» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: V mlze bílé šedý stín - část druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eskir a Anfira

Ekyelka	publikováno: 17.09.2006, 23:15


	Nesnáším ranní vstávání. Dlouho do noci – vlastně celou noc až do svítání, když se to tak vezme – se toulám po svém panství, ať už sama nebo ve společnosti přátel. Pochopitelně proto spím ve dne. V létě se nemusím péct na slunci, v zimě mě nebudí zvuky svolávajících se lovců, protože jsem v noci sama vzhůru, a pokaždé se vyhnu lidem, s nimiž se rozhodně nechci potkat. To už jsou pořádné důvody, proč ráno přesunout na druhou odpolední. Jenže dneska si všichni škodolibí bohové i Jasná hvězda usmyslela, že mi spánek nesvědčí. Vtrhla do mého provizorního úkrytu pod rozložitým smrkem jako jarní vichřice a div, že si nezlomila vaz, když ve spěchu zakopla o Mlčenlivého. „Člověk! V lese je člověk!“ povykovala nahlas, až vyplašila všechny drobné tvory v koruně nad námi. „Hvězdičko, je normální, že se tu občas nějaký člověk objeví,“ zamručela jsem líně, aniž bych se namáhala otevřít byť jen jedno oko. „Plamenice je slabé dva dny cesty na západ. Přestaň plašit. Nejspíš si některý z lovců jen trochu víc zašel.“ „Poznám vesničana, když ho potkám!“ zavrčela podrážděně, znechucena naprostým nedostatkem našeho zájmu. Pak dodala s jistou škodolibostí: „A tenhle je cítit magií.“ Snad jen zpráva o příchodu drakoniánů by mě dokázala probral rychleji. „Kde?“ „U strže, pod zlomenou jedlí…“ Hnala jsem se na určené místo bez ohledu na Mlčenlivého, který po prodělaném zápalu plic ještě stále funěl jako stopující medvěd. Čaroděj v mém lese! To bych radši brala i ty drakoniány – když je zabijete, zůstanou mrtví. Čarodějové… se vraceli. Pravidelně a vždy v tu nejnevhodnější chvíli. Tedy aspoň ti, které jsem za uplynulých třiadvacet let poznala. Sebranka jedna mizerná! Nevítaný host skutečně ležel na koberci z uschlého jehličí jen dva kroky od okraje strže. Hvězdička se však zapomněla zmínit o dvou důležitých detailech. Onen čaroděj nebyl tak docela člověk a navíc umíral. Nahou kůži měl suchou a horkou, z hrudi mu trčela kovová šipka a život z něj pomalu odtékal spolu s krví. „Mám ho dorazit?“ zafuněl Mlčenlivý po mém boku skoro neslyšně. Měl s čaroději stejně špatné zkušenosti jako já a většinou se řídil heslem „zabij, pak se ptej“. Tentokrát jsem však zavrtěla odmítavě hlavou, aniž jsem sama tušila proč. „Vodu!“ zasténal zraněný v tu chvíli nezřetelně, až jsem leknutím nadskočila. Nemohl nás slyšet! Byli jsme od něj minimálně pět kroků daleko a dokonce i vítr ve strži se ozýval hlasitěji než Mlčenlivého oddechování. „Prosím…“ zašeptal s už otevřenýma očima upřenýma přímo na mě. Jantar a roztavený bronz, lesní med, sluncem ozářené javorové listí na podzim – ještě jsem u žádného člověka tak zvláštní barvu očí neviděla. „Drakonián?“ navrhl Mlčenlivý. „Ti nečarují.“ „Elf.“ „Ani náhodou. Je to člověk, i když není,“ zamračila jsem se zmateně, jak jsem se marně pokoušela rozpoznat jeho druh. „Ne člověk?“ zasmál se Mlčenlivý krátce, zatímco mužova víčka zase klesla a on upadl do horečnatého spánku. „Možná,“ odsekla jsem. Nemám ráda, když někdo pochybuje o mém úsudku v podobných věcech. „Proč ne,“ pohodila jsem pak hlavou a přestala jsem si Mlčenlivého všímat. I když to byl můj přítel, někdy bych mu nejradši utrhla hlavu. Chvíli jsem čaroděje pozorovala. Zkrvavené cáry, které měl na sobě, předtím nejspíš byly brokátem, skvělým suknem a dračí kůží. Hlavně dračí kůží; drobné zlaté šupinky se povalovaly všude kolem něj. Buď byl přímo odporně bohatý, nebo pocházel z Dračího rodu. V každém případě mu teď bylo veškeré bohatství, rodové dědictví i magie k ničemu. Cítila jsem, jak z něj vyprchává esence života, duše – říkejte si tomu, jak chcete; zkrátka to, co dělá z hromady masa a kostí živou bytost. Jen jsem se pohnula směrem ke zraněnému, Mlčenlivý mi zastoupil cestu: „To neuděláš! Víš, že nesmíš!“ „Dunící skála je daleko. Giron se nic nedozví, když mu to neřekneš.“ „Giron se to dozví, i když nic neřeknu,“ namítl logicky a já jsem se dál nehádala. Můj učitel věděl skoro o všem ještě dřív, než se to stalo. Naštěstí jen skoro. „Dám si pozor, slibuji. Ani nebude vědět, kdo ho zachránil,“ zavrněla jsem a podívala jsem se na Mlčenlivého způsobem odkoukaným od žadonících dětí z Plamenice. „Máš dva dny, pak pošlu pro vesničany, ať si ho odnesou,“ zavrčel přísně, aby si zachoval aspoň zdání autority. Stejně jako ostatní lovci měl na starost především mou bezpečnost a jeho slovo bylo zákonem, ale oba jsme dobře věděli, že to mohu kdykoliv změnit. Zůstávala jsem s Rodinou jen proto, abych v nekonečných lesích úplně nezdivočela. Když Mlčenlivý zmizel mezi stromy, usadila jsem se vedle zraněného čaroděje. Znovu jsem se čistě jen ze zvědavosti dotkla jeho magických sil, tak odlišných od zaklínadel, která měl do kostí vepsaná Giron. Jako oheň a prach, když jsem to srovnala. Brzy ovšem nebude co srovnávat, jestli si nepospíším. Nechala jsem magii magií a soustředila jsem se na to, co můj rod uměl vždycky nejlépe: léčení. Tedy umím i jiné věci, ale právě odhmotněný duch by mé umění sežrat vrabce i s peřím asi nedocenil. Snad mi ten čaroděj bude vděčný aspoň za život. Z ran se toho moc vyčíst nedalo, ale podle chybějící životní síly – téměř žádná mu už nezbyla – musel zápasit s celou smečkou démonů, nebo provádět něco hodně ošklivého se starými zaklínadly. Rány se uzavíraly jen velmi neochotně, zato horečka stoupala přímo závratnou rychlostí. Musela jsem si několikrát udělat přestávku a jít se vyzvracet do strže, jak mi pachuť otrávené krve zvedala žaludek. Veškeré kouzlo novosti a tajemství bylo spolehlivě to tam. Usnula jsem, což se mi po práci nestalo už pár let. Naposledy při oddělení Marioniných dvojčat, která se narodila se spojenými vnitřnostmi. Tentokrát jsem jen tahala z jednoho neopatrného čaroděje šipku a obnovovala jsem mu životní sílu – a už to víckrát neudělám. Šíleně z toho bolí hlava, stále si hlídat, aby se náhodou neproměnil v něco jiného… Giron si odpustil kázání o důležitosti všech bezpečnostních opatření, která mě mají chránit. Spokojil se s vytrvalým mlčením a přehnanou starostlivostí, když mi měnil obklad na čele. Jednou ho za to kousnu, ale teď jsem neměla chuť ani sílu. Ležela jsem doma v rodinné jeskyni, zakrytá čerstvě usušeným kapradím a s bokem Mlčenlivého pod hlavou. Aspoň, že mě Giron z pomsty nenavlékl do nějakých šatů, co mi vděční vesničané každý rok posílají. Nic proti darům, ale nesnáším šaty všeobecně a přímo bytostně ty, co musím sama nosit. „Kde je?“ pošimrala jsem Mlčenlivého pod čelistí. Nezapomněla jsem samozřejmě zatáhnout drápy, nechtěla jsem přeci přítele zabít. Giron ukázal k protější skalní stěně. Čaroděj měl mnohem milejší společnost – Jasná hvězda a Bílá ho zahřívaly, Sojka hlídala dýchání, navíc mu u nohou usnul malý Stín. Tolik péče o jednoho čaroděje? „Co jsi použila na zneutralizování jedu z té šipky?“ chtěl vědět Giron. Když jsem hned neodpověděla, zamračil se: „Zneutralizovala jsi ho snad, nebo ne? Přeci jsi to nemohla přehlédnout! Zanícené rány, horečka, suchá kůže,“ začal vyjmenovávat jednotlivé příznaky. Při „krvavém bělmu“ se zarazil, za „akutními dýchacími potížemi“ konečně pochopil. „Ty hloupé malé kotě!“ Je mi skoro čtyřiadvacet a můj učitel mě plísní jako malého caparta. Zavrčela jsem, ať tolik nekřičí, nebo ještě probudí hosta, a trochu nemotorně jsem se vykulila z kapradinového hnízda. Nic proti lenošení, ale nelíbilo se mi, jak se Hvězdička tiskne k čarodějovi. K mému čarodějovi. „Mlčenlivý, dojdi pro vesničany. Odnesou si ho hned, jak bude schopen cesty,“ vrčel Giron rozzlobeně. „Tak to ne! Posledně mě chtěli zabít! Nikam nejdu!“ vycenil jindy klidný lovec zuby, než uraženě odkráčel z jeskyně. Giron jen zasupěl vztekem, tehdy jsem nepatrně zasáhla a obratným přiškrcením životní síly – což mě vlastně naučil on sám – jsem ho uklidnila. „Jestli jsi ve svém spravedlivém hněvu nezapomněl, tohle není obyčejný čaroděj, ale potomek Dračího rodu. A pokud jsi mi o vnějším světě nevyprávěl jen samé pohádky, Dračí rod je i dnes po všech těch staletích dostatečně mocný, aby při hledání svého potomka přeoral nejen můj les, ale rovnou celý svět. Ano, věnovala jsem mu jeden ze svých životů, když ten jeho téměř celý vyprchal, ale měla jsem proto hned dva dobré důvody,“ vycenila jsem na Jasnou hvězdu zuby, když mi nechtěla ihned uvolnit své místo. Uvelebila jsem se v dolíku vedle nahého čaroděje a upřela jeden ze svých nejlepších pobavených pohledů na Girona: „Čarodějové sice nepatří k těm nejvděčnějším tvorům na světě, ale neradi nechávají své účty otevřené. Vyměníme život Drakova syna za Kaliořino přijetí do Citadely. Ta malá potřebuje dohled skutečného mistra Léčitele už teď, ne za deset let, až dospěje. Nebo snad znáš jinou sedmiletou holku, která dovede zavírat rány?“ přejela jsem dlaní nad čarodějovou hrudí a tam, kde ještě před okamžikem byla neporušená kůže, se znovu objevila mělká krvácející rána. Možná se nedokážu proměnit v úplného člověka, ale veškeré záležitosti ohledně manipulace s živými buňkami zvládám naprosto dokonale. Není nad vrozený instinkt. „A druhý důvod?“ přikývl pomalu. Očividně se mu vrátilo vychování a rozum zaklínače. Hurá. „Jeho rod. I ty bys přišel o svou pověst dávno mrtvého, pokud by kdokoliv z jeho rodu vstoupil do lesa. Drak ze slunečního ohně neunikne pozornosti žádného čaroděje nebo mága v okruhu několika měsíců jízdy na koni, zvlášť pokud se objeví v takové divočině. On odejde a zapomene. Budeme v bezpečí. Všichni.“ „Týden. Pak ho přeneseme do Plamenice,“ rozhodl po dalších deset krát deseti úderech srdce. Víc jsem si ani nemohla přát. Spokojeně jsem se stulila vedle svého pokladu a zavřela jsem oči. Drak příjemně hřál – jeho tělesná teplota byla běžně o dva stupně vyšší než u obyčejného člověka – a pod víčka se mi vkrádal bláznivý sen o zářivém městě z bílého kamene a rosy, kterým mě provázel plavovlasý král s jantarovým pohledem.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 43		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tracy Harper	28.12.2008, 15:04:48

