|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., Kapitola 21. ::
We are the greatest II., Kapitola 21. Zločiny z vášně
Někdy má člověk krizi, někdy mu prostě jen chybí zdroj inspirace, ale pak se zase objeví a člověk se do toho vrhne po hlavě… Nemůžu se dostatečně omluvit, že jsem tak dlouho nic nenapsala, snad jen mohu doufat, že se objeví někdo, kdo si ještě vzpomene na staré dobré WATG :-)
„Stručně“ připomenu a shrnu, co se doposud dělo jak v prvním, tak ve druhém díle.
Řád se snaží postupně rozložit organizace, které pracují pro svůj vlastní prospěch a moc, nikoliv pro bezpečnost civilního obyvatelstva. Sami ale vědí, že občas je potřeba obětovat nějaký lidský život… Nepříjemnosti jim začala dělat jiná organizace, kam patřil mimo jiné Janin otec, po kterém má své nadání, a její nevlastní bratr Lukáš.
Tihle dva se dozvěděli, že Janě už výcvik poskytl někdo jiný, proto se k ní chtějí dostat blíže a přimět ji, aby začala pracovat pro ně. Mezitím si otec zajistí potomka, který zdědí nadání od obou rodičů – tedy od něj a Eviny matky Gabriely, u které se schopnosti nikdy naplno nerozvinuly.
Členové řádu se rozhodnou přistoupit k řešení, že rozšíří informaci o tom, že Eva dokáže cestovat mezi realitami (tímto zvláštním nadáním ale disponuje Jana), aby se dostala do základny této organizace a zničila ji, zmanipulují ji a vypadá to, že se o ni zajímají, čímž ale spustí řetězovou reakci.
Organizace unese Evu a informátorku Dagmar, neví ale nic o realitách, zajímá je jen struktura řádu a jak se dostat k jejím členům. Janě se zdá o únosu sen, a tak to jde nahlásit, ačkoliv má nabýt dojmu, že členové se zajímají o Evu (opak je pravdou). Členové ji tak mohou využít, zjistí polohu základny a obě dívky zachrání, ale dostanou se jen do „výslechové“ budovy, nikoliv do nitra jejich základny.
Mezitím se Lukáš snaží zpracovat Janu, ta je dokonce pozvána na postupové zkoušky, těmi ale samozřejmě neprojde… Falešná informace o Evině schopnosti se dostane k Elitě, malé organizaci pracující sama pro sebe. Eva je unesena Lukášem a odsouzena k smrti, a Jana ho musí zabít, ačkoliv ví, že tím zabije i ji. Jenže zrovna v tento moment jeden člen Elity obětuje nevinný život za Evu, udělá ji jednou z nich a „implantuje“ jí novou identitu, aby pro ně ochotně pracovala.
Důležité postavy z prvního dílu jsou Nick a Retger, oba členové. Nick působí jako člověk, který chce svůj cíl splnit za každou cenu, skoro až sobecky, je velice ironický, ale na svůj věk je velmi dobrý a je jádrem šesti členů. Retger se dokáže do člověka víc vcítit, ale uvědomuje si, že jejich práce znamená víc než jeho osobní život.
Ve druhém díle se posouváme o devět měsíců napřed, Jana zde žije sama bez rodiny, protože její matka ji obviňuje za smrt Lukáše. Otec ještě není prozrazen, dokonce se mu podařilo získat svou dceru. Gabrielu zabil, Eva je oficiálně mrtvá a Janin utajený přítel je nezvěstný. Tyto události vedly Janu k opuštění řádu, ačkoliv se na sobě snaží pracovat. Pátrá po svém bratrovi Robertovi.
