obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: 1. Košile ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Holka od koní
 autor montana publikováno: 24.03.2009, 9:18  
 

Hruď se jí zvedala v pravidelných intervalech. Její hlasité oddechování téměř zanikalo v hluku zemědělských strojů. Chvíli ještě bezvládně ležela. Vychutnávala si poslední zbytky té euforie v krvi, poslední chvilky unavené vyčerpané bezstarostnosti. Na rtech spokojený úsměv, oči přivřené, aby jí paprsky dopoledního slunce nechaly ještě chvilku snít.
Protáhla se a posadila. Rozhlédla se kolem sebe. Znovu si lehla na pravý bok a natáhla se pro kostkovanou košili pohozenou v seně. Koutky se jí opět zvedly v úsměvu. Zavázala jí jen na uzel a v leže si natahovala pracovní džíny. Vlasy stáhla do ledabylého culíku a sesunula se na dřevěnou podlahu. Znovu se rozhlédla. Posadila se na zaprášenou dřevěnou bednu a natáhla si kožené jezdecké boty, které předtím sebrala každou jinde. Opřela se o ruce a nastavila tvář pár slunečním paprskům, které sem pronikaly otvory ve stěně těsně pod střechou. Zaklonila hlavu jak jen to šlo, aby si protáhla záda a znovu přivřela oči v lehkém opojení letním ránem. Slezla po žebříku dolů ke stájím. Vyndala si z vlasů pár stébel sena a oprášila kalhoty. Pohladila po hlavě zrzavého psíka, který odkudsi přiskotačil a vítal jí.
Otevřela dveře jednoho z boxů. Zrezlé panty o sobě daly vědět. Znovu se usmála. Zabořila obličej do tmavé hřívy a poplácala koně po mohutném velkém krku. „Ještě, že neumíš mluvit.“ Uchichtla se a zahleděla se do toho hlubokého koňského pohledu.
Sundala z hřebíku černý plstěný klobouk, upravila si ho do čela a otevřela velké dvoukřídlé dřevěné dveře. Sluneční paprsky vběhly dovnitř, jako by už čekaly na ten okamžik, který s jistou pravidelností přicházel každé ráno.
Sebevědomým krokem přešla dvůr a stoupla si na ohradu z klád. Koukala na traktory které svážely seno. Věděla, že se musí pustit do práce, ale nějak byla pořád rozptýlená, nesoustředěná. Přehodila nohy přes horní bidlo, zhoupla se a seskočila do trávy na druhé straně. Kráčela k jednomu z traktorů. Louka voněla létem, slunce svítilo. Ještě nebylo takového horko, a tak se pracovalo radši od časného rána a přes poledne se protáhla pauza. Všichni radši zalezli do stínu stromů, nebo poseděli o něco déle u oběda, a prodloužili si den večerní prací, než se potit v žáru poledního slunce.
„Jsem tu, můžeš jet k Vojtovi pro oves, máš ho tam připravenej už od včerejška.“ Usmála se do otevřených dveří na mladého traktoristu a vytáhla se na schůdky.
Otočil se na ní a kývl. Oplatil jí milý úsměv, dal jí pusu a vyskočil z nastartovaného stroje. „Na oběd jsem zpátky… obědvat budem doma, nebo taky ve stodole?“ Mrkl na ní a koukal na zbylá stébla v jejích vlasech. V očích měla mladistvou sílu, štěstí, viděl v nich hodně, znal jí, věděl všechno.
Pokrčila rameny a sedla si za volant. Zamávala mu. Odvozila ještě tři horaly sena a nechala traktor na dvoře.
„Tati, večer přiveze Jindra tu kobylu. Chci jí dát ven, bylo by potřeba, aby kluci dodělali ten malý výběh…“ Koukla na otce, který seděl před domem a koukal na všechen ten ruch. Měl to rád. Rád sedával na lavičce na sluníčku a pozoroval. Měl už své roky, ale jeho organizační schopnosti byly neocenitelné. A ona věděla, že to dělá rád, proto, když tu byl, vždycky ho zapojila.
