» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2141216

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: 23. kapitola - Romeo a Julie ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 19.03.2009, 6:12


	„Bože můj!“ vzdychl Michal, s pohledem upřeným na dvě mrtvá těla přešel k Martině a kleknul si vedle ní. „To byl on?“ Martina mlčky přikývla. „Kdo.. kdo jste?“ zeptal se podezíravě Jirka a s námahou se zvedl na nohy. „Jsem ten, kdo tě v nemocnici hlídal.“ „Hlídal?“ „Dávali jsme na tebe pozor, aby tě nenavštívil.“ „Myslíte Richarda? Ten za mnou byl.“ „Já to vím!“ rozkřikl se Michal. „Stačí, že mi to vyčetl Jan, nemusíš ještě ty!“ „Já ale nic…“ „Prosím,“ zvedla Martina po dlouhé době pohled nahoru. „Prosím, nehádejte se. Potřebuji mobil.“ Michal vytáhl z kapsy mikiny telefon a podal ho Martině, která ho roztřesenou rukou vzala a vytočila číslo. „Pavle… To jsem já, Martina. Potřebuji, abys co nejrychleji přijel.“ Místnosti problesklo modré světlo, zářící skrz okno ve vstupní síni a otevřenými dveřmi až do knihovního sálu. „Děkuji, budu… čekat,“ položila Martina telefon. „To… to bude sanitka,“ ukázala Monika ke dveřím, které v pravidelných intervalech osvětlovalo modré světlo. „Postarám se o to,“ pohladil Michal Martinu po plavých vlasech a s ustaraným výrazem vyšel z místnosti. Martina se zvedla ze země, s nepřítomným výrazem otevřela dveře zabudované v knihovně a vytáhla z prostoru skrytého za nimi dvě přikrývky. „Omlouvám se,“ šeptla nad tělem své matky a opatrně jej zakryla oranžovou přikrývkou. Pohled stočila k Jirkovým nohám, kde leželo Janovo tělo v kaluži tmavě rudé krve. „Udělám to,“ vzal Jirka druhou přikrývku, když Martina několik dlouhých okamžiků hleděla na tělo svého otce, a opatrně, s provinilým pocitem, jej celé skryl pod látku. „Vím, že na to není vhodná chvíle, ale kdo je Pavel?“ zeptal se Jirka. „Policista.“ „Ehm… a proč jsi volala zrovna jeho?“ zavrtěla Monika nechápavě hlavou. „Pomůže nám.“ „Chceš říct, že chytí Richarda dřív, než ostatní policisté?“ ujasňoval si Jirka situaci. „Ne. Pomůže nám vytvořit iluzi sebevraždy.“ „To snad nemyslíš vážně!“ zamračil se Jirka. „Toho chlapa přece známe, byl tady, určitě je tady na něj dost důkazů!“ „Právě proto jsem Pavla zavolala. Zbaví nás všech důkazů.“ „Ehm… Podívej, já vím, že jsi právě prožila něco… něco hrozného, ale…“ „Jirko!“ „Moniko, nepřerušuj mě prosím. Chápu tě,“ otočil se Jirka zpět na Martinu, stojící před ním s rukama založenýma na prsou, „rozumím ti a není mi tvých rodičů o nic míň líto než tobě. Ale oni ho musí chytit.“ „Ne, to nesmí, Jirko.“ „Mluvíš nesmysly.“ Martina pevně zavřela oči, aby skryla slzy deroucí se na povrch. „Copak ti tohle nestačí… jako důkaz, čeho všeho je ta rodina schopna?“ ukázala rukama na dvě těla schovaná pod přikrývkami. „A právě proto musíme zařídit, aby byl Richard potrestán.“ „Tím se všechno stane ještě horším. Není to jen on a jeho sestra, mají své lidi. Sám jsi to viděl.“ „Když odstraníš vůdce, loajalita pomine.“ „Martino,“ vložila se do rozhovoru Monika, „je na čase, abys nám všechno pověděla. Jak máme… jak máme přežít budoucnost, když nevíme, co se stalo v minulosti?“ „Sanitka je pryč,“ objevil se ve dveřích do místnosti Michal. „Díky,“ zakryla si Martina ústa rukou a nepřítomně hleděla do zdi. „Chtěli vám toho tolik říct,“ otočila se po chvíli ticha na Jirku a Moniku, stojící mlčky vedle pohovky. „Mluvili o vás… Jak jsou rádi, že vás konečně poznali. Možná vám připadá, že jste se vlastně neznali, ale oni byli moc šťastni. Měli děti hrozně moc rádi.“ Jirka přešlápl na místě a při pohledu na zarmoucenou Martinu nenacházel slov, kterými by ji utěšil. „Proč nesmí Richarda chytit?“ zeptal se znovu. „Kvůli vám. Na mě už nezáleží, ale vás nesmím vystavit riziku. Jeho lidé a sestra jsou příliš nebezpeční.“ „Co má s tím vším ta ženská společného?“ „Teď na to není vhodný čas,“ nenechal Michal Martinu odpovědět. „A kdy bude?“ nenechal se Jirka odbýt a vrhl na Michala zamračený pohled. „O tom rozhodne Martina.“ „A kdo rozhodne o tom, jestli mě zase přejede auto? Co vám dává moc rozhodovat o tom, co nám Martina řekne teď a co později?“ „To, že ji znám celý život a záleží mi na ní víc, než komukoliv jinému. A to ze mě dělá člověka, kterému záleží i na vás, ačkoliv vám samotným to tak možná nepřipadá.“ „Musíte nám věřit,“ vložila se do rozhovoru Martina. „To poslední, co teď potřebujeme, je rozhádat se a navzájem si nedůvěřovat.“ „A co teda potřebujeme?“ zvedl Jirka tázavě obočí. Martina se zhluboka nadechla. „Potřebujeme… musíme mlčet o tom, co se stalo,“ odpověděla roztřeseným hlasem a pokukovala sklopenýma očima po dvou tělech ležících na podlaze. „Lidé si musí myslet, že to byla… sebevražda.“ „Jak to chceš zařídit? Dva lidé nespáchají sebevraždu zároveň. Leda by byla sebevražda jen… smrt jednoho z nich.“ „Je jedna možnost,“ zauvažoval Jirka po vyslechnutí si Moniky. „Chceš všem namluvit, že…“ „Ano,“ přikývla Martina. „Jediným vysvětlením bude láska.“ „Jak to myslíte?“ zavrtěla Monika nechápavě hlavou a těkala pohledem z Jirky na Martinu, kteří oba mysleli na tutéž věc. „Četla jsi Romea a Julii, Moniko?“ snažil se Jirka sestře objasnit, co mají na mysli. „No…“ objevily se Monice na čele vrásky od vzpomínání si na knihu. „Jo, kdysi. Ale to přece…“ „Nejde?“ doplnila neteř tázavě Martina. „Ne jenom že to jde, ale my to musíme udělat. V zájmu nás všech, co tu stojíme, v zájmu celé vesnice. A taky pamatujte – rodinu netvoříme jen my. Co vaše máma? A Ondra? Chcete je vystavit nebezpečí?“ Jirkovi se žaludek přetočil vzhůru nohama. V duchu si vzpomněl na to, jak Renea Ondrovi podlézala a snažila se mu vetřít do přízně. Ondra byl v pomyslném rodokmenu na stejné úrovni jako Jirka s Monikou, proč se snažila zavděčit jen jemu? „Počkat… Tohle snad ne,“ zíral Jirka chvíli do prázdna; obešel Martinu a zvedl ze stolu papír, nad kterým ještě před několika desítkami minut seděl Richard s pistolí v ruce a Jan, jehož tělo teď bylo skryto pod pokrývkou na zemi. Darovací smlouva podle § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku Já, níže podepsaný, Ing. Jan Hykel, trvale bytem Nad návsí 4, Orlí Hora, narozen 17. července 1938 (dále jako „dárce”) daruji tímto dle § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku touto darovací smlouvou Richardu Vogelovi, trvale bytem Lipová 370, Rychvald u Karviné, narozeném 5. listopadu 1968 (dále jako „obdarovaný”) veškerý svůj majetek, jehož cena a hodnota je zaznamenána u JUDr. Mileny Staňkové, právní zástupkyně rodiny Hykelových. Obdarovaný přijímá tento dar v plném rozsahu s podpisem této smlouvy. Dárce i obdarovaný prohlašují, že s obsahem této darovací smlouvy souhlasí a jednají podle své svobodné vůle. Obě zúčastněné strany toto potvrzují svými podpisy. V Orlí Hoře dne 15. prosince 2008 _______________ _____________________ podpis dárce podpis obdarovaného „Chce tvůj majetek, že ano?“ otočil se Jirka na Martinu s papírem v ruce. „Chce ho jako odplatu za smrt svých rodičů. A udělá pro to cokoliv.“ „Už to není jen můj majetek. Váš otec může vymáhat právo na všechno, co tady vidíte, je to můj bratr. A co je na tom všem nejhorší… Teď už je celý majetek i váš.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	20.03.2009, 18:53:47