Mezitím Elitě dojde, že došlo k záměně, a chtějí se zmocnit Jany. Evu pošlou na sebevražednou misi, netuší ale, že se do toho zaplete přímo řád a s ním Retger. Ten Evě ukáže, kdo doopravdy je, ale musí ji i přesto zabít. Členové potom vymyslí plán poslat Janu do jiné reality a eliminovat její schopnosti, to ale vyžaduje přípravy. Retger má za úkol se k Janě dostat, což se mu povede, ale v jejích očích je to zrádce. Jenže načasování nevyjde a Jana je sama ztracena v realitě, kde všechno vypadá skvěle… Dokud ji její otec nenapadne, Jana umírá, ale přivolají ji k sobě vyšší síly (Kay, býval obyčejným člověkem, je mu přes dvě stě let…). A Retger stojí sám proti dvěma členům Elity, aniž by Jana věděla, co se děje.
Dnešní kapitolka je takový flashback, chtěla bych přiblížit charakter jedné postavy. A snad, doufejme, že když už jsem opět našla zdroj své inspirace, půjde to rychleji a já se konečně dopracuju k závěru O:-)
Enjoy this chapter, it was very hard to write it :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 21. Zločiny z vášně
Ve vzduchu cítil smrt. Tlaková vlna mířící k němu se měla co nevidět setkat s jeho vlastním útokem. Od sebe už je dělil jen zlomek vteřiny a právě ten se stal napjatou nekonečností. Tváře lidí, které měl v mysli, vypadaly až příliš skutečně a on se bál, že je ztratí.
Náhle bylo jeho tělo lehké, a aniž by doopravdy vzdoroval, začalo se propadat neprostupnou tmou. Jeho vůle pozbyla poslední sílu, myšlenky svévolně vyplouvaly na povrch a formovaly se do vzpomínek. Zažíval deja vu, začínal chápat, jak se asi musela cítit Eva, když proti její vůli odhalil její skutečný život. Čas se pro něj zastavil.
Teď to byl on sám, kdo šel po vlastních stopách. Z dáli se ozývalo šelestění, nevěděl, že se to všechno odehrává jen v jeho hlavě na důkaz toho, že tenhle okamžik byl pro něj doopravdy posledním. Pak se tomu zcela poddal a začal vnímat, co mu chtělo jeho podvědomí připomenout. Hluk se přeměnil do šepotu, až byl nakonec schopen vnímat zřetelně slova. Jako by se tam vrátil a díval se, co se dělo, ale nemohl nic změnit.
„Tak už jí to řekni,“ pobídla muže mladá dívka, nemohlo jí být přes dvacet. V jejích očích se zračila špatně skrývaná radost, zvrhlá touha uškodit tomu člověka, který se utápěl v nejistotě. Dívala se do jeho zelených, nevinných očí a s potěšením sledovala, jak se nervózně hraje s prsty.
Náhle vstal z křesla, dodal si odvahy a udělal krok ke stolu, u kterého seděla mladá žena s malou holčičkou na klíně, i ona měla zelené pronikavé oči, stejné, jako on sám. Byla to jeho dcera.
„Mirko, můžu to vysvětlit,“ promluvil konečně a představoval si, jak se dívka stojící za ním potutelně usmívá, zprvu zaskočena jeho sebejistotou, znovu povzbuzena jeho nervozitou. Cítil její škodolibou radost celým svým tělem, a ačkoliv měl klidnou povahu, neuvěřitelně ho to vytáčelo. Měl chuť ji vyhodit ze dveří, říct jí, že je načase odejít, ať jim dá pokoj a neplete se do jejich soukromých záležitostí. Bohužel to okolnosti nedovolovaly, takže jen odevzdaně mlčel a přemýšlel, jak to své ženě vysvětlí.
Mirka dál houpala na klíně své dítě, ačkoliv se její pohled upíral na něco, co ostatní nemohli vidět. Nechala se unášet vlastními myšlenkami, protože ani pro ni vzniklá situaci nebyla příjemná a ona se snažila udělat cokoliv, aby ji oddálila. Dokázala si vytvořit přibližnou představu, kam se bude rozhovor ubírat.
