijít nepřítel, pokud tu nějaký byl. Nebylo nám jasné ani kde a jak bychom mohli Mr. Kdosi pomoct...
„No... A... Co teda teď?“ zeptal jsem se nejistě. Tohle byla Michalova doména a já tu byl poprvé. Nevěděl jsem ani, jaké přírodní zákony tu vládnou. „Nějakej úvod do tohohle místa nemáš?!“
„Je to tu stejný jako v bílým světě, jako tenkrát,“ řekl Michal. „Normálně jako by jedna rovná podlaha a nevim, takový to okolo...,“ dodal rozrušeně. Asi pro něj to, že se dostal do Mr. Kdosi, bylo stejně šokující jako pro mě.
„Hm. A co plánujem?“ zněla má další, leč podobná otázka.
„No, to tak nějak nevim...“
Jak už jsem řekl předtím, ani Michal evidentně netušil, která bije. V duši našeho bývalého mentora, nehledě na to, že se tam dostal, byl stejně ztracený.
Kývl jsem na Michala a vyzval ho tak, abychom se porozhlédli po okolí – ale jakmile jsme udělali první krok, několik desítek metrů před námi se zhmotnil jakýsi loučemi tvořený ring, uprostřed kterého ležela bílá postava Mr. Kdosi.
Toho našeho, bílého.
Jakmile jsme to spatřili, bezmyšlenkovitě jsme vyrazili vpřed. Jestli před námi byla cesta, jak Mr. Kdosi zase “nahodit“, museli jsme se po ní vydat. Kdyby se k nám Mr. Kdosi zase připojil, byla by to jistě neocenitelná posila jak pro Společenstvo, tak i pro studenty. A vůbec pro celý náš podíl v téhle válce. Válce... Už zas. Ach jo.
Taková výhoda ale nemohla přijít jen tak.
Jak jsme se přibližovali k ringu, uprostřed našich dvou spojených aur se na zemi začala tvořit jakási černá kaluž.
„Sakra. Zpátky,“ špitl jsem a ustoupil dozadu. Tohle vůbec nevypadalo dobře.
„Vo co, že je to zas ňákej Hyperion,“ vydechl naštvaně Michal. Asi mu to už stouplo do hlavy a Hyperionu měl plné zuby. Není divu.
Naše nejhoší obavy se splnily. Tam, kde se moje a Michalovy aury protínaly, se z černé kaluže ve zlomku sekundy stal Hyperion. Jednu vteřinu tam byla jen jakási kaňka a hned tu druhou on.
Ale tohle nebyl “obyčejný“ Hyperion, jeden z klonů, se kterými jsme se setkávali a bojovali proti nim. Tento předznamenával něco víc.
Z vidlicovité hlavy mu trčelo více rohů, než dva, kteří měli jeho ostatní kloni. Jeho tělo už se neskládalo z hrubě tvarovaného skeletu, ale pouze z dovedně seskládaných ostří, které vysílaly jasnou zprávu: kdokoli na tuto bytost spadne, nebo kohokoli tento Hyperion zasáhne, nemá šanci setkání přežít. Vypadal by totiž jako cedník.
Černé monstrum mělo uprostřed svého těla také jakési srdce. Černo-červená pulzující, svítící sféra, levitující uvnitř jeho “těla“ opět potvrzovala, že tohle bude něco víc, než obyčejný Hyperion.
„Sakra,“ slyšel jsem se.
Hyperion vyskočil a řítil se přímo na nás s roztaženými pažemi. Spolu s Michalem jsme démonovi uskočili z cesty, zatímco on prosekl vzduch svými meči. Jak jsme ustoupili našemu nepříteli, vypadalo to, že zmizel. Ale to nikoli – on jen nebyl vidět. Naše aury osvěcovaly jen několik metrů čtverečních okolo nás. Podíval jsem se na Michala a ten vypadal, že to pochopil také.
„Musíme ho udržet uprostřed těch našich sv–“
„Krej se!“ vykřikl Michal.
Uposlechl jsem parťáka a kolem sebe vytvořil modrou bariéru, nejistý si tím, odkud by mohl útok přijít. Vtom se do kulového štítu zabodlo několik černých ostnů. No do...
Jakmile jsem Hyperionovy střely úspěšně odrazil svým obranným kouzlem, stejně jako Michal svojí “kořenovou“ zídkou, kterou rychle vyvolal ze své ruky, naše aury se rozšířily natolik, že jsme mohli postřehnout Hyperiona, stojícího mezi námi.