Ahoj, takže jedinou chybku vypsala už Am, pak ještě na 16. řádku máš "místnosti" - mělo by být dlouze, tedy pokud dobře vidím :-) a pak nevím, zda je vhodné na mobilu vytočit číslo - 14. řádek, jestli spíš ne navolit, ale já nevím, já mám to vytáčení spojené s klasickým telefonním přístrojem, tak je to možná jen můj dojem... Moc dobré, čtivé, taky těším, co bude dál Hezký víkend


ze dne 24.03.2009, 19:37:40
Miky: Děkuju :) Teď si taky říkám, že s tím vytáčením máš pravdu... Ale mě je odporné slovo "navolit", nevím proč :-D PRo příště třeba najdu ještě něco lepšího :)

amazonit	19.03.2009, 6:11:51

Dalším dílem jsme se opět posunuli. Musím říci, že mi děti připadají mnohem ,,statečnější" než Martina, i když je pravdou, že mnohdy je lépe držet se zpátky, ale neměli by být viníci potrestáni, myslím, že k tomu směřuješ i ty. Přijde mi, že vysvětlení smrti prarodičů je malinko zpochybnitelné, zvlášť potom vyšetřováním, ale je také pravdou, že se dá ,,zakamuflovat" cokoli, máme-li někoho ,,uvnitř". Nyní už zase můžeme jen čekat, s čím přijdeš v dalším díle. Asi už nemá cenu psát, že je to dobře napsané atd. Na mě už nezáleží - mně


ze dne 19.03.2009, 10:26:52
Miky: Děkuji za publikaci a komentář :) Statečněji se v podstatě drží všichni, většinou to tak bývá, že člověk se zhroutí až je po všem, dokud ví, že musí něco udělat, je relativně "v pohodě". K vysvětlení smrti prarodičů se zatím nevyjadřuji :o) Pěkný den.