„Není to tak, jak to vypadá,“ chodil kolem horké kaše, protože ho odvaha opustila příliš brzy. Měl pocit, že ji zanechal někde na podlaze, chtěl se rozhlédnout a sebrat ji, když si ale všiml Karolíny, která tam s nimi neustále byla, překonal se a znovu promluvil.
„Já a Karolína spolu pracujeme. Museli jsme tady něco důležitého vyřídit, bylo to kvůli naší bezpečnosti.“
Zaskočilo ho, když jeho manželka odtrhla oči od ubrusu a zpříma se na něj podívala. V jejích očích byla pohrdavost, chlad. I její hlas byl odměřený.
„Tomáši, aspoň mi nelži,“ řekla, ale ani jeden pohledem neuhnul. Trvalo pár vteřin, než mlčení Tomáš prolomil.
„Říkám pravdu, nech mě ti to celé vysvětlit. Jsem tvůj manžel, který tě miluje, otec naší dcery Pavlínky, udělal bych pro vás všechno, jen abych vás ochránil-“
„Před čím nás chceš ochraňovat?“ vykřikla náhle Mirka, rozčílená opakováním jeho nic neříkajících slov, tváře se jí rozhořely a dítě na jejím klíně začalo plakat. Okamžitě jej začala utěšovat a nevěděla, jestli chce slyšet další manželovy lži.
„Mirko, je tu něco, co o mně nevíš, co jsem ti neřekl jenom proto, že by vás to ohrozilo, obě dvě,“ začínal být Tomáš zoufalý, protože sám nevěděl, jak by na podobné vysvětlení reagoval on. Vlastně ani nevěděl, co má říct. „Jsem člověk, který má jisté možnosti dělat věci, které lidé jako ty nemohou,“ řekl pevně a nenechal se již dál přerušovat, protože tohle byl ten okamžik, kdy se mu vrátila odvaha. „Moc bych ti to chtěl vysvětlit jednoduše, ale bohužel to nejde… Mám jisté nadání, moje tělo je schopno přeměnit energii v sílu, v mocnější energii, kterou pak využíváme na nezbytné aktivity pro udržení relativního bezpečí nás všech.“
„Jaké aktivity?“ chtěla vědět Mirka, aniž by informacím doopravdy rozuměla. Naslouchala instinktu, který jí většinou neklamal.
„Snažíme se eliminovat lidi, kteří mají stejné možnosti jako já, ale využívají je k získávání moci.“
„Takže zabíjíte lidi?“
„Ano, pokud je to třeba, zabíjíme je.“
„Co ona je zač?“ podívala se nenávistně na Karolínu a na jazyku ji pálilo nesčetně otázek, na které by se nejraději zeptala, strach jí to ovšem nedovoloval.
„Karolína se mnou pracuje, je jako já.“
„Naše dcera…?“
„Ano, i naše dcera…“
„A tvůj bratr?“
„Ne, myslím, že Daniel ne.“
Karolínin pohled se změnil. Už nebyl plný škodolibosti, teď byl zametený a zamračený, protože si rozhovor představovala jinak. Jak bylo možné, že si tak perfektně rozuměli?
„Jak dlouho…?“
„Odjakživa,“ vydechl, ne však úlevou, ale nejistotou. Nedokázal z jejího pohledu vyčíst nic, náhle mu přišel neproniknutelný a perfektně zamaskovaný.
Karolínu těšila ženina bezbrannost, ačkoliv se tu setkaly právě díky její bezpečnosti. Tomáš ji jako jednu z nejlepších členů požádal o pomoc při zlepšení ochranných štítů v jejich domě, což se povedlo jen částečně, protože byli vyrušeni předčasným návratem Mirky.