Super, super, super. Opět mě to bavilo a dobře se to četlo.

Annún	12.12.2008, 0:26:25

Skvělé, tak jako vždy a velmi poutavé. Co víc dodat než, že je to výtečné. ZA jedna.

Šíma	18.09.2007, 21:23:35

Nevím, jak to děláš, ale Tvá dílka se docela dobře čtou! ;-) Člověk se alespoň na chvíli ponoří do tajuplného světa magie a kouzel, aby poznal nevídané tvory, o kterých by se mu snad nezdálo ani ve snu... No, jo, no, za Jedna! ;-)

leafe	11.02.2007, 0:37:31

Předpokladam ze se do něho zabouchla, zda se mi to romanticke, líbí se mi postava Mlčenlivého-ale něco o něm víc poodhalit by mi taky nevadilo, i kdyz nevím jak by to vypadalo, příběh jako celový se začíná dobře spojovat-to se mi líbí. Pěkná scenka podle mě je jak žárlí na tu hvězdičku.:) Tady bych toho moc vytknout asi nemoh.

duddits	18.09.2006, 23:33:27

Hm, vidím, že můj komentář k tvému dílu se nějak vytratil… Moje chyba :) Ona to vlastně není žádná škoda, protože budu opakovat to, co jsem již minimálně jednou říkal, totiž že se mi moc zamlouvají tvé postavy a také pojetí magie… Styl je dobrý, příběhy zajímavé a já se těším, až paní autorka trochu více poodhalí onu roušku tajemství zakrývající téměř každou větu ;)

Milan Březina	18.09.2006, 12:38:57

Díky, v tak brzké pokračování jsem ani nedoufal. Líbí se mi, jak necháváš v tajnosti podobu těch postav. I když něco málo bys mohla naznačit ;-) Známkuji...a těším se na další pokračování ;-)