„Už se na tom pracuje, holčičko, jen dofoukají seno nahoru.“ Kývl hlavou. „Ale budou třeba nějaká bidla.“
„To není problém, sjedu s Ondrou do lesa.“ Otočila se. Odcházela směrem ke třem mladíkům, kteří jim tu občas pomáhali. Byli to kamarádi, známí, kterým stačilo tu být. Pro ně to byl docela jiný život. Bydleli ve městě, a tak si cenili každé chvilky tady na samotě u lesa. Mohli se tu svézt na koni, traktorem, jet k rybníku nebo na třešně, projít se v lese. Nuda tu nebyla nikdy a nouze o práci také ne.
Ondra jí slyšel. Upravil si spocené tričko a kývl. „Skočím si pro pilu…“ Zahlásil ochotně.
„Je už od včera v traktoru, takže v pohodě, jedem, ať je to hotový.“ Usmála se a nastartovala traktor. Zas z něj vyskočila, a hbitě se prala s vypřaháním horalu. Měla to už v ruce, Ondra se ani neangažoval, když viděl, že to zvládá. Vytáhnout závlačku, nechat vůz sjet kousek dolů, utáhnout nohu na oji, založit kola… Nedělala to prvně.
Zajeli do lesa. Ondra nakácel pár stromů z probírky, ořezal větve, Jana natahala řetězy, zapřáhli a vraceli se pomalu úvozem zpět.
Ohradu měli dodělanou za chvíli, ještě před polednem. Upevnili poslední, nejvyšší bidlo a hromadně vyhlásili pauzu. Všichni už byli spocení, mhouřili oči a bránili se všemožně ostrému slunci.
„Dejte si něco k jídlu a pokračování tak ve čtyři.“ Zahlásila Jana a opucovala si kalhoty od pilin. Odešla do malého dřevěného domku udělat něco k obědu. Chvíli bezradně koukala do lednice. Nakonec se rozhodla pro ohřáté párky s horčicí a chlebem. Ovšem zdálo se jí, že v tomhle vedru je Luboš stejně neocení. Uklidila hrnec zpet do skříně a odešla do stájí.
Poplácala svou kobylku po krku. Přehodila jí přes záda starou deku, na ní položila tmavé kožené sedlo. Řemeny se jí svezly pod břicho. Zručně dotáhla podbřišák, udělala uzel a zbylý kus řemenu zasunula do kovového oka. Sundala z velkého ohnutého hřebíku na dvířkách boxu uzdečku a opatrně jí kobylce nasadila. Vyvedla ji skrz stodolu zadními dveřmi na pěšinu, která vedla na malou louku a do lesa. Vyhoupla se do sedla, upravila si klobouk a pobídla tmavou hnědku do kroku.
Kochala se. Milovala tyhle dny. Milovala tu těžkou vůni lesa, jehličí a květin. Byla omamná, nutila jí vdechovat zhluboka. Podmaňovala, si vše. Pobídla kobylku ještě jednou, a ta lehce přešla do lehkého cvalu. Vychutnávala si pohyb, každý skok, každý metr měkkého lesního podloží, každý nádech byl životodárný.
Jana sledovala krajinu, která jí houpavě mizela za zády. Sledovala koňská kopyta pod sebou, která se potkávala vždy ve stejném bodě, pod mohutnými plecemi, která jakoby nevnímala nerovnosti. Vznášela se tak lehce.
Projela lesem na další louku, posetou kopretinami. Přejela jí napříč a zpomalila. Našla pěšinku skrz mladé břízky a zastavila na břehu malého rybníka. Seskočila z koňského hřbetu a znovu se rozhlédla kolem sebe, jako by tu nikdy nebyla. Bylo to tu pořád stejné. Pořád stejné, ale pokaždé jiné. Voněla tu mokrá hlína a voda. Svěží vánek pobíhal po hladině a hrál si na vlnkách, které odrážely sluneční paprsky a poskakovaly vesele od jednoho břehu ke druhému. Některé se schovaly v rákosí, jiné mizely pod korunami stromů, které sahaly až nad hladinu, další se tříštily o stavidlo...