„Měl jsi mi to říct,“ řekla dotčeně a pohladila Pavlínku po vlasech. „Vypadněte,“ pronesla. Karolína se beze slova otočila a odešla z místnosti, Tomáš se šokovaně zarazil, ale nakonec následoval Karolínu ven. Nestačil udělat ani dva kroky, když Mirka znovu promluvila: „Ty ne, jenom ta povýšenecká kráva.“
Tomáš nevěděl, jak se zachovat. Okamžitě se vrátil ke stolu, uvnitř ho zahříval nádherný pocit z toho, že jeho žena pronesla, co on sám měl chuť před chvílí říct, zároveň věděl, že až se vrátí na základnu, bude mít s Karolínou problémy. Hodil to pro tento okamžik za hlavu a s nesmělostí se posadil ke stolu.
„Měl jsi mi to říct,“ zopakovala a podívala se do jeho zelených očí. Znala je dlouho, přesto si v nich až dnes všimla něčeho nového, něčeho, co tam určitě dřív nebylo. Jako by obživly a pronikaly do jejího nitra.
„Cítíš něco?“ zeptal se a bříškem prstu se jemně dotkl její dlaně. Náhle pocítila příval tepla, rozléval se jí po celém těle, bez obav ho přijímala a najednou jí to začalo dávat smysl, těch pár vět, kterými se jí snažil vysvětlit své poslání, bylo jako poskládaná hádanka. Ani nemusela odpovídat.
„Pokusím se ti vysvětlit všechno, co budeš chtít,“ řekl v okamžiku, kdy Mirka procitla ze zvláštního snu.
„Je to potřeba? Možná by bylo lepší, kdybys mi nic neříkal. Možná to tak bude lepší,“ opakovala, snažíc se přesvědčit samu sebe. „Čím míň budu vědět, tím míň to naruší naši rodinu.“
„Myslel jsem…“ zakoktal se a jeho úsměv povadl. „Netušil jsem, že zareaguješ takhle, promiň mi to.“
„Tys… teď něco udělal, cítím se jinak,“ konstatovala, aniž by změnila tón svého hlasu.
„Myslel jsem, že budeš chtít všechno vědět. To, cos cítila, byla část mě samého.“
„Ale to já už přece mám, cítím tě každičký den svého života.“
Dostala ho. Myslel si, že ji zná natolik dobře, že odhadne její reakci, ona už ho ale potřetí během několika posledních minut překvapila.
„Opravdu není nic, co bys chtěla vědět?“
„Ale samozřejmě, že je,“ povzdechla si a sklopila oči. „Když se mi něco stane, přísahej, že se postaráš o Pavlínku. Je mi jedno jak, ale nedovol, aby se jí něco stalo.“
„Proč takhle mluvíš…?“ stiskl její ruku a přitáhl si ji k sobě. „Proč by se ti mělo něco stát?“
„Domýšlím si. Sám jsi to řekl, byli jste tu kvůli naší bezpečnosti, ne? Jen mi řekni, že to nebyla tvoje nadřízená.“
„Ne tak úplně,“ usmál se. Mirka měla tendence zlehčovat situace, ať už se jednalo o cokoliv, jak se právě přesvědčil. Byl jí za to neskonale vděčný. „Nechci, aby ses bála, že se ti něco stane. Nebo Pavlínce.“
„Chci to od tebe slyšet,“ pobídla ho.
„Víš, že udělám cokoliv, aby se vám nic nestalo.“
„Tak řekni ´slibuju´.“
„Slibuju, že se postarám o Pavlínku, kdyby… kdyby se ti něco stalo.“
„Děkuju,“ naklonila se k němu a políbila ho. Vzápětí se z venku ozval výkřik, byl to jeden jediný nestřežený okamžik, který se stal osudovým. Poznal ten hlas moc dobře, patřil Karolíně, v řádu přezdívané Lisa. Potom v hlavě uslyšel volání o pomoc, nebyla to konkrétní slova, jen silná úzkost, někdo ji musel napadnout.