„A do něj!“ vykřikl jsem.
Spustil jsem štít a na černého démona vypustil ze spojených paží ledový paprsek. Michal na druhé straně bojiště rozmáchl ruce a za jeho zády vylétla řada tyrkysových koulí s jasným cílem.
Hyperion zkřížil paže a schoulil se – z jeho těla vysvitl záblesk, podobný jiskrám, když blesk zasáhne zem – a naše dalekonosné útoky se bezvládně vypařily. Prostě zmizely. Tohle není moc, se kterou bychom si mohli hrát, jestli dokáže zrušit veškerou tvorbu elementů.
Na druhou stranu jsem ale tušil, že se démon dokáže rychle zbavit útoků na svojí osobu a už se řítil dopředu s nastaveným mečem. S Hyperionovým obranným kouzlem se ovšem zmenšily i naše aury – a jaké bylo mé překvapení, když jsem se ohnal po tmě, přestože jsem byl těsně u démona!
Naše zbraně se srazily a můj protivník odrazil úder. Intuitivně jsem odskočil vzad a skutečně, vzduchem přede mnou proletěla těžká ostnatá paže.
Začínal jsem tomu rozumět. Naše aury se zmenšují a zvětšují podle toho, jak slábne a zesiluje Hyperionova moc... Stejně jako naše...
Čekal jsem, že se na mě černá bytost vrhne, ale naopak ihned vystoupila ze stínu, kde se skrývala, napadena dalším Michalovým útokem. Z neúrodné podlahy jakýmsi zázrakem vyběhly kořeny a začaly Hyperiona svazovat. Zatímco se bytost zmítala, dostal jsem skvělou příležitost zaútočit jí mečem přímo do srdce – ale setkal jsem se s neúspěchem, když svítící hmotou proletěl můj meč jak skrz hologram...
Hyperion zvedl své paže a z jeho těla opět vyletěla sprcha jehlic. Zasáhly mě naprosto nepřipraveného a několik z nich se mi zabodlo do prsou a do nohou.
To, co jsem cítil, když se do mě zapíchly, se těžko dá popsat. Spolu s bolestí jsem cítil spíš beznaděj a negativní emoce, měl jsem rozmazaný pohled a těžkou motoriku... Před sebou jsem viděl démona, jak se ke mně řítí, a tak jsem jen zběsile ustupoval dozadu. Tohle bylo špatné.
Na okamžik ovšem Hyperiona upoutalo něco jiného. Černá skvrna, mihotající se v mé už tak dost zeslabené modré auře se otočila a mířila někam jinam.
Vzpomněl jsem si, že je možné se vyléčit pomocí svého elementu, přesně tak, jak nám říkal při našem prvním nasazení Mr. Kdosi. Že pro mě led neznamená mráz, tuhost a chlad, ale antibiotikum a léčiva.
Zavřel jsem oči a soustředil se na led, zaplňující mé rány, způsobené Hyperionem. Jako by mi tělem prolézal vlažný had, bolest se vytrácela. Podíval jsem se před sebe a viděl opět jasně.
S léčbou živlem ovšem do mého těla přišlo ještě něco jiného, co jsem znal z minulosti.
Měl jsem neodolatelnou touhu rozdrtit Hyperiona a všechny jeho následovníky, proseknout jeho skelet, zničit jeho duši a...
To snad ne.
„DÉMONŮV ŘEZ!“
Michal, který už teď měl potíže byť jen odrážet útoky Hyperiona se mohl jen divit, když před ním jeho spolubojovník spustil svůj limit elementu. Jak to elementalistův protivník zaregistroval, rychle se otočil a byl připraven čelit novému cíli.
Řítil jsem se na Hyperiona s nenávistí v očích. Jestli mě Michal viděl, mohl by dosvědčit, že bych z nich mohl vypoušět blesky a “zabíjet pohledem“. Doběhl jsem k Hyperionovi a byl připraven mu zasadit sérii ran, které ho rozpráší jednou provždy.
To se ale nestalo. Nepřítel zaregistroval můj bezhlavý útok a jednoduchým úkrokem se mu vyhnul, zatímco se ohnal svou druhou paží a zasáhl mě. Skácel jsem se k zemi jak podťatý a pochopil, že můj limit selhal.
Poslední, co jsem z černé dimenze zahlédl, bylo světlo, vyplňující démonovo “srdce“. Co to mělo znamenat?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 5 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