Rozvázala si uzel na spocené košili a pověsila ji na nejbližší větev. Stáhla džíny a nechala je ležet na zemi..
Sundala kobylce sedlo a vyhoupla se jí na hřbet. Ta se sama rozešla po příkrém břehu do vody. Koňský pot jemně štípal do nohou.
Jana si tyhle chvíle užívala. Nechala se unášet na koňském hřbetě, pevně se přidržovala pár pramínků hřívy, otěže nechala volně plout podél svého těla, proud je stahoval kolem hrudníku až za záda. Chytila koně kolem krku a nechala si obličej omývat proudem vody. Okolní hladina se nehnula, kromě malých vlnek byla klidná. Jen koňská kopyta dokázala vytvořit dojem proudící divoké řeky i v tom nejklidnějším rybníku.
Oblékla se, aniž stačila oschnout. Hlavně aby stihla přijet domů dřív, než se vrátí Luboš. Aby mu zvládla naservírovat studené párky.
Osedlala znovu mokrého koně, který se na slunci leskl jak porcelánová soška. Hbitě vylezla do sedla a pobídla kobylku. Ta zaržála, ale zůstala stát na místě. Jana se zahleděla před sebe skrz břízky. Uviděla malou, rychle se blížící skvrnu.
„Ajeje.. tak párky nestihnu.“ Tiše pronesla sama pro sebe. Poplácala kobylu po mohutném svalnatém mokrém krku, až to zapleskalo. Usmála se. Popojela zelení ven na louku a zamávala.
Luboš prudce zastavil přímo před ní a seskočil. Byl spocený, upracovaný, unavený, hladový. Jana svěží, dobře naladěná, vyplavená dosyta, cítila se tak lehce, vznášela se ve snech, unášená vůní teplého dne... svezla se ze sedla k němu do trávy a objala ho. Nevadilo jí, že je spocenej, milovala ho.
Odpočívali klidně ve stínu velké olše ve vysoké trávě. Ležela mu na hrudi. Věděla o každém jeho nádechu, o každém úderu jeho srdce. Držel jí kolem ramen a šimral jí stéblem trávy v pupíku. Smál se.
„Co je?“ Ptala se i ona s úsměvem na tváři a zvedla k němu hlavu.
„Ale nic…“ Zamyslel se Luboš. „Jen že když se řekne manželka, představím si takovou tu domácí puťku… ale ty jsi sen.“ Pohladil jí po dlouhých vlasech.
Znovu si položila hlavu na jeho rameno a usmívala se. Nic neříkala, ale uvnitř se jí rozlil pocit ohromného štěstí. Koně stáli klidně ve stínu, odfrkávali a odháněli si ocasy vzájemně mouchy od očí. Kolem zpívali ptáci, poletovali ve větvích neúnavně, jako by jim polední horko vůbec nevadilo.
Luboš nechal Janu podřimovat. Měla toho dneska od rána dost. Zastala práce za chlapa. Vážil si jí. Vážil si jí pro její pracovitost, obětavost a vůbec. Pro její povahu. Byla divoká, ale přesto se mu podřizovala. Nebo se aspoň snažila, aby měl ten pocit. Občas mu to přišlo komický. Měl jí rád, i když měla dost svých chyb, však on měl své taky. Dokonalé páry prostě neexistují. Jasně, mohl mít doma krásnou vynikající kuchařku, nádhernou modelku, chytrou vzdělankyni, ale co by mu to bylo platný, když potřebuje holku praktickou pro život. To se spokojí s těma studenýma párkama s hořčicí, taky se toho nají a nakonec dobře. A nějaký vady na kráse? Podíval se na podřimující děvče. Znovu se musel usmát. Však je krásná dost. Pár jizev, nějaké nedokonalosti, ale k čemu modelku? A chytrou vzdělanou holku? Ne, Jana je chytrá dost, někdy až moc. Je chytrá tak, jak to potřebuje, a jak jí to sluší. Nemá extra školy, nemá tituly, ale umí se poprat se životem, a to je podstatný.