„Co se děje?“ vyhrkla Mirka, podvědomě si k sobě pevněji přitiskla Pavlínku a podívala se na svého manžela, do jeho zelených očí. Nevěděla, že je to naposledy.
„Počkej tady a ani se nehni,“ přikázal jí a zmizel, rozplynul se, protože nechtěl ztrácet drahocenný čas. Zhmotnil se na dvorku jejich domu, zaregistroval stříbrný paprsek, který narazil do Karolíny a odmrštil ji na silnici. Uslyšel ránu, jak její tělo dopadlo na kapotu auta. Teprve potom zaznělo zatroubení, brzdy a skřípění pneumatik.
Nestačil reagovat na tlakovou vlnu, která do něj narazila a odhodila ho několik metrů stranou. Dopadl tvrdě na zem, a než se vzpamatoval, ozval se z domu zvuk tříštěného skla a výkřik, tentokrát jeho ženy. Vyškrábal se na nohy a rozeběhl se zpátky do domu.
Stál za rozbitým oknem, z jeho ruky vycházelo velké množství energie, štít domu jí odolával jen z části, zbytek pronikal dovnitř. Jeho cílem bylo dostat se dovnitř, Tomášovým ochránit svou rodinu. Slyšel pláč své dcery z vedlejšího pokoje a to ho uklidnilo, vyslal smrtící dávku, již štít směle propustil, a zasáhl muže přímo do hrudi. Jeho tělo se zhroutilo k zemi a vzplálo, tím si ovšem teď nehodlal lámat hlavu. Otočil se a chtěl běžet za svou dcerou, o něco ale zakopl. Zděšeně pohlédl k zemi a nechtěl tomu uvěřit, myslel si, že ho klamou smysly, ale srdceryvný pláč jeho dcery ho přesvědčil o opaku. Dotkl se jejího těla a nevěřil, že to trvalo tak krátce.
„Mirko,“ zašeptal téměř neslyšně, na víc se nezmohl.
Už nevnímal, že se k domu přeneslo několik dalších lidí, zaslechl jen slova svého spolupracovníka. „Odkliďte těla a postarejte se o svědky.“ Promluvil hlasem pevným, jako by se ho to vůbec netýkalo. Tomášovo vědomí už bylo ale někde jinde, u vzpomínky, jejíž obraz si měl před smrtí naposledy promítnout…
Pamatoval si ten den moc dobře. Právě se vrátil z nepříliš povedené akce, zpocený a natěšený osprchovat se v ledové vodě, ale v centrále na něj někdo zavolal a vytrhl ho z přemýšlení.
„Co potřebuješ, Bertie?“ zeptal se Tomáš, který nebyl s to se soustředit. Stále měl před očima mrtvolu té ženy, která se do toho zapletla čistě náhodou a za svou chybu zaplatila životem. Její oči byly pronikavě modré a plné překvapení.
„Mám tu pro tebe něco od Nicka,“ podal mu do ruky tlustou obálku a usmál se, nevědomý si Tomášova vzteku, který se ho zmocnil při pomyšlení na to, co je uvnitř.
„Díky,“ řekl chladně, obálku si vzal a bez pozdravu odešel.
Jakmile se za ním zavřely dveře centrály, znechuceně obálku otevřel a stiskl mezi prsty štos bankovek. Odhadem tam bylo kolem sta tisíc, výplata se pohybovala dle akcí a jejich úspěšnosti. Jenže tentokrát neměl z odvedené práce radost, naopak – udělalo se mu zle a měl co dělat, aby nepraštil pěstí do zdi.
Z tělocvičny v přízemi se ozýval smích, patřil skupince žáků, kteří měli svůj denní trénink. Tomáš bezmyšlenkovitě vešel dovnitř a opřel se o rám dveří.
„Nazdar Retgere, děje se něco?“ zeptal se ho Marcus, trenér oné skupinky, a posunkem naznačil, aby žáci pokračovali bez něj. Tomáš neurčitě zatřásl hlavou, rozhlédl se po žácích a jeho zrak zabloudil k mladičké, nepříliš vysoké dívce. Měla dlouhé světlé vlasy svázané do copu, a ačkoliv jí neviděl do tváře, jeho představivost si ji dokázala celkem jasně a přesně vykreslit.
Marcus si všiml, kam se dívá. „Ta maličká se jmenuje Jana,“ zasmál se, „jestli chceš, můžeš si s ní zacvičit. Carmen, pojď sem,“ zavolal na ni dřív, než ho Tomáš stačil zarazit. Neměl na to vůbec náladu a ta se zkazila ještě víc, když se dívka překvapeně otočila a nejistým krokem k nim zamířila. Její oči byly modré, uhrančivé – podobné těm, které měla mrtvá žena z dnešního rána.
„Carmen, tohle je Retger, rád by si s tebou trochu zacvičil,“ představil ji a Janě neunikly škodolibé jiskry v jeho očích. Nevěděla, jak moc nevhodné by bylo jeho nabídku odmítnout, chtěla cvičit s Evou, ale když si příchozího prohlédla pořádně a jejich pohledy se střetly, zaujalo ji, jak divoké jsou Retgerovy oči. Eva je jen z povzdálí sledovala, když se Jana stydlivě usmála a přikývla.
Retgerovy se na tváři objevil ošklivý výraz, křičel touhou na někom si vybít svůj vztek a právě Jana se měla stát jeho obětním beránkem. Nečekal na to, až se připraví, prostě ji vzal za zápěstí a škubnutím ji k sobě přitáhl. Jana se nestačila vzpamatovat, byla začátečník, takže nevzdorovala, když jí kopl do kolene a ruku přitlačil směrem k zemi tak, že zapůsobila jako páka, a Jana spadla na kolena. Vlastní koleno jí přitiskl ke tváři a silou ji dorazil k zemi, aniž by jí ruku pustil, takže ji zkroutil do nepřirozeného úhlu.
Jana nezaúpěla, sice cítila pronikavou bolest, dala se ale vydržet. Prudce se mu vytrhla a ve vhodném okamžiku vymrštila nohu do vzduchu, kopla a těsně by zasáhla jeho slabiny, kdyby si to Retger včas neuvědomil a neuhnul. Ránu utlumila jeho svalnatá noha, kterou nadzvedl a chtěl Janu přimáčknout k zemi, ta ho ale chytla za chodidlo, které se na okamžik ocitlo volně ve vzduchu, a ze všech sil trhla. Retger se zapotácel, na poslední chvíli se zapřel o ruce, jeho tvář se zastavila několik centimetrů nad Janinou.
Chvíli jí hleděl do očí, cítila jeho horký dech a pot, který mu vyrašil na čele. Odevzdaně tam ležela a doufala, že už ji nechá, protože ji od pádu bolela záda. Jak na to pomyslela, vyšvihl se na nohy, věnoval jí letmý pohled a bez jediného slova odkráčel z tělocvičny.
Nedokázal ten divný moment dostat z hlavy. Číhal ve tmě, schovaný mezi stromy, slyšel jen svůj dech a tlukot svého srdce. Díval se na nenápadnou budovu, tichou a skrytou před očima nepřátel, sledoval každý pohyb ve svém okolí a trpělivě čekal, až ji znovu spatří. Připadal si jako omámený, zfetovaný vůní jejího těla, byla jako rychle návyková droga, po které toužil, a byl rozhodnutý udělat cokoliv, aby ji získal. Nevěděl, kolik hodin uběhlo od chvíle, kdy se schoval do stínů stromů, odměnou mu ale byla vidina Jany.
Chloupky v jeho nose se rozechvěly, jako by ji cítil na vzdálenost několika metrů, a vzápětí se tam doopravdy objevila. Se smíchem vyšla ze základny v doprovodu několika dalších dívek, ty ho ovšem nezajímaly; pozoroval Janu tak úpěnlivě, že se dokonce otočila, protože měla nepříjemný pocit. Potichu se za nimi vydal, stále v bezpečné vzdálenosti a skrytý samotnou nocí, a když se u silnice rozdělily a Jana dál pokračovala sama, nasál do plic čistý vzduch a přenesl se.
Jana se rozloučila se svými přáteli a s ostražitostí se vydala domů. Od chvíle, co vyšla ze základny, měla nepřetržitě nepříjemný pocit, který ze sebe nedokázala setřást. Co byla ve výcviku, naučila se věřit svým instinktům, protože to byla její nejsilnější zbraň. Teď si ale připadala zcela bezbranná, protože tu nebyl nikdo, kdo by ji ochránil – sama ještě neuměla tolik, aby dokázala vzdorovat neznámému.
Odemkla dveře a s bušícím srdcem vstoupila dovnitř. Její máma už nejspíš spala, protože bylo všude zhasnuto a v bytě panovalo ticho. Vyzula se a bez zbytečného hluku prošla chodbou do svého pokoje. Ještě než vzala za kliku, projela jí vlna strachu, nevysvětlitelný záchvěv nejistoty. Rychle vešla dovnitř, aby už byla v relativním bezpečí své postele, zavřela za sebou dveře a chystala se rozsvítit, když jí čísi ruce vjely na krk, studené prsty jí stiskly hrdlo a dlaň druhé ruky jí zakryla ústa. Kdosi si ji přitáhl k sobě, aby jí k obraně poskytl co nejmenší prostor. Téměř slyšel, že se jí zvýšila frekvence tepů. Jana cítila teplo jeho těla, byla vystrašená a zároveň vzrušená, nedokázala si tyto dva protichůdné pocity vysvětlit.
Potom se jí o ucho otřely vlasy a vzápětí se ozval mužský šepot: „Nechci ti ublížit, tak nedělej hlouposti.“ Překvapilo ji, že tomu věřila, hlas byl neuvěřitelně přesvědčivý. Jeho dlaň se pomalu sklouzla dolů, až mu ruka volně visela podél těla. Z Janina hrdla nevyšla ani hláska, stále si připadala ohrožená jeho hbitými prsty.
Pomalu uvolnil i toto sevření, chytl Janu jemně za ramena, odtáhl ji od sebe a něžně ji otočil. Srdce mu bušilo divočeji než jí, její vůně ho dráždila do nepříčetna, byl vzrušený a zároveň zvědavý, jak se Jana zachová.
Poznala ho. Oknem dovnitř pronikalo měsíční světlo, ve kterém si ho mohla prohlédnout. Jí ale stačilo vidět jeho oči, smaragdově zelené a naprosto odzbrojující. Chvíli na sebe mlčky zírali, dokud napětí mezi nimi nevzrostlo na maximum. Retger už ten tlak nemohl vydržet, nechápal, kde se to v něm vzalo, ale pro tuto chvíli to ignoroval. O krok k ní přistoupil, pozorně sleduje její reakce, nechtěl ji vyplašit, chtěl ji mít, získat ji, dobýt. Jako by to bylo něco, bez čeho by jeho vlastní tělo explodovalo, potřeboval se jí dotknout a vzít si ji, přesvědčit se, že je živá a reálná, že se mu to jen nezdá.
Nepohnula jediným svalem. Rozklepala se zimou, jak se jí zmocnila nervozita. Bála se cokoliv říct, věděla ale, že není vyhnutí. „Kdo jste?“ špitla jednu z otázek, která ji zajímala. Ta druhá zněla “Co chcete,“ jenže to bylo tak očividné, že jí přišlo hloupé se na to ptát. Sama si nebyla jistá, jak se bude situace vyvíjet, protože jí připadalo, že její tělo ovládá někdo jiný.
„Ty víš, kdo jsem, poznala jsi to,“ odpověděl polohlasně, až se do ní jeho slova zakousla. „A co chci, to víš taky,“ dodal a vyčkával, jak se objekt jeho chtíče zachová.
Nepatrně uhnula hlavou ve snaze udělat mezi nimi větší odstup, naopak Retger udělal další nesmělý krok dopředu a po další napjaté chvíli se k ní sklonil, až cítila jeho horký dech. Zježily se jí chloupky, ztuhla a neměla ponětí, jestli je jí to nepříjemné nebo ne.
Pak ji pevně chytl za ramena, naprosto neočekávaně, což ji vylekalo. Udělal další krok, čímž ji přinutil postupovat s ním, ale oba je zastavil roh postele. Retger už nedokázal vzdorovat, celý hořel touhou dotknout se jí, v hlavě měl zatemněno, viděl před sebou jen ztělesnění chtíče, dychtil po ní jako nikdy po nikom.
Nečekaně se dotkl jejích rtů, a když nezaznamenal známky odporu, začal Janu vášnivě líbat, sevřel ji do oblouku svých paží a jeho polibky nabývaly na intenzitě, stávaly se drsnější. Dovolil si zajet rukama pod její tričko, její boky byly hřejivé a ženské, líbily se mu. Vysvlékl ji z trika a odhodil ho s naprostým nezájmem na zem. Podprsenku rozepnul na první pokus, a když i ta skončila na zemi, naskytl se mu pohled na její malá, ale přitažlivá prsa. Vášnivě po nich kroužil prsty, dokud se i on nevysvlékl a nepřitiskl ji k sobě, potřeboval ji cítit.
Pak ji položil na postel, byla tak maličká a lehká, že mu nedělalo problémy ji posunout do středu postele mezi voňavé přikrývky. Obkročmo si na ní lehl, přesně tak, jako před několika hodinami v tělocvičně, vzepřel se na rukou a obličej sklonil těsně nad její, dívaje se do jejích očí, přičemž jí dráždil dolní částí těla, tiskl se k ní a krev mu v těle napjatě pulzovala, chtěl ale ten okamžik oddálit, jak jen mu to jeho vůle dovolí.
Svlékal ji pomalu, líbal jí přitom břicho a fascinoval ho její pupík. Potom se k ní znovu sklonil, přitiskl se k ní a pronikl do ní, naprosto odrovnán tím, co ho vedlo k tomu šílenému nápadu alespoň na okamžik vlastnit tohle tělo a nejen to, bytostně po Janě toužil, ačkoliv ji ten den viděl poprvé ve svém životě. Nevěděl, jestli to zapříčinily ty oči, byly si přece tak podobné… Teď se ale ukájel ve slasti, která nebyla způsobena dosažením cíle, ale utvrzením, že jeho očekávání byla splněna. Netušil, že se v té křehké a na první pohled bezbranné dívce schovává taková nespoutaná divokost, kterou v ní probudila vášeň způsobená jeho tajemností…
Věděl, že si tohle Jana nesmí pamatovat. Jakkoliv to vůči ní bylo neférové, nesměla si na tu událost pamatovat, a jediné, co ho utvrdilo v jeho počínání, byl fakt, že kdyby se to někdo dozvěděl, nesli by za to zodpovědnost oba dva. Takhle bude vzpomínat jen on, dokud se zase nezblázní vůní Janina těla.
Sebevíc se bránil návratu do reality, znovu se objevil v černotě lesa, opuštěný a zbytečný. Ticho proťal ohromný výbuch, když se jejich útoky střetly, to když se mu zase vrátilo vědomí a on si uvědomil, že už mu příliš času nezbývá. Tlak ho přitiskl k zemi a vzápětí jeho tělo zasáhla ničivá energie.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