Probrala se a objala ho. „Máš hlad?“ Zeptala se.
„Jak vlk.“ Odvětil a posadil se.
„Udělám ti párky.“ Odpověděla a hbitě vstala. Byla na něj někdy až moc akční. Nebo byla až moc akční zrovna, když jemu se tak dobře leželo…
Seběhla po břehu ještě do vody, přeplavala rybník na druhou stranu a čekala na něj, až doplave k ní. Potom plavali spolu zpět. Nasedli každý na svého koně a uháněli domů. Vítr je osušil, koupání prozrazovaly jen mokré vlasy.
Jana přinesla na verandu na talíři párky, kelímek s hořčicí a půl bochníku chleba. Ukrojila krajíc Lubošovi a krajíc sobě a sedla si vedle něj na lavičku pod střechou. Koukali na louku. Nikde nikdo. Všichni se bránili slunci všemožnými způsoby, venku zůstávali jen švitořící ptáci. I koně zalezli pod košaté stromy a jen stáli.
„Doufám, že ti nevadí, že jsem je ani neohřála. Přijde mi, že je na to dost vedro.“ Pokrčila rameny a usmála se.
„Jsem si řikal, že máš nějak rychle hotovo.“ Koukl na talíř a pak na ní a vzal si hned dvě nožičky. „Jasně že ne.. jsem rád. Jsem rád, že nestojíš celej den u plotny, fakt. I za cenu studenejch párků.“ Koukl na Janu ve své košili. „Hej, kdes jí sebrala?“ Ukázal si na ní krajícem chleba.
„Doma.“ Odvětila naprosto jak neviňátko, člověk by jí dal korunu. Opřela se zády o stěnu domu z dřevěných kuláčů. Byly teplé, vyhřáté od slunce, i když už tu byl stín, vydrželo jim to většinou až do večera.
„Pozveme je večer na něco na oheň?“ Podívala se vzápětí na Luboše, aby zamluvila jeho košili.
„Můžem, masa je tam naloženýho dost.“ Kývl, usmíval se a dál se tím nezabýval. Věděl, že by večer stejně přišli, a že s tím oba vlastně počítali. A věděl, že chtěla zamluvit tu košili. A taky věděl, že jí z ní stejně dostane…


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 65 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 24.03.2009, 9:17:32 Odpovědět 
   Omlouvam se, ze pisi bez hacku a carek, ale nemam kk dispozici CZ klavesnici.

Pribeh se mi moc libi. Jsem holka od koni a tak poznam jestli autor tematu rozumi (a autor rozumi, tak je dobre). Davej si vsak pozor na interpunkci. Take me trosku rusilo presprilisne pouziti kratkych vet a jednoduchych souveti. Ono je dobre pouzit je misty a zvisit tak napeti, ale kdyz chces popsat lenive slunecne odpoledne, tak nalada by byla navozena lepe, kdybys pouzila delsich souveti.
Posledni takova malickost, jelikoz je to dilo na pokracovani a tudiz delsi, zacla bych predstavenim hlavni hrdinky... 'Jana lezela v sene...' nebo tak neco. Jeji jmeno se dozvidme pomerne pozde.
Jinak dilko je velmi podarene, zaujalas me a tesim se na pokracovani...
 ze dne 24.03.2009, 12:09:26  
   montana: Díky moc :) Vážím si, že hodnotí někdo, kdo k tomu má blízko. Pokusím se na souvětích zapracovat. Jinak jména většinou zmiňuji až někde v textu, možná je to fakt chyba, ale myslím, že pro navození atmosféry a povahy není tak důležité.
Snažím se asi zachytit něco z vlastních zkušeností, představ a složit z toho příběh úplně jednoduchý, obyčejný, ale čtivý, tak doufám, že se mi to podaří :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Děti
Govrid
Slaďounce zmago...
Nikola
Synchronizace (...
ukex
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr